ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.230.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 230/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného označovaného jako A. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 5 To 328/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 86/2013, takto:
I.
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 5 To 328/2013, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 3 T 86/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný A. S. n e b e r e d o v a z b y .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 3 T 86/2013, uznal obviněného označovaného jako A. S. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„nejméně dne 29. 7. 2013 ve 12:00 hod. v P., K., byl kontrolován na PČR Oddělení cizinecké policie, OPKPE Praha, kam se dostavil k prodloužení výjezdního příkazu s koncem platnosti dne 25. 7. 2013, kdy při dané kontrole bylo zjištěno, že opětovně nerespektoval lhůtu k vycestování z České republiky naposledy stanovenou do 25. 7. 2013 a nadále se zdržuje na jejím území, přestože mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 4 T 8/2004, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2004, uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, a dále rozhodnutím PČR, SCP, OŘ služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, ze dne 5. 3. 2009, č. j. CPPL-9729-1/ČJ-2009-034063, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2009, mu bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a podle §337 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 5 To 328/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným, že
„nejméně dne 29. 7. 2013 ve 12:00 hod. v P., K., byl kontrolován na PČR Oddělení cizinecké policie, OPKPE Praha, kam se dostavil k prodloužení výjezdního příkazu s koncem platnosti dne 25. 7. 2013, kdy při dané kontrole bylo zjištěno, že opětovně nerespektoval lhůtu k vycestování z České republiky naposledy stanovenou do 25. 7. 2013 a nadále se zdržuje na jejím území, přestože mu bylo rozhodnutím PČR, SCP, OŘ služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Karlovy Vary, ze dne 5. 3. 2009, č. j. CPPL-9729-1/ČJ-2009-034063, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2009, uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let“.
Ze srovnání tzv. skutkových vět obou rozsudků je zřejmé, že odvolací soud nepojal do svého výroku údaj o dřívějším odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 4 T 8/2004, jímž mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Zjistil totiž, že tento pravomocný trestní příkaz byl ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného, v mezidobí zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tz 42/2013, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odvolací soud i takto upřesněné jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a podle §337 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Čižinského podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Dovolatel poté, co připomenul genezi své trestní věci a poukázal i na další trestní i správní věci, v nichž se jednalo o nerealizovaná rozhodnutí o jeho vyhoštění z území České republiky, namítl, že je osobou bez státní příslušnosti, neboť jeho rodná země Gruzie odmítá uznat jeho občanství, a proto ani nemá cestovní doklad. Za této situace nemá možnost vycestovat z našeho území, protože pro všechny státy je osobou bez státní příslušnosti a není oprávněn vstoupit bez jejich souhlasu na jejich území.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítl, že předpokladem pro zavinění ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku je realizovatelnost uloženého trestu vyhoštění. Poukázal především na skutečnost, že příslušné orgány nezkoumaly, zda je pro něho vůbec realizovatelné, aby z České republiky vycestoval. Trestní zákoník počítá pouze se situací, kdy cizinec nemůže být vyhoštěn do země, kde mu hrozí pronásledování, zároveň však v §80 odst. 3 písm. a) stanoví, že soud nemůže uložit trest vyhoštění osobě, u které se nepodařilo zjistit státní příslušnost.
Dovolatel dále rozebral situaci, za které je podle něho i fakticky nemožné vycestovat do země, které je sice občanem, ale která jej z různých důvodů odmítá vpustit na své území. Své úvahy uzavřel názorem, že nelze uplatňovat trestněprávní odpovědnost vůči cizincům, kteří objektivně nejsou schopni ze země vycestovat, protože vyhoštění je prakticky nerealizovatelné. Soudy se v jeho trestní věci touto otázkou dostatečně nezabývaly, a pokud se jí vůbec zabývaly, tak – ačkoliv dospěly k závěru, že jeho vycestování nebylo realizovatelné – rozhodly o jeho vině.
Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že soudní ani správní orgány by mu neměly ukládat trest vyhoštění (příp. sankci správního vyhoštění), jestliže jejich výkon není realizovatelný, a pokud mu přesto tento trest (příp. sankci) uloží, neměly by jej za nevykonání takového trestu (resp. sankce) znovu trestně stíhat. V té souvislosti poukázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice) a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-61/11 PPU El Dridi, z něhož dovodil, že zakazuje členským státům EU sankcionovat správní vyhoštění trestním právem. Takovou argumentací dovozoval, že naplnil i druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V další části svého podání dovolatel uvedl, že výjezdní příkaz, který mu byl příslušným orgánem udělen podle §50 zákona č. 326/1999, o pobytu cizinců v České republice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 326/1999 Sb.“), jej sice opravňoval k pobytu v České republice a implicite i k jejímu opuštění, nedával mu však v žádném případě právo vstoupit na území kteréhokoli jiného státu. Z toho dovozoval, že orgán veřejné moci mu neměl jako cizinci uložit povinnost opustit území České republiky, pokud splnění této povinnosti bylo pro něho nemožné. Přitom české trestní právo nezná nástroj, jak upustit od výkonu trestu vyhoštění, který je nerealizovatelný (ustanovení §350h tr. ř. sice odkazuje na §80 tr. zákoníku, ten však otázku faktické nerealizovatelnosti trestu vyhoštění neřeší).
Stranou svých výhrad obviněný nenechal ani zásadu subsidiarity trestní represe, ke které podle jeho názoru oba soudy nižších instancí vůbec nepřihlížely, ačkoliv tak měly činit právě s ohledem na specifické okolnosti dané věci rozvedené již výše. I proto v samém závěru svého podání navrhl (aniž přitom ovšem citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení, nebo aby se v případě pochybností obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pravomocné meritorní rozhodnutí v této trestní věci vzbuzuje pochybnosti, a to nejen vzhledem k argumentaci dovolatele, ale i se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tz 42/2013, v obdobné trestní věci téhož obviněného, jehož důsledky vedly odvolací soud v této věci ke změně popisu skutku a k novému rozhodnutí. Soud druhého stupně tím sice formálně napravil zřejmý nedostatek rozsudku nalézacího soudu, ale zcela se vyhnul právním úvahám, jež se naznačují právě v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu; nezabýval se ani správností elementárních skutkových zjištění nalézacího soudu, jež mají pro rozhodnutí o vině obviněného zásadní význam.
Státní zástupce dále uvedl, že obviněný se v řadě svých trestních věcí stejné povahy setrvale hájí tvrzením, že je osobou bez státní příslušnosti, protože G., kde se narodil, jej za svého občana nepovažuje a odmítá mu vydat doklad totožnosti (resp. cestovní pas). Tomuto zcela zásadnímu tvrzení však soudy nižších stupňů vůbec nevěnovaly pozornost a do označení obviněného mechanicky přejaly tvrzení uvedené v návrhu na potrestání, že jde o „státního příslušníka G.“. Podle dostupného spisového materiálu se k této otázce před nalézacím ani odvolacím soudem nevedlo prakticky žádné dokazování, jímž by se podepřelo tvrzení soudů, že A. S. skutečně je gruzínským státním příslušníkem, takže v této zemi prochází evidencí občanů a je vybaven oficiálními osobními doklady. Opačné tvrzení obviněného nebylo žádným důkazem vyvráceno. Navzdory marné snaze obviněného získat osobní doklady, která je doložena zřejmě nejenom v předmětném trestním spise, ale i v jiných jeho trestních věcech stejné povahy, uvedl soud prvního stupně, že „… cestovní pas by měl mít uložen u organizace SIMI …“ , ačkoli se ve skutečnosti může nanejvýš jednat o výjezdní příkaz. Přitom není zřejmé, že by nalézací soud tvrzení o údajně uloženém cestovním pasu obviněného podložil byť stručným dotazem na organizaci SIMI.
Státní zástupce poté konstatoval, že pokud obviněný je skutečně osobou bez státní příslušnosti, což nebylo dosud žádným důkazem vyvráceno, mělo by to zásadní význam pro právní závěry nejen v této, ale i v ostatních jeho trestních věcech stejné povahy. Odkázal přitom na ustanovení §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nelze vyhostit osobu, u které se nepodařilo zjistit její státní příslušnost. Pochyboval také o tom, zda může být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, když obviněný objektivně nemůže z České republiky vycestovat. Pak ovšem dovolatel důvodně namítl, že je trestně postihován za něco, co objektivně splnit nemůže. Soudy se subjektivní stránkou posuzovaného deliktu naprosto nezabývaly a ani z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, v čem na straně obviněného spatřovaly úmyslné zavinění daného přečinu.
Na druhé straně státní zástupce nepovažoval za případný odvolatelův odkaz na text Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Podle čl. 2 odst. 1 této směrnice se totiž působnost této normy vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu. Na osoby bez státní příslušnosti v této normě není pamatováno, vyjma jediné zmínky v čl. 11 odst. 5, kde je uveden odkaz na Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany.
Státní zástupce nicméně vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu se zákonem, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě (až na drobnou výhradu zmíněnou shora) splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (první na str. 2 a násl. a druhý na str. 5 před závěrečným návrhem).
První z těchto důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud z tohoto pohledu neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i dost. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Dospěl přitom k těmto závěrům:
Trestného činu, resp. přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Znak maří nebo podstatně ztěžuje znamená, že rozhodnutí, které má být době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Rozhodnutím se přitom rozumí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu (např. rozsudek v trestním nebo v občanském soudním řízení), ale i rozhodnutí v materiálním smyslu (např. rozhodnutí ve správním řízení).
Už ze samotné zákonné dikce posuzovaného přečinu je zřejmé, že maření nebo podstatného ztěžování se lze dopustit ve vztahu ke dvěma druhům rozhodnutí , a to jednak k rozsudku soudu o uloženém trestu vyhoštění a jednak k rozhodnutí jiného státního orgánu o zákazu pobytu na území republiky. Jde o rozdílné instituty, neboť pro trest vyhoštění platí úprava §80 tr. zákoníku a způsob jeho výkonu stanoví §350b odst. 1, 2 tr. ř. Správní vyhoštění se ukládá podle §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. a jeho výkon je realizován na základě tohoto zákona orgány cizinecké policie. Na rozdíl od trestu vyhoštění, který je sankcí podle trestního zákona, je správní vyhoštění definováno jako ukončení pobytu cizince na území České republiky, které je spojeno se stanovením doby vycestování z tohoto území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území České republiky. Správní vyhoštění je svým obsahem správním rozhodnutím, které vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území České republiky nezdržoval (srov. přiměřeně především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008, publikované pod č. 27/2009 Sb. rozh. trest., ale i jemu předcházející rozhodnutí č. 7/2002 Sb. rozh. trest. a další).
Zákonná úprava i konstantní judikatura tak jednoznačně svědčí o tom, že nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění lze sankcionovat trestním právem. Dovolatelovu tvrzení (odkazujícímu na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-61/11 PPU El Dridi), že by tomu tak být nemělo, rozhodně nelze přisvědčit.
Ve shodě s názorem státního zástupce je třeba uvést, že odvolatelův odkaz na text Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „Směrnice“) nelze považovat za případný. Podle čl. 2 odst. 1 této směrnice se totiž působnost této normy vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu. Na osoby bez státní příslušnosti v této normě není pamatováno, vyjma jediné zmínky v čl. 11 odst. 5, kde je uveden odkaz na Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti , aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany.
Obdobně ne zcela případný je i dovolatelův odkaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011 ve věci C-61/11 PPU „Hassen El Dridi“, který na položenou otázku (směřující k posouzení italského vnitrostátního práva se Směrnicí) v podstatě jen odpověděl, že Směrnice (zejména její čl. 15 a 16) musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčení v původním řízení, jež stanoví uložení trestu odnětí svobody neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí země pouze z toho důvodu, že v rozporu s příkazem k opuštění území tohoto státu v určité lhůtě setrvává na uvedeném území, aniž k tomu má legitimní důvod. Je tomu tak jednak proto, že v důsledku neúplně provedeného dokazování nebyla dosud spolehlivě vyřešena otázka, zda obviněný je skutečně státním příslušníkem třetí země , jednak proto, že skutkové okolnosti i právní východiska ve věci posuzované v tomto rozsudku Soudního dvora Evropské unie (výše jmenovaný nedodržel první výjezdní příkaz udělený správním orgánem a hrozil mu trest odnětí svobody až na 4 roky) nebyly srovnatelné se skutkovým zjištěním a právními východisky v této věci (dovolatel nerespektoval opakovaně uložené tresty vyhoštění ani opakovaně ukládanou sankci správního vyhoštění, za což mu hrozil mu trest odnětí svobody až na 2 léta – srov. §337 odst. 1 tr. zákoníku).
Jakkoliv Nejvyšší soud nepřisvědčil správnosti výše uvedenému tvrzení obviněného, další část jeho dovolací argumentace již shledal přiléhavou a opodstatněnou. Bylo tomu tak zejména v otázce posouzení subjektivní stránky jeho jednání a v námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
K první uvedené otázce je zapotřebí uvést, že po subjektivní stránce je přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
úmyslným trestným činem [srov. §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky. Tomu významnému znaku však žádný ze soudů nižších stupňů nevěnoval patřičnou pozornost.
Soud prvního stupně pouze stručně konstatoval, že obviněný „… nerespektoval naposledy stanovenou lhůtu k vycestování z České republiky nejpozději do 25. 7. 2013 a zdržoval se zde protiprávně, což činil záměrně, jak vyplývá z informací zjištěných k jeho osobě, že má sklony k páchání této trestné činnosti a přestože zná následky maření výkonu úředního rozhodnutí z jeho předchozích opakovaných odsouzení, přesto opětovně takovou trestnou činnost páchá a nerespektuje jak soudem uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou, tak i vyhoštění správní uložené na dobu 10 let“ , což vyústilo v závěr, že se takového jednání „… dopustil úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, …“ (str . 3 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud tyto argumenty zřejmě považoval za správné, neboť je doplnil pouze tím, že „… obviněný směšuje otázku realizovatelnosti trestu vyhoštění u něj jako u osoby bez státní příslušnosti a otázku povinnosti opustit území republiky na základě správního rozhodnutí o vyhoštění. Obviněnému byl vystaven cestovní průkaz s výjezdním příkazem, který jej opravňoval k opuštění republiky. Pokud tak neučinil, jednal s vědomím případných trestných následků svého chování, které se snaží pouze zastírat opakovanými žádostmi o prodloužení výjezdního příkazu.“ (str. 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Takové paušální posouzení subjektivní stránky jednání obviněného nemohl Nejvyšší soud považovat za přesvědčivé. Je tomu tak i proto, že závěr soudů o úmyslném jednání obviněného (dokonce o úmyslu přímém) je poněkud v rozporu s jeho skutkovým zjištěním, že obviněný se sám dostavil „… na PČR Oddělení cizinecké policie, OPKPE Praha, k prodloužení výjezdního příkazu s koncem platnosti dne 25. 7. 2013“ . Jestliže tak učinil jen 4 dny po uvedeném termínu a o prodloužení výjezdního příkazu žádal pro přetrvávající problémy s úřady svého (údajně) domovského státu (G.), pak lze zřejmě jen obtížně dovodit na jeho straně přímý úmysl spáchat uvedený přečin, jestliže z objektivních důvodů nemohl z České republiky vycestovat. Za takového stavu věci je ovšem namístě považovat za důvodnou jeho námitku, že je trestně postihován za něco, co není pokryto jeho úmyslným zaviněním (tedy za něco, co objektivně splnit nemůže).
V bezprostřední návaznosti na posouzení subjektivní stránky jednání obviněného a všech dosud i dále uvedených okolností posuzované věci se oba soudy nižších instancí měly zabývat i otázkou subsidiarity trestní represe. Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku (podle ní jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit), plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Vztahuje-li se ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
Namístě je připomenout i Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., podle jehož prvních tří (v dané věci významných) právních vět:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Uvedené zásadě subsidiarity trestní represe (a na ni navazujícímu principu ultima ratio) však žádný ze soudů nižších instancí nevěnoval jakoukoliv pozornost. Přitom v dané věci se nabízela její aplikace zcela reálně.
Obviněný se dlouhodobě hájí (nejen v této, ale v řadě dalších svých trestních věcí stejné povahy) tvrzením, že je osobou bez státní příslušnosti, protože G., kde se narodil, jej za svého občana nepovažuje a odmítá mu vydat cestovní pas. Tomuto jeho naprosto zásadnímu tvrzení však oba soudy nižších stupňů nevěnovaly patřičnou pozornost a obviněného mechanicky (v souladu s tvrzením uvedeným státního zástupce v návrhu na potrestání) ve svých rozhodnutích označily za „státního příslušníka G.“. K této otázce však nevedly prakticky žádné dokazování, jímž by tento závěr podepřely, ačkoliv opačné tvrzení obviněného nebylo žádným důkazem vyvráceno. Přes doposud marnou snahu obviněného získat osobní doklady soud prvního stupně konstatoval, že „… cestovní pas by měl mít uložen u organizace SIMI …“ , přestože se může jednat nanejvýš o výjezdní příkaz. Přitom není ani zřejmé, že by tento soud tvrzení o údajně uloženém cestovním pasu obviněného doložil zprávou této organizace (jako SIMI je označováno Sdružení pro integraci a migraci se sídlem v Praze).
V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na některé významné skutečnosti plynoucí z trestních spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 86/2013 a 4 T 8/2004. Obviněný (označovaný i v těchto věcech jako A. S.) měl přicestovat na území České republiky letecky (přes hraniční přechod P.) dne 25. 11. 2001 s cestovním pasem bývalého Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „SSSR“), v němž mělo být uvedeno, že se jedná o občana G., národnosti arménské, s trvalým pobytem v T., T., otec A. S., matka C. S. Obviněný byl následně zadržen dne 4. 12. 2001 na území SRN a vrácen zpět do České republiky, přičemž od té doby tvrdí, že cestovní pas mu byl odcizen. Dne 5. 12. 2001 s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, a proto dne 17. 12. 2001 požádal o mezinárodní ochranu. Tato jeho žádost byla dne 27. 8. 2002, č. j. OAM-4270/CU-02-2001, zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2002. Následně Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem vydala dne 31. 10. 2002 rozhodnutí č. j. SCPP-630/U1-V1-Lu2002 o správním vyhoštění obviněného s dobou platnosti na deset let. Obviněný byl umístěn do Zařízení pro zjištění cizinců v B., odkud byl propuštěn po šesti měsících.
V dalším období byl obviněný opakovaně odsuzován pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Poprvé se tak stalo rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003, sp. zn. 1 T 147/2003 (obviněnému byl uložen trest vyhoštění na pět let, dokonce tehdy pobýval od 28. 5. 2004 do 28. 1. 2005 ve vyhošťovací vazbě, přesto se jej vyhostit nepodařilo), následně rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 39 T 32/2004, poté rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 103 T 110/2005, pak rozhodnutím Obvodního soud pro Prahu 9 ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 103 T 65/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 44 To 473/2012, dále rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 3 T 86/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 5 To 328/2013, a konečně rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 4 T 8/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 5 To 382/2013 (toto poslední rozhodnutí bylo vyhlášeno poté, co původní trestní příkaz téhož soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 4 T 8/2004, byl ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tz 42/2013, s příkazem soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl – srov. též shora).
K tomu lze pro úplnost dodat jednak to, že shora rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003, sp. zn. 1 T 147/2003, byl obviněnému uložen trest vyhoštění na pět let, který však nebyl dosud vykonán (usnesením téhož soudu a stejné sp. zn. ze dne 11. 4. 2013 bylo dokonce podle §350h odst. 1 tr. ř. upuštěno od jeho výkonu, neboť po jeho uložení byly zjištěny skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit – nepodařilo se zjistit státní příslušnost obviněného), a jednak to, že kromě výše zmíněných postihů za uvedený trestný čin má obviněný v opise rejstříku trestů ještě jeden záznam pro násilnou a výtržnickou trestnou činnost (§8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., §202 odst. 1 tr. zák.), když k odsouzení došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 2 T 20/2006, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky do věznice s dozorem, který vykonal dne 6. 12. 2008.
Jakkoliv nelze popřít, že určité pokusy o zjištění totožnosti obviněného byly v minulosti příslušnými českými orgány učiněny (dokonce opakovaně, jak bude dále uvedeno, ke sledovanému cíli však dosud nevedly). Dne 27. 11. 2002 a znovu dne 24. 10. 2003 Velvyslanectví G. (tehdy se sídlem ve V.) sdělilo, že totožnost osoby jménem S. A. nebo S. A. nebyla zjištěna. Dne 1. 3. 2005 Interpol T. sdělil, že osoba uvedeného jména neprochází evidencí obyvatel, zároveň zaslala fotografii, která však neodpovídala podobě obviněného. Následně v roce 2009 byl učiněn dotaz na Interpol v T. a J., přičemž v obou případech bylo v došlých zprávách uvedeno, že jmenovaná osoba není vedena v místních registrech obyvatel, ani v záznamech hraničních přechodů. Interpol v T. učinil i místní šetření a zjistil, že osoba jménem A. S. žije se svojí rodinou již 20 let v I. (sousedé po předložení fotografie obviněného uvedli, že se nejedná o A. S.). Dne 4. 1. 2013 Zastupitelský úřad G. (od roku 2006 se sídlem v P.) sdělil, že ani při konzulárním pohovoru se nepodařilo zjistit totožnost obviněného. Zatím poslední pokus o zjištění totožnosti obviněného byl proveden dne 19. 6. 2013 na OPKPE v Praze, kdy obviněnému byly předloženy k vyplnění žádosti o zjištění jeho totožnosti v jazyce gruzínském, arménském a ruském, které však odmítl vyplnit s tvrzením, že tak činil již nesčetněkrát a že si na své totožnosti trvá (srov. č. l. 82 a 83 spisu).
Ze spisu bylo dále zjištěno, že Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, vydala dne 11. 7. 2013, č.j. KRPA-186013/ČJ-2013-000022, příkaz k propuštění A. S. ze Zařízení pro zjištění cizinců B., neboť zanikl důvod pro jeho zajištění (č. l. 52 spisu). Následně byl obviněnému vystaven výjezdní příkaz (s poznámkou „BEZ CD“, tedy zřejmě bez cestovního dokladu) s platností od 11. 7. 2013 do 25. 7. 2013 a bez údaje o jeho státní příslušnosti (č. l. 53 spisu). Dne 29. 7. 2013 se obviněný dostavil na OPKPE (oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort) v Praze 8 a požadoval vydání nového výjezdního příkazu (č. l. 57 spisu), jeho žádosti však nebylo vyhověno, naopak byl zadržen, posléze vzat do vazby a odsouzen.
Pokud oba soudy nižších stupňů (zvláště soud odvolací) přikládaly zásadní význam právě výjezdnímu příkazu , na jehož základě měl obviněný z České republiky vycestovat, pak je třeba uvést, že podle §50 zák. č. 326/1999 Sb. výjezdní příkaz je doklad, který policejní orgán vystavuje z moci úřední (mimo jiné) i při správním vyhoštění. Podle odst. 3 cit. ustanovení opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území, a podle jeho odst. 6 výjezdní příkaz obsahuje údaje o totožnosti cizince, číslo cestovního dokladu a dobu, ve které je cizinec povinen z území vycestovat; v zájmu ochrany bezpečnosti státu, udržení veřejného pořádku nebo ochrany veřejného zdraví anebo v zájmu plnění mezinárodní smlouvy může být vycestování vázáno podmínkou spočívající v určení hraničního přechodu pro vycestování z území.
Z uvedené zákonné dikce je tedy zřejmé, že výjezdní příkaz je dokladem, který opravňuje cizince (mimo jiných případů i za situace, kdy byl na základě správního řízení vyhoštěn z České republiky) přechodně na území České republiky po přesně vymezenou dobu pobývat, aby si během této doby mohl vyřídit nezbytné a neodkladné záležitosti spojené s vycestováním z území republiky (podle §118 odst. 2 poslední věty zák. č. 326/1999 Sb. je cizinec povinen vycestovat z území republiky v době stanovené výjezdním příkazem). Výjezdní příkaz s ohledem na jeho zákonné vymezení má přitom charakter úkonu, který zákon spojuje se započetím výkonu správního vyhoštění (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2003 Sb. rozh. trest.).
Také tyto skutečnosti měly oba soudy nižších instancí při svém rozhodování bedlivě vážit. Za popsané důkazní situace a dosavadním (neúplném) skutkovém zjištění (zejména ve vztahu k identitě obviněného) lze totiž důvodně pochybovat o potřebě a nezbytnosti řešit posuzovanou záležitost trestním postihem obviněného. Výše zdůrazněné skutečnosti naopak svědčí pro vhodnost a oprávněnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Opakovaný trestní postih obviněného nebyl a není namístě i proto, že žádnému ze státních orgánů České republiky se nepodařilo za více než deset let postavit najisto identitu obviněného a vyřešit uspokojivým způsobem jeho složitou osobní situaci. Pokud je totiž obviněný skutečně osobou bez státní příslušnosti, což nebylo dosud žádným důkazem vyvráceno, mělo to (a i do budoucna bude mít) zásadní význam pro právní závěry jak v této, tak i ve všech ostatních jeho trestních věcech stejné povahy, neboť podle §80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku platí, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele.
Skutečnosti svědčící o tom, že dosud nebyla spolehlivě zjištěna totožnost obviněného, takže trest vyhoštění je nerealizovatelný, plynou také z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2013 , sp. zn. 1 T 147/2003, jímž podle §350h odst. 1 tr. ř. upustil od výkonu trestu vyhoštění v trvání pěti roků, který mu byl uložen (již) trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 , sp. zn. 1 T 147/2003. V odůvodnění tohoto usnesení se totiž podává, že „… navzdory opakovaně uloženému správnímu vyhoštění i trestu vyhoštění v soudním řízení, pobytu v záchytných zařízeních i věznicích, včetně vyhošťovací vazby, se obviněného vyhostit nepodařilo, neboť je odmítán domovským státem, ačkoliv by sám vycestovat do G. chtěl. Podle policejních sdělení se státní příslušnost obviněného nepodařilo zjistit , resp. ověřit, a to při vyčerpání všech dostupných prostředků“ .
V této souvislosti se zvlášť naléhavě nabízí otázka, zda vůbec a případně do jaké míry český právní řád dokáže reagovat na situaci, kdy se na území České republiky nachází cizinec bez příslušných dokladů totožnosti a bez státní příslušnosti. Tím spíše měly oba soudy nižších stupňů pečlivě vážit, zda jednání obviněného, který objektivně není schopen realizovat svůj odchod z území České republiky (pouhý výjezdní příkaz jej k tomu neopravňuje) a není schopen si obstarat (pro neochotu jeho příslušných úřadů jeho údajně domovského státu) jakýkoliv doklad totožnosti (především cestovní pas), takže jediným dokladem, kterým disponuje, je vždy časově omezený výjezdní příkaz, je jednání natolik společensky škodlivé, aby byla namístě jeho kriminalizace.
Při posuzování této významné otázky bylo zapotřebí rovněž zvažovat, zda nepřicházelo v úvahu jiné řešení, například postoupení věci příslušnému orgánu jako přestupku. Podle §157 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. přestupku podle tohoto zákona se dopustí ten, kdo a) zneužije cizí cestovní doklad s úmyslem překročit státní hranice, b) se úmyslně vyhne provedení pobytové kontroly nebo hraniční kontroly, c) provede nebo si nechá provést neoprávněně změny v dokladech opravňujících ke vstupu na území nebo v průkazu o povolení k pobytu, d) úmyslně předloží padělané nebo pozměněné doklady anebo doklady vystavené jiné osobě nebo uvede nepravdivé údaje v zájmu prodloužení doby platnosti povolení k pobytu, nebo e) úmyslně poruší povinnost stanovenou tímto zákonem . Podle odst. 2 téhož zákona za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. a), b) nebo c) policie uloží pokutu do výše 5násobku částky životního minima na osobní potřeby; za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. d) uloží pokutu do výše 3násobku částky životního minima na osobní potřeby; za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. e) uloží pokutu do výše 1,5násobku částky životního minima na osobní potřeby. Podle odst. 3 citovaného zákona na řízení o přestupcích podle tohoto zákona se vztahuje zvláštní právní předpis, pokud není dále stanoveno jinak, a podle jeho odst. 4 přestupky podle tohoto zákona projednává policie.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 5 To 328/2013, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 3 T 86/2013. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že zjištěná pochybení (zejména vada spočívající v nedostatečném zjištění totožnosti obviněného) měla svůj původ již v přípravném řízení, Nejvyšší soud přikázal věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů se tak trestní věc obviněného vrací až do stadia přípravného řízení. Povinností orgánů přípravného řízení bude, aby dokazování doplnily ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, zejména provedly další úkony směřující ke zjištění totožnosti obviněného, a aby poté znovu posoudily skutek, pro který je obviněný stíhán, to nejen z hlediska subjektivní a objektivní stránky, ale i z hlediska subsidiarity trestní represe (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolatel ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je ještě třeba dodat, že tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu uvedl pouze to, že byl-li mu uložen trest odnětí svobody, jedná se o trest uložený v rozporu s výše citovanou Směrnicí. Vzhledem k tomu, že žádné bližší argumenty nerozvedl, a rovněž s ohledem na úvahy podrobně popsané shora, které vedly ke zmíněnému rozhodnutí, Nejvyšší soud se tímto dovolacím důvodem blíže nezabýval.
Jelikož obviněný v okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu vykonával trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k podanému dovolání zrušil i výrok o tomto trestu, musel v souladu s ustanovením §265 l odst. 4 tr. ř. zároveň rozhodnout o vazbě obviněného.
Jak již bylo uvedeno, obviněný byl zadržen dne 29. 7. 2013 podle §76 odst. 1 tr. ř. poté, co se dostavil na OPKPE Praha a požadoval vydání nového výjezdního příkazu s prodlouženou dobou platnosti. Následně byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 3 T 86/2013, vzat do vazby z důvodu §67 písm. a), c) tr. ř. a nacházel se v ní až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 29. 10. 2013, kdy byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody (ten naposledy vykonával ve Věznici P.).
Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě obviněného musel přihlédnout nejen k osobě obviněného a jeho trestní minulosti (srov. shora), ale musel pečlivě jak vážit důvody vazby podle §67 tr. ř., tak omezení pro vzetí obviněného do vazby vymezená v ustanovení §68 tr. ř. Současně musel brát v úvahu i právní názor, který sám v této věci vyslovil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud žádný z vazebních důvodů u obviněného neshledal, a proto rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř., že obviněný se do vazby nebere.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a