ECLI:CZ:NS:2011:8.TZ.27.2011.1
sp. zn. 8 Tz 27/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. Z., proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §155 odst. 3, §8 odst. 1, §4 písm. b), §88 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného P. Z.
Napadený rozsudek a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 50 To 329/2010, se zrušují .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci se rozhoduje tak, že obviněný P. Z.,
je vinen, že
dne 21. 8. 2008 kolem 18.30 hod. v obci Ch. Ú., okres T., poblíž autobusové zastávky na křižovatce silnic ve směru jízdy od obce Ž. na obec Z. Ch., okres T., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Corsa 1.7 D, modré barvy, přičemž byl řádným a předepsaným způsobem za pomoci stavěcího terčíku ve zdvižené ruce zastavován policistou Policie České republiky, Dopravního inspektorátu OŘ T., pprap. R. S., oblečeným ve služebním stejnokroji a signální vestě s nápisem "POLICIE", obviněný na pokyn k zastavení nereagoval a vozidlo řídil přímo na policistu R. S., který stál uprostřed křižovatky zhruba 1 m od vnitřního oblouku zatáčky ve směru na obec Ž., přičemž tento policista svému sražení zabránil uskočením doleva, obviněný pokračoval v jízdě na obec Z. Ch., nereagoval na další pokyn k zastavení od policisty Policie České republiky, Dopravní inspektorát OŘ T., pprap. S. A., který byl oblečený ve služebním stejnokroji a signální vestě s nápisem "POLICIE", a vozidlo řídil přímo na stojícího policistu S. A., který dával pokyn k zastavení v levém jízdním pruhu vozovky a který svému sražení zabránil uskočením doprava, přičemž ke zranění policistů pprap. R. S. a pprap. S. A. nedošlo,
t e d y užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a spáchal takový čin se zbraní,
t í m s p á c h a l
trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného ke dni 21. 8. 2008,
a o d s u z u j e se
za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T 49/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009, podle §155 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky a 3 (tři) měsíce.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem.
Současně se zrušuje výrok o trestu ohledně obviněného P. Z. v rozsudku Okresního soudu Tachově ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 49/2008-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Obviněný P. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném ke dni 21. 8. 2008 a odsouzen za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 49/2008-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009, podle §155 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného P. Z. z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 49 /2008-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák., §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění účinném ke dni 21. 8. 2008 dopustil tím, že dne 21. 8. 2008 kolem 18.30 hod. v obci Ch. Ú., okres T., poblíž autobusové zastávky na křižovatce silnic ve směru jízdy od obce Ž. na obec Z. Ch., okres T., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Corsa 1.7 D, modré barvy, přičemž byl řádným a předepsaným způsobem za pomoci stavěcího terčíku ve zdvižené ruce zastavován policistou Policie České republiky, Dopravního inspektorátu OŘ T., pprap. R. S., oblečeným ve služebním stejnokroji a signální vestě s nápisem "POLICIE", obviněný na pokyn k zastavení nereagoval a před policistou R. S., který stál uprostřed křižovatky zhruba 1 m od vnitřního oblouku zatáčky ve směru na obec Ž., vozidlo v úmyslu srazit policistu řídil přímo na něj, policista R. S. svému sražení zabránil uskočením doleva, obviněný pokračoval v jízdě na obec Z. Ch., nereagoval na další pokyn k zastavení od policisty Policie České republiky, Dopravní inspektorát OŘ T., pprap. S. A., který byl oblečený ve služebním stejnokroji a signální vestě s nápisem "POLICIE", a vozidlo v úmyslu srazit policistu řídil přímo na stojícího policistu S. A., který dával pokyn k zastavení v levém jízdním pruhu vozovky a který svému sražení zabránil uskočením doprava, když ke zranění policistů pprap. R. S. a pprap. S. A. nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo proti výroku vině i navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 50 To 329/2010, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného P. Z. proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, stížnost pro porušení zákona. Napadeným rozsudkem byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného, neboť se soudy obou stupňů důsledně neřídily ustanoveními §6 písm. a), §8 odst. 1, §88 odst. 1 a §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle mistra spravedlnosti vyplývá, že zavinění pachatele ve vztahu ke způsobení těžké újmy soud hodnotil v úmyslu nejméně nepřímém, jelikož obviněný jako řidič motorového vozidla musel být nejméně srozuměn s tím, že přímé najetí automobilu do stojící osoby v obou zjištěných mezních rychlostech je jednání způsobilé vyvolat těžkou újmu na zdraví. Soud tedy u obviněného shledal úmyslné zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž k těžšímu následku nedošlo.
V případech, kdy těžší následek podmiňující použití vyšší trestní sazby porušuje tentýž druhový objekt, je pojmově možný pokus i ve vztahu k tomuto následku, avšak za předpokladu, že k tomuto následku se vztahuje úmysl pachatele (nikoli nedbalost) a těžší následek nenastal (srov. přiměřeně č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Při pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 tr. zák. by pachatel mohl být postižen i podle odstavce 3 citovaného ustanovení jen tehdy, jestliže by těžší následek měl zavinit z nedbalosti. V tomto případě je těžším následkem porušen jiný druhový objekt trestného činu - následek uvedený v základní skutkové podstatě porušuje zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele, zatímco těžší následek uvedený v §155 odst. 3 tr. zák. zdraví člověka.
Ve skutkově obdobném případě je ve vztahu k právnímu posouzení publikována následující právní věta: Řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi, se dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to se zbraní ve smyslu §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (viz rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr.).
Pokud svým jednáním pachatel již poruší určitý zájem chráněný trestním zákonem a vyjádřený druhovým objektem trestného činu, musí být jeho jednání posuzováno jako dokonaný trestný čin, nikoli jako pokus. Jde-li zároveň o porušení jiné hodnoty či jiného objektu, může se mu - za podmínky §88 odst. 1 tr. zák. - přičítat nedbalostní (nikoli však úmyslné) zavinění těžšího následku, ledaže by zákon i zde počítal se zaviněním úmyslným, což není případ ustanovení §155 odst. 3 tr. zák., které soud aplikoval. V těchto případech není pojmově vyloučen kupř. jednočinný souběh dokonaného trestného činu v základní skutkové podstatě a pokusu trestného činu, jehož znakem je mimo jiné těžší následek tvořící též znak kvalifikované skutkové podstaty, kterou nebylo možno použít.
Stěžovatel vytkl, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakých důvodů způsobení těžké újmy na zdraví, k níž ve skutečnosti nedošlo, považoval za okolnost, která pro svou závažnost podstatně zvýšila typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud pachatel útočil na policisty způsobem popsaným ve výroku o vině, nemůže být pro aplikaci odst. 3 předmětného ustanovení splněna materiální podmínka dle §88 odst. 1 tr. zák., když pravděpodobnost sražení policistů, kteří vozidlo zastavovali, byla relativně nízká, a především takový následek ani v jednom případě nenastal. Nelze též odhlédnout od skutkových okolností případu, kdy policisté byli informováni o osobě obviněného a jeho vozidle i o důvodech, pro které po něm kolegové pátrají.
Uzavřel, že nesprávným posouzením jednání obviněného byl zákon porušen v jeho neprospěch, neboť při správném postupu by obviněný byl ohrožen mírnější trestní sazbou uvedenou v §155 odst. 2 tr. zák.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. Z., a to v ustanoveních §6 písm. a) tr. zák., §88 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 3 tr. zák., a to s přihlédnutím k §8 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud s ohledem na změnu, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona připojil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na skutečnost, že stížnost pro porušení zákona směřovala výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně, který však nabyl právní moci až ve spojení s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, měl za to, že podaná stížnost je nepřípustná, jelikož měla směřovat primárně proti usnesení odvolacího soudu, a v tomto smyslu také učinil konečný návrh.
Nejvyšší soud si je vědom zásady, že stížnost pro porušení zákona je přípustná zásadně proti takovému rozhodnutí, jímž byla konstituována právní moc rozhodnutí ve věci samé. Z ní se dovozuje, že pokud ve věci rozhodoval odvolací soud, který měl možnost a povinnost z podnětu podaného odvolání odstranit případné vady rozsudku soudu prvního stupně a neučinil tak, nestačí stížnost pro porušení zákona podat toliko proti rozsudku soudu prvního stupně, byť vadnému. K tomu, aby bylo dosaženo nápravy takového vadného rozsudku soudu prvního stupně, je třeba stížnost pro porušení zákona podat proti rozhodnutí odvolacího soudu, třebaže jím bylo např. jen zamítnuto podané odvolání jako nedůvodné (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 4 Tz 158/2004). V tomto smyslu podána stížnost pro porušení zákona skutečně není formálně bezvadná, jelikož ačkoliv z jejího obsahu vyplývá, že jí konkretizované porušení zákona je vytýkáno soudům obou stupňů, byla výslovně podána toliko proti rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl právní moci až ve spojení s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného. Přesto ale v konkrétním případě Nejvyšší soud nepřistoupil k rozhodnutí, jímž by podanou stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou zamítl. Proti požadavku na formální správnost a petitorní úplnost stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného zvažoval zájem na efektivním a spravedlivém vyřešení trestní věci, jejíž rozhodnutí je poznamenáno vytýkaným porušením zákona, navíc za situace, kdy obviněný, v jehož prospěch byl mimořádný opravný prostředek podán, je omezen na svobodě ve výkonu trestu odnětí svobody. Nelze nechat stranou pozornosti, že obviněný sám nemůže náležitosti ani obsah stížnosti pro porušení zákona nijak ovlivnit, v tomto případě jmenovitě nemohl zajistit soulad mezi obsahem mimořádného opraného prostředku, jímž je vytýkáno pochybení soudů obou stupňů, a ve vztahu k tomu rozporným vymezením jeho petitu, a nejeví se přiléhavým a rozumným formální pochybení státu v konkrétní věci obracet nepříznivě právě do poměrů obviněného, k čemuž by dozajista došlo, byla-li by stížnost pro porušení zákona pro již uvedené formální nedostatky jako nepřípustná zamítnuta. Jedině tak lze také naplnit a dostát základnímu účelu mimořádného opravného prostředku a následného opravného řízení, kterým je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v zájmu účastníků trestního řízení.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (nadále tr. zák.), se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, přičemž pachatele tohoto trestného činu lze potrestat odnětím svobody až na tři léta. Ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, dopustí se trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se pachatel dopustí, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, za což jej lze potrestat odnětím svobody na tři léta až deset let.
Podle §6 tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne,
a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,
b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Objektem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. v jeho základní podobě je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, a to úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. Úmysl pachatele přitom musí směřovat k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí.
Násilím ve smyslu §155 tr. zák. se rozumí mimo jiné i jednání směřující proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1966-I. Sb. rozh. trest.). Násilí musí být použito v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak veřejný činitel svou pravomoc vykonával nebo vykonává. Z časového hlediska musí užití násilí (při variantě jednání, která odpovídá shora uvedené právní kvalifikaci) buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci veřejného činitele. Pro úplnost je třeba dodat, že trestný čin je spáchán se zbraní mimo jiné také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§89 odst. 5 tr. zák.). Užití zbraně k útoku nebo k překonání nebo k zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. najíždění autem – viz rozhodnutí č. 4782/1933 Vážný, rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr. aj.).
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je vyjádřen tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami, a jsou uvedeny u jednotlivých ustanovení zvláštní částí trestního zákona. Tyto okolnosti mohou mít dvojí podobu – těžší následek nebo jinou skutečnost. Těžší následek je druhem následku a představuje závažnější poruchu nebo ohrožení primárního objektu trestného činu (zájmu chráněného trestním zákonem v základní skutkové podstatě) nebo poruchu nebo ohrožení dalšího (sekundárního) objektu, za splnění podmínky, že s tím zákon spojuje použití vyšší trestní sazby anebo to posuzuje jako přitěžující okolnost. Jinou skutečností je okolnost blíže charakterizující jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, objekt, objektivní stránku, subjekt nebo subjektivní stránku.
Dojde-li k dokonání trestného činu a nastane následek v podobě těžšího následku nebo jiné skutečnosti, postačí, že tato okolnost je zahrnuta zaviněním z nedbalosti. Tato zásada tedy nevylučuje, aby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby byla spáchána úmyslně. Zákonodárce tímto ustanovením dal najevo, že je třeba trestat vedle porušení primárního objektu i způsobení dalšího a tím celkově závažnějšího následku nejméně z nedbalosti, což zahrnuje de facto všechny formy zavinění včetně úmyslu přímého i nepřímého. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případy, kdy taková okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby představovaná těžším následkem je zákonným znakem jiného úmyslného trestu s vyšší trestní sazbou. Úmyslné zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je za takové situace vyloučeno a jednání pachatele bude třeba kvalifikovat též jako tento přísnější trestný čin.
O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
Skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. poskytuje ochranu dvěma chráněným zájmům. Základní skutková podstata ochranu nerušenému výkonu pravomoci veřejného činitele, kvalifikovaná skutková podstata v odst. 3 tohoto ustanovení chrání lidské zdraví, tedy druhově odlišný zájem. Těžká újma na zdraví v odstavci 3 ustanovení §155 tr. zák. představuje těžší následek, který může být způsoben zaviněním úmyslným i nedbalostním.
U trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. při způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví lze podle §155 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. pachatele takového činu potrestat odnětím svobody na tři až deset let.
U samostatné skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (jehož se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví) je stanovena trestní sazba trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let.
Se zřetelem na to, že u kvalifikované skutkové podstaty podle §155 odst. 3 tr. zák. byla pro okolnost podmiňující použití této přísnější právní kvalifikaci spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví stanovena sankce přísnější (tři až deset let) než u samostatné skutkové podstaty úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (dva roky až osm let), nelze dospět k jinému závěru, než že při způsobení těžké újmy na zdraví jde o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, 3 tr. zák. bez ohledu na to, zda je tento těžší následek zaviněn z nedbalosti nebo úmyslně [§6 písm. a) tr. zák.].
Za předpokladu existence úmyslného způsobení těžšího následku, skutková podstata podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. v sobě zahrnuje jak znaky útoku na veřejného činitele, tak znaky ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož nelze odpovídající jednání kvalifikovat jako jednočinný souběh těchto trestných činů.
Poněkud složitější je otázka pokusu trestného činu s kvalifikovanou skutkovou podstatou. Z legální definice pokusu trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.) je patrno, že pokus se vyznačuje především třemi znaky: jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, úmyslem spáchat trestný čin a nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.).
V případech, kdy těžší následek podmiňující použití vyšší trestní sazby porušuje týž druhový objekt, je sice možný pokus i ve vztahu k tomuto následku, avšak za předpokladu, že k tomuto těžšímu následku se vztahuje úmysl pachatele a těžší následek nenastal (k tomu stanovisko pod č. 62/1973-II. Sb., rozhodnutí č. 16/1957 Sb. rozh. tr.). Pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou není možný, jestliže je použití vyšší trestní sazby podmíněno nedbalostním způsobením těžšího následku, který porušuje tentýž druhový objekt, jenž předmětem ochrany v základní skutkové podstatě, a když úmyslné způsobení takového těžšího následku již zakládá znaky jiného úmyslného trestného činu (rozhodnutí č. 9/1974 Sb. rozh. tr.).
Jen výjimečně by se mohla k těžšímu následku, který však musel nastat, v případě pokusu vztahovat nedbalost. Je to tehdy, když následek, který je znakem základní skutkové podstaty, porušuje jiný druhový objekt než těžší následek uvedený jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Ve stanovisku publikovaném pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., konkrétně jeho právní větě I., je vyjádřen právní názor, že při pokusu trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. může být pachatel postižen i podle ustanovení odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, jestliže těžší následek ve formě těžké újmy na zdraví zavinil z nedbalosti. Zde je totiž těžším následkem porušen jiný druhový objekt. Následek uvedený v §241 odst. 1 tr. zák. porušuje lidskou důstojnost v sexuální oblasti, kdežto těžší následek uvedený v §241 odst. 3 písm. a) tr. zák. zdraví člověka.
Stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku namítal, že „při pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 tr. zák. by pachatel mohl být postižen i podle odstavce 3 citovaného ustanovení jen tehdy, jestliže by těžší následek měl zavinit z nedbalosti... Pokud svým jednáním pachatel již poruší určitý zájem chráněný trestním zákonem a vyjádřený druhovým objektem trestného činu, musí být jeho jednání posuzováno jako dokonaný trestný čin, nikoli jako pokus. Jde-li zároveň o porušení jiné hodnoty či jiného objektu, může se mu - za podmínky §88 odst. 1 tr. zák. - přičítat nedbalostní (nikoli však úmyslné) zavinění těžšího následku, ledaže by zákon i zde počítal se zaviněním úmyslným, což není případ ustanovení §155 odst. 3 tr. zák., které soud aplikoval. V těchto případech není pojmově vyloučen kupř. jednočinný souběh dokonaného trestného činu v základní skutkové podstatě a pokusu trestného činu, jehož znakem je mimo jiné těžší následek tvořící též znak kvalifikované skutkové podstaty, kterou nebylo možno použít.
Pokud by bylo možné přistoupit na výše uvedenou argumentaci stěžovatele, pak by v daném případě muselo být jednání pachatele posouzeno jako jednočinný souběh trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Takového pachatele by pak bylo možno potrestat podle §222 odst. 1 tr. zák. jako trestného činu nejpřísněji trestného odnětím svobody v rozpětí dva až osm let. S názorem stěžovatele nelze souhlasit již proto, že měl-li by být aplikován, vedlo by to k paradoxnímu závěru. Podle něho by totiž jednání pachatele, který vedle užití násilí s úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele způsobil i nedbalostní následek v podobě těžké újmy na zdraví, bylo přísněji trestné než úmyslné způsobení tohoto těžšího následku nebo způsobení bezprostřední hrozby jeho vzniku.
Jde-li o posuzovanou věc, vzhledem k již vyjádřenému vztahu mezi kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu podle §155 odst. 3 tr. zák. (zvlášť přitěžující okolnost spočívají ve způsobení těžké ujmy na zdraví) a základní skutkovou podstatou podle §222 odst. 1 tr. zák. (ublížení na zdraví) bylo možné naplnit znak posuzované zvlášť přitěžující okolnosti jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Při splnění všech zákonných předpokladů, jmenovitě úmyslného zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, nebylo vyloučeno posoudit čin obviněného jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák., §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
V kolizi s tímto názorem není ani praxe soudů, jak o tom svědčí závěry obsažené ve stanovisku publikovaném pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., v jehož textu se mimo jiné uvádí:
„Trestný čin loupeže je dokonán i tehdy, když se pachatel dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se klíčků od motorového vozidla za účelem jeho přechodného užívání, i když potom upustí od zmocnění se klíčků, protože poškozený pod vlivem násilí pachatele sám sveze na žádané místo (k tomu č. 62/1978 Sb. rozh. tr.).
Jinak je ovšem třeba posuzovat případy, kdy pachatel má v úmyslu způsobit trestným činem loupeže značnou škodu ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak tento úmysl se mu nepodaří uskutečnit, např. proto, že napadený měl u sebe menší částku, než pachatel předpokládal, pachateli se nepodařilo takovou částku napadenému odejmout apod. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, tj. znaky základní skutkové podstaty i znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tvoří jeden celek. Pro dokonání takového kvalifikovaného trestného činu se proto vyžaduje, aby byly naplněny všechny tyto znaky, tedy jak znaky základní skutkové podstaty, tak i znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby, které přistupují ke znakům základní skutkové podstaty. V uvedených případech jde tedy jen o pokus loupeže podle §8 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 To 17/79 a Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Tov 18/77)“.
V posuzované věci však nebylo možno na podkladě provedených důkazů dospět k jednoznačnému závěru o existenci formálních i materiálních znaků kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §155 odst. 3 tr. zák.
Soud prvního stupně k odůvodnění jím použité právní kvalifikace skutku uvedl, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění účinném k 21. 8. 2008, ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., protože obviněný najížděl autem (tedy rozhodně za pomoci prostředku, který je způsobilý učinit útok proti tělu důraznějším) do stojících dopravních policistů, kteří ho řádně zastavovali, čímž tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon jejich pravomocí jako veřejných činitelů a čin spáchal se zbraní. Ve vztahu k aplikaci odst. 3 citovaného zákonného ustanovení vycházel z premisy, že jednání spočívající v přímém najetí autem vyšší rychlostí do stojících osob je rozhodně jednání, které je způsobilé vyvolat těžkou újmu na zdraví, ale i smrt, a jedná se o skutečnost obecně známou. Proto shledal zavinění obviněného v přímém úmyslu ve vztahu k použití násilí a zbraně na výkon pravomoci veřejného činitele, jelikož toto vyplývá ze samé povahy jednání obviněného. Zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví soud hodnotil rovněž jako úmyslné, a to nejméně v úmyslu nepřímém, protože podle něj „každý (svéprávný) člověk musí vědět, že takový následek najížděním autem do stojící osoby vyšší rychlostí může způsobit, obviněný tak s možností takového následku musel být nejméně srozuměn. K dokonání trestného činu nedošlo, neboť oba policisté stihli před najetím vozidlem do míst, kde stáli, uskočit a svému zranění tak zabránili“ (strana 6). Jen pro úplnost nutno upozornit, že zcela nemístná a nesprávná je poznámka soudu prvního stupně, že s ohledem na jím zvolenou právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu by postačovalo zavinění z nedbalosti ve vztahu ke způsobení těžké újmy. Odvolací soud neshledal žádná pochybení ani ve skutkových zjištěních, ani právních závěrech nalézacího soudu (strany 4. 5 usnesení).
S těmito úvahami soudů obou stupňů, konkrétně těmi, jež se vztahují k existenci podmínek pro aplikaci §155 odst. 3 tr. zák., nelze souhlasit.
Zvlášť přitěžující okolnost uvedená v §155 odst. 3 tr. zák. předpokládá způsobení těžké újmy na zdraví, jak již bylo opakovaně řečeno. Napadený rozsudek ani ve spojení s usnesením odvolacího soudu nevyznívá přesvědčivě v hodnotících úvahách o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví zasahujících policistů, o bezprostřednosti směřování obviněného ke způsobení tohoto následku a soudy zcela pominuly otázku naplnění materiálních předpokladů pro použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §155 odst. 3 tr. zák. (§88 odst. 1 tr. zák.), jak na to opodstatněně poukazuje i stěžovatel.
Nejvyšší soud má za to, že v daném případě nelze dovodit naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ani po stránce formální, ani materiální.
Jak je zřejmé z provedených důkazů, obviněný popřel úmysl poškozené jakkoliv zranit. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na existenci takového úmyslu pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z povahy použité zbraně, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo, a též z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003, přiměřeně rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Skutkové okolnosti svědčí pro závěr, že záměrem obviněného bylo vyhnout se řádně prováděnému zákroku policistů, nikoliv je srazit. Připadnou srážkou by totiž pachatel riskoval poškození vozidla, jeho nepojízdnost a konečně také své zranění či újmu další osoby, která se nacházela s ním ve vozidle. Policisté sice stáli ve směru jízdy obviněného, obviněný však tímto směrem vozidlo řídil proto, že se snažil za každou cenu zabránit zásahu policistů a následně svému zadržení, a viděl zde únikovou cestu, a nikoliv snad proto, že chtěl policisty srazit nebo byl nejméně srozuměn s tím, že policisty může srazit, a způsobit jim tak vážná zranění povahy těžké újmy na zdraví. Není pochyb o tom, že použil vozidlo jako zbraň k působení na psychiku poškozených policistů, a to se záměrem znemožnit provedení jejich služebního zákroku realizovaného v souladu s tehdy účinným zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Z povahy použité zbraně však nelze bez dalšího usuzovat na to, že obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že najížděním na policisty vyšší rychlostí může způsobit těžší následek spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, jak uvádí soud prvního stupně.
Okolnosti, za kterých k útoku na poškozené došlo, především pak konkrétní dopravní situace na místě činu, rychlost jízdy vozidla řízeného obviněným v obci pohybující se kolem 50 km/hodinu, jednak nevedly jednoznačně k neodvratnému střetu vozidla řízeného obviněným s poškozenými, jednak policisté byli objektivně způsobilí případné srážce s vozidlem zabránit včasným opuštěním svého stanoviště. Za situace, kdy nedošlo k žádnému zranění, policisté stačili uskočit, není možno bez rozumných pochybností nejen učinit zjištění, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, ale i dovodit úmysl pachatele způsobit těžkou újmu na zdraví. Nejvyšší soud proto jednání obviněného posoudil jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., čemuž ostatně odpovídá i judikatura soudů (k tomu např. rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr., č. 4782/1933 Vážný, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 57/2009 dostupné na www.nsoud.cz aj.). Stěžovatel přiléhavě odkázal na právní větu rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr., podle níž se řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit příslušníka Policie České republiky, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi, dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to se zbraní ve smyslu §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. V konkrétním případě není žádných pochybností o naplnění materiálních předpokladů pro použití právě této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976-II. Sb. rozh. tr.). Okolnosti, za jakých obviněný najížděl vozidlem na policisty při služebním zákroku, povaha použité zbraně zřetelně potvrzují, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §155 odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. spáchání činu se zbraní, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti ministra spravedlnosti zrušil pravomocný rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 9 T 31/2008, a protože bez existence tohoto rozsudku nemohlo logicky obstát ani usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2010, sp. zn. 50 To 329/2010, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti označenému rozsudku Okresního soudu v Tachově, bylo zrušeno i toto usnesení. Zrušena byla také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. a při respektování zákazu reformationis in peius Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že při odpovídající úpravě jinak správných a úplných skutkových zjištění uznal obviněného vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného v době spáchání činu dne 21. 8. 2008, jelikož trestní zákoník č. 40/2009 Sb. účinný od 1. 1. 2010 není z hlediska posuzování trestnosti činu pro obviněného příznivější. V této souvislosti je totiž významné, že pachatele co do znaků skutkové podstaty stejně vyznívajícího trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku lze podle §325 odst. 2 tr. zákoníku potrestat odnětím svobody na šest měsíců až šest let, zatímco pachatele trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 2 tr. zák. trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let.
V důsledku zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu a v tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následkem, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, značný. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že obviněný z pohnutky, kterou nelze akceptovat, významně porušil zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §155 tr. zák. Ve snaze vyhnout se hrozbě nástupu do vězení, což by byl v daném případě jistý důsledek případné kontroly, kterou za tímto účelem policisté v souladu se služebními pravomoci vykonávali, neváhal použít vozidla jako prostředku, který bylo možno považovat za vzniklých okolností za zbraň, a provedl při řízení manévr, kterým znemožnil výkon pravomocí policistů, kteří jej chtěli zastavit a zadržet. Jinými slovy, zavinění v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., konkrétně použitý dopravní prostředek coby zbraň i výše uvedená pohnutka činu značně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti (škodlivosti) činu. Ve prospěch obviněného nesvědčí ani jeho předchozí způsob života. Z opisu rejstříku trestů se podává, že od roku 1994 byl opakovaně soudně trestán převážně pro trestnou činnost majetkové povahy, a od páchání trestné činnosti jej neodradily ani vykonané tresty, dokonce i nepodmíněné tresty odnětí svobody. Z hlediska úvah o trestu je relevantní vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresním soudem v Tachově dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T 49/2008, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2009 ve spojení s s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009. Těmito rozsudky byl obviněný uznán vinným trestným krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. Nyní posuzovaného trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se obviněný dopustil do vyhlášení označeného rozsudku Okresního soudu v Tachově, a byly tak splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. za všechny sbíhající se trestné činy.
Za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný Nejvyšší soud shledal při respektování zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený v dolní polovině zákonné trestní sazby §155 odst. 2 tr. zák. na dvě léta a tři měsíce. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného P. Z. v rozsudku Okresního soudu Tachově ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 T 49/2008-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 7 To 50/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková