ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.43.2007
sp. zn. 9 Afs 43/2007 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
Celního ředitelství České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 6,
za účasti společnosti C. C. s. r. o., v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2006, č. j. 10 Ca 167/2006 – 35,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2006,
č. j. 10 Ca 167/2006 – 35, se zrušuje .
II. Žaloba ze dne 29. 9. 2006 proti rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice
ze dne 30. 8. 2006, č. j. 5292/06-0301-21, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“),
kterým tento soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 30. 8. 2006, č. j. 5292/06-0301-21, jakož
i rozhodnutí Celního úřadu Český Krumlov ze dne 12. 7. 2006, č. j. 3023-08/06-0378-21,
ve věci zajištění zboží – neznačených tabákových výrobků dle ustanovení §115 odst. 3
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném za posuzované období (dále
jen „zákon o spotřebních daních“).
Krajský soud v napadeném rozsudku vytkl stěžovateli, že při zajištění výrobků vzal
v úvahu pouze váhu balení a místo jeho prodeje, aniž by se zabýval tím, o jaké zboží
se vlastně jedná a zda jde o zboží k dalšímu zpracování či nikoli a v tomto důsledku
nesprávně aplikoval ustanovení §101 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních
a za této situace nebyl splněn ani zákonný předpoklad pro zajištění zboží ve smyslu §115
odst. 3 citovaného zákona. Dále krajský soud uvedl, že se předmětnou žalobou zabýval
i přes ustanovení §115 odst. 3 cit. zákona, neboť se jedná stále o zajištění vybraného výrobku
podle zákona o spotřebních daních, a proto i se zřetelem na stanovisko Nejvyššího správního
soudu tu musí být dána obrana kontrolovaného subjektu ve formě soudního přezkoumávání
rozhodnutí o zajištění.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že rozhodnutí o zajištění
předmětných výrobků dle ustanovení §115 odst. 3 zákona o spotřebních daních nepodléhá
soudnímu přezkumu, neboť se jedná o předběžné opatření, které je ve smyslu ustanovení §70
s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno. Žaloba proto měla být odmítnuta, když možnost
soudního přezkumu zůstává zajištěna v případě konečného rozhodnutí, v jehož rámci může
být namítán předchozí nesprávný postup. Krajský soud tak rozhodl ve věci samé,
ačkoli tak dosud neučinil ani prvostupňový správní orgán. K závěru krajského soudu
týkajícímu se nesprávné aplikace ustanovení §101 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních
daních stěžovatel uvádí, že za rozhodnou skutečnost, pro posouzení toho, zda měl být výrobek
tabákovou nálepkou značen či nikoliv, považoval způsob jeho dalšího použití.
Pokud by se zajištěným zbožím bylo nakládáno ve smyslu závazné informace číslo CZ 13-
053-2005 vydané Celním ředitelstvím v Praze určené dovozci, potažmo celním orgánem
k propuštění zboží do příslušného režimu a konečně informací exportéra umístěnou na
každém balíčku tabákového výrobku (určeno k dalšímu zpracování), pak nebyl důvod
neznačené zboží zajistit. To se ovšem nestalo a tabákové výrobky byly společností C. C. s. r.
o. (dále jen „účastník řízení“) distribuovány do maloobchodního prodeje. Výraz použitý
v ustanovení §101 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních …“jsou určeny
pro konečného spotřebitele“…vychází ze Směrnice Rady 95/59/ES ze dne 27. 11. 1995,
publikované v Official Journal L 291 ze dne 6. 12. 1995, a je celními orgány nejen v České
republice, ale i v ostatních členských zemích Evropské Unie vykládán jako „úprava
pro konečného spotřebitele = úprava pro maloobchod“. Stěžovatel nikdy netvrdil,
že předmětné zboží mělo být povinně značeno tabákovou nálepkou, ale zastává názor,
že předmětné zboží neznačené tabákovou nálepkou nemělo být distribuováno v maloobchodní
síti, k čemuž prokazatelně došlo. Na základě této skutečnosti stěžovatel dospěl k závěru,
že zajištěné zboží je tabákovým výrobkem podléhajícím spotřební dani ve smyslu zákona
o spotřebních daních a jako takové bylo zajištěno v souladu se zákonem. Ze všech
těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti připustil, že z rozhodování soudů
ve správním soudnictví jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy, na druhé
straně však zdůraznil, že rozhodnutí o zajištění vybraného výrobku je svou povahou zcela
specifické a v zájmu ochrany je zde pak i s ohledem na stanovisko Nejvyššího správního
soudu dána možnost obrany kontrolovaného subjektu. Posílení prvku ochrany je velmi
důležité, neboť se jedná o zboží, které se nevhodným skladováním stává nepoužitelným
pro jakékoliv další zpracování. V posuzovaném případě bylo zboží v držení celních orgánů
více než 5 měsíců, než vůbec bylo pravomocně rozhodnuto o jeho zajištění. Neposkytnutí
kontrolovanému subjektu v takových situacích možnosti obrany by vedlo k jeho jasnému
a dále narůstajícímu poškození.
Rozhodnutí správních orgánů a obsah kasační stížnosti jsou ve vzájemném rozporu,
neboť zatímco z rozhodnutí obou správních orgánů je zřejmé, že zajištěné zboží je tabákovým
výrobkem podléhajícím spotřební dani, v kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nikdy netvrdil,
že by mělo jít o zboží „povinně“ značeno tabákovou nálepkou, ale tvrdí, že nemělo být
distribuováno v maloobchodní síti. Jaký předpis distribuci takového zboží zakazuje,
však stěžovatel již neuvádí. Dávat rovnítko mezi pojmy „úprava pro konečného spotřebitele“
a „úprava pro maloobchod“ stejně tak, jako „spotřebitel“ a „maloobchod“, je nesprávné.
Konečný spotřebitel může odebírat zboží přímo u výrobce stejně tak, jako ve velkoobchodu,
neboť takový odběr zboží není žádným předpisem zakázán tak, jako žádný předpis nezakazuje
prodej předmětného zboží ani výrobci, ani velkoobchodníkovi, ani maloobchodníkovi.
Stěžovatel celý postup celních orgánů degradoval jen na to, kde se výrobek prodával,
jeho pravou podstatou se pak vůbec nezabýval s tím, že vlastně tvrdí, že pro prodej
v maloobchodě by musel být výrobek nějakým způsobem upraven. Z jakého důvodu
by musel být upraven, však stěžovatel opět neuvádí. Účastník trvá na tom, že zboží,
které ve své prodejně nabízel, bylo určeno k dalšímu zpracování s tím, že není jeho povinností
prodávat zboží pouze konečným spotřebitelům stejně tak, jako koneční spotřebitelé
nenakupují pouze v maloobchodech. Ze všech výše uvedených důvodů považuje rozsudek
krajského soudu za správný a navrhuje proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
První spornou otázkou v posuzovaném případě je, zda krajský soud správně posoudil
právní otázku týkající se soudní přezkoumatelnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí
i rozhodnutí správního orgánu první instance. Soud totiž dospěl k závěru, že jakkoliv jsou
posuzovaná rozhodnutí zákonem o spotřebních daních výslovně označena v ustanovení §115
odst. 3 zákona o spotřebních daních jako rozhodnutí předběžné povahy, jedná se stále
o zajištění vybraného výrobku podle zákona o spotřebních daních, a proto i se zřetelem
na stanovisko Nejvyššího správního soudu tu musí být dána obrana kontrolovaného subjektu
ve formě soudního přezkoumávání rozhodnutí o zajištění. Ostatními námitkami stěžovatele
směřujícími do nesprávného hodnocení jeho postupu se bude možno zabývat
až po vyhodnocení této první sporné otázky.
Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů
veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob ve smyslu generální klauzule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
(dále jen „Listina“), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně
však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně
stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Tyto výjimky z generální
klauzule jsou možné jedině při respektování Listinou stanovených podmínek;
ty předpokládají, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2), že meze základních
práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem
(čl. 4 odst. 2) a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným
účelům, než pro jaké byla stanovena (čl. 4 odst. 4).
Výjimky z obecného pravidla (z tzv. pozitivní generální klauzule) obsahuje ustanovení
§70 s. ř. s., které stanoví kompetenční výluky, tzn. úkony správního orgánu, které jsou
vyloučeny ze soudního přezkoumání, přičemž mezi ně v písm. b) zmíněného ustanovení řadí
úkony, které materiálně jsou rozhodnutími (tj. ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. jde o úkony,
jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti
osob), ovšem přitom jsou to úkony „předběžné povahy“.
V této souvislosti je vhodné připomenout nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 8/99 (publikovaný pod č. 291/1999 Sb., jakož i pod č. 153 Sb. n. u. ÚS, svazek
č. 16, str. 135), kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdejším znění, v němž byl v rámci tehdejší
právní úpravy správního soudnictví obdobně jako v §70 písm. b) dnešního s. ř. s. vyloučen
soudní přezkum rozhodnutí předběžné povahy. Podle názoru Ústavního soudu vyloučením
soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy, čímž se vytváří mez základního práva
na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nejsou podstata a smysl
tohoto základního práva dotčeny. To proto, že právo fyzické a právnické osoby na soudní
ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného. V případě pochybností
je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně,
tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením
spravedlnosti – denegatio iustitiae (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, publikovaný pod č. 809/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz,
a též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64,
publikovaný pod č. 886/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Rozhodnutí vydané podle §115 odst. 3 zákona o spotřebních daních nesporně postihuje
subjekt, vůči němuž zajištění zboží směřuje. Otázkou tedy zůstává, zda výše uvedeným
rozhodnutím dochází k úpravě předběžné, dočasné či úpravě zatímně fixující určitý stav
nebo zda předmětné rozhodnutí naopak předurčuje konečné rozhodnutí ve věci.
Ve smyslu ustanovení §114 zákona o spotřebních daních tabákové výrobky
vyrobené na daňovém území České republiky, na daňové území České republiky dovezené
nebo na daňové území České republiky dopravené z jiného členského státu musí být značeny
tabákovou nálepkou, pokud nejsou dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně
s následným umístěním v daňovém skladu nebo pokud není v odstavci 6 citovaného zákona
stanoveno jinak.
Pokud jsou při provádění kontroly zjištěny neznačené tabákové výrobky, vydá kontrolní
orgán dle §115 odst. 3 zákona o spotřebních daních rozhodnutí o předběžném opatření,
ve kterém stanoví zajištění těchto výrobků. Pokud je kontrolní činnost součástí kontroly
prováděné v rámci správy daní, uplatní se postup pro zajištění věci při správě daní. Nelze-li
rozhodnutí o zajištění neznačených tabákových výrobků předat při kontrole jejich držiteli,
zakládá se toto rozhodnutí jako nedoručitelné ve spise.
Hlavním smyslem a účelem rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků je tedy bezesporu
dočasné omezení či znemožnění dispozice těmito výrobky, čímž nepochybně dochází
u vlastníka, oprávněného držitele či detentora zajištěných věcí k zásahu do jeho subjektivních
práv k zajištěným věcem, neboť mu zabraňuje s věcmi podle své vůle nakládat. Současně
však rozhodnutí podle §115 odst. 3 zákona o spotřebních daních nelze považovat
za rozhodnutí znamenající konečný zásah do subjektivních práv dotyčné osoby.
Je zřejmé, že ustanovením §115 odst. 3 zákona o spotřebních daních bylo kontrolnímu
orgánu založeno oprávnění zasáhnout okamžitě při zjištění skutečností nasvědčujících
porušení zákazu značení tabákových výrobků tak, aby byly zajištěny věci, jež se jeví být
prodávány protiprávním způsobem, a zjištěny a úředním způsobem zaznamenány informace
o porušení zákona, tedy zejména o tom, kdo, kdy, kde a za jakých okolností měl protiprávní
způsob prodeje provádět. Je zároveň evidentní, že takovéto oprávnění kontrolní orgán
zpravidla realizuje za nedostatku informací a v časové tísni, zejména tehdy, když skutečnosti
nasvědčující porušení zákona zjistí při běžných kontrolních pochůzkách po místech,
kde k porušení obvykle dochází, či při konkrétní předem připravené kontrolní akci,
kterou koná na základě předem zjištěných indicií či poznatků. Z toho plyne, že kontrolní
orgán nemůže – a nelze to po něm ani spravedlivě požadovat – zjistit skutečnosti rozhodné
pro posouzení, zda došlo k porušení zákona, s naprostou jistotou a ve všech detailech,
nýbrž zpravidla pouze s určitou mírou pravděpodobnosti a někdy jen v základních rysech.
Je proto možné a nikoli nepravděpodobné, že někdy dojde k zajištění věcí,
které ve skutečnosti nejsou prodávány v rozporu se zákonem (např. nejde o vybrané výrobky,
podléhající spotřební dani ve smyslu §101 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních).
Zákon o spotřebních daních v §135d obsahuje ustanovení, která v různých skutkových
variantách řeší konečným způsobem osud zajištěných věcí: Za prvé může dojít
k jejich propadnutí v rámci řízení o přestupku či jiném správním deliktu (§135d odst. 1
zákona o spotřebních daních). Za druhé může dojít k jejich zabrání v řízení o přestupku
či jiném správním deliktu, jehož pachatel je zjištěn (§135d odst. 2 zákona o spotřebních
daních). Za třetí může dojít k jejich zabrání v řízení o přestupku či jiném správním deliktu
za situace, kdy osoba odpovědná za porušení zákazu nabídky a prodeje lihovin a tabákových
výrobků nebyla zjištěna (§135d odst. 3 zákona o spotřebních daních). Všechny tři uvedené
skutkové alternativy předpokládají zahájení řízení o přestupku či jiném správním deliktu,
samotné rozhodnutí o zajištění však ještě nemusí k zahájení řízení o přestupku vést. Zákon
o spotřebních daních proto předpokládá alternativu čtvrtou – kdy může dojít
k ukončení zajištění věcí a jejich vrácení vlastníku, oprávněnému držiteli, byl-li znám,
a to tehdy, nebylo-li by rozhodnuto o propadnutí či zabrání zajištěného zboží (§135d odst. 6
zákona o spotřebních daních). Nebylo by ostatně ani smysluplné, aby zákon vydání
rozhodnutí o zajištění věcí automaticky spojoval se zahájením řízení o přestupku či jiném
správním deliktu týkajícím se těchto věcí – jak již výše nastíněno, ne vždy se v případě,
že došlo k zajištění věcí, muselo ve skutečnosti jednat o věci prodávané v rozporu
se zákonem; pokud se o takové věci nejednalo a po jejich zajištění to bylo shledáno
(třebaže v okamžiku zajištění se kontrolní orgán domníval, třeba i z dobrých důvodů,
že o protiprávně prodávané věci se jedná), nebylo by účelné a ani přípustné řízení o správním
deliktu konat.
Zákonná úprava tak dává ve všech skutkových alternativách, které mohou nastat,
možnost, aby o osudu zajištěných věcí (a tedy implicitně i o právech různých osob k nim)
bylo rozhodnuto – tak či onak – konečným způsobem. Považuje-li účastník řízení
v posuzovaném případě nejen samotné zajištění vybraných výrobků, ale i způsob a délku
zajištění za neadekvátní, může se obrátit na stát s požadavkem náhrady škody způsobené
nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, splní-li podmínky stanovené
pro takový nárok a jeho uplatnění zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o zajištění věcí podle §115 odst. 3 zákona
o spotřebních daních není rozhodnutím konečným, ale je rozhodnutím, které bude
konzumováno rozhodnutím jiným, a to rozhodnutím v rámci nějakého dalšího řízení,
které následuje po řízení o jeho vydání, a proti kterému se může dotčená osoba účinné bránit,
dopadá na něj zcela a beze zbytku soudní výluka stanovená v ustanovení §70 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Každé konečné rozhodnutí týkající se zajištěných věcí je totiž přezkoumatelné
ve správním soudnictví – takto přezkoumatelné je tedy i rozhodnutí ve věci návrhu osoby,
jež tvrdí, že byla na svých právech dotčena rozhodnutím o zajištění věcí, na jeho zrušení
či změnu a případné vrácení věcí. Nejvyšší správní soud tak považuje závěr krajského soudu
o přezkoumatelnosti rozhodnutí o zajištění neznačených tabákových výrobků dle §115 odst. 3
zákona o spotřebních daních za nesprávný. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího správního
soudu, o kterou se ve svých závěrech opřel (byť odkaz na konkrétní judikát v rozsudku
uveden není), je třeba konstatovat, že konstantní a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu připustila soudní přezkum rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků za předpokladu,
že se jednalo či mělo jednat o zajištění podle ustanovení §42 zákona o spotřebních daních,
jakkoliv se i zde nepochybně jedná o rozhodnutí předběžné povahy. K takovému závěru
dospěla judikatura proto, že zákonodárce výslovně v ustanovení §42 zákona o spotřebních
daních oprávnění kontrolované osoby dát „podnět k soudnímu přezkoumání“ stanovil.
Nejvyšší správní soud proto také opakovaně judikoval, že: „ Jakkoli se tedy zákonodárcem
zvolené řešení s výslovným připuštěním soudního přezkumu v situaci, kdy se to může zdát
ve srovnání s jinými obdobnými instituty (§15 odst. 7 d. ř., §134 odst. 3 zák. o spotř. d.)
neobvyklé, je povinností soudu tento zákon respektovat, zvláště s ohledem na zásadu,
že v případě pochybností je zapotřebí jakékoli výluky ze soudního přezkumu interpretovat
restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být
odepřením spravedlnosti – denegatio iustitiae (srovnej rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 2 Afs 199/2005 – 89, www.nssoud,cz). V posuzovaném případě byly zajištěny prodávané
neznačené tabákové výrobky, ustanovení §115 odst. 3 tak bylo aplikováno správně
a s ohledem na skutečnost, že oprávnění kontrolované osoby domáhat se již v této fázi řízení
nezákonnosti zajištění cestou soudního přezkumu zákon nestanoví, nelze výše uvedenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zajištění vybraných výrobků dle §42
zákona o spotřebních daních na daný případ aplikovat. Naopak je třeba připomenout,
že v případě zajištění dle ustanovení §134 odst. 3 zákona o spotřebních daních, upravujícího
zajištění tabákových výrobků a lihovin, prodávaných na stáncích, tržištích (tržnicích)
nebo místech, které nesplňují technické požadavky na územně technické, účelové a stavebně
technické řešení staveb, je přezkum takto zajištěných tabákových výrobků či lihovin
dle konstantní judikatury Nejvyššího správní soudu odmítán. Citované ustanovení
je přitom obsahově zcela shodné s ustanovením §115 odst. 3 zákona o spotřebních
daních (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 156/2005 – 77, jakož i výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
publikovaný pod č. 886/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek dle §110
s. ř. s. zrušil a žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
odmítl, neboť ji z důvodu kompetenční výluky stanovené v ustanovení §70 písm. b)
s. ř. s. nelze projednat. Námitkami ohledně právních úvah, kterými byl stěžovatel
při samotném zajištění veden, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť z hlediska
posuzování zákonnosti či nezákonnosti samotného žalobou napadeného správního rozhodnutí
by bylo v rámci řízení o kasační stížnosti možno se zabývat zákonností teprve tehdy,
pokud by žaloba nebyla odmítnuta. Při odmítnutí návrhu nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu