ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.452.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 452/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovolání obviněného O. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2000, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného O. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, byl obviněný O. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen za tento a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, podle §250 odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu působit v obchodních společnostech v pozici statutárního zástupce společnosti na pět let. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 1 T 50/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 14 To 95/2003, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 10 T 6/1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 4 To 189/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že dne 6. 10. 1997 podal v B. na F. ú. B., Ž., vlastnoručně vyplněné a vlastnoručně podepsané přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 1997, datované dnem 1. 10. 1997, ve kterém neoprávněně požadoval vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2.294.273,- Kč za fiktivní nákup dřevní hmoty v celkové hodnotě 15.318.827,- Kč na podkladě faktur od společnosti L., s. r. o., M. H., uvedený nadměrný odpočet byl poukázán na běžný účet dle opisu denního výpisu ze dne 28. 11. 1997, vedený u Č. s.‚ a. s., pobočka B., S., odkud byl v pěti případech vybrán neznámou osobou vystupující pod jménem E. N., Českému státu, zastoupenému F. ú. B., tak způsobil škodu ve výši 2.294.273,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. P. odvoláním, směřujícím zejména proti výroku o vině. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl k odvoláním státního zástupce a obviněného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 6 To 10/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 39 T 6/2000, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 To 129/2003, podal obviněný O. P. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), g), l) tr. ř. V této souvislosti je s ohledem na otázku přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. vhodné uvést, že dovolání obviněného sice podle jeho úvodní části směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, ale z jeho textu je zřejmé, že je jím napadáno i výše označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci coby soudu, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni.
Soudům obou stupňů obviněný vytkl, že vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, neprovedly obviněným učiněné návrhy na doplnění dokazování zejména revizní znalecký posudek z oboru grafologie – znalectví písma, který by osvětlil klíčovou otázku celého případu, tj. kdo vyplnil a podepsal daňové přiznání, a za vadu považoval, že odvolací soud nevyhověl jeho dalším návrhům na doplnění dokazování.
Obviněný poukazoval na obsah zvukového záznamu pořízeného dne 12. 12. 2003, který předložil odvolacímu soudu ve veřejném zasedání dne 15. 1. 2004, z něhož mělo být patrno, že se trestné činnosti dopustila jiná osoba, T. G. (uváděno též „G.“) z B. Současně se z něj také podává, že dle tvrzení osob vystupujících v tomto zvukovém záznamu osoba blízká předsedovi senátu ve spojení s dalšími osobami údajně měla nabídnout za určitou finanční částku příznivější hodnocení trestní věci obviněného. Zvukový záznam byl pořízen dovolatelem bez vědomí přítomných osob a protože na předsedu senátu JUDr. M. K. měl údajně působit jeho bratr, byly o této skutečnosti vyrozuměny i příslušné policejní orgány. Ve veřejném zasedání byla uplatněna námitka podjatosti JUDr. M. K., ale odvolací soud rozhodl, že tento soudce není vyloučen z vykonávání trestních úkonů v předmětné trestní věci. Následně pak JUDr. M. K. podal trestní oznámení na T. G. pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Dovolatel se proto domníval, že pokud soudce, který v dané věci rozhoduje, v rámci podaného odvolání podává trestní oznámení na svědka, který je navrhnut obhajobou k prokázání skutečností svědčících ve prospěch obviněného, lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo týká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohl nestranně rozhodovat a úkony, které učinil, nemohly být podkladem pro rozhodnutí v trestní věci.
Obviněný dále tvrdil, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, nesouhlasil se závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma, neboť při jeho zpracování nebyly použity všechny základní metody. Závěry a odborné předpoklady znalce nebyly podle něj způsobilé přesvědčivě odpovědět na relevantní otázku, zda podpis na daňovém přiznání je skutečně jeho podpisem. Uvedl, že pakliže soudní rozhodnutí spočívá na znaleckém posudku, jehož správnost jím byla napadena, přičemž revizní znalecký posudek proveden nebyl, „bylo mu odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť bylo v jeho případě rozhodnuto bez dostatečně zjištěného stavu věci“. Závěrem dodal, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 39 T 6/2000, zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného O. P. uvedl, že dovolatelovy námitky, jimiž odůvodňoval důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nesměřují k porušení pravidel zakládajících věcnou příslušnost soudů, které meritorně rozhodovaly v jeho trestní věci, nevytýkají nesprávné obsazení těchto soudů, a proto nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že skutková zjištění, ze kterých vycházely Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud při rozhodování o případném vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu, jsou správná. Soudy se důvodně opíraly o stanovisko JUDr. M. K. Skutečnosti zaznamenané na předmětném CD nosiči nelze považovat za dostatečně přesvědčivé v tom smyslu, aby mohly stanovisko JUDr. M. K. významným způsobem zpochybnit. Za situace, kdy se na předsedu senátu nejenže neobrátila žádná z osob uváděných na CD nosiči s cílem ovlivnit jeho rozhodování ve prospěch obviněného a kdy není známa žádná jiná skutečnost, která by mohla zakládat pochybnost o tom, že by JUDr. M. K. nemohl nestranně rozhodovat, neexistoval důvod pro jeho vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Za podstatnou nepovažoval ani skutečnost, že JUDr. M. K. podal trestní oznámení, neboť toto bylo podáno na T. G. pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák., a nikoliv na obviněného O. P. Navíc upozornil, že obsahem trestního oznámení je i podezření JUDr. M. K., že na trestné činnosti dovolatele se účastnil i T. G. V této části označil dovolání obviněného za nedůvodné. Výhrady dovolatele, že soudy při rozhodování vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebyl akceptován návrh obhajoby na vypracování revizního grafologického znaleckého posudku, míjí dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř., poněvadž směřují proti úplnosti důkazního řízení, a nikoliv proti právní kvalifikaci skutku v podobě zjištěné soudy. Doplnil, že i námitkou, že v rámci předmětného trestního řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu, pro který byl pravomocně uznán vinným, obviněný zpochybňoval správnost skutkového zjištění, a proto ji taktéž nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. [s výjimkou formálně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Shledal však, že dovolání obviněného je částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a částečně je nedůvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a), b), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí s odkazem na zákonné ustanovení podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Ke splnění obsahových náležitostí předpokládaných ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
S ohledem na obsah podaného dovolání lze konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zcela formálně, aniž uvedl jakoukoliv argumentaci v tom směru, že rozhodl věcně nepříslušný nebo nesprávně obsazený soud. Dovolací soud se tudíž takto uplatněným, ale ničím neodůvodněným dovolacím důvodem nezabýval. Z textu dovolání se naznačuje, že obviněný ztotožnil dovolací důvod zakládající se na výhradě, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, s dovolacím důvodem obsaženým v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., totiž že ve věci rozhodl vyloučený orgán, na který ale též odkázal.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že podle něho JUDr. M. K., předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil tím, že soudce JUDr. M. K. podal trestní oznámení na svědka T. G., který mohl uvést skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného a jehož výslech obviněný navrhl, a lze mít proto pochybnosti o tom, zda mohl pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům nebo pro poměr k jinému orgánu trestního řízení nestranně rozhodovat.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 15. 1. 2004 byla obviněným námitka podjatosti uplatněna (č. l. 451). Usnesením z téhož dne č. j. 6 To 129/2004 - 457 bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto, že JUDr. M. K. není vyloučen z projednávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 129/2003. Z obsahu odůvodnění tohoto usnesení se podává, že JUDr. M. K., předseda senátu odvolacího soudu, kategoricky odmítl, že by byl v této trestní věci kýmkoliv kontaktován ve smyslu ovlivnění rozhodnutí senátu, jemuž předsedá. Neobrátil se na něj ani JUDr. P. ani jeho bratr ani žádná jiná osoba se záměrem dosáhnout příznivějšího rozhodnutí pro obviněného. K žádné osobě, která v této věci vystupuje, nemá jiný vztah než ryze profesionální a pracovní. Pokud jde o osobu T. G., vědomě se s ním nikdy nesetkal a v žádném případě nedošlo k tomu, že by byl jím, ať už přímo či zprostředkovaně, kontaktován s cílem jakéhokoliv nezákonného rozhodnutí v této věci. Důvod pro postup podle §30 odst. 1 tr. ř. tedy neshledal. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 11 Tvo 6/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta s odůvodnění, že předložený CD nosič je důkazem nejasným a nekonkrétním a JUDr. M. K. jej snadno vyvrátil. Proto ani podle Nejvyššího soudu neexistovaly pochybnosti, že je schopen dál ve věci nestranně rozhodovat (č. l. 779).
Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě soudce JUDr. M. K. tak byly splněny.
V daných souvislostech není od věci poznamenat, že ač o stížnosti obviněného proti označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud, není právním názorem vyjádřeným v tomto jeho rozhodnutí Nejvyšší soud coby dovolací soud vázán. Ačkoliv v obou případech rozhoduje Nejvyšší soud, není možné odhlédnout od odlišných povah řízení, v nichž se tak děje; v jednom z nich rozhoduje o řádném opravném prostředku jako nadřízený orgán soudu, který rozhodl v prvním stupni, ve druhém pak o mimořádném opravném prostředku jako dovolací soud. Byl-li by i dovolací soud vázán právním názorem, který vyjádřil Nejvyšší soud jako nadřízený orgán v řízení o stížnosti, postrádal by odkaz na dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jakýkoliv smysl a navíc by takový závěr a priori ustavil nerovné postavení těch obviněných, kteří uplatnili námitku podjatosti soudce odvolacího soudu, byl-li by jím soudce krajského soudu na straně jedné, a soudce vrchního soudu na straně druhé. Byl-li by jím totiž soudce krajského soudu, rozhodl by o případné stížnosti vrchní soud a jeho právní názor by s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bezpochyby dovolací soud přezkoumal, zatímco byl-li by jím soudce vrchního soudu, o případné stížnosti by rozhodl Nejvyšší soud a při vázanosti právním názorem by se pak nemohl účinně přezkumu správnosti takového rozhodnutí domáhat, což s ohledem na povahu dovolání coby mimořádného opravného prostředku a významu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. připustit nelze. Právě odlišnost těchto řízení, byť v nich rozhoduje Nejvyšší soud, je důvodem, pro který není možné aplikovat právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 44/2004.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Ustanovení §30 odst. 2, 3 tr. ř. upravující další důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení vyplývající z jejich podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení nepřicházejí v úvahu.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí P. proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též W. proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44). Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soudce JUDr. M. K. podal trestní oznámení mimo jiné i pro podezření z trestného činu pomluvy podle §206 tr. zák. na T. G., osobu, již obviněný navrhl slyšet v procesním postavení svědka ve svůj prospěch, na podkladě obviněným pořízené nahrávky na CD nosiči. Z jejího obsahu vyplynulo, že se jednalo o rozhovor tří mužů, obviněného O. P., dále údajně JUDr. J. K. a T. G., který měl podle obviněného zorganizovat trestnou činnost, pro niž byla podána obžaloba na něj. T. G. měl také opakovaně uvádět, že je schopen za blíže nespecifikovanou finanční částku prostřednictvím buď JUDr. P., advokáta, popřípadě bratra soudce JUDr. M. K., předsedy senátu odvolacího soudu, zajistit, aby byla trestní věc obviněného hodnocena příznivěji. Nahrávka byla podle vyjádření obviněného pořízena bez souhlasu dalších osob.
V projednávaném případě nemá ani dovolací soud důvod pochybovat o tom, že se soudce JUDr. M. K. subjektivně necítí být podjatým, neboť podle svého vyjádření obviněného nezná, žádná osoba vystupující v nahrávce na CD nosiči a ani nikdo jiný jej v dané věci nekontaktoval s cílem jakkoliv ovlivnit výsledek trestního řízení vedeného proti obviněnému.
Stěžejní otázkou je, zda objektivně odůvodněnou pochybnost o jeho nestrannosti může odůvodnit skutečnost, že soudce podal na T. G., osobu, již obviněný navrhl slyšet jako svědka ve svůj prospěch, trestní oznámení pro trestný čin pomluvy podle §206 tr. zák., poněvadž podle jeho názoru výroky této osoby byly způsobilé ohrozit značnou měrou jeho vážnost u spoluobčanů, a to zejména s ohledem na charakter jeho práce jako soudce a poškodit jej v zaměstnání. Dovolací soud je přesvědčen, že sama tato skutečnost takovou pochybnost založit nemůže.
Především je třeba konstatovat, že trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy pro jednání, jímž měla být poškozena čest JUD. M. K., nebylo podáno na obviněného, z jeho textu se dokonce ani nenaznačuje, že by oznamovatel, soudce JUDr. M. K., takovou možnost byť i jen naznačoval. Navíc, jak přiléhavě státní zástupce ve svém vyjádření, nelze nechat stranou pozornosti, že obsahem trestního oznámení bylo i podezření, že na trestné činnosti obviněného se účastnil právě i T. G. (č. l. 446). Samotný obsah nahrávky na CD nosiči byl odvolacím soudem vyhodnocen nejen z hlediska námitek podjatosti JUDr. M. K., ale i jako důkaz ve vztahu k trestné činnosti spáchané obviněným, který byl konfrontován s ostatními ve věci provedenými důkazy v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Objektivní pochybnost o nestrannosti soudce nemůže být v posuzovaném případě založena jen na tom, že soudce s ohledem na skutečnosti, které v řízení o skutku obviněného O. P. vyšly najevo, podal na osobu, jež byla obviněným navržena ke slyšení v procesním postavení svědka v jeho prospěch, trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, jehož se měla dopustit jednáním dotýkajícím se osobní cti soudce. Takový čin soudce zjevně nedemonstruje jeho nežádoucí poměr k věci nebo osobám, jichž se jeho procesní úkony přímo dotýkají, tj. v konkrétním případě obviněnému, který by zakládal pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat. Jiný důvod, který by takovou pochybnost odůvodňoval, zjištěn nebyl.
Za této situace nelze námitky obviněného považovat za důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. V podstatě vytkl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, zejména neopatřily revizní grafologický znalecký posudek a nevyhověly jeho návrhům předneseným ve veřejném zasedání odvolacího soudu. V důsledku toho nebylo najisto postaveno, kdo vyplnil a podepsal inkriminované daňové přiznání, a lze mít pochybnosti o správnosti skutkového stavu věci a též o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (daňové přiznání nepodepsal a nepodal); vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Uvedly, proč neuvěřily obhajobě obviněného, který neustále měnil svá tvrzení ohledně faktur, a proč závěr o vině opřely o svědeckou výpověď Z. K., pracovníka F. ú. Br., který uváděl, že faktury, které se staly podkladem pro daňové přiznání, resp. daňový odpočet, byly potvrzeny obviněným, včetně potvrzení o placení v hotovosti, a který dále uváděl, že za ním obviněný přišel, že ještě neobdržel peníze, což by nečinil, kdyby vyplacení nadměrného odpočtu neočekával. Do řetězce usvědčujících důkazů zapadají i výpovědi svědků Ing. M. B., JUDr. J. K., z nichž vyplynulo, že k žádnému zdanitelnému plnění (dodávkám dřeva) nedošlo, neboť obviněný nesehnal prostředky. Znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma, vzaly soudy za prokázané, že obviněný daňové přiznání podepsal. Stranou jejich pozornosti nezůstal návrh obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku z tohoto odvětví, pokládaly jej však z důvodů v rozhodnutích obou soudů uváděných za nadbytečný a výhrady obviněného vůči erudovanosti znalce za neopodstatněné (č. l. 419, 468). Bylo-li zjištěno, že obviněný daňové přiznaní vyplnil a podal, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, nelze mít pochybnosti o naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o tom, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V části opírající se o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného (jako celek) není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková