ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.464.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 464/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 34 T 3/2016-256, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
1) od počátku roku 2013 do 23. 8. 2015 na ulici S. v N., okres Z., opakovaně a v mnoha případech (cca čtyřikrát do měsíce) svou nezletilou dceru XXXXX * ), verbálně napadal, urážel jí výrazy „tlustoprdko, kurvo, pičo, zmrde zasraný, hajzle“, a dále se jí posmíval, jak vypadá, několikrát ji uhodil otevřenou dlaní, či tloukl pěstí po zádech a kopal do ní, také po ní několikrát házel i věci, např. po ní házel vajíčka, jednou jí rozbil mobilní telefon a také jí z důvodu pozdního příchodu domů vylil vodu do postele, a také jí vyčítal, že by chtěl raději syna než dceru,
2) někdy od počátku roku 2008 do 23. 8. 2015 v bytě na ulici S. v N., okres Z., kde bydlel se svojí manželkou a dcerou, svou manželku E. K., opakovaně a v mnoha případech (asi dvakrát za týden) verbálně napadal, urážel ji vulgárními výrazy „pičo, zmrde“, nadával jí, že je bachratá, škaredá, několikrát ji také bil dlaní do obličeje, tahal ji za vlasy, hodil po ní jídlo, zlomil na ní násadu od smetáku, zbil ji pumpičkou na kolo, až jí způsobil modřiny.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a v bodě 2) jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené E. K. a XXXXX * ) s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je vhodné dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí soudu prvého stupně v této trestní věci. Prvním v pořadí byl odsuzující rozsudek ze dne 14. 6. 2016, č. j. 34 T 3/2016-171. Od druhého rozhodnutí téhož soudu se lišil zněním skutkové věty výroku o vině v bodě 2), v němž bylo období páchání trestné činnosti vymezeno „ od počátku roku 2013 do 23. 8. 2015 “, a dále výrokem o náhradě škody, kdy soud oběma poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznal náhradu nemajetkové újmy, každé z nich ve výši 25 000 Kč, přičemž se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy je podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 6 To 302/2016, k odvolání obviněného, poškozených i státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Proti shora citovanému (v pořadí druhému) rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nejprve zpochybnil naplnění kvalifikované skutkové podstaty obou trestných činů, z jejichž spáchání byl uznán vinným, a to že posuzovaného jednání se měl dopouštět po delší dobu . Tento znak je pak ve smyslu doktríny i judikatury vykládán tak, že čím nižší je intenzita onoho tvrzeného „týrání“, tím delší musí být doba jeho páchání. Poukázal v tomto směru na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikované pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr. Následně připomněl skutková zjištění soudu prvního stupně vztahující se k různým způsobům týrání jeho manželky a nezletilé dcery, přičemž zdůraznil, že některých útoků se v průběhu soudem určeného období páchání obou skutků dopouštěl ojediněle či dokonce pouze jednou (např. dceři jednou rozbil mobilní telefon a vylil vodu do postele, manželku jednou zbil pumpičkou na kolo a zlomil o ni násadu od smetáku). Jednání, za které byl odsouzen, je tak z velké části tvořeno jednorázovými činy. Dlouhodobě měl poškozené pouze verbálně napadat. Z popisu skutku nelze učinit závěr, že by byla co do délky a především intenzity jeho jednání vůbec naplněna skutková podstata odsouzeného zločinu, a to zejména ve smyslu její kvalifikované skutkové podstaty. Soudy tak rezignovaly na právní posouzení skutku z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku. Obviněný dodal, že ne každé zlé nakládání dosahuje intenzity domácího násilí, soudy se však hodnocení znaku intenzity nevěnovaly. Podle jeho názoru nebyl daný znak jeho konáním vůbec naplněn, proto nebyly splněny podmínky pro aplikaci trestní represe. Odvolací soud se rovněž nijak nevypořádal s námitkou proti délce, po níž bylo tvrzené zlé jednání ve vztahu k manželce shledáváno, která byla za nezměněné důkazní situace prodloužena z původního rozmezí let 2013 – 2015 na období let 2008 – 2015.
7. V další pasáži svého podání dovolatel namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, čímž mělo být zasaženo do jeho základních práv a svobod ve smyslu principů řádného a spravedlivého procesu. K tomu obsáhle citoval judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu stran náležitostí odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. k vyloučení libovůle při rozhodování anebo k principu presumpce neviny a „in dubio pro reo“. Poté obviněný zdůraznil, že toto řízení se odvíjí na pozadí komplikovaného rozvodu a sporu o výživné dcery i manželky. Soudy nižších instancí se nijak nevypořádaly s možnou motivací poškozených mu uškodit ani s rozpory jejich výpovědí v řízení trestním a v souvisejících řízeních civilních. Připomněl i výpovědi svých přátel i sousedů, kteří nikdy nezaregistrovali žádné neshody v rodině K., nevšimli žádného negativního či dokonce agresivního chování z jeho strany, a to přesto, že poškozená dcera vypověděla, že jeho řev byl pravidelně slyšet až na ulici. Poukázal také na závěry psychologického znaleckého posudku, podle kterého má jeho dcera sklony ke zveličování, lžím a oproti výpovědím u soudu hodnotí svůj dosavadní život uspokojivě. Hlavní motivací jednání poškozených by mohla být snaha o vylepšení své procesní role v řízení o výživné a vypořádání společného jmění manželů. Bez zajímavosti není, že poškozená dcera začala v této trestní věci vypovídat až poté, kdy obviněný podal odvolání proti výši soudem stanoveného výživného. Obě poškozené vypovídaly zcela odlišně v tomto řízení a v řízení o rozvodu manželství ohledně životního stylu poškozené XXXXX * ) (kouření, užívání návykových látek). Soudy měly také kriticky přistoupit k načasování trestního oznámení poškozených. Obě poškozené odešly od obviněného krátce poté, co za výhodnou cenu prodal byt ve svém výlučném vlastnictví dceři poškozené E. K. za prvního manželství a do společného jmění zakoupil nemovitost novou. Nakonec podotkl, že po dobu společného soužití (24 let) ani jedna z poškozených nevyhledala ošetření a nesvěřila se lékaři, o údajném týrání neexistuje jediný záznam, poškozené si nenesou sebemenší následek a nikdo z celé řady sousedů nevěděl o jediném incidentu v jejich rodině.
8. Dovolatel proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 151/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 34 T 3/2016-256, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby tuto trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
9. V souladu s §265h odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Některé z dovolacích námitek, jimiž obviněný vyslovil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nepovažovala za podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Také neshledala žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, které by opravňovaly k výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do ustáleného skutkového stavu. Státní zástupkyně ve shodě s nižšími soudy považovala výpovědi obou poškozených za věrohodné. Z obsahu jejich výpovědí, ani z jejich chování v průběhu trestního řízení, nebylo možné dovodit, že by z jejich strany šlo o komplot, jímž by se snažily dosáhnout zvýhodnění v civilních řízeních, která probíhají v souvislosti s rozpadem rodiny. Připomněla, že v přípravném řízení poškozené nevypovídaly, a v podrobnostech též poukázala na závěry znaleckých posudků k osobě poškozené XXXXX * ).
10. Dovolacím důvodem jsou podle státní zástupkyně pouze námitky obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poté se v obecně teoretické rovině věnovala znaku týrání ve smyslu obou zmíněných zákonných ustanovení. Konkrétně pak ve vztahu poškozené nezletilé XXXXX * ) vyhodnotila, že výchovné metody obviněného překročily hranici výchovného působení, neboť měly dehonestující, nikoliv výchovnou povahu. Nešlo o jakékoliv usměrnění adolescentní dcery, ale o týrání, a to jak psychické, tak fyzické. Jestliže se tohoto jednání obviněný dopouštěl po dobu delší dvou let, šlo bezpochyby, a to i vzhledem k intenzitě, o delší dobu týrání. Obviněný však evidentně naplnil i všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť po dobu přibližně sedmi let své manželce nejen vulgárně nadával, ale dokonce ji i fyzicky napadal. Z hlediska subjektivní stránky obviněný u obou skutků jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na námitky obviněného tedy státní zástupkyně nahlížela jako na zjevně neopodstatněné, neboť intenzita jeho jednání jednoznačně naplnila znaky týrání, kterého se dopouštěl po delší dobu, kde postačuje již doba řádově v měsících.
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 1. 6. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z toho je zřejmé, že argumentace obviněného uplatněná v druhé části jeho podání se hmotněprávního posouzení skutku (případně jiné ve věci důležité otázky) v podstatě vůbec netýká. Směřuje výhradně do oblasti skutkové, tedy způsobu, jakým soud prvního (příp. druhého) stupně hodnotil provedené důkazy a jaká zjištění z nich dovodil. Shora ovšem bylo uvedeno, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není opětovně hodnotit provedené důkazy a měnit či doplňovat skutková zjištění, k nimž soudy nižších instancí dospěly. Takový postup zákon na základě obviněným zvoleného ani žádného dalšího dovolacího důvodu uvedeného v taxativním výčtu §265b tr. ř. neumožňuje. Z toho důvodu nevzniká Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání povinnost ani oprávnění, věcně posuzovat námitky proti skutkovým zjištěním nižších soudů.
18. Pro úplnost je však vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení výjimečně připustit, jedině však z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Nejvyšší soud v této trestní věci nutnost zásahu do již ustálených skutkových závěrů neshledal. Hodnocení důkazů ze strany nalézacího (potažmo odvolacího) soudu nevykazuje žádné znaky například libovůle či svévole, tedy jejich posouzení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, což je podle judikatury Ústavního soudu jeden z těch výjimečných případů, který umožňuje dovolacímu soudu přezkoumávat skutkové závěry nižších soudů, případně i napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit. Naopak je možno konstatovat, že oba soudy nižších instancí postupovaly v posuzované trestní věci v souladu se základními principy trestního procesu upravenými nejen v trestním řádu (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), ale též ústavně garantovanými principy spravedlivého procesu. Skutkové závěry, které soudy z důkazů, které měly k dispozici, dovodily, se nijak nepříčí pravidlům formální logiky. Nadto soudy své úvahy, které je k uvedeným závěrům vedly, v odůvodnění svých rozhodnutí na základě §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně, racionálním způsobem vysvětlily.
20. Jen ve stručnosti je možno poznamenat, že soudy důvodně uvěřily výpovědi obou poškozených, které jsou v průběhu (nejen) tohoto trestního řízení konstantní a jsou potvrzovány dalšími výpověďmi nepřímých svědků, kteří zaznamenali modřiny na obličeji i těle poškozené E. K. Naproti tomu svědci, kteří vypovídali ve prospěch obviněného a ničeho neobvyklého si údajně nevšimli, nebyli s životem a fungováním rodiny K. blíže obeznámeni. Odvolací soud se zabýval též paralelně probíhajícími civilními řízeními a vyloučil, že by se výpovědi poškozených v různých řízeních diametrálně odlišovaly, naopak byly vždy v podstatných bodech shodné. Ani jeden ze soudů se neztotožnil s obviněným v jeho názoru o možné motivaci poškozených jej z jakéhokoliv důvodu očernit, neboť tomu neodpovídá vystupování poškozených v tomto řízení, zejména pak fakt, že v přípravném řízení nevypovídaly. Pokud dovolatel poukazoval na některé závěry psychologického a psychiatrického znaleckého posudku k osobě poškozené XXXXX * ), opomněl, že tento posudek v prvé řadě podpořil závěr o věrohodnosti její výpovědi, byť zde byla zaznamenána určitá tendence k dramatizaci některých prožitých událostí. Další námitky obviněného jsou pak z hlediska posuzované trestní věci zcela irelevantní, např. ta, jež se týká načasování odchodu poškozených ze společné domácnosti s ohledem na koupi původního bytu rodiny K. dcerou poškozené E. K. z prvního manželství a zakoupení nového bytu do společného jmění manželů. Toto nic nevypovídá o předmětném skutku.
21. V daném případě tedy nelze shledat žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ať již v podobě svévolného hodnocení důkazů anebo jiné obdobně závažné pochybení (to dovolatel ve svém podání ani nenamítal). Nejvyšší soud je v takovém případě při právním posouzení skutku povinen striktně respektovat skutková zjištění nižších soudů. Z tohoto důvodu není ani oprávněn věcně se zabývat námitkami směřujícími proti zjištěnému skutkovému ději, což platí i pro toto dovolací řízení. Proto postačuje v podrobnostech odkázat na hodnotící pasáže obou napadených rozhodnutí (srov. strany 5 až 8 rozsudku soudu nalézacího a strany 3 až 6 usnesení soudu odvolacího).
22. Pod obviněným zvolený dovolací důvod tak spadá pouze jeho výhrada vůči naplnění základní skutkové podstaty obou posuzovaných zločinů a především kvalifikované skutkové podstaty u obou předmětných ustanovení podle §198 odst. 2 písm. d) a §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tj. páchání takového činu po delší dobu . Ani s tím se Nejvyšší soud neztotožnil, považoval vznesené námitky za neopodstatněné, a naopak se v daném směru přiklonil k právnímu názoru obou soudů nižších instancí.
23. K tomu je třeba alespoň ve stručnosti uvést, že pod pojmem týrání ve smyslu §198 odst. 1 a §199 odst. 1 tr. zákoníku právní teorie i praxe chápe zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří . Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o trvání řádově v měsících . V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (srov. Šámal, P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1935 a násl.).
24. Právě intenzitu týrání v konkrétním případě dovolatel nejvíce zpochybňoval. Nejvyšší soud je toho názoru, že intenzita zlého nakládání s oběma poškozenými byla více než dostatečná. Nejednalo se totiž pouze o pravidelné verbální napadání a vulgární urážky, jak ve svém podání argumentoval. Znaky pravidelnosti neslo i bití obou poškozených, kdy v období mezi lety 2013 – 2015 k němu mělo docházet cca 1x do týdne. Není přitom rozhodné, že ani jedna z poškozených nebyla v důsledku toho vážněji zraněna (s výjimkou podlitin a v jednom případě i vytrhaných vlasů) a nemusela vyhledat lékařské ošetření, neboť takovou podmínku znění prvních odstavců §198 a §199 tr. zákoníku nestanoví, přičemž ani právní teorie ani konstantní judikatura obecných soudů toto nevyžaduje (srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, publikované pod. č. 20/1984 Sb. rozh. tr., anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
25. Dále je nutno připomenout, že po celou dobu posuzovaného jednání, tj. od roku 2008 u skutku pod bodem 2), případně od roku 2013 u skutku pod bodem 1) výroku o vině, až do roku 2015, obviněný zakazoval poškozeným navštěvovat svou rodinu (rodiče poškozené E. K. a její dceru z prvního manželství – svědkyni A. Š. – s vnoučaty), a ony tak musely činit více méně tajně (srov. protokol z hlavního líčení ze dne 8. 3. 2016, č. l. 116 a 127 spisu). Právě zmíněné pravidelné, příp. pravidelně se opakující jevy samy o sobě by nepochybně každá průměrně myslící a cítící osoba chápala jako těžké příkoří. V posuzovaném případě však bylo jednání obviněného doplněno i dalšími občasnými či jednorázovými útoky, často vyšší intenzity, než tomu bylo obvykle, které ještě umocňovaly jeho již tak nedobré zacházení s oběma poškozenými. Ať už se jednalo o demolici různých předmětů (vánočního stromku, uvařeného jídla či mobilního telefonu), házení věcí po poškozených (např. celé plato vajec po nezletilé dceři), bití pumpičkou, zlomení násady od smetáku o manželku či vylití vody do postele nezletilé dcery.
26. Hrubé chování dovolatele je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor pravidelných, občasných a jednorázových ataků, které nadto v průběhu let nabývaly na četnosti a intenzitě. Není proto pochyb o tom, že jej obě poškozené chápaly jako těžké příkoří , a to i vzhledem k časovému období, během kterého musely výše popsané špatné zacházení snášet. Bezpochyby tedy šlo o týrání ve smyslu §198 a §199 tr. zákoníku. Dále je potřeba zopakovat, že k naplnění znaku „ páchání činu po delší dobu “ může postačovat již období několika měsíců. V dané trestní věci nebyla intenzita onoho zlého nakládání nijak malá, proto by k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat těchto trestných činů postačovalo zřejmě i zmíněné několikaměsíční období, každopádně dovolatel jednal způsobem vykazujícím znaky týrání se svou manželkou po dobu přibližně sedmi let a s nezletilou dcerou více než dva roky. To znamená, že svým konáním naplnil skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a též zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.