ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.431.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 431/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 o dovolání obviněné P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 11/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 47 T 11/2006, byla obviněná P. N. uznán vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 26/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, které zaměřila proti všem jeho výrokům. Z podnětu jejího odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 26/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustila tím, že v období od listopadu 2003 do srpna 2004 podvodně vylákala na níže uvedených poškozených různě vysoké půjčky pod slibem zvýhodněného zúročení zapůjčených peněz, nejméně 5 % úrokem za týden, který zpočátku vyplácela a tím si postupně získávala důvěru poškozených; při dalších požadovaných půjčkách slibovala jejich zvýhodnění již formou vystavených směnek, které většinou byly vystaveny na část dluhu včetně navýšeného úročení,
1. od listopadu 2003 do 21. 1. 2004 v P. vylákala na poškozené J. Š.ve dvou splátkách 100.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze kterých jí během uvedené doby vrátila 7.000,- Kč, zbytek peněz použila pro svoji potřebu a poškozené tak způsobila škodu ve výši 83.000,- Kč,
2. v době od listopadu 2003 do 12. 1. 2004 vylákala na poškozeném Ing. B. N. postupně částku 1.500.000,- Kč, ze kterých mu ve dvou splátkách vrátila 40.000,- Kč, zbytek peněz nevrátila a použila je pro svou potřebu a poškozenému způsobila škodu v celkové výši 1.460.000,- Kč,
3. dne 22. 12. 2003 v P. vylákala na poškozeném V. L., kterého znala již delší dobu, částku 121.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které mu po době splatnosti postupně vrátila 45.000,- Kč, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 76.000,- Kč,
4. v době od počátku roku 2004 do 8. 10. 2004 v P. vylákala na poškozené M. R. postupně celkovou částku ve výši nejméně 600.000,- Kč, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu ve výši 600.000,- Kč,
5. v době od března 2004 do 30. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném R. P. postupně částku 390.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, ze které mu postupně vrátila 100.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 290.000,- Kč,
6. v blíže nezjištěné době od března 2004 do 2. 9. 2004 v P. poté, co získala její důvěru, vylákala na poškozené L. R. postupně celkovou částku nejméně 2.910.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které vrátila pouze 231.000,- Kč, zbytek peněz použila pro svou potřebu a poškozené tak způsobila škodu ve výši nejméně 2.679.000,- Kč,
7. v blíže nezjištěné době od počátku roku 2004 do léta 2004 v P. poté, co získala její důvěru, vylákala na poškozené M. Š. v 6 splátkách částku nejméně 1.250.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které jí vrátila pouze 274.000,- Kč včetně úroků, zbytek peněz použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu ve výši 976.000,- Kč,
8. v době od jara 2004 do 1. 8. 2004 v P. vylákala na poškozené B. K. postupně celkovou částku 75.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které jí vrátila pouze 10.000,- Kč a dalších 12.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu v celkové výši 53.000,- Kč,
9. v době od 4. 8. 2004 do 5. 8. 2004 vylákala na poškozeném J. H. částku ve výši 340.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, ze které mu vrátila 17.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému způsobila škodu ve výši 323.000,- Kč,
10. v době od 30. 4. 2004 do 31. 7. 2004 v P. poté, co získala jeho důvěru, vylákala na poškozeném M. K. celkovou částku 210.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 210.000,- Kč,
11. v době od června 2004 do srpna 2004 v P. poté, co získala její důvěru, vylákala na poškozené H. H. ve třech splátkách celkovou částku 270.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze kterých vrátila pouze 25.000,- Kč a dalších 60.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu ve výši 185.000,- Kč,
12. v době od června 2004 do 20. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném S. S. ve dvou splátkách celkovou částku 90.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze kterých mu vrátila 4.500,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému způsobila škodu ve výši 85.500,- Kč,
13. v blíže nezjištěné době od léta 2004 do konce roku 2004 poté, co získala jeho důvěru, vylákala na poškozeném J. P. postupně ve více splátkách celkovou částku nejméně 937.800,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které mu vrátila pouze 50.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 887.800,- Kč,
14. v době od 27. 7. 2004 do 18. 8. 2004 v P. poté, co získala její důvěru, vylákala na poškozené Ing. A. K. ve třech splátkách celkem částku 235.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu ve výši 235.000,- Kč,
15. dne 30. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném F. K. 50.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, ze které mu vrátila 30.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému způsobila škodu ve výši 20.000,- Kč,
16. dne 1. 8. 2004 v P., K., poté, co získala jeho důvěru, vylákala na poškozeném L. Ch. ve dvou splátkách celkem částku 400.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a poškozenému způsobila škodu ve výši 400.000,- Kč,
tímto jednáním způsobila poškozeným celkovou škodu ve výši 8.563.300,- Kč.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolací soudu v dané věci. V prvém případě Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněné usnesením ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 12 To 16/2008, podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2007, sp. zn. 47 T 11/2006, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby učinil ve věci rozhodnutí nové.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřila proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka předeslala, že esenciální náležitostí skutkových zjištění u majetkové trestné činnosti je spolehlivé zjištění výše škody, které byla trestným činem způsobena. Toto zjištění musí být provedeno způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, což se v daném případě nestalo, poněvadž škodu v trestněprávním smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou poškozenému částečným nesplněním závazku ze strany pachatele trestného činu, jejíž náhrada bývá řešena v adhezním řízení. Nepřesvědčivost a faktickou nepřezkoumatelnost závěrů soudů lze podle dovolatelky nejlépe demonstrovat na případu poškozené M. Š. (bod 7. výroku o vině). Byla-li existence závazku pachatele vůči poškozenému dokládána listinou zahrnující přírůstky, tj. např. směnečná suma na směnce neodpovídá skutečně částce převzaté, ale tato je navýšena o slibované úroky, je v prvé řadě potřebné při výpočtu náhrady škody v trestněprávním smyslu tyto úroky od směnečné sumy odečíst. Vytkla, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že převzaté částky od poškozených byly výrazně nižší, než deklarují příslušné listiny, deklarované částky jsou navýšeny o nevyplacené úroky a úroky z úroků. Odvolací soud nesprávně odmítl její návrh na doplnění dokazování o výslech poškozené M. Š. jako nadbytečný a dodala, že nechuť vypovídat a údajná ztráta paměti svědkyně mohou být u svědkyně zapříčiněny snahou zamlčet důležité skutečnosti, neboť přiznání vysokého úročení by mohlo představovat rozpor s dobrými mravy nebo dokonce lichvu. Uzavřela, že v případě svědkyně M. Š. soudy prokazatelně nestrukturalizovaly použité důkazní prostředky ke zjištění výše způsobené škody a spolehlivě nestanovily výši způsobené škody.
Podle dovolatelky byla nesprávně stanovena výše škody i v případě poškozené L. R. V podstatě uváděla, že poškozená jí částku okolo tří miliónů korun nikdy nepůjčila, sama odhadovala vypůjčenou částku v rozmezí 600.000 – 900.000,- Kč, přičemž tato částka narůstala v důsledku toho, že poškozená navyšovala vrácené částky při další půjčce o další úroky. Dlužná částka narostla v důsledku matematické nepřesnosti, neboť je jistě velký rozdíl, zda byla fakticky suma navyšována v týdenních intervalech o 10 %, kdy každé další navýšení bylo vypočítáváno z již takto předem navýšené částky, anebo následně bylo pouze odečteno 10 % z konečné sumy uvedené na směnce. Odvolací soud se i přes její námitky vůbec nezabýval kritikou závěrů soudu prvního stupně stran věrohodnosti jmenované poškozené, pokud uváděl, že „změněná výpověď poškozené R. spíše nahrává tomu, že poškozená byla ovlivněna obviněnou, avšak soud k tomuto tvrzení nemá důkazy a těžko by takové důkazy získal, nicméně změněný postoj svědkyně o tomto svědčí.“ Dovolatelka poukázala na skutečnost, že poškozená jasně popsala princip přepisování směnek a jejich navyšování a věrohodně zdůvodnila, že pro ni byla důležitá částka uvedená na směnkách jako hodnota pohledávky, a nebylo až tak podstatné, jakou částku činí úrok a jakou fakticky poskytnuté prostředky. Dovozovala, že postup soudů neodpovídá objektivnímu hodnocení důkazní situace, ale svědčí o zaujatosti soudů v její neprospěch a ignorování důležitých okolností svědčících v její prospěch.
Ačkoliv ignorování okolností ve prospěch dovolatelky připustil ve vztahu k hodnocení svědectví J. R. a JUDr. R. P. i odvolací soud, neučinil tak úplně přesně, neboť J. R. mj. uváděl, že jeho mamince bylo třikrát nebo čtyřikrát z poskytnutých peněz vráceno 60.000,- Kč. Rozdíl vypůjčených a vrácených peněz činil cca 400.000,- Kč, a nikoliv 600.000,- Kč, jak uzavřel odvolací soud. S takovým závěrem podle dovolatelky korespondovala i výpověď JUDr. R. P.
Dovolatelka shrnula, že soudy při stanovení výše škody v případě poškozené L. R. a částečně i M. R. nesprávně vycházely z hodnot uvedených na směnkách vlastních, přestože je na základě provedených důkazů zřejmé, že tyto směnky nejsou prvotními směnkami, jež byly dovolatelkou a poškozenými vystaveny. Částky na nich uvedené neodpovídají skutečně poskytnutým prostředkům, když tyto jsou velmi nadsazeny. O systému přepisování směnek svědčí i výpovědi svědků M. K. a Ing. B. N. V případě posledně jmenovaného svědka skutečně vypůjčené prostředky tvořily jenom jednu čtvrtiny částek uvedených na směnkách. Odvolací soud se však při hodnocení výpovědi poškozeného Ing. B. N. nevypořádal s popisovanou skutečností přepisování a navyšování směnek a rozdílu mezi fakticky poskytnutými částkami a částkami uvedenými na směnkách.
Zcela ignorovány podle ní byly i rozpory ve výpovědích svědků M. K. a L. Ch. a v této souvislosti vytkla, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na provedení konfrontace podle §104a tr. ř. mezi těmito svědky. Svědek L. Ch. totiž tvrdil, že celkově půjčil obviněné 400.000,- Kč, zatímco svědek M. K. jako zprostředkovatel uváděl, že má kopie směnek pouze na 300.000,- Kč. Následně pak obviněná udávala, že poškozený z poskytnutých peněz ve výši 350.000,- Kč obdržel zpět přibližně třetinu poskytnutých prostředků.
Obviněná též vytýkala, že přestože se snažila poškozeným průběžně poskytnuté prostředky vracet, nebyla tato skutečnost promítnuta do výměry trestu, a soud prvního stupně tuto skutečnost označil za její účelové jednání vedené snahou ovlivnit soud tak, aby jí uložil mírnější trest. Uvedla, že ke dni podání dovolání poškozeným vrátila 2,5 miliónu korun, což je více než polovina fakticky poskytnutých prostředků.
Namítla, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou ani s rozpory ve výpovědích svědků. Připustila, že si od všech poškozených vyjmenovaných v napadeném rozsudku půjčila peněžní prostředky za účelem jejich zhodnocení, jež mělo činit na základě vzájemné dohody 5 % až 10 % z poskytnutých peněz (případně více procentům při zprostředkování dalšího zájemce), a to vždy za každý týden trvání půjčky. Peníze byly podle její verze určeny na akontace na stavební spoření, kdy každý klient stavební spořitelny, který žádal o překlenovací úvěr, musel mít buď naspořeno 30 % z částky, anebo musel složit akontaci v hodnotě 30 % z hodnoty úvěru. Jelikož většina klientů peníze naspořeno neměla, obviněná jim je obstarávala za provizi. Po získání úvěru měli klienti stavební spořitelny prostředky poskytnuté na akontaci s navýšením o provizi vracet ze získaného úvěru. Všichni poškození byli seznámeni s účelem, na který budou prostředky použity, a bylo jim za to dovolatelkou slíbeno zhodnocení ve výši 5 % týdně z poskytnutých peněz, což podle ní potvrzuje i svědek M. K. Obviněná zdůraznila, že v celé věci fungovala jen jako zprostředkovatel, sama neměla licenci, aby mohla realizovat stavební spoření. Peníze předávala dvěma agentům stavení spořitelny W., kteří měli zajistit financování akontací a následně i úhradu prostředků s navýšením o provizi. Jedním z nich byl J. P., který jí podepsal zajišťovací směnky na předané prostředky v objemu cca 4 milionů Kč. Tyto zajišťovací směnky jí však byly záměrně odcizeny z jejího osobního vozidla. Poukázala rovněž na okolnost, že celý systém fungoval do té doby, než se klienti spořitelny začali zpožďovat s placením, nebo obdržela jen základní plnění bez navýšení o provizi. I za této situace se snažila o placení provize z vlastních prostředků, vždy usilovala o to, aby poškozeným zpoždění platby oznámila s tím, že se bude snažit poskytnuté prostředky postupně vracet. Obviněná proto uzavřela, že od nikoho z poškozených žádné finanční prostředky nevylákala, poškozené seznámila s podstatou fungování celé záležitosti, získané peníze si neponechávala pro svoji potřebu, ale předala je dalším osobám. Důvodem iniciace celé kauzy je podle ní nesprávná domněnka poškozených, že si jimi poskytnuté prostředky včetně jejich zhodnocení nechává pro sebe a nemá zájem jim je vrátit.
Dovolatelka se též vracela k některým dílčím útokům (poškození Ing. A. K., J. Š., H. H., S. S., J. P., J. H.) a znovu a ze svého pohledu hodnotila provedené důkazy a činila vlastní skutkové závěry ohledně výše částek, které od jmenovaných poškozených získala. Uvedla, že pokud mohla, vracela poškozeným provizi v dohodnuté výši, poškození z provize profitovali a někteří z nich následně poskytnuté prostředky opakovaně navýšili. Uzavřela, že škoda vyčíslená v napadeném rozsudku na částku 8.563.300,- Kč se nezakládá na pravdě a je proti realitě navýšena. Při jejím určení se vycházelo pouze z informací poškozených, exemplářů přepsaných a navýšených směnek a listin o uznání dluhu, což je zavádějící. Všem poškozeným poskytla v souhrnu cca 4.000.000,- Kč, což je částka odpovídající prostředkům předaným agentům společnosti W.
Akcentovala, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, přičemž zavinění musí být dáno v době činu a musí pokrývat vztah mezi jednáním a následkem. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu by byl podle obviněné odůvodněný jen v případě, že by soud prvního stupně prokázal, že již v době, kdy si brala od poškozených peníze, jednala v úmyslu peníze nevrátit a použít je pro vlastní potřebu. Přestože se i v rozsudku soudu prvního stupně tato skutečnost konstatuje, není doložena žádnými konkrétními fakty, jež by ji potvrzovaly. V této souvislosti znovu opakovala, že poškozené seznámila s účelem použití peněz, sama si prostředky pro svoji potřebu neponechávala a průběžně je poškozeným vracela.
Podle názoru obviněné je přesah celého vzniklého sporu do oblasti trestního práva účelový a neopodstatněný, jelikož nikoliv vlastní vinou se jí toliko nedařilo v dohodnuté době uhradit v plné výši dlužné částky poškozeným. Poukazovala na subsidiární úlohu trestního práva a judikaturu Ústavního soudu, podle které je trestní právo a trestněprávní kvalifikace jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu ultima ratio, tj. krajní prostředek ochrany práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Vyjádřila přesvědčení, že poškození nevyužili všech možností k dosažení uspokojení svých pohledávek soukromoprávní cestou. Celý vzniklý vztah je nutno podle ní posuzovat od počátku do konce v intencích práva soukromého, když i jednotlivým poškozeným šlo především o zajištění návratnosti peněz, nikoliv o její potrestání.
Závěrem konstatovala, že se v jejím případě nejedná o důvodné podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., když soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav celé věci, a chybí důkazy, jež by svědčily o existenci všech zákonných znaků trestného činu podvodu. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že naprostá většina námitek obviněné směřuje do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. O primárně skutkovém charakteru námitek ostatně svědčí argumentace výslovně uplatněná v závěru dovolání, kde podatelka dovozuje absenci zákonných znaků trestného činu podvodu z toho, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a z nedostatku usvědčujících důkazů. Výlučně skutkového charakteru jsou námitky dovolatelky týkající se výše škody u jednotlivých poškozených. Přes značnou komplikovanost stanovení rozsahu vylákaných finančních prostředků u některých poškozených označil závěry soudů za správné a v žádném případě neodporující zásadám ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. či pravidlům formální logiky.
Za nejasnou pak považoval námitku, podle které škodu v trestněprávním smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou nesplněním závazku ze strany pachatele trestného činu, jejíž náhrada bývá řešena v adhezním řízení. Ač v obecné rovině je takové konstatování správné, připomněl, že z hlediska trestního práva je v tomto případě za škodu nutno považovat celou výši vylákaných částech, když jednotlivé dílčí útoky trestného činu podvodu byly dokonány již momentem převzetí těchto částek dovolatelkou a následné vrácení některých částek poškozeným je nutno posuzovat pouze jako náhradu škody. Při rozhodování v adhezním řízení je však nutno k vráceným částkám přihlížet, což odvolací soud respektoval.
Námitky týkající se absence podvodného jednání a obohacení hodnotil jako výhrady primárně skutkové povahy. Tvrzeními o použití prostředků na akontace se dovolatelka domáhala zásadní změny skutkových zjištění, když odvolací soud v tzv. skutkové větě opakovaně uvedl, že obviněná použila peníze pro svoji potřebu, a v odůvodnění svého rozhodnutí označil obhajobu obviněné o předávání peněz osobám pracujícím pro výše uvedenou stavební spořitelnu za vyvrácenou. Za účelové označil odvolací soud rovněž tvrzení o odcizení zajišťovacích směnek obviněné. Rovněž ze zjištění nalézacího soudu vyplývá, že údajný J.P., k jehož osobě obviněná neuvedla žádné bližší údaje, byl osobou pro stavební spořitelnu W. naprosto neznámou. Pokud tedy obviněná některé poškozené informovala o zhodnocení finančních prostředků cestou financování akontací stavebního spoření, nešlo o nic jiného, než o uvádění poškozených v omyl ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že některým poškozeným dovolatelka uváděla zcela jiné způsoby zhodnocení peněz, např. podnikáním v oblasti butiků. Skutkového charakteru je podle státního zástupce i námitka týkající se subjektivní stránky trestného činu, když dovolatelka tyto námitky opět opírala o vlastní skutkové tvrzení, že všechny poškozené seznámila s účelem, na který mají být finanční prostředky použity, a že si peníze neponechávala pro svoji potřebu.
Za relevantní, avšak nikoliv důvodnou, označil námitku, podle které uplatnění prostředků trestního práva nebylo na místě s ohledem na zásadu použití trestní represe jako krajního prostředku ochrany práv jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Uvedl, že s odkazem na tuto zásadu nelze odmítat uplatnění trestního postihu v případě, kdy jeden z účastníků občanskoprávního nebo obchodněprávního vztahu jednal od počátku podvodně s úmyslem získat majetkový prospěch na úkor druhého účastníka a kdy samotný vznik civilněprávního závazkového vztahu mezi účastníky byl rezultátem spáchání trestného činu podvodu osobou, která v takovémto vztahu formálně figuruje jako dlužník. Právě tak tomu bylo v předmětné trestní věci a v takovém případě nelze podmiňovat trestní postih požadavkem, aby poškozený nejprve bezvýsledně využil k reparaci vzniklé škody prostředků práva civilního. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku. Závěrem shrnul, že námitky obviněné P. N. z velké části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektivní stránku trestného činu podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání pachatele, kterým uvádí jiného v omyl. Za uvedení v omyl je považováno jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci; může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v tom, že od listopadu 2003 do srpna 2004 podvodně vylákala na vyjmenovaných poškozených různě vysoké půjčky pod slibem zvýhodněného zúročení zapůjčených peněz, nejméně 5 % úrokem za týden, který zpočátku vyplácela a tím si postupně získávala důvěru poškozených; při dalších požadovaných a zpravidla vyšších půjčkách slibovala jejich zvýhodnění již formou vystavených směnek, které většinou byly vystaveny na část dluhu včetně navýšeného úročení, peníze z převážné části poškozeným nevyplatila, použila je pro svoji potřebu, a tak způsobila škodu představovanou celkovou částkou 8.563.300,- Kč.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a nichž v napadeném rozsudku – až na dílčí, nevýznamnou úpravu - vycházel i odvolací soud. Těžiště jejích dovolacích námitek spočívalo v tvrzení, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, výpovědi poškozených a předkládaných listin. Na základě vlastní verze průběhu skutkového děje pak tvrdila, že se žádného podvodného jednání vůči poškozeným nedopustila, popř. že se ho nedopustila v rozsahu stanoveném soudy.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (podvodného jednání se nedopustila, poškození byli seznámeni s účelem použití peněz, nebylo její vinou, že se platby posléze začaly zpožďovat) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovala, že se trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nedopustila. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněné, svědků - poškozených i opatřených listin soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat.
Závěr o vině obviněné a výši vylákaných částek soudy opřely zejména o výpovědi poškozených. Třebaže lze připustit, že stanovení výše škody bylo v některých případech obtížné s ohledem na způsob vzájemného vypořádávání vzájemných nároků, soudy obou stupňů si byly této problematické otázky vědomy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly způsobem, který principiálně neodporuje zásadám hodnocení důkazů, jak jsou uvedeny v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Konkrétní výtky obviněné byly soustředěny k útokům proti poškozeným M. Š., L. R., postup soudů ohledně těchto poškozených stavěla do kontrapozice s jejich závěry ohledně poškozené M. R. a upozorňovala na výpovědi poškozených M. K. či Ing. B. N. potvrzujících tzv. přepisování směnek. Uplatnila také výhrady vůči způsobu stanovení výše škody u poškozených Ing. A. K., J. Š., J. P. či J. H. Výpovědi poškozených J. Š., Ing. A. K., J. P. a J. H. byly v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zevrubně rekapitulovány a soud vysvětlil, proč právě ty vzal za podklad svého rozhodnutí (viz strany 9, 21, 16, 17, 23). Významnější výhrady byly soustředěny k hodnocení výpovědí poškozených M. Š., L. R. a též L. Ch. Bylo již předesláno, že při hodnocení výpovědí obviněné na straně jedné a postupně složených výpovědích poškozených nebylo vždy jednoduché učinit spolehlivá skutková zjištění, zvláště pokud se výpovědi v průběhu řízení obsahově lišily (viz především výpověď svědkyně L. R.). Ačkoliv dovolací soud nevylučuje, že v úvahu přichází i odlišný pohled na hodnocení těchto výpovědí, soud prvního stupně, který svědky vyslýchal a byl s nimi v osobním kontaktu, učinil závěry, které odůvodnil způsobem, který lze přijmout. Zásah do stávajících skutkových zjištění z důvodů výše naznačeného extrémního nesouladu není podle názoru dovolacího soudu na místě. Není od věci poznamenat, že ani případná změna skutkových zjištění co do výše škody ve prospěch obviněné by se nemohla relevantně dotknout závěrů o její vině z hlediska právního posouzení skutků.
Výlučně skutkovou povahu má i upozornění na vzájemné rozpory ve výpovědích svědků Ing. B. N. a L. Ch., jakož i námitka, že nebylo vyhověno jejím návrhům na provedení konfrontace mezi jmenovanými svědky a opakovaný výslech poškozené M. Š. I těmito námitkami se ostatně soud prvního stupně zabýval a zdůvodnil, proč pokládá konfrontaci mezi jmenovanými svědky a rovněž opakovaný výslech svědkyně M. Š. za nadbytečné a neproduktivní (strany 45, 46 rozsudku).
Obviněná ve shodě s již uplatněnou obhajobou zpochybnila existenci podvodného jednání i své obohacení. Tvrdila, že od poškozených peníze nevylákala, seznámila je s podstatou celé záležitosti, s podmínkami její realizace, poškození věděli, že jejich peněžní prostředky jsou určeny na akontace na stavební spoření a byli seznámeni s podmínkami jejich zhodnocení. Peníze si neponechala pro svoji potřebu, ale předala je dalším osobám a brala si z nich pouze provizi za zprostředkování z každé uskutečněné transakce, jelikož ve věci figurovala ve skutečnosti jako zprostředkovatelka. Opakovala, že poškození věděli o tom, že si peníze neponechává pro svou vlastní potřebu, ale předává je dvěma agentům stavební spořitelny, kteří měli zajistit financování akontací pro klienty stavební spořitelny W. a následně i úhradu prostředků pro poškozené s navýšením o provizi, z níž si ponechávala pouze část a zbytek připadl poškozeným. Jedním z agentů stavební spořitelny byl J. P., který jí také podepsal zajišťovací směnky na jemu předané prostředky v celkové částce 4.000.000,- Kč; směnky však byly záměrně odcizeny z jejího osobního vozu (patrně proto, aby jí bylo znemožněno zajišťovací směnky uplatnit).
Z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že soudy se touto obhajobou obviněné zabývaly, ale neuvěřily jejímu tvrzení, že se nedopustila podvodného jednání vůči poškozeným a že od nich získané peníze byly užity způsobem a za okolností jí popisovaných. Oba soudy shodně zdůraznily, že obviněná od počátku jednání s poškozenými věděla, že sliby, které jim dala, nebude plnit, neboť fakticky nemohla získat tolik peněz, aby při stále vyšších půjčkách mohla tyto zhodnocovat slibovanými procenty. Peníze si půjčovala s krátkou dobou splatnosti, slibovala vysoké zúročení, a to i v době, kdy byla evidentně bez peněžních prostředků, přičemž poškozené sice informovala, že peníze nemá, ale hned je ujišťovala, že si je obstará úvěrem, dalšími výnosnými možnostmi v podnikání apod. Odvolací soud výstižně charakterizuje podstatu jejího počínání, když uvádí, že zpočátku peníze vracela s určitým přírůstkem jako zhodnocením a po získání důvěry si půjčovala prostředky vyšší, které ale z větší části nevracela, a snažila se uspokojovat jen neodbytné věřitele. Nebyla objektivně způsobilá zhodnotit vypůjčené peníze a byla minimálně srozuměna s tím, že většinu vypůjčených peněz nikdy nevrátí. Soudy považovaly za vyvrácenou obhajobu obviněné o předávání peněz osobám pracujícím pro stavební spořitelnu W., a to jak zprávami této spořitelny, listinami osvědčujícími pátrání po J. P., tak i výpověďmi poškozených, jimž uváděla různé způsoby zhodnocení peněz (podnikání v oblasti butiků, úvěr, peníze od nastávajícího manžela apod.). Soudy neuvěřily ani tvrzení obviněné o zhodnocování peněz prostřednictvím pracovníků jmenované stavební spořitelny na podkladě informací poskytnutých právě touto stavební spořitelnou a za účelové označily i její údaje o vykradení zajišťovacích směnek, přičemž na tomto závěru nic nemění ani případný fakt, že automobil obviněné byl vykraden (strany 48, 50 až 54 rozsudku soudu prvního stupně, strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Třebaže jde o otázky výlučně skutkové povahy a z hlediska uplatněného důvodu nerelevantní, dovolací soud pokládá závěry soudů za opodstatněné, mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a rozhodně ani v těchto souvislostech nelze hovořit o tzv. extrémním rozporu mezi výsledky dokazování a skutkovými zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Takto učiněným zjištěním soudů odpovídají a mají v nich oporu i právní závěry o existenci podvodného jednání i obohacení na straně dovolatelky.
Pokud obviněná namítla, že esenciální náležitostí skutkových zjištění je spolehlivé zjištění výše škody, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo, neboť „škodu v trestněprávním smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou poškozenému částečným nesplněním závazku ze strany pachatele trestného činu, jejíž náhrada bývá řešena v adhezním řízení“, nelze jí přisvědčit. Z rozhodnutí soudů naopak zřetelně plyne, že si těchto odlišností byly soudy vědomy, o čemž svědčí okolnost, že škoda jako zákonný znak objektivní stránky trestného činu neodpovídá ve všech případech částce, již byla obviněná povinna zaplatit z titulu náhrady škody. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, z hlediska trestního práva je u trestného činu podvodu nutno považovat za škodu celou výši vylákaných částek, když jednotlivé dílčí útoky trestného činu podvodu byly dokonány již momentem převzetí peněžních částek dovolatelkou a následné vrácení některých částek poškozeným je nutno posuzovat jako náhradu škody (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 93/2000, 6 Tdo 1314/2003 publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr. aj.). Právě na těchto tezích a na tomto odlišném nazírání na „škodu“ byl postaven výrok o vině na straně jedné a výrok o náhradě škody na straně druhé, jak je patrno i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 58 a rozsudku odvolacího soudu na straně 8.
Soudy se zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a jejich závěry nebyly výtkami obviněné významně zpochybněny.
Obecně jistě platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době poskytnutí peněz jednal jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně aby alespoň jednal s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Za trestný čin podvodu nelze považovat jednání, kdy teprve po uzavření smlouvy, na jejímž podkladě byly poskytnuty peníze, vznikly překážky, které bránily obviněnému splnit závazek ze smluv a které nemohl v době jejich uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byl tehdy schopen závazky splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. Ani jeden z těchto předpokladů vylučujících trestně právní odpovědnost za trestný čin podvodu však v posuzované věci nebyl shledán.
Obviněná ve vztahu k existenci potřebného zavinění namítla, že přestože se v rozsudcích soudů konstatuje, že již v době, kdy si od poškozených brala peníze, jednala v úmyslu je nevrátit a použít je pro vlastní potřebu, tato skutečnost není doložena žádnými konkrétními fakty, jež by ji potvrzovaly. V této souvislosti znovu opakovala, že poškozené seznámila s účelem použití peněz, sama si prostředky pro svoji potřebu neponechávala a průběžně je poškozeným vracela.
I v tomto případě je výhrada obviněné opřena o námitku skutkové povahy; oproti zjištěním soudů se hájila tím, že poškození byli seznámeni s účelem použití peněz a že si peníze pro svoji potřebu neponechávala, naznačovala, že nejednala v podvodném úmyslu. Tato tvrzení obviněné odporují zjištěním soudů, které s odkazem na výpovědi poškozených akcentovaly, že obviněná si po relativně dlouhou dobu vypůjčovala od širokého okruhu osob, jejichž důvěru si získala, peněžní prostředky, které v převažující části nikdy nevrátila a ani nedoložila, jak s nimi naložila. Upozornily i na krátkou dobu splatnosti, relativně vysoké zhodnocení peněžních prostředků nabízené obviněnou a všechny tyto okolnosti podle nich dokládají nereálnost a obmyslnost jejího počínání (strany 53 až 55 rozsudku soudu prvního stupně, strana 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Byť soudy explicitně nehovoří o tom, zda se obviněná činu dopustila v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. či eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák., je z učiněných skutkových zjištění zjevné, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům v době páchání trestné činnosti, a podmínkám, za nichž byly smlouvy s poškozenými uzavírány, obviněná nemohla reálně očekávat, že svým závazkům dostojí, poněvadž sama neměla dostatek finančních prostředků a neměla vytvořeno ani žádné zázemí, které by bylo objektivně způsobilé zajistit dostatek peněžních prostředků, a musela být nejméně srozuměna s tím, že jejich nesplněním způsobí poškozeným škodu, čímž naplnila nejméně znaky zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Dovolatelka uplatnila s odkazem na judikaturu Ústavního soudu sice relevantně, avšak nikoliv opodstatněně, také výhradu, že trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, v zásadě ale nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Vyjádřila přesvědčení, že poškození nevyužili všech možností k dosažení uspokojení svých pohledávek soukromoprávní cestou.
Nejvyšší soud nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Nikterak také nezpochybňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 42. str. 405, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 aj.). V posuzovaném případě ale přece není žádných pochyb o tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., od samého počátku jednala s podvodným úmyslem a se záměrem získat majetkový prospěch na úkor druhého účastníka smluvního vztahu. Je jasné, že právě vznik soukromoprávního závazkového vztahu byl výsledkem ale i předpokladem pro spáchání trestného činu podvodu. Požadavek, aby prostředků trestního práva bylo užito až po využití všech možností uspokojení pohledávek poškozených soukromoprávní cestou, je neopodstatněný a odvrací pozornost od skutečné podstaty jednání obviněné, kterým není nesplnění řádně vzniklého soukromoprávního závazkového vztahu, ale od samého počátku jednání podvodné. Dovolací soud zcela sdílí názor státního zástupce, že zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková