ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.275.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 275/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 dovolání obviněného K. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 47/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný K. A. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 5 T 47/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. (vše ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.) a odsouzen podle §250 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti G. C. L., a. s., se sídlem v P., škodu ve výši 194.444,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel pod bodem 1. výroku o vině rozsudku dopustil tím, že dne 3. března 2004 v B. uzavřel spoluobviněný J. P. po vzájemné dohodě s K. A. se společností G. C. L., a. s., se sídlem v P., leasingovou smlouvu na osobní automobil Ford Focus 1,8 TDI Ghia v pořizovací hodnotě 255.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy předložil falešné potvrzení o příjmu, které mu opatřil za tímto účelem K. A., a po zaplacení akontace ve výši 55.000,- Kč a první měsíční splátky ve výši 9.997,52,- Kč, kdy finanční prostředky za tímto účelem obdržel od K. A., předmět leasingu J. P. převzal s tím, že další splátky už nebudou hrazeny, a způsobil tak společnosti G. C. L., a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč.
Spolupachatelství trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se měl podle skutkových zjištění pod bodem 2. dopustit tím, že dne 27. března 2004 v době od 21.20 hod. do 23.55 hod. na parkovišti u O. c. v M., nahlásil J. P. na Policii ČR, Obvodní oddělení R., po předchozí společné domluvě s K. A., odcizení motorového vozidla Ford Focus 1,8 TDI Ghia, přestože věděl, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, vozidlo nikdy neužíval a toto se v uvedené době na uvedeném místě ani nenacházelo, přičemž orgány Policie ČR bylo ihned provedeno šetření spočívající v sepsání oznámení o odcizení vozidla, ohledání místa činu, sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a okamžitě bylo vyhlášeno pátrání po uvedeném vozidle.
Pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako spolupachatel pod bodem 3. měl obviněný spáchat tím, že dne 30. března 2004 v B., v obchodní společnosti G. P., a. s., oznámil J. P. po společné dohodě s K. A. pojistnou událost týkající se odcizení osobního vozidla Ford Focus 1,8 TDI Ghia, kdy vozidlo mělo být údajně odcizeno v době od 21.20 hod. do 23.55 hod. dne 27. 3. 2004 (nesprávně uvedeno 27. 3. 2003) v úmyslu získat plnění z pojistné smlouvy, přičemž případným vyplacením pojistné události by obchodní společnosti G. P., a. s., se sídlem v P., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že z popisu skutku nevyplývá, jakým jednáním uvedl jiného v omyl, když leasingovou smlouvu uzavřel a potvrzení o příjmu předložil J. P., který i předmět leasingu převzal. Nebylo podle něho ani zjištěno, v čem mělo spočívat jeho obohacení a taktéž závěr o naplnění subjektivní stránky nemá oporu v provedeném dokazování. Popřel jakoukoliv svoji účast na trestné činnosti a dodal, že to byl obviněný J. P., kdo předložil potvrzení o příjmu, uzavřel leasingovou smlouvu, převzal předmět leasingu a nahlásil odcizení vozidla a následně uplatňoval pojistnou událost, a že jeho účast je nesprávně dovozována pouze z toho, že spoluobviněný J. P. jednal vždy po předchozí dohodě s ním. Dodal, že z rozsudku soudu prvního stupně není ani patrno, kdy k odcizení vozidla mělo dojít, poněvadž v jedné části se uvádí, že se tak mělo stát 27. 3. 2004, zatímco v druhé dne 27. 3. 2003. Dále zpochybnil věrohodnost zejména spoluobviněného J. P., rozvedl nejasnosti, které podle něj provázely uzavírání smluv, a poukázal na L. O., který byl podle něho tím, kdo zajišťoval kontakty na potvrzení příjmů od firmy D. T., spol. s r. o., a na leasingovou společnost. Vyjádřil přesvědčení, že soudy při zjišťování skutkového stavu neuplatnily zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a že došlo k porušení zásady presumpce neviny. Uzavřel, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nenaplňují znaky uvedených trestných činů a že ze skutkových okolností, o které se rozhodnutí soudů opírají, nevyplývají ani znaky zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám aby ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Jestliže námitky obviněného směřovaly proti hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, že se činů dopustil jako spolupachatel, či formě zavinění, uplatnil podle něj námitky skutkové, poněvadž odlišný závěr by bylo možno učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění. Dodal, že vytýkaná nesprávnost časového údaje „27. 3. 2003“, vztahující se ke ve skutkové větě pod bodem 2), je sice zjevná, ale z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že k tomuto datu nebylo předmětné vozidlo v držení žádného z obviněných a toto pochybení lze považovat za porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., nikoliv za porušení hmotného práva. Uzavřel, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá toliko ta námitka dovolatele, že v případě skutku pod bodem 1) ze skutkové věty nevyplývá, v čem mělo spočívat jeho obohacení, čímž fakticky namítl rozpor mezi větou skutkovou a právní. V této části však dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné Za správné označil i závěry týkající se obohacení, neboť z tzv. skutkové věty vyplývá, že oba obvinění, tj. dovolatel i spoluobviněný J. P., se společně obohatili tím, že předmětné vozidlo podvodně získali do své „legální“ dispozice, neboť až do té doby ho měl obviněný K. A. dosavadní majitelkou toliko svěřený za účelem jeho prodeje. Okolnost, že předmět leasingu formálně převzal toliko obviněný J. P. jako leasingový nájemce, je irelevantní, poněvadž byl toliko faktickým realizátorem společně předsevzatého jednání a nebyl jedinou na podvodu profitující osobou. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, jimiž zpochybnil věrohodnost výpovědi spoluobviněného J. P. a na jejichž podkladě namítl porušení zásady presumpce neviny i zásady in dubio pro reo, jež mají výlučně procesní povahu.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, ve smyslu jím předestřené verze skutkového děje a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 6, 7 rozsudků soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení); soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď spoluobviněného J. P. a proč jeho výpověď hodnotily jako věrohodnou. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutků, a namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a že ze skutkových zjištění nevyplývá zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Podstata společného jednání dovolatele a spoluobviněného J. P. spočívala podle zjištění soudů, opírajících se o výpověď obviněného J. P., v tom, že po vzájemné dohodě o podvodném vylákání vozidla na podkladě leasingové smlouvy spoluobviněný J. P. uzavřel s leasingovou společností G. C. L., a. s., leasingovou smlouvu na osobní automobil Ford Focus v pořizovací hodnotě 255.000,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy předložil falešné potvrzení o příjmu, které mu opatřil obviněný K. A., a po zaplacení akontace a první měsíční splátky předmět leasingu převzal, aniž by měl v úmyslu další splátky platit, poněvadž dohoda se spoluobviněným K. A. též zahrnovala další postup spočívající v nahlášení údajného odcizení vozidla včetně oznámení odpovídající pojistné události příslušné pojišťovně, což též učinil, aby se tak placení leasingových splátek vyhnul. Tak způsobili obchodní společnosti G. C. L., a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč a případným vyplacením pojistného plnění by obchodní společnosti G. P., a. s., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč.
Vadou rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu je, že soudy výslovně neuvedly, zda mezi trestnými činy, naplnění jejichž znaků shledaly, jde o souběh jednočinný či vícečinný, a nezabývaly se ani otázkou, zda je možný jednočinný souběh trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. (event. pojistného podvodu podle §250a tr. zák.).
Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o činy zcela samostatné, jejich skutkový základ nesmí být – na rozdíl od jednočinného souběhu – ani zčásti společný (k tomu Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 403).
Skutkové okolnosti, na nichž je napadené usnesení založeno, dávají spolehlivý podklad pro závěr, že jde o skutky dva. První z nich představují skutková zjištění popsaná pod bodem 1. a 2., poněvadž je zjevné, že jde o činy, jež mají společný skutkový základ, a druhý pak představují skutková zjištění pod bodem 3. Společným skutkovým základem jednání popsaného pod body 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně je podvodné vylákání osobního automobilu završené (ukončené) nahlášením údajného odcizení motorového vozidla. Bylo-li toto jednání posouzeno jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jednak též jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., soudy své právní závěry v části týkající se trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. přesvědčivě nezdůvodnily a nelze je pokládat za správné.
K trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestnému činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Vyjadřují vedle následku – škody ve výši 194.444,- Kč (tj. škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti G. C. L., a. s., především společné podvodné jednání obviněných odvíjející se od jejich předchozí společné domluvy vůči poškozené obchodní společnosti, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že vylákané vozidlo použil pro svoji potřebu.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda zjištění soudů postihují znak „obohatil sebe“ a zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Námitky dovolatele zpochybňující správnost závěrů soudů nemohou v tomto ohledu obstát.
Soud prvního stupně zjistil a také odůvodnil, že obvinění sebe obohatili tím, že na podkladě společného podvodného jednání získali do své dispozice osobní automobil, který měl do té doby obviněný K. A. dosavadní majitelkou toliko svěřený za účelem jeho prodeje. Okolnost, že předmět leasingu formálně převzal pouze obviněný J. P. jako leasingový nájemce není rozhodná, neboť ten byl pouze faktickým realizátorem společné předchozí dohody a vozidlo ve skutečnosti ani fyzicky nepřevzal a neužíval je (strana 6). Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době uzavření leasingové smlouvy, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednali po předchozí vzájemné dohodě s vědomím a záměrem, že smluvním podmínkám nedostojí a placení leasingových splátek se vyhnou oznámením fingované krádeže vozidla; spoluobviněný J. P. předložil falešné potvrzení o příjmu, které mu opatřil dovolatel, a při uzavírání smluv svůj souhlas s jejich plněním toliko předstíral, aby se pak po zaplacení akontace a první splátky mohli vozidla zmocnit.
Jiná je však situace stran trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nevyložily, proč bylo jednání obviněného kvalifikováno též jako tento trestný čin, nevysvětlily, v čem spočívala vážná újma na právech, a nevěnovaly patřičnou pozornost otázce jednočinného souběhu trestných činů podvodu a poškozování cizích práv.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v uvedení někoho v omyl. Způsobení vážné újmy na právech je třeba podle konstantní judikatury soudů vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného. Soudy bez bližšího zdůvodnění spatřovaly způsobení vážné újmy na právech Policie ČR patrně v tom, že orgány Policie provedly na základě nepravdivého oznámení o odcizení vozidla šetření spočívající v sepsání oznámení o odcizení, ohledání místa činu, sepsání záznamu a zahájení úkonů trestního řízení a že bylo vyhlášeno pátrání po vozidle. Podle obsahu spisu byly všechny tyto úkony realizovány v období od 00.05 hodin dne 28. 3. 2004 do 04.45 hodin téhož dne a není doloženo, že by orgány Policie ČR činily případně další úkony. Z pohledu naplnění znaku „způsobení vážné újmy na právech“ lze proto vyslovit důvodné pochybnosti o závěru, že intenzita, s jakou došlo ke způsobení újmy na právech Policie, by svědčila pro závěr, že tato újma byla vážná.
Z hlediska právního posouzení skutku je však významnější vzájemné srovnání znaků skutkových podstat trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Ze srovnání znaků těchto skutkových podstat je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi spočívá právě v objektu, který je těmito ustanoveními chráněn před jednáním podvodné povahy. Zatímco objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek, a ustanovením §250 tr. zák. jsou proto chráněna majetková práva fyzických a právnických osob před jednáním majícím povahu jednání podvodného, ustanovení §209 tr. zák. chrání za splnění dalších předpokladů jiná než majetková práva těchto subjektů. Z toho vyplývá, že směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin podvodu. Tento závěr platí i pro případ, že subjekt uváděný v omyl není totožný s tím, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení.
V konkrétním případě oznámení fingovaného odcizení vozidla na Polici ČR nemělo jiný smysl, než na podkladě předchozí domluvy dokončit trestný čin spočívající v podvodném jednání směřující k vylákání osobního automobilu, který byl dokonán již obohacením pachatelů. Činem obviněných tak byla primárně porušena majetková práva, což ve svých důsledcích znamená, že právní kvalifikace skutku též jako trestného činu porušování cizích práv není správná a je třeba ji - i při zachování podstatných skutkových zjištění pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně - vypustit (nejde o samostatný skutek, proto nepřichází v úvahu zproštění obžaloby).
K pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li uvedeným činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se (společně se spoluobviněným J. P.) dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke způsobení škody nikoliv malé na cizím majetku tím, že uvedl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy nepravdivé údaje, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., neobsahují.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzovaném případě byly znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu považovány tímto soudem a shodně s ním i odvolacím soudem za naplněné ve variantě spočívající v tom, že obviněný „při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje“.
Uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák. rozumí jednání osoby, která je účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (soukromého pojištění). Uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy tak představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany a dále pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Z toho logicky vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení a která již z tohoto důvodu nečiní žádný úkon vůči pojišťovně, nemůže být považováno za uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy.
V dané věci šlo o uplatnění nároku na plnění ze smlouvy o havarijním pojištění motorového vozidla. Nedostatkem jistě je, že tato smlouva není součástí spisu a nejsou jí ani všeobecné pojistné podmínky G. P., a. s. Z textu leasingové smlouvy uzavřené mezi G. C. L., a. s., a uživatelem vozidla J. P. (č. l. 68) však vyplývá, že právě on byl osobou zajišťující „škodní řízení s protistranou a pojišťovnou při nehodě“ a toliko on byl účastníkem pojištění. Obviněný K. A. účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy nebyl a z těchto důvodů nelze dojít k závěru, že by skutková zjištění soudů naplňovala zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaného i tímto obviněným. Jde o určitou obdobu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., jehož se může dopustit pouze ten, kdo je účastníkem právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou (k tomu viz č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).
Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že jednání pachatele - účastníka soukromého pojištění - dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005).
V souvislosti s právním posouzením skutku obviněného K. A. soudy obou stupňů této okolnosti žádnou pozornost nevěnovaly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku kuse uvedl, že jednání obviněného naplňuje po stránce objektivní i subjektivní všechny zákonné znaky mimo jiné i pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (strana 7). Odvolací soud se s jeho právními závěry ztotožnil, aniž by je jakkoliv doplnil či upřesnil (strana 3 napadeného usnesení).
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že výhrada obviněného o odlišném časovém údaji, jež se týká doby, kdy mělo dojít k údajnému odcizení předmětného vozidla, má povahu námitky skutkové, na odvolacím soudu však bude, aby tento nedostatek v dalším řízení též odstranil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že správně mělo být v popisu skutku pod bodem 3. uvedeno datum 27. 3. 2004, nikoliv 27. 3. 2003. Takové pochybení ve výroku o vině sice nečiní nesprávným právní posouzení skutku, ale jde o nepřesnost popisu skutku a rozsudek soudu prvního stupně tak nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Výrok o vině obviněného trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková