ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.373.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 373/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o dovolání obviněného R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 168/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 7 T 42/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. M. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 7 T 42/2003, uznán vinným, že
„v P. dne 21. 12. 2002 kolem 02:00 hod. poté, co J. K., přislíbil, že ji odveze do jejího bydliště, zavezl jmenovanou vozidlem zn. Citroën, bílé barvy, do městské části P. – B., přičemž při jízdě poškozenou opakovaně vyzýval k orálnímu sexu, a když to poškozená, sedící na místě spolujezdce, odmítla, opakovaně ji během jízdy udeřil, poté na polní cestě v blízkosti ul. K. J. s vozidlem zastavil, poté poškozenou násilím vytáhl ven z vozidla, položil ji zády na přední kapotu vozidla, stáhnul jí kalhoty, punčocháče a kalhotky, zasunul jí penis do pochvy a zatímco ji přidržoval na přední kapotě vozidla, po přesně nezjištěnou dobu s ní souložil a poté, co nedosáhl vyvrcholení, do poškozené strčil, následkem čehož poškozená spadla na zem, takto ji na místě zanechal a s vozidlem odjel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále stanovil povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, a. s., O. p. P. m., se sídlem P., na náhradě škody částku 5.815,- Kč s 3% úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 168/2005, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při zachování výroku o vině odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce M. K. dovoláním, které v obecné rovině vymezil důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný dovolací důvod naplňovat. Zejména vyjádřil názor, že nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda, jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu se stal skutek, jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly důkaz výslechem policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který konal službu právě v době, kdy se na uvedené oddělení měla dostavit poškozená a oznámit, že byla ze strany obviněného znásilněna. Trval na tom, že právě výpověď tohoto svědka by ozřejmila, zda a kdy se obviněná na zmíněné obvodní oddělení Policie ČR dostavila a zdali na ní byly patrné stopy použitého fyzického násilí. S poukazem na zprávu Gynekologicko – porodnické kliniky Fakultní nemocnice v P. ze dne 22. 12. 2005, podle jejíž závěrů údajně nebyly u poškozené zjištěny žádné známky násilného pohlavního styku, obviněný tvrdil, že zranění poškozené mohlo být způsobeno v důsledku fyzického napadení třetí osobou; pokud soud tuto otázku náležitě neobjasnil, porušil tak prý jeho právo na obhajobu. V dalším zpochybnil důkazní hodnotu výpovědi svědka R. S. a argumentoval tím, že s ohledem na pokročilou noční dobu, nedostatečné osvětlení a odlehlost místa, k němuž mělo k uvedenému jednání dojít, jakož i vzhledem k podnapilému stavu tohoto svědka, není zcela zřejmé, do jaké míry mohl jmenovaný celou událost vnímat.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2006 uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej obsahově naplnil kvalifikovanými námitkami. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (výslech policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který měl konat službu právě v době, kdy se na toto oddělení dostavila v nočních hodinách poškozená oznámit znásilnění ze strany poškozeného), stejně jako jeho tvrzení, že soud vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů (zejména z výpovědi svědka R. S., o jehož věrohodnosti obviněný pochyboval), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, zda, jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu se skutek, jímž byl uznán vinným, stal, resp. zda a do jaké míry poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněného zranění, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Obdobně jestliže obviněný poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, musel Nejvyšší soud konstatovat, že i taková výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudu na straně druhé.
Žádnému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. věcně neodpovídají ani ty výhrady, v rámci nichž obviněný soudu vytkl zkrácení jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud nemohl k tomuto tvrzení přihlížet, neboť má zcela procesní charakter a rovněž se nikterak nedotýká otázky právního posouzení jednání obviněného.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Dovolací soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Okresního soudu Plzeň - město takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a