ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.169.2017:35
sp. zn. 9 Afs 169/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: ADMIRAL
GLOBAL BETTING a.s., se sídlem Komořany 146, zast. Mgr. Hanou Zahálkovou,
advokátkou se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2015,
č. j. 22548/2015-900000-304.1, č. j. 22548-2/2015-900000-304.1, č. j. 22548-3/2015-900000-
304.1, č. j. 22548-4/2015-900000-304.1, č. j. 22548-5/2015-900000-304.1, č. j. 22548-6/2015-
900000-304.1, č. j. 22548-7/2015-900000-304.1, č. j. 22548-8/2015-900000-304.1, č. j. 22548-
9/2015-900000-304.1, č. j. 22548-10/2015-900000-304.1, č. j. 22548-11/2015-900000-304.1,
č. j. 22548-12/2015-900000-304.1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, č. j. 29 Af 51/2015 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná (dále také „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný jako odvolací správní
orgán jimi zamítl žalobkyní podané odvolání a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro
Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 23. 2. 2015, č. j. 31135/2015-530000-32.3, č. j.
31146/2015-530000-32.3, č. j. 31168/2015-530000-32.3, č. j. 31208/2015-530000-32.3, č. j.
31315/2015-530000-32.3, č. j. 31316/2015-530000-32.3, č. j. 31317/2015-530000-32.3, č. j.
31318/2015-530000-32.3, č. j. 31319/2015-530000-32.3, č. j. 31320/2015-530000-32.3, č. j.
31321/2015-530000-32.3, č. j. 31322/2015-530000-32.3. Celní úřad svými rozhodnutími zastavil
řízení zahájená dne 25. 8. 2014, resp. 27. 8. 2014 podáním dodatečných daňových přiznání
na snížení spotřební daně z vína a meziproduktů (dále jen „DDP“) z důvodu zmeškání zákonné
lhůty pro jejich podání dle §18 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění
v době rozhodné (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Žalobkyně DDP podanými
25. 8. 2014, resp. 27. 8. 2014 chtěla snížit svoji daňovou povinnost oproti daňové povinnosti
tvrzené v jejích daňových přiznáních za zdaňovací období od 30. 4. 2013 do 17. 11. 2013, tedy
za zdaňovací období duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen a listopad 2013. Zákonná
lhůta dle §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních pro podání dodatečných daňových přiznání
na snížení daně v délce 6 měsíců začala běžet dnem, kdy uplynula lhůta pro podání daňových
přiznání za příslušná zdaňovací období. Posledním dnem lhůty pro podání řádného daňového
přiznání za zdaňovací období listopad 2013 byl den 27. 12. 2013, lhůta pro podání DDP
tak uplynula v případě tohoto posledního zdaňovacího období dne 30. 6. 2014, a proto celní úřad
řízení o DDP ze dne 25. 8. 2014, resp. 27. 8. 2014 ohledně všech zdaňovacích období pro
opožděnost zastavil.
[2] V řízení před krajským soudem žalobkyně brojila proti závěru celního úřadu a žalovaného
(dále také „správní orgány“) o zmeškání zákonné lhůty pro podání DDP. Žalobkyně byla názoru,
že DDP podala ve lhůtě, neboť §141 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s §141 odst. 1 téhož zákona stanoví,
že daňový subjekt je oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší do konce měsíce
následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, v rámci lhůty pro stanovení daně. Žalobkyně dříve
podat DDP objektivně nemohla, protože doklady, z nichž je patrné, že jde o tiché víno, a nikoliv
o víno šumivé, jak se původně domnívala, obdržela až dne 25. 8. 2014. Navíc již řádná daňová
přiznání podala opožděně, a proto je nelogické, aby 6 měsíční lhůta pro podání DDP uplynula
ještě před podáním řádných daňových přiznání, neboť by neměla žádný prostor je opravit.
Jazykový výklad je ostatně pouze prvotním přiblížením k obsahu právní normy (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Pokud je možný
různý výklad §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních, měl by být zvolen ten, který je nejšetrnější
k základním právům a svobodám jednotlivce, a tedy 6 měsíční lhůta pro podání DDP počala
běžet až ode dne skutečného podání řádných daňových přiznání, která žalobkyně podala dne
14. 4. 2014.
[3] Krajský soud námitkám žalobkyně nepřisvědčil. Lhůta pro podání DDP vychází z §18
odst. 3 zákona o spotřebních daních, protože toto ustanovení má aplikační přednost před
ustanovením §141 odst. 2 daňového řádu, neboť v §4 daňového řádu je ustanovena subsidiarita
jeho použití, tedy jednotlivá ustanovení daňového řádu se použijí, neupravuje-li jiný zákon správu
daní jinak. Tímto jiným zákonem je právě zákon o spotřebních daních, který upravuje možnost
podání dodatečného daňového přiznání v souladu s předmětem své úpravy dle §1 mimo jiné při
zdanění vína a meziproduktů. Ustanovení §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních je zcela
jednoznačné, nepřipouštějící odlišný výklad, a proto celní úřad nepochybil, pokud řízení o DDP
na základě něj zastavil. Argumentace žalobkyně nemožností podat DDP dříve, tedy ve lhůtě,
z důvodu obdržení dokladů ke zdaňovanému zboží až 25. 8. 2014, nebyla shledána důvodnou
stejně jako skutečnost, že lhůta pro podání DDP žalobkyni uplynula ještě předtím, než podala
řádná daňová tvrzení, jelikož i tato podala opožděně.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
krajského soudu z důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka
nesouhlasí s právním názorem krajského soudu v otázce posouzení včasnosti jí podaných DDP,
neboť je názoru, že včasnost měla být posouzena podle §141 odst. 2 daňového řádu a nikoliv
podle §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních, přičemž toto ustanovení navíc bylo nesprávně
interpretováno a lhůta byla chybně aplikována na skutkový stav, v důsledku čehož došlo
k zastavení řízení o DDP. Nesouhlasí s tím, že 6-ti měsíční lhůta dle §18 odst. 3 zákona
o spotřebních daních počíná běžet ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání
za příslušné zdaňovací období, je názoru, že tato lhůta počíná běžet až ode dne skutečného
podání řádného daňového přiznání. Pro případ, že by neb ylo možné §18 odst. 3 zákona
o spotřebních daních takto vyložit, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu
návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na jeho zrušení. Dále stejně jako v podané žalobě tvrdí,
že doklady vztahující se ke zdaňovanému zboží, na základě nichž zjistila, že nejde o šumivé víno,
ale o víno bez obsahu lihu s daňovou sazbou 0 Kč/hl, obdržela až 25. 8. 2014, a proto nemohla
DDP podat dříve. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu, všech
žalobou napadených rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[5] Žalovaný se zcela ztotožňuje s odůvodněním kasační stížností napadeného rozsudku
krajského soudu, ohledně skutkových zjištění odkazuje na správní spis a odůvodnění žalobou
napadených rozhodnutí. V kasační stížnosti jsou uplatňovány shodné námitky jako v podaném
odvolání i žalobě, s nimiž se i krajský soud vypořádal, přičemž se zamítnutím žaloby žalovaný
zcela souhlasí, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§102
a násl. s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud je v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem kasační
stížnosti a důvody, pro které je podána. Důvody kasační stížnosti jsou shodné s důvody
uvedenými v žalobě, přičemž podstatou sporu je včasnost podaných DDP. Správní orgány pro
její posouzení vycházely ze zákonné lhůty 6 měsíců uvedené v §18 odst. 3 zákona o spotřebních
daních počínající dnem následujícím po dni, ke kterému měla být řádná daňová přiznání
za příslušná zdaňovací období měsíců dubna až listopadu 2013 podána, nikoliv po dni,
kdy je stěžovatelka skutečně podala. Takové posouzení včasnosti kasační soud shledává jako
zákonné s ohledem na znění §4 daňového řádu, který stanoví aplikační přednost jiného zákona
upravujícího správu daní jinak, tedy jde o zákonné ustanovení subsidiarity daňového řádu.
Správní orgány nepochybily, pokud včasnost podání DDP posuzovaly podle tohoto jiného
zákona, tedy zákona o spotřebních daních, a nepochybily ani v tom, jakým způsobem §18 odst. 3
zákona o spotřebních daních aplikovaly, neboť toto ustanovení je jednoznačné a nepřipouští jiný
výklad, než jaký lze seznat z uvedeného jazykového vyjádření. Jde o lhůtu prekluzivní, její
zmeškání nelze prominout ani navrátit v předešlý stav.
[8] Argumentace stěžovatelky stran obdržení dokladů ke zdaňovanému zboží až po uplynutí
lhůty k podání DDP je z hlediska oprávnění podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší
irelevantní. Nikdo nemůže být nucen k výkonu svého oprávnění daň dodatečným daňovým
přiznáním snížit, zároveň však nemůže jít k tíži toho, vůči němž oprávnění směřuje (celní úřad),
okolnost znemožňující výkon tohoto oprávnění mající původ výlučně v jednání oprávněného,
zde stěžovatelky. Zákonodárce v §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních jasně stanovil pravidlo
lhůty pro podání dodatečných daňových tvrzení na daň nižší, než daňový subjekt původně
v řádném daňovém přiznání tvrdil, přičemž tuto možnost omezil lhůtou 6 měsíců ode dne,
ke kterému řádné daňové přiznání mělo být nejpozději podáno. Takové pravidlo chování
Nejvyšší správní soud jako protiústavní neshledává, proto návrh na jeho zrušení k Ústavnímu
soudu nepodal. Z obsahu kasační stížnosti navíc nevyplývá žádný konkrétní důvod
protiústavnosti. Jen skutečnost, že podle takto zákonem stanovené lhůty jsou stěžovatelkou
podaná DDP opožděná, jako důvod pro zrušení §18 odst. 3 zákona o spotřebních daních
neobstojí.
V. Závěr a náklady řízení
[9] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasačním námitkám nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání, jelikož §109
odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu