ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.19.2013:47
sp. zn. 9 Afs 19/2013 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: BS Park I. s. r. o.,
se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, zast. Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem
Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3372/12-1200, ze dne 20. 3. 2012, č. j. 1570/12-1200,
ze dne 10. 10. 2012, č. j. 7464/12-1200, ze dne 15. 8. 2012, č. j. 5879/12-1200 a ze dne
9. 11. 2012, č. j. 8171/12-1200, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 485/2012 – 52, ze dne
6. 2. 2013, č. j. 10 Af 428/2012 – 82, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 10 Af 613/2012 – 45, ze dne
13. 3. 2013, č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 8/2013 – 54,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 19/2013, 9 Afs 20/2013,
9 Afs 28/2013, 9 Afs 33/2013 a 9 Afs 43/2013 se spo j uj í ke společnému
projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 9 Afs 19/2013.
II. Kasační stížnosti se zamí t aj í .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) uzavřel se společností E.ON Distribuce, a. s. (dále jen
„společnost E.ON“), smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím
závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Na základě uvedené smlouvy stěžovatel fakturoval
distributorovi dodanou elektřinu, faktury však nebyly uhrazeny v plné výši, neboť společnost E.ON
odvedla z fakturované částky odvod ve smyslu §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů), dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“. Stěžovatel proti uvedenému
postupu brojil stížnostmi podle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový
řád“), které Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) zamítl. Odvolání
stěžovatele proti zmíněným rozhodnutím Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen
„finanční ředitelství“) zamítlo rozhodnutími ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3372/12-1200 (ve vztahu
k fakturám za měsíc srpen 2011 a září 2011), ze dne 20. 3. 2012, č. j. 1570/12-1200 (ve vztahu
k fakturám za měsíc červen 2011 a červenec 2011), ze dne 10. 10. 2012, č. j. 7464/12-1200
(ve vztahu k fakturám za měsíc březen 2012), ze dne 15. 8. 2012, č. j. 5879/12-1200 (ve vztahu
k fakturám za měsíc říjen 2011, listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012 a únor 2012) a ze dne
9. 11. 2012, č. j. 8187/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc duben 2012). Finanční ředitelství
uvedlo, že společnost E.ON jako plátce uvedeného odvodu postupovala v souladu se zákonem
o podpoře výroby elektřiny.
[2] Proti zmíněným rozhodnutím finančního ředitelství podal stěžovatel žaloby ke krajskému
soudu, který je výše označenými rozsudky zamítl a potvrdil tak závěry finančního ředitelství.
II. Argumenty napadených rozsudků krajského soudu
[3] Krajský soud ve svých rozsudcích nejprve připomněl relevantní zákonnou úpravu. Novelou
zákona o podpoře výroby elektřiny provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. byl zaveden odvod
za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízeních
uvedených do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 (§7a zákona o podpoře výroby
elektřiny). Poplatníkem odvodu je přitom výrobce elektřiny ze slunečního záření, tj. v tomto případě
stěžovatel, a plátcem pak provozovatel přenosové soustavy, tj. společnost E.ON. Základem odvodu
je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, přičemž sazba
činí 26 %. Plátce má povinnost odvod srazit nebo vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů
po skončení odvodového období. Společnost E.ON proto podle názoru krajského soudu
postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud odvod srazila a odvedla jej správci daně.
[4] Soud uvedl, že právní úprava odvodu z výroby elektřiny ze slunečního záření byla
podrobena přezkumu Ústavním soudem, který ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, konstatoval, že tato úprava není protiústavní. Krajský soud odkázal
na uvedený nález Ústavního soudu také v souvislosti s tvrzením stěžovatele o porušení Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), Dodatkového protokolu
k Úmluvě (dále jen „Dodatkový protokol“) a Listiny základních práv EU. Ústavní soud se totiž
základními právy a svobodami, jako ochranou vlastnictví, zákazem diskriminace, svobodou
podnikání, a výkladem právních norem zabýval i se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je
Česká republika vázána. Poukázal například na Listinu základních práv EU, Dodatkový protokol
či provedl mezinárodní komparaci judikaturních závěrů. Z hlediska mezinárodních smluv, jimiž je
Česká republika vázána, Ústavní soud neshledal, že daný zákon je v rozporu se základními zásadami
demokratického a právního státu.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že má-li placení odvodu oporu v zákoně, který je v souladu
s ústavním pořádkem, pak se nelze dovolávat porušení §5 odst. 1 daňového řádu. Podle soudu
nebyla přiléhavá ani argumentace stěžovatele, že finanční orgány obou stupňů nerespektovaly
mezinárodní smlouvy, neboť Ústavní soud neshledal rozpor dané právní úpravy s mezinárodními
závazky České republiky.
[6] V napadeném rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 428/2012 – 82, ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 8/2013 – 54, se krajský soud zabýval také
požadavkem stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, přičemž odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40 (všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém Nejvyšší
správní soud důvod pro předložení předběžné otázky v této věci neshledal.
III. Argumenty kasačních stížností
[7] Rozsudky krajského soudu napadl stěžovatel obsahově totožnými kasačními stížnostmi
z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Nejprve stěžovatel namítal, že krajský soud v otázce nesouladu odvodu zavedeného novelou
zákona o podpoře výroby elektřiny s mezinárodními smlouvami, tj. Smlouvou o EU (ve znění
tzv. Lisabonské smlouvy), Úmluvou, Dodatkovým protokolem a Listinou základních práv EU
(uvedené dokumenty stěžovatel souhrnně nazýval jako mezinárodní smlouvy), nesprávně
argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud podle jeho názoru není
oprávněn posuzovat soulad právní normy s mezinárodní smlouvou, která je sice podle čl. 10 Ústavy
součástí právního řádu České republiky, není však součástí ústavního pořádku České republiky.
Ústavní soud proto nemohl ve svém nálezu posuzovat soulad novely s mezinárodními smlouvami
a ani tak neučinil. V této souvislosti proto není podstatné, k jakým závěrům dospěl při posuzování
souladu vnitrostátní právní normy s normami ústavními. Krajský soud proto pochybil, pokud své
závěry vystavěl na závěrech uvedeného nálezu Ústavního soudu, neboť nejsou ve věci aplikovatelné
(jsou použitelné pouze z hlediska souladu novely s ústavním pořádkem). Krajský soud soulad
novely s mezinárodními smlouvami samostatně neposoudil, proto jsou jeho rozsudky
v předmětných věcech nepřezkoumatelné.
[9] V rámci druhé kasační námitky stěžovatel obsáhle popsal účel a obsah směrnice
2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu
s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“), a směrnice 2009/28/ES, o podpoře využívání
energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnice 2001/77/ES a směrnice
2003/30/ES (dále jen „2009/28/ES“), jež byly do českého právního řádu implementovány
zákonem o podpoře výroby elektřiny. Upozornil, že dle čl. 27 odst. 1 směrnice 2009/28/ES měly
členské státy uvést v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí
do 5. 12. 2010. Reakcí českého zákonodárce bylo přijetí novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod a kterou zákonodárce „reagoval“ na jím nevítaný rozmach výroby
elektřiny ze slunečního záření v České republice. Zákonodárce přitom zcela ignoroval, že tento
rozmach vycházel z důvěry investorů v dlouhodobost podpory výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů, která byla garantována zákonem o podpoře výroby elektřiny ve znění před novelou.
Zákonodárce zavedením odvodu dodatečně změnil dříve nastavená pravidla podpory výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů, neboť fakticky snížil výši dříve garantované podpory a tím změnil
i dobu návratnosti investic do výrobních zdrojů elektřiny vyráběné ze slunečního záření. Podle
stěžovatele je zjevné, že novela není v souladu s právem platným v České republice, neboť jeho
součástí je i právo EU, tvořené (mimo jiné) i citovanými mezinárodními smlouvami a evropskými
směrnicemi.
[10] Za uspokojivé řešení popsané situace považuje stěžovatel předložení věci Soudnímu dvoru
EU k rozhodnutí o předběžné otázce, což mohl učinit již krajský soud. Stěžovatel také ve svých
kasačních stížnostech formuloval tři otázky, které by dle jeho názoru měl Nejvyšší správní soud
Soudnímu dvoru EU předložit.
[11] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal usnesení,
kterým by přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr EU s příslušnou předběžnou otázkou. Pokud
Nejvyšší správní soud této možnosti nevyužije, stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky krajského
soudu zrušil a vrátil mu věci k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem sdělil, že se zcela ztotožňuje
s napadenými rozsudky krajského soudu a neshledává je nepřezkoumatelnými ani nezákonnými.
Správce daně při posuzování stížností na postup plátce daně postupoval plně v souladu s platnou
právní úpravou, pokud stížnosti zamítl. Plátce daně, tj. společnost E.ON, totiž dostál své povinnosti
podle §233 daňového řádu a daň vybíranou srážkou ve stanovené lhůtě a výši odvedl. Žalovaný
poznamenal, že účastník řízení je povinen v daňovém řízení postupovat v souladu se zákonem
a jinými právními předpisy (§5 odst. 1 daňového řádu), což v posuzovaném případě splnil. Na tom
nemůže nic změnit ani stěžovatelův nesouhlas s nově stanoveným odvodem, kdy tento odvod
stanovil zákon, který plátce daně i správce daně plně respektovali. Dále žalovaný připomněl,
že správce daně ani účastník řízení nemají kompetence k rozhodování o souladu či rozporu
jakéhokoliv zákona s Listinou základních práv a svobod, neboť tato pravomoc je dána pouze
Ústavnímu soudu. Odkázal také na již výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
kterým Ústavní soud shledal konformitu ustanovení zákona o podpoře výroby elektřiny.
[13] Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl.
[14] V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatel konstatoval, že toto vyjádření je pouhým
potvrzením nesprávnosti veškerého dosavadního postupu žalovaného, jakož i daňových orgánů
nižšího stupně. Zdůraznil, že v dosavadním řízení netvrdil pouze protiústavnost, ale opakovaně
namítal zejména rozpor s přímo aplikovatelnými ustanoveními práva Evropské unie a zásadami,
na nichž právo Evropské unie stojí. S těmito námitkami se přitom krajský soud ani žalovaný nikdy
nevypořádali.
V. Posouzení důvodnosti kasačních stížností
[15] Vzhledem k tomu, že totožně formulované kasační stížnosti stěžovatele směřují
proti obdobným rozhodnutím krajského soudu ze skutkového i právního hlediska, rozhodl Nejvyšší
správní soud ve shodě s §39 odst. 1 a §120 s. ř. s., o spojení těchto kasačních stížností
ke společnému projednání.
[16] Kasační stížnosti jsou podle §102 a násl. s. ř. s. přípustné a podle jejich obsahu jsou v nich
namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
[17] K osobě žalovaného soud podotýká, že ke dni 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně
zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako orgánu rozhodujícího o odvoláních
proti rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba
považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozsudky v rozsahu důvodů uplatněných
v kasačních stížnostech a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadených
rozsudků, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud sám nevypořádal s tvrzeným
rozporem novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb. s mezinárodními smlouvami, respektive,
že argumentoval pouze nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který však v této otázce
nebyl aplikovatelný.
[20] V této souvislosti je třeba poznamenat, že za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
je rozhodnutí krajského soudu považováno tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (viz rozsudek NSS ze dne
14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[21] Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že se krajský soud ve všech pěti věcech
souladem předmětné novely s mezinárodními smlouvami zabýval. V rozsudcích
č. j. 10 Af 428/2012 – 82, č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a č. j. 10 Af 8/2013 – 54, ve všech třech
v bodech 15 a 16, krajský soud poznamenal, že stěžovatel v řízení před správními orgány ani
v žalobním řízení neuvedl, v čem konkrétně mělo k porušení mezinárodních smluv dojít, pouze
obecně tvrdil, že zavedení a provádění odvodu je v rozporu s příslušnými přímo aplikovatelnými
ustanoveními mezinárodních smluv. Proto krajský soud v uvedených rozsudcích a také v rozsudcích
č. j. 10 Af 485/2012 – 52 a č. j. 10 Af 613/2012 – 45 na stranách 4 až 5, odkázal na nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se zabýval výkladem zachování základních svobod, ochranou
vlastnictví, neporušením zákazu diskriminace, svobody podnikání a výkladem právních norem
se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána, přičemž zde neshledal
rozpor. Nepřisvědčil přitom stěžovateli v tom, že by Ústavní soud nepřezkoumával konkrétní
právní předpis z hlediska mezinárodních závazků, případně komunitárního práva. Soud navíc
poukázal na směrnici 2001/77/ES a směrnici 2009/28/ES, které nestanovují povinnost podpory
solárních elektráren na volné ploše a podpory ostrovních elektrických systémů ani nepředepisují
způsob podpory obnovitelných zdrojů. Proto nemohlo dojít k porušení předpisů komunitárního
práva. Krajský soud v napadených rozsudcích také připustil, že finanční ředitelství
se v přezkoumávaných rozhodnutích tvrzeným rozporem se závazky mezinárodního práva
dostatečně nezabývalo, respektive se jím zabývalo jen velmi stručně, nicméně nedopustilo
se takového pochybení, které by způsobilo nezákonnost napadených rozhodnutí.
[22] Nejvyšší správní soud proto uvádí, že z napadených rozsudků krajského soudu jednoznačně
vyplývá, z jakého důvodu považoval soud žalobní námitky spočívající v nesouladu předmětné
novely s mezinárodními smlouvami za nedůvodné. Krajský soud se tedy tvrzeným rozporem
předmětné novely zákona o podpoře výroby elektřiny sám dostatečně zabýval, a proto nelze
přisvědčit námitce stěžovatele, že by přezkoumávané rozsudky byly nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda se krajský soud nedopustil nesprávného právního
posouzení otázky souladu předmětné novely se stěžovatelem uváděnými mezinárodními smlouvami
a evropskými dokumenty, pokud v této věci argumentoval nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[24] Ze spisů krajského soudu zdejší soud ověřil, že žaloby stěžovatele obsahovaly pouze obecné
námitky, že se finanční ředitelství v napadených rozhodnutích nevypořádalo s tvrzeným rozporem
novely s mezinárodními smlouvami a tato rozhodnutí jsou z toho důvodu nepřezkoumatelná.
Ve svých obsáhlých žalobách (a stejně tak následně i v kasačních stížnostech) stěžovatel uvedl,
že právní úprava odvodu a jeho faktická realizace je v rozporu se základními zásadami stanovenými
mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána a které mají přednost před zákonem.
Konkrétně zmínil rozpor se zásadou právní jistoty (preambule smlouvy o EU, čl. 17 Úmluvy,
čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv EU), zásadou ochrany vlastnictví (čl. 1 Dodatkového
protokolu, čl. 17 Listiny základních práv EU), zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy, čl. 21 Listiny
základních práv EU), zákazu zneužití práv (čl. 17 Úmluvy), a svobodou podnikání (čl. 16 Listiny
základních práv EU), dále upozornil na čl. 52 Listiny základních práv EU, jež je nadepsán
jako rozsah a výklad práv a zásad.
[25] V souvislosti s námitkou stěžovatele o neaplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je třeba poznamenat, že stěžovatel nesprávně chápe pojem ústavního pořádku
České republiky, neboť z jeho kasačních stížností vyplývá, že jím citované mezinárodní smlouvy
upravující základní lidská práva a svobody patří sice do právního řádu České republiky, nespadají
ovšem do ústavního pořádku. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsah pojmu ústavního
pořádku je třeba vedle čl. 112 odst. 1 Ústavy vyložit také v souladu s čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho
rámce tedy zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech
a základních svobodách, tak jak byly vymezeny v čl. 10 Ústavy v jeho znění před euronovelou
Ústavy (viz nález ÚS ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publ. pod č. N 80/26 SbNU 317,
č. 403/2002 Sb.). Z toho jednoznačně plyne, že Úmluva a Dodatkový protokol patří do rámce
ústavního pořádku České republiky a Ústavní soud je tak oprávněn posuzovat soulad zákonů
s těmito smlouvami.
[26] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem krajského soudu, že ve věci námitky
stěžovatele spočívající v nesouladu novely zákona o podpoře výroby elektřiny s Úmluvou
a Dodatkovým protokolem je na místě odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
který se zabýval souladem této novely s ústavním pořádkem, tedy i s Úmluvou a Dodatkovým
protokolem.
[27] Ve vztahu k tvrzenému rozporu s Listinou základních práv EU a Smlouvou o EU,
které jsou součástí unijního práva, Nejvyšší správní soud nejprve zmiňuje, že Ústavní soud
interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního, přičemž nemůže
zcela přehlížet dopad unijního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva,
a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na unijní právo
(srov. nález pléna ÚS ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Nález Pl. ÚS 50/04). Dále Nejvyšší správní soud
připomíná, že podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU platí, že tam, kde práva obsažená
v Listině základních práv EU odpovídají právům zaručeným Úmluvou, jsou jejich smysl a rozsah
(hodnotově) stejné jako ty, které jim přikládá Úmluva. Uvedené lze chápat tak, že v běžných
případech bude ochrana práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky
a totožných práv a svobod obsažených v Listině základních práv EU v zásadě rovnocenná.
Stěžovatel má však pravdu v tom, že Ústavní soud ČR není oprávněn posuzovat soulad české
právní úpravy s evropským právem. Proto bylo v nyní posuzovaném případě na místě, aby krajský
soud v napadeném rozsudku podrobněji vysvětlil, z jakého důvodu se domnívá, že předmětná
právní úprava není v rozporu s evropským právem, respektive Listinou základních práv EU.
[28] V napadených rozsudcích krajský soud sice sám nerozvinul podrobnější úvahu,
ze které by vyplýval jeho závěr o souladu předmětné novely s Listinou základních práv EU, avšak
tuto nedůslednost kasační soud neshledává natolik závažnou, že by mohla způsobit nezákonnost
napadených rozsudků. Stěžovatel ostatně sám nespecifikoval ani nerozvedl, v čem konkrétně
je zákon o podpoře výroby elektřiny v rozporu s tvrzenými právy stanovenými v Listině základních
práv EU.
[29] Stěžovatel dále argumentuje tím, že přijatá novela je v rozporu s účelem směrnice
2001/77/ES a s cílem směrnice 2009/28/ES, neboť reakcí českého zákonodárce nebyla
„maximální podpora“ subjektů investujících do obnovitelných zdrojů, ale přijetí novely, kterou
zákonodárce reagoval na jím nevítaný rozmach výroby elektřiny ze slunečního záření v České
republice.
[30] K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jde o nepřípustnou námitku
ve smyslu ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel vznesl poprvé až ve svých kasačních
stížnostech, přestože ji mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem. Ve svých žalobách však
stěžovatel argumentoval pouze obecně rozporem s komunitárním právem a zásadami, na kterých
je právo EU postaveno.
[31] Nad rámec však Nejvyšší správní soud připomíná, že souladem novely zákona o podpoře
výroby elektřiny se směrnicí 2009/28/ES, respektive jejím cílem a účelem, se již zdejší soud zabýval
v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012 – 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS. Zde
uvedl, že hlavním smyslem směrnice 2009/28/ES je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020
stanoveného podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie.
Dle čl. 3 odst. 2 této směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí
dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů. Za tím účelem mohou členské státy
zavést režim podpory (viz čl. 3 odst. 3). Režimem podpory se rozumí jakýkoli nástroj, režim
či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou členských států, který podporuje užívání
energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů na výrobu této energie, zvýšením ceny, za kterou
ji lze prodat, nebo zvýšením množství takto prodané energie prostřednictvím povinnosti využívat
energii z obnovitelných zdrojů nebo jinak. To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození
od daně nebo snížení daně, vrácení daně, režimy podpory pro povinnost využívat energii
z obnovitelných zdrojů, včetně režimů používajících zelené certifikáty, a režimy přímé cenové
podpory, včetně tarifů výkupních cen a plateb prémií [čl. 2 písm. k) směrnice].
[32] Cílem směrnice 2009/28/ES je dosažení minimálního stanoveného podílu energie
z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie na území Evropské unie, a to prostřednictvím
dosažení minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů stanoveného diferencovaně
pro jednotlivé členské státy. Česká republika je povinna do roku 2020 dosáhnout podílu alespoň
ve výši 13%.
[33] Zdejší soud v uvedeném rozsudku čj. 1 Afs 80/2012 – 40 dospěl k závěru, že směrnice
2009/28/ES nemá přímý účinek, neboť předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice
je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně,
a že uplynula lhůta pro její transpozici (základy této judikatury byly položeny rozhodnutím
Soudního dvora Evropských společenství ze dne 4. 12. 1974 ve věci 41/74 - Yvonne van Duyn
proti Home Office, Recueil s. 1337, z poslední doby viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne
12. 7. 2012 ve věci Vodafone Espana SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37). Směrnice
2009/28/ES ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené z obnovitelných
zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie. Ponechává jí přitom
široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice
2009/28/ES dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie
z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního zákazu veřejné podpory.
Stěžovatelova námitka, že zákonodárce přijetím novely dodatečně změnil dříve nastavená pravidla
podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy není důvodná ani z hlediska odstavce
25 odůvodnění směrnice 2009/28/ES. Tato směrnice naopak v uvedeném odstavci zdůrazňuje,
že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory.
Pro přímý účinek směrnice tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně
určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu.
[34] Stěžovatel tedy není oprávněn dovolávat se v řízení před vnitrostátním soudem směrnice
2009/28/ES, neboť uvedená směrnice nemá přímý účinek.
[35] S ohledem na výše uvedené neshledal soud žádného důvodu pro položení předběžné otázky
Soudnímu dvoru Evropské unie. Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního
záření nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení
tohoto odvodu nebrání. Ani sám stěžovatel neuvedl žádné konkrétní ustanovení směrnice, jehož
výklad by měl být Soudním dvorem podán. Poukázal pouze na účel směrnice 2001/77/ES
a cíl směrnice 2009/28/ES a dále na rozpor s některými základními lidskými právy a svobodami
stanovenými v Úmluvě, Dodatkovém protokolu a Listině základních práv EU, jejich porušení
ovšem Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené neshledává. Jak soud však vyložil výše,
zavedením odvodu zcela nepochybně není kompromitován cíl směrnice 2009/28/ES a nebyla ani
porušena základní lidská práva a svobody namítané stěžovatelem, což vyplývá z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[36] Shora uvedené závěry zdejšího soudu potvrdil ve skutkově obdobné věci rovněž Ústavní
soud ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2591/13.
VI. Závěr a náklady řízení
[37] Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadeným rozsudkům
krajského soudu shledány důvodnými, v řízeních nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnosti byly
proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuty.
[38] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu