ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.928.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 928/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný A. B., (vystupující též pod jménem T. U.), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 118/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se podle popsaného skutkového zjištění dopustil tak, že ačkoliv mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, které nabylo právní moc dne 7. 12. 2004, uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, tj. do 29. 11. 2009, a poté co bylo ukončeno azylové řízení zamítnutím kasační stížnosti usnesením Nejvyššího soudu České republiky dne 31. 3. 2006 (správně Nejvyššího správního soudu České republiky v Brně, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 102/2005, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2006), a přes opakované vydání výjezdních příkazů Policie ČR k opuštění území České republiky, kdy poslední byl vydán dne 29. 9. 2006 s platností do 4. 10. 2006, v době od 5. 10. 2006 do 9. 10. 2006, kdy byl zadržen policejním orgánem v B., se neoprávněně zdržoval na území České republiky.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 24 měsíců.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný A. B. prostřednictvím obhájce Mgr. M. S. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval námitkou uvedenou v odvolání, že rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, je nicotným aktem. Protože tento nedostatek nebyl dostatečně zkoumán, došlo k pochybení v právním posouzení skutku uvedeného v rozhodnutích soudů obou stupňů, neboť výše označené rozhodnutí o správním vyhoštění nelze považovat za rozhodnutí vydané podle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Při existenci takto vyjádřené vady nebylo možné jemu za vinu kladený čin kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 202/2006, podle něhož soud v trestním řízení má povinnost do určité míry podrobit přezkumu správní rozhodnutí, na jehož základě činí závěr o vině obviněného. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění obviněného je v důsledku jeho zjevné nicotnosti neúčinné vzhledem k tomu, že pokud bylo dne 25. 6. 2004 rozhodnuto ve věci č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění vydaného na jméno U. T., o obnově řízení, aniž by o zahájení nařízení obnovy řízení byl obviněný jako účastník řízení vyrozuměn s možností vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a uplatňovat v tomto řízení námitky, je nutné vycházet z toho, že takové řízení nebylo řádně vedeno, a tudíž z něho vzešlé rozhodnutí nebylo možné vydat, a pokud vydáno bylo, není právně závazné. Uvedené rozhodnutí o nařízení obnovy řízení je z těchto důvodů nicotné a není možné z něj vyvozovat žádné právní účinky, tedy ani vyhoštění obviněného vyplývající z rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004. Obviněný tomuto rozhodnutí vytkl i to, že v řízení před soudem nebyl vyžádán k ověření skutečností tvrzených obhajobou předmětný správní spis, a brojil i proti tomu, že není zřejmé, na základě jakého správního aktu mu vznikla povinnost vycestovat z území České republiky, když soud prvního stupně ve skutkových zjištění shledal, že obviněný i přes opakované vydání výjezdního příkazu nevycestoval. Obviněný zmínil, že výjezdní příkaz podle §50 zák. č. 326/1999 Sb. není rozhodnutím, kterým by mohla být uložena jakákoli povinnost, ale pouze osvědčuje uložení povinnosti řádně vydaným správním rozhodnutím. Protože doposud nebylo dostatečně objasněno, který konkrétní správní akt zakládal povinnost, jejíž nesplněním nastoupila trestní odpovědnost obviněného, navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, a spolu s ním i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo dne 2. 8. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné námitky je možné považovat za důvody dovolání, jak jsou vymezeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. a jejich existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Při posuzování otázky, zda lze obviněným uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat za důvod dovolání, Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto ustanovení, podle níž je jeho prostřednictvím možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že výhrady o nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. s odkazem na nicotnost rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění, jsou námitkami podřaditelnými pod obviněným označený důvod, protože se týkají správnosti naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a jde tedy o nedostatky právní povahy.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je takto podané dovolání obviněného opodstatněné, a s ohledem na řešenou problematiku nejprve připomíná, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Vhodné je též uvést, že objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů, což znamená, že je tímto ustanovením poskytována ochrana jednak řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale i výkonu rozhodnutí v době činu ještě nepravomocných, avšak vykonatelných.
Ve smyslu podmínek uvedených v ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. jde o rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění anebo o vyslovení zákazu pobytu na území České republiky. Právě tato druhá alternativa na daný případ dopadá, i když k ní je nutné upřesnit, že s ohledem na zrušení původního zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců, a jeho nahrazení zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zák. č. 326/1999 Sb.“), tato nová úprava již nezná institut „zákazu pobytu“, ale v ustanovení §118 a násl. užívá obsahově shodný pojem „správní vyhoštění“, který definuje tak, že se jím rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a je-li důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost smluvních států, i doby pobytu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území smluvních států. Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí. Protože takto definované správní vyhoštění je svým obsahem totožné se zákazem pobytu na území republiky, je jeho ukládání podle §119 zák. č. 326/1999 Sb. třeba považovat za naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (viz rozhodnutí č. 7/2002 Sb. rozh. tr.).
Jak je výše uvedeno, zákonná podmínka objektivní stránky uvedeného trestného činu předpokládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání zpochybňuje z důvodu nicotnosti právní závaznost rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění, které zakládalo jeho povinnost opustit území České republiky, je nutné též uvést, že Nejvyšší soud se mohl touto jeho námitkou zabývat, a to s ohledem na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. o předběžné otázce, podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho vyplývá, že když o předběžné otázce, kterou je soud v trestním řízení oprávněn samostatně posuzovat, již existuje pravomocné rozhodnutí jiného orgánu, je jím soud vázán jen tehdy, nejde-li o posouzení viny obviněného. Jinými slovy, jestliže nějaká předběžná otázka, která se netýká osobního stavu (§9 odst. 2 tr. ř.) má význam pro posouzení viny obviněného, není soud pravomocným rozhodnutím jiného orgánu vázán a posuzuje ji samostatně.
Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí státního orgánu, jehož výkon obviněný mařil, tím, že se zdržoval na území republiky, ačkoliv mu byl pobyt na území republiky zakázán ve smyslu §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je významnou skutečností, která má bezprostřední vztah k posouzení viny obviněného, a proto bylo nutné z pohledu obviněným uplatněných námitek v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. řešit, zda v době, kdy k činu obviněného došlo, bylo existující pravomocné rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004, právně účinné.
Protože obviněný neexistenci citovaného rozhodnutí spojoval s tím, že toto rozhodnutí je nicotné, je třeba zdůraznit, že podle §77 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění změn a doplňků (dále jen „zák. č. 500/2004 Sb“.), je nicotným takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodu vyslovuje soud podle soudního správního řádu (§76 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb.). Podle §78 zák. č. 500/2004 Sb. se nicotnost zjišťuje a prohlašuje z moci úřední, a to kdykoliv. Účastníci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, a dále ti, kdož jsou uvedeni v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, jakož i právní nástupci všech těchto osob, pokud by byli rozhodnutím vázáni, mohou dát podnět k prohlášení nicotnosti. Jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli. Jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti.
V projednávaném případě se jedná o rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, vydané na základě správního řízení, které je upraveno správním řádem. Aktuálně jde o zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění dalších změn a doplňků, který nabyl účinnosti 1. 1. 2006. Tímto zákonem byl zrušen zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zák. č. 71/1967 Sb.“), platný do 31. 12. 2005. Pro projednávanou věc je významné, že rozhodnutí, jež je dovoláním napadáno, bylo vydáno za účinnosti zák. č. 71/1967 Sb., v němž pojem nicotnosti sice nebyl výslovně upraven, ale v souladu s pozdější citovanou právní úpravou byla i dříve tato problematika zkoumána a řešena. Proto i nyní obviněným uplatněné námitky proti rozhodnutí vydanému před účinností uvedené úpravy, lze z hledisek ustanovení §77 a násl. zák. č. 500/2004 Sb. zkoumat.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu se podává, že dne 14. 6. 2004 bylo na základě kontroly policisty Obvodního oddělení Policie České republiky Jihlava zjištěno, že obviněný A. B. pobýval na území České republiky v době kontroly bez cestovního dokladu a platného víza a k ověření své totožnosti předložil občanský průkaz znějící na jméno U. T. Dne 15. 6. 2004 bylo oddělením kontroly pobytu Brno vydáno pod č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004 rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zák. č. 326/1999 Sb. na obviněného pod jménem U. T., které uvedl jako jméno vlastní. Když byla na základě správního šetření zjištěna správná totožnost obviněného, a to A. B., byl obviněný opětovně dne 25. 6. 2004 vyslechnut a v dodatku k výpovědi v protokolu o podání vysvětlení výše uvedené skutečnosti potvrdil i s tím, že jeho pravé jméno je B. A., a je mongolský státní příslušník. Na základě těchto skutečností bylo dne 25. 6. 2004 Oddělením kontroly pobytu vydáno rozhodnutí č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004 o obnově správního řízení, ve vztahu k němuž obviněný prohlásil, že se vzdává práva proti němu podat řádné opravné prostředky. Na podkladě těchto skutečností a dalších ve věci zajištěných důkazů (např. úředního záznamu Obvodního oddělení PČR Jihlava o zajištění ze dne 14. 6. 2004, protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 6. 2004, protokolu účastníka správního řízení sepsaného dne 20. 9. 2004, a na podkladě evidenčních materiálů Oddělení cizinecké policie Brno-město), bylo dne 29. 11. 2004 vydáno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o správním vyhoštění s dobou platnosti na pět let, tj. do 29. 11. 2009, znějící již na pravé jméno obviněného, proti němuž, ač byl řádně poučen o právu podat řádný opravný prostředek, odvolání nepodal, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 12. 2004.
Jak z obsahu spisu dále (č. l. 11) vyplývá, teprve právní zástupce obviněného dne 18. 8. 2006 zaslal na Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a pohraniční policie, podání nazvané „Upozornění právního zástupce cizince na nezákonný postup správního orgánu“, v němž vznesl námitky obdobné těm, které jsou obsahem i nyní podaného dovolání. Uvedený policejní orgán, který provedl potřebné šetření, ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb. obhájci obviněného sdělil dne 18. 9. 2006 pod č. j. SCPP-3099/C-243-2006, výsledek přezkumného řízení. Podle něho obviněným napadené rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Odbor pátrání a kontroly pobytu, oddělení kontroly pobytu, vydané dne 25. 6. 2004 pod č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, o nařízení obnovy řízení, nabylo dne 25. 6. 2004 právní moci a je i nadále právně účinné, neboť z písemného protokolu o vzdání se práva na odvolání ze dne 25. 6. 2004, je zřejmé, že po převzetí písemného vyhotovení uvedeného rozhodnutí, se obviněný vzdal práva na odvolání na základě své svobodné vůle, když byl řádně poučen o právních následcích takového prohlášení. Lhůta pro přezkumné řízení podle ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., uplynula dne 25. 6. 2005, (neboť usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do dvou měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku od právní moci rozhodnutí ve věci). Protože nebylo možné z podnětu obviněného zahájit přezkumné řízení, zůstalo označené rozhodnutí v platnosti.
Obhájce obviněného kromě toho podal dne 4. 10. 2006 Policii České republiky, Oblastní ředitelství Brno, Odbor pátrání a kontroly pobytu, Oddělení kontroly pobytu, „podnět účastníka řízení k prohlášení nicotnosti rozhodnutí podle §78 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb.“, jemuž nebylo vyhověno.
Na základě těchto zjištění a výše uvedených zásad Nejvyšší soud shledal, že vzhledem k tomu, že existence pravomocného a vykonatelného rozhodnutí je jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jedná se v případě rozhodnutí, na jehož základě bylo obviněnému uloženo správní vyhoštění z České republiky, o otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., kterou je soud povinen posoudit samostatně, přestože o ní již bylo rozhodnuto příslušným orgánem.
Nejvyšší soud v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. zkoumal, zda vzhledem k námitkám obviněného existují skutečnosti zpochybňující z důvodu nicotnosti právní závaznost rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, a shledal, že toto rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem, který byl k tomuto rozhodnutí věcně příslušný, rozhodnutí je řádně odůvodněno a vychází z obsahu spisového materiálu, v němž byly shromážděny všechny potřebné podklady, včetně vyjádření obviněného, které je svým obsahem shodné s tím, co vyplynulo z ostatních zajištěných podkladů. Uvedené rozhodnutí podle jeho obsahu netrpí vadami, které by jej činily zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným. Netrpí ani žádnými jinými vadami pro něž by je nebylo možné vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že v daném případě nebyly žádné podmínky pro vyslovení nicotnosti zjištěny.
Nejvyšší soud tak shledal, že v daném případě rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, není nicotné, a bylo vydáno na základě řádného správního řízení. Nutno podotknout, že ani ve vztahu k rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční police Brno, Odbor pátrání a kontroly pobytu, oddělení kontroly pobytu, ze dne 25. 6. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, jímž bylo rozhodnuto o nařízení obnovy řízení, nebyly zjištěny nedostatky obviněným vytýkané, jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z výsledků přezkumného řízení vydaného Policií České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a pohraniční policie, ze dne 18. 9. 2006, č. j. SCPP-3099/C-243-2006.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že ve skutkových zjištěních popsané rozhodnutí zakládající povinnost obviněného opustit Českou republiku, je právně závazným rozhodnutím naplňujícím znak „rozhodnutí jiného státního orgánu“ podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Jestliže obviněný v rámci svého dovolání rovněž namítal, že z popsaných skutkových okolností dostatečně neplyne jednoznačný závěr o tom, který akt správního orgánu stanoví povinnost vycestovat z území České republiky, zda tímto aktem bylo rozhodnutí o správním vyhoštění, anebo „výjezdní příkaz“, je potřeba uvést, že taková pochybnost z uvedených skutkových zjištění neplyne.
Především je potřeba poukázat na to, že výjezdním příkazem podle §50 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., se rozumí doklad, který uděluje policie z moci úřední mimo jiné i při správním vyhoštění. Podle odst. 3 cit. zák. opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území.
Již z této dikce je zřejmé, že výjezdní příkaz je dokladem, který opravňuje cizince, mimo jiných případů i za situace, kdy byl na základě správního řízení vyhoštěn z území České republiky, přechodně na našem území i poté na přesně vymezenou dobu pobývat, aby si během této doby mohl vyřídit nezbytné a neodkladné záležitosti spojené s vycestováním z území republiky. Podle ustanovení §118 odst. 2 poslední věta, zák. č. 326/1999 Sb., je cizinec povinen vycestovat z území v době stanovené výjezdním příkazem. Výjezdní příkaz s ohledem na jeho zákonné vymezení má přitom charakter úkonu, který zákon spojuje se započetím výkonu správního vyhoštění (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak ve skutkových zjištěních výroku rozsudku soudu prvního stupně popsanými výjezdními příkazy, z nichž poslední byl ze dne 29. 9. 2006 s platností do 4. 10. 2006, tak i obviněným vyvolané azylové řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu České republiky v Brně ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 102/2005, o zamítnutí kasační stížnosti, s právní mocí dne 31. 3. 2006, byla posunuta vykonatelnost předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění, podle jehož obsahu byla lhůta k vycestování stanovena původně do 15 dnů ode dne ukončení zajištění.
Není tedy pochybností o tom, že tím rozhodnutím, které založilo povinnost obviněného z území republiky vycestovat a které bylo vydáno na základě řádného správního řízení, bylo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 29. 11. 2004, č. j. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004. Toto rozhodnutí obviněný nerespektoval a i přes všechny uvedené odklady realizace vycestování, toto rozhodnutí mařil tím, že území naší republiky neopustil, jak byl povinen.
Na základě těchto zjištění je zcela nepochybné, že soud prvního stupně a odvolací soud, který se s jeho rozhodnutím ztotožnil, nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný skutkem, jak je shora uveden a popsán ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, mařil výkon úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. tím, že se zdržoval na území republiky, ačkoliv mu byl pobyt na území republiky zakázán. Úmyslně tak ztěžoval výkon rozhodnutí jiného státního orgánu a jeho trestné jednání bylo zcela v souladu se zákonem posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Ze všech uvedených důvodů jsou proto námitky obviněného směřované proti uvedené právní kvalifikaci neopodstatněné.
Dalším z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T 481 a T 491, publikovaných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však obviněný tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného A. B. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, je správné, a proto dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová