ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.230.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 230/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 o dovolání obviněné K. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 7 To 236/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 6/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná K. P. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 2 T 6/2004, uznána vinnou, že
v přesně nezjištěné době od 2. 11. 1998, kdy došlo k soupisu předmětného vozidla zn. Škoda 105, v rámci exekučního řízení, do 1. 11. 2002, kdy mělo dojít k prvnímu svozu movitých věcí sepsaných dne 2. 11. 1998, v P., údajně poté, co dne 17. 7. 2000 v P., byla účastníkem dopravní nehody, odstranila osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 105, čímž podstatně ztížila výkon rozhodnutí soudu prodejem movitých věcí, nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 23 E 780/97.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a za podmínek uvedených v §171 odst. 2 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2004, a usnesením sp. zn. 7 To 236/2004 je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněné dne 26. 8. 2004, její obhájkyni JUDr. K. V. – S. dne 12. 8. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Praze 3 dne 11. 8. 2004.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím výše jmenované obhájkyně dovolání, přičemž tak učinila dne 11. 10. 2004 na poště a zásilku adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 3, jemuž byla doručena dne 12. 10. 2004. V obecně rovině opřela svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněná především rozsáhle zrekapitulovala (shodně jako v odvolacím řízení) dosavadní průběh řízení. V tomto směru zopakovala, že pokud jde o umístění předmětného osobního vozidla v den soupisu movitých věcí, tj. dne 2. 11. 1998, se tento automobil nenacházel v místě jejího bydliště, neboť ho měl právě v této době vypůjčené Ing. Š. (obviněná měla zřejmě na mysli Ing. J. Š.), a k soupisu tudíž došlo pouze na základě informací, které již měl soudní vykonavatel údajně zjištěny předem. Zdůraznila, že se v době vedeného vykonávacího řízení domnívala, že osobní automobil měla od Ing. J. Š. v „bezplatném užívání“ a že na takové vozidlo nemůže být veden výkon rozhodnutí z toho důvodu, že jí fakticky nenáleželo. Vyslovila přesvědčení, že samotné sepsání tohoto vozidla ze strany soudního vykonavatele za účelem provedení výkonu rozhodnutí jí jako oprávněné uživatelce nebránilo v jeho dalším řádném užívání (tuto skutečnost jí měl potvrdit i příslušný soudní vykonavatel).
Další tvrzení obviněné spočívala v podrobném popisu celého průběhu údajné dopravní nehody, a to včetně jejího následku v podobě značného poškození tohoto vozidla. Poukázala na svoji snahu poškozené vozidlo maximálně zajistit, přičemž v jeho opravě jí měla bránit příliš vysoká částka 30.000,- Kč, kterou by za ni byla nucena zaplatit a již neměla k dispozici (v opačném případě by prý jinak uhradila dlužnou částku ve výši 16.204,60 Kč, pro niž byl veden výkon rozhodnutí). Tvrdila, že kolem místa, kde vozidlo zanechala, jezdila každý den do práce a pravidelně ho kontrolovala až do období podzimu roku 2002, kdy v důsledku změny místa zaměstnání mohla na vozidlo dohlížet již jen občas. Přestože se svozu věcí postižených výkonem rozhodnutí dne 1. 11. 2002 osobně neúčastnila, měla předáním sepsaných předmětů pověřit svoji sousedku, jíž taktéž předala klíče od uvedeného vozu spolu s popisem místa, kde mělo být zaparkováno. Výkon rozhodnutí v této věci však podle jejího názoru nebyl proveden zákonem stanoveným způsobem, neboť „…vykonavatelé se chovali naprosto nepatřičným způsobem, zabavili a odvezli i věci, které nebyly vůbec předmětem výkonu rozhodnutí, a navíc sousedku obviněné slovně napadali …“. Ve vztahu k soudnímu výkonu rozhodnutí dále namítla, že se domnívala, že předmětné vozidlo bylo ze strany soudního vykonavatele odvezeno právě již dne 1. 11. 2002, neboť umístění vozidla podle jejího přesvědčení muselo být soudnímu vykonavateli známo již delší dobu (v předchozím řízení o vylučovací žalobě totiž měla uvést jeho současné umístění). Skutečnost, že si vykonavatelé toto vozidlo neodvezli, měla zjistit až z přípisu vykonavatelky Ch. (obviněná měla zřejmě na mysli L. Ch.) z března 2003, na jehož základě dovolatelku vyzvala k přistavení tohoto vozu na přípisem určené místo Obvodního soudu pro Prahu 3. Podotkla, že přestože se osobně zúčastnila „druhého svozu dne 13. 3. 2003“, nebylo v tento den vozidlo na svém místě nalezeno. Na tomto místě zopakovala, že podle svého názoru učinila vše, co bylo v jejích silách, a především v jejích finančních možnostech, aby zajistila předmětné vozidlo pro další výkon rozhodnutí. Byla v tíživé finanční situaci, přičemž byla přesvědčena, že není potřeba platit částku za odtah vozidla, když soudu bylo sděleno, kde se vozidlo v té chvíli nacházelo. Rovněž poukázala na skutečnost, že až do května roku 2003, kdy zjistila, že se předmětné vozidlo na svém místě nenachází a nebylo rovněž odvezeno soudními vykonavateli, za uvedené vozidlo platila povinné ručení. Navíc apelovala na snahu dlužnou částku splácet, a to podle svých možností částkou 250,- Kč měsíčně (v době podání dovolání mělo takto být splaceno celkem 5.000,- Kč). Dále obviněná připomněla, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo rovněž vedeno řízení o jejím návrhu na obnovu občanskoprávního řízení v původní věci žaloby, na jejímž základě bylo vedeno příslušné vykonávací řízení, a to pod sp. zn. 6 C 204/92.
Současně dovolatelka zpochybnila závěr Obvodního soudu pro Prahu 3, jenž v rámci řízení o vylučovací žalobě týkající se uvedeného osobního vozidla dovodil, že skutečným cílem podání této žaloby byla pouhá snaha o úmyslné prodlužování celého vykonávacího řízení. V této souvislosti namítla právo každého svůj majetek prostřednictvím vylučovací žaloby chránit a zdůraznila, že tato žaloba byla podána ze strany vlastníka uvedeného automobilu Ing. J. Š., ne z jejího podnětu.
V dalším textu obviněná rozvedla argumenty, jejichž prostřednictvím brojila zejména proti nesprávnému závěru soudu o naplnění subjektivní stránky trestného jednání, které jí je kladeno za vinu. V tomto ohledu především trvala na své nevině a na absenci úmyslu „byť jen ohrozit, natož pak mařit výkon rozhodnutí“.
Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že v jejím jednání nelze nalézt ani úmysl odstranit předmětné vozidlo ze sféry jejího vlivu, ani úmysl odstranit vozidlo jinam tak, aby nemohl být proveden výkon rozhodnutí; soudu se prý nepodařilo prokázat její srozumění s tím, že bude mařit výkon rozhodnutí. Prvostupňový soud v tomto směru nesprávně dovodil, že věděla, že v okamžiku, kdy odstaví nepojízdné vozidlo na nehlídané parkoviště a nechá ho tam delší dobu stát, může být vozidlo odcizeno, a byla s tím srozuměna. Závěr o nepřímém úmyslu musí být podložen konkrétními důkazy o tom, že byla skutečně srozuměna s tím, že se stane následek uvedený v trestním zákoně, přičemž tato podmínka v daném případě splněna nebyla. Naopak z jejího jednání byla zřejmá snaha o splacení dlužné částky. Popřela jakékoli srozumění s tím, že předmětné vozidlo bude ukradeno, obzvláště když v popisované době byl tento vůz nepojízdný, a nebylo tak možno předpokládat, že by bylo snadné jej odvézt ze stanoviště. Namítla, že citovaná argumentace odvolacího soudu vede k absurdním důsledkům, kdy by každý, kdo parkuje v P. motorové vozidlo na nehlídaném parkovišti, musel předpokládat a být srozuměn s tím, že mu bude vozidlo ukradeno. Podotkla, že parkoviště, kde obviněná předmětné vozidlo pravidelně parkovala před nehodou, je rovněž nehlídané.
Dovolávaje se nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/2002 obviněná konstatovala, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. V souvislosti s uvedeným nálezem poznamenala, že zavinění je výslednicí i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat, když závěry soudu o nepřímém úmyslu nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Prokazování subjektivní stránky trestného činu označila za mimořádně složitý proces, a to zejména ve vztahu k prokázání volní složky nepřímého úmyslu, jež spočívá ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem. Poukázala na skutečnost, že od samého počátku trestního stíhání tvrdila, že nechtěla mařit výkon úředního rozhodnutí, když z jejích projevů ani z žádného přímého důkazu nelze vyvodit srozumění s tím, že k maření výkonu úředního rozhodnutí dojde. Jediné důkazy, kterými by proto mohl být její úmysl údajně dokazován, jsou důkazy nepřímé. Uvedla však, že pokud mají být nepřímé důkazy podkladem pro jednoznačný závěr o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v tomto případě s existencí nepřímého úmyslu. Závěr o úmyslném spáchání trestného činu lze činit i nepřímo, z okolností objektivní povahy; takové okolnosti je však třeba hodnotit všechny i v jejich vzájemné souvislosti a nelze přikládat význam jen některým z nich.
Odvolací soud neměl podle tvrzení obviněné při prokazování nepřímého úmyslu z čeho vycházet a celou svou argumentaci založil na důkazech, které nikdy nebyly provedeny v trestním řízení, natož před některým ze soudů obou stupňů. Postupem soudu druhého stupně, když nevěrohodnost výpovědi obviněné a Ing. J. Š. dovodil z jejich tvrzení učiněných v rámci občanskoprávního řízení o vykonávací žalobě, došlo k údajnému „flagrantnímu porušení jejích práv a především práva na obhajobu“. Měla za to, že odvolací soud chybně založil své rozhodnutí na důkazech, které před soudem prvního ani druhého stupně nebyly provedeny, a tudíž neměla možnost se k těmto důkazům v průběhu trestního řízení nijak vyjádřit.
Současně obviněná odkázala na okolnosti, které byly údajně v rámci trestního řízení prokázány a které mají výše uvedený závěr soudu týkající se nepřímého úmyslu vyvracet (postupné hrazení vymáhané částky obviněnou, hrazení povinného ručení a jednoznačné sdělení o skutečnosti dopravní nehody i o tom, kde bylo vozidlo po nehodě umístěno, a to jak soudu, tak oprávněnému).
Další námitky obviněná soustředila proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podle jejího názoru značně nepřesvědčivé (zejména v té části, v níž jmenovaný soud zpochybnil věrohodnost jejího tvrzení, a svůj závěr opřel pouze o její výpověď učiněnou v občanskoprávním řízení o vykonávací žalobě, kde měla uvést, že žalovanou částku nezaplatí). Za naprosto nepřijatelnou označila argumentaci uvedeného soudu, spočívající v tvrzení, že „… obviněná platila povinné ručení ještě v roce 2003, ačkoliv to bylo naprosto nesmyslné, pokud by se domnívala, že už vůz byl odtažen pracovníky exekučního oddělení …“. V této souvislosti uvedla, že jako provozovatel vozidla byla povinna ručení platit do doby, než bylo vozidlo v exekučním řízení prodáno novému majiteli. Předpokládala, že ji soud vyrozumí, za kolik bylo předmětné vozidlo a televizor, který byl rovněž postižen výkonem rozhodnutí, prodáno a o kolik se tím sníží vymáhaná částka. Jelikož žádné vyrozumění o prodeji vozidla neobdržela, hradila i nadále povinné ručení, jež přestala hradit až ve chvíli, kdy se dozvěděla o tom, že předmětné vozidlo není k nalezení.
Dovolatelka se dále zabývala logickým a sémantickým výkladem slovního spojení „odstranit věc“, když dovodila, že tento pojem lze použít pouze v případě, kdy by odstranila věc ze sféry svého vlivu tak, aby příslušný orgán nevěděl, kde se předmětná věc nachází. V uvedeném případě však o umístění předmětného vozidla na parkovišti u B. věděli jak oprávněný, tak i pracovníci exekučního oddělení Obvodního soudu pro Prahu 3.
Její výhrady směřovaly také proti způsobu vedení veřejného zasedání o projednání odvolání proti rozsudku prvního stupně, neboť podle jejího tvrzení nebyl odvolací senát dostatečně připraven na projednávání předmětné trestní věci („… předsedkyně senátu si při závěrečném návrhu obhájkyně obviněné podtrhávala věty v písemném vyhotovení odvolání …“). Dále měl odvolací soud pochybit, pokud se nevypořádal s argumenty uváděnými ze strany obhájkyně obviněné.
Dovolatelka dále vyjádřila názor, že hodnota vozidla po nehodě nedosahovala ani částky nikoli nepatrné, když z této skutečnosti usuzovala na nenaplnění požadovaného stupně nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost tak, že by jej bylo možné považovat za trestný čin. Krádež takového vozidla by podle jejího názoru nebyla trestným činem, ale pouhým přestupkem.
Připomněla svoji dosavadní bezúhonnost a za situace, kdy v jejím případě údajně existuje mnoho okolností, které svědčí pro její nevinu, nebo alespoň zpochybňují závěry soudu o jejím nepřímém úmyslu, měly soudy postupovat v souladu s právním zásadou „in dubio pro reo“.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem a vzhledem k tomu, že právní závěr soudu je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, čímž bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 2 T 6/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 7 To 239/2004 (správně mělo být 7 To 236/2004), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 23. 11. 2004 uvedl, že ačkoliv bylo uvedené dovolání podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatelka ve skutečnosti v podstatné části tohoto podání toliko rekapitulovala průběh událostí z jejího pohledu a namítala vady procesního charakteru, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídala toliko námitka vadného posouzení zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž dovolání v této části je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Předně poukázal na skutečnost, že dovolatelka vycházela z poněkud odlišných skutkových zjištění, než jaká učinil nalézací soud a která výslovně vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině, podle níž „… v přesně nezjištěné době … údajně poté, co … byla účastníkem dopravní nehody, odstranila osobní motorové vozidlo …“. Státní zástupce měl za to, že skutková zjištění nalézacího soudu nezahrnují závěr, že by předmětné vozidlo bylo při dopravní nehodě poškozeno natolik, že by bylo nepojízdné, a jeho oprava by byla nerentabilní. Tomu nasvědčuje jak popis údajného poškození vozidla obsažený v dovolání i v trestním spisu, v němž absentuje poškození motoru, řízení, brzd či chladicího systému, tak i skutečnost, že obviněná za údajně neopravitelné vozidlo platila po dobu několika let povinné ručení v celkové částce dosahující téměř čtvrtiny částky, pro niž byla exekuce vedena, přičemž z výše nyní placených splátek v částkách po 250,- Kč měsíčně je zřejmé, že patří do sociálně slabší skupiny obyvatel. Poukázal přitom na to, že obviněná se nepokusila o vyřazení vozidla z evidence, a pokračovala v soudním sporu na vyloučení předmětného (údajně bezcenného) vozidla z výkonu rozhodnutí. Podle jeho názoru skutková zjištění nalézacího soudu rovněž nezahrnují, jak bylo s vozidlem skutečně naloženo, neboť tuto skutečnost se nepodařilo zjistit. Odcizení vozidla je tedy jen jednou z nabízených možností. Pokud pak soud akceptoval obhajobu obviněné, že vozidlo zmizelo právě ze zmíněného parkoviště, musel konstatovat, že obviněná neučinila všechna opatření k jeho přepravě do místa svého bydliště, kde měla výrazně lepší možnosti jeho kontroly (podle popisu údajného poškození vozu to bylo zjevně možné pouhým odtažením na laně bez vynaložení nepřiměřených nákladů) a formou nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. tak zavinila jeho zmizení. Skutečnost, že dlouhodobě odstavená vozidla s rozbitými skly a poškozenou karosérií, jejichž majitel není lidem v nejbližším okolí znám, jsou považována za vraky a jsou běžně terčem krádeží, vandalismu či dětských her, je notoricky známa, přičemž obviněné nebylo prokázáno, že by vozidlo odstranila v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. (s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti zastával státní zástupce názor, že soudem učiněná skutková zjištění jsou neúplná a že dokazování měla být věnována větší pozornost, toto však předmětem dovolání být nemůže).
K poslední relevantní námitce dovolatelky státní zástupce argumentoval, že na místě označeném obviněnou se vozidlo fakticky nenacházelo. Nelze tedy dovodit, že by příslušným orgánům bylo známo, kde se věc nachází. Znak „odstranění“ tedy naplněn byl, neboť věc se stala pro exekuční orgány nedosažitelnou. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby předmětné dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyslovil souhlas s rozhodnutím této věci podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněné, které ostatně uplatnila již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. (zejména důkazy ve vztahu k prokázání úmyslu obviněné), její výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (soud se podle jejího názoru opřel nesprávně o její výpověď provedenou v občanskoprávním řízení), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchala, a dále ty její námitky, jejichž prostřednictvím jednak apelovala na svoji údajnou dosavadní bezúhonnost či snahu vozidlo zajistit a splácet dlužnou částku, a jednak poukazovala na skutečného vlastníka, umístění a poškození předmětného osobního vozidla, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou). Ze strany obviněné jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněná tímto způsobem postupovala a v rámci svého dovolání uvedla, že „… právní závěr obecných soudů je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, čímž porušuje ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a je současně v rozporu se zásadou in dubio pro reo …“, jednalo se pouze o výhradu, která nebyla dále rozvedena žádnými konkrétními tvrzeními a Nejvyšší soud k ní nepřihlížel.
Podobně jestliže obviněná poukazovala na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněné(ho)“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Stejným způsobem je nutné pohlížet i na ty výhrady, jimiž obviněná brojila jak proti způsobu postupu pracovníků exekučního oddělení Obvodního soudu pro Prahu 3 při provádění úkonů v rámci výkonu rozhodnutí, tak i proti způsobu vedení veřejného zasedání o projednání jejího odvolání. Pokud dovolatelka ve vztahu ke své trestní věci odvolacímu senátu vytýkala jeho údajnou nepřipravenost či nevypořádání se s argumenty její obhájkyně, jedná se i v tomto případě o námitky procesní, které nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, tudíž nebylo možné se jimi zabývat. Uvedené platí i pro tu argumentaci obviněné, jíž Obvodnímu soudu pro Prahu 3 vytýkala jeho hodnocení skutečného záměru podané vylučovací žaloby.
Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, rovněž připomíná, že nemohl přihlížet ani k těm výhradám obviněné, jimiž zpochybňovala rozsah, správnost a přesvědčivost odůvodnění usnesení soudu druhého stupně.
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud její mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiné důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněné je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny formální i materiální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je v této části opodstatněné.
Ve vztahu k formálním znakům uvedeného trestného činu obviněná relevantně namítla nedostatek naplnění subjektivní stránky (a to ani ve formě úmyslu nepřímého) a dále absenci zákonem předpokládaného znaku „odstranění věci“.
V obecné rovině je proto zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Zákonem předpokládaný následek může způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil.
Ve smyslu §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatelka a) chtěla způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna.
Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah obviněné ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatelka nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představovala jako možný, a to ať už by šlo o její zásah, nebo zásah jiné osoby.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněné dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatelky k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelčina činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelčin skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Pro posouzení, zda obviněná trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchala či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatelka „podstatně ztížila výkon rozhodnutí soudu tím, že odstranila věc, které se takové rozhodnutí týká“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují, že obviněná v přesně nezjištěné době od 2. 11. 1998, kdy došlo k soupisu předmětného vozidle v rámci exekučního řízení, do 1. 11. 2002, kdy mělo dojít k prvnímu svozu movitých věcí sepsaných dne 2. 11. 1998, údajně poté, co byla dne 17. 7. 2000 účastníkem dopravní nehody, odstranila toto osobní motorové vozidlo, v důsledku čehož došlo k podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 23 E 780/97.
Odstranila-li obviněná věc, na niž byl pravomocným usnesením soudu nařízen výkon rozhodnutí prodejem movité věci, přestože jí soud jako povinné v naposledy citovaném usnesení výslovně zakázal, aby nakládala s věcmi, které budou vykonavatelem sepsány (§324 o. s. ř.), musela si být vědoma toho, že takovým jednáním může dojít k zásahu do zájmu chráněného zákonem. Jestliže se rozhodla jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době odstranění vozidla si musela být vědoma toho, že tak může způsobit maření výkonu rozhodnutí, a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit, naplnila i složku srozumění s následkem, který může nastat.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil s právním posouzením skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že primárním cílem úmyslného jednání obviněné bylo zabránit předmětnému výkonu rozhodnutí, a teprve potom snaha své jednání bagatelizovat tím, že dlužnou částku začala postupně splácet. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Soud druhého stupně podrobně vyložil, proč se neztotožnil s tvrzením obviněné, že neměla v úmyslu mařit výkon úředního rozhodnutí. Podle jeho závěru bylo jednání obviněné vedeno tímto úmyslem již od soupisu movitých věcí, kdy se dne 2. 11. 1998 pokusila pracovníky exekučního oddělení Obvodního soudu pro Prahu 3 úmyslně uvést v omyl tvrzením, že předmětné vozidlo měl v té době v bezplatném užívání Ing. J. Š., přestože vozidlo měla zaparkované před domem. O tomto úmyslu obviněné podle názoru odvolacího soudu svědčí i její výpověď v civilním řízení, kdy uváděla, že nepřipadá v úvahu, aby svůj dluh zaplatila, a svou nevěrohodnou výpovědí se snažila dosáhnout vyloučení předmětného vozidla z výkonu rozhodnutí.
Odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil tvrzení obviněné o její údajné snaze havarované vozidlo maximálně zajistit. V tomto směru dovodil, že za situace, kdy si jmenovaná nenechala havarované vozidlo odtáhnout před dům, kde bydlí, ale pouze ho odtlačila na nehlídané parkoviště, kde ho odstavila, musela být nepochybně srozuměna s tím, že vozidlo bude dříve či později ukradeno, a to buď na náhradní díly, nebo za účelem prodeje po jednotlivých částech do sběrny kovů. Nejvyšší soud proto shledal i tyto právní závěry soudu druhého stupně správnými a přesvědčivými.
Pokud jde o výhrady obviněné, jejichž prostřednictvím se domáhala nesprávného právního posouzení jejího jednání i z důvodu údajné absence splnění podmínky odstranění věci, Nejvyšší soud je taktéž považoval za neopodstatněné.
Ve smyslu §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se o odstranění věci jedná tehdy, jestliže pachatelka tuto věc převede nebo přenese jinam, přičemž si uchová možnost s věcí disponovat. Je proto zřejmé, že odtlačila-li obviněná vozidlo na příslušné parkoviště (byť nehlídané), přičemž věděla, kde se takto odstraněné vozidlo nachází, měla možnost s ním později znovu disponovat (bylo prokázáno, že nadále disponovala velkým technickým průkazem a klíčky od vozidla), tj. vrátit jej zpět na původní místo nebo jej převézt či odtlačit na nějaké místo další, byly podmínky pro odstranění věci nade vší pochybnost splněny. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani tvrzení obviněné, že vozidlo bylo údajně následně odcizeno třetí osobou. Stejně tak je nutné za irelevantní označit i to tvrzení obviněné, že umístění tohoto vozidla mělo být jak oprávněnému, tak i soudnímu vykonavateli známo; z provedeného dokazování vyplývá, že na místě označeném obviněnou se toto vozidlo fakticky nenacházelo.
Ve vztahu ke splnění materiální podmínky trestnosti předmětného trestného činu se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda jednání obviněné dosahovalo stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který by byl vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatelky, mírou jejího zavinění a její pohnutkou.
Lze konstatovat, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatelky.
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. ř. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takovou situaci se však v daném případě nejednalo.
Pokud obviněná svůj právní názor o údajném nedostatku splnění materiální stránky trestného činu odvozovala od hodnoty vozidla, je třeba konstatovat, že cena předmětu útoku nebo výše způsobené škody je pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost významným, ne však jediným a rozhodujícím kritériem.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani tato námitka obviněné nebyla důvodná, a v uvedeném případě její jednání vykazovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který lze považovat za vyšší než nepatrný. Stejný právní názor ostatně vyjádřil i v tomto ohledu již soud druhého stupně.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněné K. P., které relevantně uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a