ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.358.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 358/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 17/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 46 T 17/2001, byl obviněný P. H. v části A) uznán vinným v bodě I. (1.-5.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě III. (1.-5.) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., vše ve znění novely zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti s předmětem podnikání nákup a prodej za účelem dalšího prodeje na dobu šesti let. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. V části B) byl ohledně zbývající trestné činnosti, pro kterou byla též podána obžaloba, podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn a poškození byli podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání podaných státním zástupcem a obviněným rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (ad I.) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (ad III.) ve výroku o trestu a všech výrocích o náhradě škody vztahujících se k odsuzující části napadeného rozsudku v části A). Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v bodě I., II. [dle rozsudku Krajského soudu v Brně bod I. 1) - 5), III. 1) - 4)] a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. v bodě III [dle rozsudku Krajského soudu v Brně bod III. 5)], vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jichž se dopustil tím, že
I. V době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve sjednaném termínu odebrané zboží řádně uhradit, neboť neměl dostatek finančních prostředků, ani jiný majetek, ani řádně zajištěný odbyt, odebíral na svoji firmu A. – o. d. f., po předchozích objednávkách na faktury zboží, které v době splatnosti ani později přes upomínky neuhradil a uhradit ani nemohl, a které si ponechal pro svoji potřebu nebo je rozprodal, a to i pod cenou, peníze použil pro svoji potřebu, takto: 1) V době od 14. 12. 1990 do 25. 1. 1991 odebral v L., okr. Ú. n. O. od V. L., zboží, a to textilní zboží a elektroniku v celkové hodnotě 264.170,- Kč,
2) dne 21. 1. 1991 odebral od firmy E. A., a.s. B.,zboží, a to drtič zahradního odpadu, drtič plastů a dřeva, přístroj na čištění vzduchu, v celkové hodnotě 90.061,-Kč,
3) v době od 1. 2. 1991 do 18. 2. 1991 v B. odebral od firmy R. – M. n. v B., zboží, a to knihy, v celkové hodnotě nejméně 600.000,- Kč, kdy toto zboží částečně vrátil či uhradil, přičemž zboží v hodnotě nejméně 220.005,- Kč do dnešního dne neuhradil, ani nevrátil a způsobil tak tomuto poškozenému škodu ve výši 220.005,- Kč,
4) v době od 20. 2. 1991 do 25. 2. 1991 odebral v B. od D. P., podnikající pod obchodním jménem D. P. – E.-M.T. B., zboží, a to elektroniku, v celkové hodnotě 41.273,- Kč,
5) v době od 27. 3. 1991 do konce roku 1991 odebral za firmu A. B. od J. Č., podnikajícího pod obchodním jménem J. Č. – A., P., tiskoviny a knihy v hodnotě 7.031.900,- Kč, přičemž z této částky uhradil J. Č. a Ing. O. J., který byl k převzetí peněz oprávněn, nejvíce částku 3.450.000,- Kč, takže poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 3.581.900,- Kč.
II. V době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991 si za různým účelem půjčoval peníze, které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, přebíral zálohy na níže uvedené zboží, přičemž získané částky ihned použil pro svoji potřebu, především na úhradu svých předchozích dluhů či půjček dalším osobám, peníze v dohodnuté době nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční situaci musel předpokládat, že své závazky nesplní, a takto: 1) dne 1. 5. 1991 v B. si vypůjčil od společnosti L. a.s. se sídlem B., částku ve výši 1.000.000,- Kč, kterou převzal dne 2. 5. 1991 na realizaci nákupu brambor z B., kterou se „směnkou“ zavázal vrátit do 4. 6. 1991. Vypůjčené peníze však nepoužil k dohodnutému účelu, v převážné míře je krátce po převzetí použil na splácení svých předchozích dluhů, na provoz firmy a půjčky dalším osobám, a dosud je poškozené firmě nevrátil. Způsobil jí tak škodu ve výši 1.000.000,- Kč,
2) v blíže nezjištěné době v měsíci květnu až červnu 1991 převzal v B. na svůj bankovní účet na základě dohody mezi firmami A. B., S. B. a P. P. finanční hotovost ve výši 2.418.000,- Kč, kterou poskytla firma P. P. se sídlem v P., (nyní P., P., s.p. v likvidaci, se sídlem v P.) na financování dovozu raných brambor z B., přičemž tento dovoz měly obstarat firmy A. B. a S. B. pro firmu P. P., avšak tyto svěřené finanční prostředky nepoužil pro sjednaný účel, ale v minimální výši 1.118.000,- Kč je ihned vybral a použil na úhradu svých dluhů pro svoji potřebu a půjčku další osobě, a dosud poškozené firmě nevrátil. Způsobil jí tak škodu ve výši 1.118.000,- Kč,
3) dne 27. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s firmou K. a.s. se sídlem v P., (nyní K. a.s. v likvidaci) zálohu na zboží ve výši 643.200,- Kč na dodávku cigaret Marlboro v celkové hodnotě 12.864.000,- Kč, přičemž slíbené zboží nedodal, peníze použil na úhradu svých dluhů pro svou potřebu, a tímto způsobil poškozené firmě K. a.s. škodu ve výši 643.200,- Kč,
4) dne 30. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s H. D., podnikající pod obchodním jménem H. D. – I. R., bytem B. n. P., zálohu ve výši 667.200,-Kč na dodávku cigaret zn. Marlboro v celkové hodnotě 13.344.000,- Kč. Převzatou částku použil na úhradu svých dluhů a pro svou potřebu a způsobil tak poškozené H. D. škodu ve výši 667.200,- Kč,
III. 1) poté, co dne 11. 10. 1991 v B. na základě smlouvy o konsorciu mezi firmami A. B., C. S., a.s. a I., s.r.o., B., nazvaného A.I.C. II, které mělo sloužit ke shromáždění finančních prostředků k nákupu spotřebního zboží od firmy M. T., Ltd. z USA s následným rozdělením zisku mezi členy konsorcia, přijal na účet firmy A. B. od firmy C. S., a.s., se sídlem v B., finanční hotovost ve výši 6.200.000,- Kč, kterou však pouze z části použil na uhrazení zakoupeného spotřebního zboží z USA,
2) v období od 27. 12. 1991 do 14. 8. 1992 postupně vybral a použil pro vlastní potřebu zbytek peněz poskytnutých firmou C. S., a.s., a způsobil tak firmě C. S., a.s., škodu ve výši nejméně 1.055.012,- Kč.
Za tyto trestné činy, jakož i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [bod II. rozsudku soudu prvního stupně], který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl obviněnému uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti K., a.s., v likvidaci, škodu ve výši 1.310.400,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na takové řízení byla odkázána s nárokem na náhradu škody rovněž poškozená společnost C. S., a.s. – v likvidaci. V dalších částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. K. dovolání směřující proti všem výrokům posledně citovaného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť se domnívá, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno, a že vlastní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku rozvedl, že v trestním řízení proti němu vedeném docházelo ke zbytečným průtahům, v jejichž důsledku bylo porušeno jeho zákonné právo na spravedlivý proces. Poukázal na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1993, když v době od 4. 5. 1995 do 22. 10. 1997 nebyl proveden jediný procesní úkon, obžaloba byla podána dne 15. 2. 1999, avšak první hlavní líčení bylo nařízeno až na 20. 2. 2002. Uvedl, že po dobu trvající déle než patnáct let byl ovlivněn trvajícím trestním řízením bez možnosti reálně si plánovat osobní život a uspořádat osobní vztahy. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutky uvedené v bodě II/1. – 4. rozsudku odvolacího soudu byly teprve rozsudkem odvolacího soudu překvalifikovány na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., když v obžalobě a navazujícím rozsudku soudu prvního stupně byly právně posouzeny podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. Při změně právní kvalifikace se odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou, že předpokládal úhradu svých závazků z obchodního případu se společností M. T., Ltd. V případě, že použil složené peněžní prostředky jiným způsobem, než který vyplýval z dohody, za situace, kdy tak činil pouze dočasně, by mohlo být jeho jednání posouzeno pouze jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1, 2 tr. zák., eventuelně shodně se soudem prvního stupně jako trestný čin zpronevěry, nikoliv však jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak rozhodl soud druhého stupně.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl v intencích rozsudku soudu prvého stupně.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že z obsahu uplatněných námitek je zřejmá snaha o změnu skutkových zjištění, avšak námitkou pochybení soudu při překvalifikaci jednání pod bodem III/1. - 4. je materiálně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka je podle názoru státní zástupkyně zjevně neopodstatněná, stejně jako námitky subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je namístě uvést, že s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vycházel v obecné rovině především z toho, že podle §231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož, jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy (její přesné označení viz dále) tomu tak ovšem není, neboť článek 6 odst. 1 této Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – dále opět jen „Úmluva“) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98). Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval i v době nedávné při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících i proti rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, a ani v těchto případech nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Uváží-li se shora uvedené právní závěry ve vztahu k okolnostem a argumentaci dovolatele v nyní projednávané věci, je nutné konstatovat, že trestní řízení jako celek sice trvalo dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když mezi některými konkrétními úkony uplynul větší časový interval. Takovýto poznatek však není tou okolností, kterou by mohlo být odůvodněno zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh trestního řízení. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné připomenout, že v podstatě shodnou námitkou ohledně nepřiměřených průtahů v řízení se již zabýval soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku na straně 15 vyjádřil shodné právní závěry k okolnostem obviněným uvedeným v podaném odvolání, když také shledal, že nepřiměřenost délky řízení podle dosavadní judikatury Soudu není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. V souladu s těmito závěry poukázal i na shodnou rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, který již ve svých rozhodnutích, např. z posledních sp. zn. II. ÚS 32/03, kde konstatoval, že průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno. V tomto směru se dovolací soud ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V nyní projednávané věci nejsou dovolatelem tvrzeny žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily pro použití výše uvedeného důvodu pro zastavení trestního stíhání v intencích shora popsaného výjimečného postupu, a proto jeho dovolání v této části je nutné považovat za neopodstatněné.
Podal-li obviněný dovolání též z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné konstatovat, že se jím lze domáhat nápravy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Podstatou dovolání z takto vymezeného dovolacího důvodu je především argumentace obviněného, že v jeho trestném jednání, jímž byl uznán vinným Vrchním soudem v Olomouci, nelze shledávat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, aby byla učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech; v konkrétním případě pak musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o jmenovaný trestný čin. Těmto zásadám přezkoumávané rozhodnutí odpovídá a v dané trestní věci nevznikají pochybnosti o tom, že znaky uvedeného trestného činu naplněny byly, a Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami byl pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. veden. Pro stručnost postačí na příslušné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu pouze odkázat.
Nelze se ztotožnit s názorem obviněného vyjádřeným v dovolání, že se odvolací soud ve vztahu k nejasnosti posouzení otázky zavinění nevypořádal s jeho obhajobou, že předpokládal úhradu svých závazků z obchodního případu se společností M. T., Ltd.
Úmyslné zavinění vymezuje ustanovení §4 tr. zák. tak, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý/, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý/.
V této souvislosti je nutné poukázat na popis skutku vztahující se k výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kde je v bodě II. uvedeno, že „ … obviněný peníze v dohodnuté době nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční situaci musel předpokládat, že své závazky nesplní …“. Jde o skutkové zjištění tohoto soudu prokázané výsledky dokazování, z nichž logicky vyplývá závěr o zavinění obviněného (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Jestliže odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že „ … obviněný již při přebírání peněz, tak jako v dalších případech, počítal s tím, že peníze použije na jiný účel a nebude schopen je s ohledem na svoji finanční situaci vrátit …“, dostatečně tím vyjádřil, že obviněný se uvedené trestné činnosti dopustil v nepřímém úmyslu.
Pokud jde o námitku obviněného vztahující se k nesprávnosti posouzení skutku jako jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., je vhodné poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, kde je této otázce věnována potřebná pozornost a kde Vrchní soud v Olomouci vyjádřil, že takto nově stanovená skutková podstata vyplývá z naplnění podmínek pro pokračující trestný čin ve vztahu k trestnému jednání obviněného, jehož se dopustil pod bodem I. a II. napadeného rozsudku.
Ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Vyjde-li se z popisu jednání, jehož se obviněný podle zjištění odvolacího soudu v bodě I. a II. dopustil, jsou tyto zákonné znaky, které musí být současně dány, splněny. Podle popisu skutkových zjištění, jak jsou v napadeném rozsudku rozvedena, je dostatečně vyjádřeno, že ze zákonem předpokládaných znaků je v této souvislosti dána podmínka, že útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu, když u jednotlivých dílčích útoků jde o znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a způsob, jak byly spáchány, je spojen podobným provedením. Pokud se obviněný jednání popsaného pod bodem I. dopouštěl v době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 a jednání pod bodem II. v době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991, není pochyb o tom, že všechny útoky byly spáchány v blízké časové souvislosti, protože se jich dopouštěl po dobu necelých devíti měsíců. Tím, že obviněný vylákával buď zboží na faktury, které neplatil (bod I.), nebo pod podvodnými záminkami přebíral zálohy za uvedené zboží (bod II.), a tím napadal majetek různých subjektů, je v daném případě splněna i zákonná podmínka spočívající v blízké souvislosti předmětu útoku. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li vylákávány různé věci, ani je-li napadán majetek různých osob. Ze skutkových zjištění této trestní věci je patrný i jednotný záměr vyjádřený subjektivní stránkou pachatelova jednání, když se obviněný v případě skutku pod bodem I. dopouštěl v době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve sjednaném termínu odebrané zboží řádně uhradit, protože neměl dostatek finančních prostředků ani jiný majetek. V bodě II. bylo zjištěno, že v době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991 si (při nezměněné finanční situaci, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku) půjčoval peníze, které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, ač musel předpokládat, že své závazky nesplní. Tyto skutečnosti svědčí pro přesvědčivost i správnost závěru odvolacího soudu, že jde o pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu ztotožnil a pro stručnost pouze odkazuje na dostatečné a podrobné vysvětlení obsažené v příslušné pasáži odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak na základě všech rozvedených úvah a právních závěrů dovodil, že Vrchní soud v Olomouci trestné jednání obviněného v bodě I. a II. správně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.; námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pouze formálně podaná ve snaze vymoci si mírnější trestní postih. Neopodstatněnost námitek obviněného je patrná již z obsahu podaného dovolání, z něhož je též zjevné, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová