ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.347.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 347/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání obviněného F. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 To 444/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 104 T 90/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 104 T 90/2012, uznal obviněného F. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 17. 12. 2011 v době kolem 15:55 hod. v H., okr. K. na ul. K. v baru M. za běžného provozu po předchozí slovní rozepři B. E. G., A. G. a A.S. tyto fyzicky napadl tak, že nejprve udeřil pěstí do oblasti hrudníku B. E. G., kterého poté chytil za oděv a kopl kolenem do oblasti břicha s takovou razancí, že tento upadl na zem, kde do něj kopl, následně odstrčil A. S. a napadl A. G. tak, že jej několikrát udeřil pěstí do oblasti hrudníku s takovou razancí, až tento upadl na lavici, kde jej zaklíněného do rohu lavice bil pěstmi a kopal kolenem do těla do doby, než mu přišel na pomoc B. E. G., kterého udeřil loktem do obličeje s takovou razancí, že až tento upadl zády na zem, přičemž hlavou narazil o hranu stolu a zůstal ležet na zemi, poté dál napadal pěstmi a kopy kolenem A. G., který byl stále zaklíněn do rohu lavice a kterému přišel na pomoc A. S., kterého kopl kolenem do oblasti břicha a udeřil pěstí do hrudníku s takovou razancí, až upadl na stůl, čímž ho od sebe odstrčil, a pokračoval v napadání A. G., kterého bil pěstmi a kopal kolenem, čímž ho posunoval po lavici, následně mu chtěl v dalším napadání zabránit ležící B. E. G. tak, že ho nohama chytil za nohu, čehož využil A.G. k útěku, následně napadl ležícího B.E. G. tak, že ho kopl do hlavy takovým způsobem, že mu kopem šlápl na levou stranu hlavy, která byla položena na podlaze, poté chytil tělo B. E. G., které bylo stočeno do tzv. „klubíčka“ a dvakrát s ním hodil o zem tak, že pravá strana hlavy narážela na zem a poté, co B. E. G. zůstal ležet nehybně na zemi do tohoto kopl,
čímž B. E.G.způsobil prokrvácení měkkých pokrývek lebních ve spánkové temenní krajině hlavy vpravo, zlomeninu spánkové a temenní kosti vpravo, zlomeninu pyramidy pravé skalní kosti doprovázené krvácením z pravého ucha, zhmoždění levého spánkového laloku mozku s krvácením pod měkkou a pod tvrdou plenu mozkovou, přičemž tato zranění si vyžádala hospitalizaci v Nemocnici s poliklinikou v H. do 30. 12. 2011, kde byl B. E. G. nejprve na anesteziologicko-resuscitačním oddělení do 21. 12. 2011, neboť byl v bezvědomí napojen na umělou plicní ventilaci, protože nebyl schopen spontánní dechové aktivity, a následně na jednotce intenzivní péče, přičemž tato zranění si vyžádala následnou léčbu minimálně v délce 6 týdnů a doposud nelze vyloučit vznik trvalých následků, a
čímž A. G. způsobil zranění v podobě pohmoždění hrudníku, paže a lokte a zlomeniny desátého žebra levé strany hrudníku s následnou dobou léčení a pracovní neschopností do 13. 1. 2012, a
čímž A. S. způsobil zranění v podobě pohmoždění pravé strany hrudníku s následnou dobou léčení a pracovní neschopností do 13. 1. 2012,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 T 208/2002, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2005, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, jako dva přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1, 3 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody poškozené R. b. p., zdravotní pojišťovně, částku 1.534,- Kč, a poškozenému B. E. G. částku 103.567,- Kč, 729,27 PLN (polských zlotých) a 2.871 EUR. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 5 To 444/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Kříže, Ph.D., podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především uvedl, že soudy nižších stupňů porušily ustanovení trestního řádu, neboť v pochybnostech nezkoumaly, zda-li v době spáchání trestného činu byla zachována jeho příčetnost. Za tím účelem si měly vyžádat znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a zjistit jeho psychický stav v době incidentu. Již v průběhu hlavního líčení předložil soudu prvního stupně lékařskou zprávu zpracovanou MUDr. R.W. ze dne 19. 6. 2012, v níž je uvedeno, že lékařka u něho zjistila emočně nestabilní poruchu osobnosti. Psychiatrickou ambulanci navštívil v souvislosti se zahájením trestního stíhání, což potvrdil i u soudu, a vyjádřil přesvědčení, že soud měl v souladu s ustanovením §116 tr. ř. minimálně provést dotaz vůči zpracovateli lékařské zprávy, zda jsou či nejsou pochybnosti o zachování jeho příčetnosti.
Obviněný v rámci odvolacího řízení znovu navrhl provedení zmiňovaného znaleckého posudku, který by ozřejmil skutečnost, zda jsou u něj dány příznaky zmenšené příčetnosti či možné nepříčetnosti v době činu. Svůj důkazní návrh podložil dalším lékařským vyjádřením MUDr. R. W., které tato lékařka doplnila poté, co se seznámila s protokoly z hlavního líčení a výpověďmi svědků z přípravného řízení a uvedla, že má pochybnosti, zda byly zachovány jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ani odvolací soud však k vypracování znaleckého posudku nepřistoupil, když uvedl, že nemá žádné pochybnosti o jeho příčetnosti a že lékařské vyšetření nepovažuje za relevantní vzhledem k tomu, že MUDr. R. W. neseznámil s kamerovým záznamem jakožto stěžejním důkazem ve věci.
Obviněný své úvahy uzavřel konstatováním, že soudy obou stupňů překročily rámec své rozhodovací pravomoci, když si učinily závěr o odborné otázce, aniž by ji podrobily znaleckému zkoumání. Dopustily se tak procesního pochybení, které mělo za následek nesprávné vyhodnocení důkazů a následně vadné rozhodnutí o vině.
V závěru svého podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc jim vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný v dalším přípise ještě sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný sice uplatnil námitky skutkové, na které však nelze rezignovat ani v řízení dovolacím, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci. V posuzované trestní věci došlo k situaci, kdy chybí zásadní skutková zjištění o příčetnosti obviněného, v trestním řízení nebylo vůbec odpovídajícím způsobem zjištěno, zda je způsobilý být pachatelem trestného činu.
Podle názoru státní zástupkyně si soud nemohl sám svým laickým posouzením vyřešit otázku o tom, zda je obviněný plně disponován rozpoznávacími a ovládacími schopnostmi, zvláště v situaci, kdy u něj byla odborně zjištěna emoční nestabilní porucha osobnosti. Proto bylo třeba odborného zkoumání, aby bylo zjištěno, jaký vliv měla tato emočně nestabilní porucha osobnosti na rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného. I při zachování trestní odpovědnosti obviněného u něho mohla být zjištěna zmenšená příčetnost, tedy stav, ve kterém byla v důsledku duševní poruchy výrazněji zeslabena jeho schopnost rozpoznat, že spáchaný čin je protiprávní, nebo schopnost ovládat své jednání. Protože zmenšená příčetnost odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli, a to především z hlediska rozhodování o sankci, je třeba vždy uvedenou otázku řešit.
Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně postupovaly nesprávně. Připomněla stávající judikaturu, podle níž neakceptování důkazního návrhu je možné založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazů, tedy argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované trestní věci však neexistovaly důvody pro odmítnutí důkazního návrhu obviněného k tomu, aby byl vypracován předmětný znalecký posudek. Otázka nepříčetnosti, případně zmenšené příčetnosti, je otázka ryze právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení, a to na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. V posuzované trestní věci však k objasnění uvedené otázky nebyl proveden stěžejní důkaz.
Za značně nelogické považovala státní zástupkyně konstatování Krajského soudu v Ostravě, který uvedl, že závěr lékařky, která provozuje privátní psychiatrickou ambulanci, o tom, že obviněný trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti, není v této trestní věci relevantní, protože se neseznámila s kamerovým záznamem události, z něhož je zřejmé, že obviněný napadl poškozené. Z uvedené skutečnosti ale nevyplývá žádná okolnost, pro kterou by neměl být znalecký posudek ohledně příčetnosti obviněného proveden, neboť z popisu průběhu skutku nevyplývají žádné okolnosti ohledně příčetnosti obviněného.
Nad rámec vyjádření k dovolání státní zástupkyně zpochybnila správnost zvolené právní kvalifikace. Podle popisu skutku prý nelze dospět k závěru, že obviněný více samostatnými útoky postupně způsobil jedné osobě těžkou újmu na zdraví a druhým dvěma ublížení na zdraví. Přiléhavější by bylo kvalifikovat skutek obviněného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku částečně dokonaný, částečně nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly zásadně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou nižších stupňů. Poukazoval především na to, že oba tyto soudy jím navrhovaný důkaz (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), odmítly provést jako nadbytečný, v čemž spatřoval porušení příslušných ustanovení trestního řádu (konkrétně §116 a §105 a násl.), neboť se tak nepodařilo zjistit, zda v době spáchání protiprávního jednání byl příčetný či nikoliv, příp. zda jeho příčetnost byla snížena.
Z uvedeného je zřejmé, že vytýkané vady měly zásadně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, takže by bylo možné učinit závěr, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Námitky skutkové totiž žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění ovšem lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. I Nejvyšší soud totiž opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Respektoval tak judikaturu Ústavního soudu, která znamenala jistý průlom do výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (Ústavní soud vytýkal Nejvyššímu soudu, že uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces).
Ústavní soud rovněž judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení (v trestní věci obviněného) vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné (srov. přiměřeně i čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Tomuto právu obviněného ovšem neodpovídá povinnost soudu všechny navržené důkazy provést. Soud rozhodně není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o nich rozhodnout (a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak učinil).
Obecná pravidla pro postup orgánů činných v trestním řízení, který je v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jsou obsažena především v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Znění zákona je tak nutí zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi.
S ohledem na to, že tato zásada je kombinována se zásadou vyhledávací [tzn. že odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou orgány činné v trestním řízení a v konečném důsledku soud (srov. §2 odst. 5 poslední věta), byť zejména po novelizaci provedené zákonem č. 265/2001 Sb. významnou roli při dokazování v řízení před soudem hrají strany], je důsledkem této modifikace i to, že meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Jinak řečeno, pokud má být rozhodnuto o vině pachatele, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat.
Uvedeným zásadám soudy nižších stupňů v posuzované věci dostály, neboť provedly důkazy, které považovaly z hlediska zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností za postačující. Jimi provedené důkazy přitom tvoří ucelený logicky navazující řetězec, který opodstatňuje závěr o tom, že obviněný se předmětného skutku dopustil jako pachatel, o jehož trestní odpovědnosti nejsou žádné pochybnosti. Pokud přitom zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování, pak postupovaly v souladu se zákonem a na základě výsostného práva, které jim trestní řád přiznává.
K tomu je vhodné uvést, že znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy pouze podkladem pro rozhodnutí soudce (soudu), který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum) . Závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin (a zda jej spáchal trestně odpovědný pachatel), je závěrem právním a přísluší v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky alinea secunda pouze soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12).
Z tohoto pohledu především odvolací soud závěr, proč nepřistoupil ani na opakovaný návrh obviněného na doplnění dokazování a nepřibral soudního znalce za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v zásadě přiléhavě zdůvodnil (srov. str. 5 odůvodnění jeho usnesení). Jakkoliv lze mít za to, že odůvodnění takového postupu mohlo být podrobnější a výstižnější, na druhé straně nelze souhlasit se státní zástupkyní, že jde o odůvodnění „značně nelogické“. Závěr lékařky provozující privátní psychiatrickou ambulanci, že obviněný trpí „emočně nestabilní poruchou osobnosti“, rozhodně nemohl bez dalšího vést soud k potřebě jeho znaleckého psychiatrického zkoumání. Nejde ani tak o to, že sám obviněný vyhledal lékařku MUDr. R. W. až po činu (a tedy po zahájení trestního stíhání), což by mohlo evokovat dojem o účelovosti takového kroku, jako spíše o to, že pro takovou potřebu nesvědčí žádné okolnosti zjištěné k osobě více než třicetiletého obviněného jak v tomto trestním řízení, tak v jeho předcházející trestní věci (sp. zn. 9 T 208/2002 Okresního soudu v Karviné). Argumentoval-li odvolací soud i tím, že doporučení jmenované lékařky není v dané věci relevantní, neboť se neseznámila s kamerovým záznamem události, měl tím nepochybně na mysli, že ani vlastní průběh konfliktu mezi obviněným na straně jedné a poškozenými polskými občany na straně druhé, který je právě na kamerovém záznamu spolehlivě zadokumentovaný, pro potřebu znaleckého psychiatrického zkoumání obviněného nesvědčí. Jak je totiž z tohoto záznamu patrno, obviněný vstoupil do baru M. poblíž barového pultu v okamžiku, kdy se poškození polští občané nechovali natolik nevhodným způsobem, který by vyžadoval jakýkoliv zásah a řešení (on sám do té doby s nimi do kontaktu vůbec nepřišel). Jeden z poškozených dokonce k němu přistoupil a gestem pokrčených horních paží, které zvedl nahoru, mu dával najevo, že se nic neděje. Obviněný zprvu toto gesto respektoval, posléze však přistoupil k poškozenému B. E. G., sedícímu na dřevěné lavici u stolu, kde jej brutálně napadl způsobem shora již popsaným. I z toho je zřejmé, že urostlý obviněný (sám uvedl, že v mládí posiloval a cvičil) takovým jednáním chtěl demonstrovat svou fyzickou převahu nad poškozenými.
Trestní řád nikde nestanoví, které konkrétní důkazy je soud povinen v příslušné věci provést, proto vždy náleží jeho úvaze, zda navrhovaný důkaz provede, či již považuje důkazní situaci za dostatečně vyjasněnou, že je schopen rozhodnout bez důvodných pochybností. Judikatura je v tomto směru jednoznačná a vypracování znaleckého posudku požaduje pouze v situaci, nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost. Pak musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zpravidla přibráním znalce (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1968 Sb. rozh. trest.).
V předmětné věci však žádná konkrétní okolnost (srov. argumentaci výše) nenasvědčovala tomu, že obviněný by mohl trpět duševní poruchou, byť přechodného rázu. K tomu je třeba dodat, že sám obviněný původně do protokolu o svém výslechu (viz č. l. 96 a 97 spisu) uvedl, že na psychiatrii se nikdy neléčil, po fyzické i psychické stránce je zdráv a není závislý na alkoholu ani omamných a psychotropních látkách. Toto jeho tvrzení žádný ze soudů nižších stupňů nikterak nezpochybnil, neboť vzal zřejmě v úvahu (byť to výslovně neuvedl) i to, že obviněný krátce před konfliktem, k němuž došlo v pozdním odpoledni, přijel do zaměstnání automobilem, který sám řídil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud (na rozdíl od státní zástupkyně) dospěl k závěru, že v postupu soudů nižších stupňů nelze shledávat pochybení. Všechny provedené důkazy (i bez znaleckého psychiatrického posudku) umožnily oběma soudům nižších stupňů (po jejich náležitém zhodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.) učinit spolehlivé skutkové a posléze i právní závěry.
Jen pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud se nezabýval pochybnostmi státní zástupkyně o správnosti zvolené právní kvalifikace jednání obviněného. Plně totiž respektoval ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., podle něhož je při své případné přezkumné činnosti vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (obviněný ve svém podání žádné výhrady k použité právní kvalifikaci nevznesl).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a