ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.8.2012:39
sp. zn. 9 Afs 8/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Promotion
Services, s. r. o., se sídlem Jinonická 11/37, Praha 5, zast. JUDr. Ladislavem Sádlíkem,
advokátem se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 2. 2010, č. j. 2277/10-1200-107333, ve věci daně z příjmu právnických osob, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011,
č. j. 3 Af 11/2010 - 61,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 3 Af 11/2010 - 61,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 2277/10-1200-107333, se zrušuje .
III. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 310694/08/005515/8884, se zrušuje .
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
14 200 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Ladislava Sádlíka, advokáta se sídlem Holečkova 31, Praha 5.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání
stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5, ze dne
23. 7. 2008, č. j. 310694/08/005515/8884, kterým ji byla dodatečně vyměřena daňová povinnost
na dani z příjmů právnických osob, za zdaňovací období roku 2004, ve výši 131 320 Kč.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl.
Stěžovatelka zejména tvrdila, že lhůta pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2004
uplynula již dne 31. 12. 2008, přičemž rozhodnutí žalovaného jí bylo doručeno až dne
22. 2. 2010, (dle žalovaného dne 19. 2. 2010, pozn. NSS). Výzvu žalovaného odvolacího orgánu
ze dne 4. 12. 2008, doručenou stěžovatelce dne 29. 12. 2008, označila za účelový úkon,
který nebyl způsobilý přerušit běh tříleté prekluzivní lhůty a založit běh lhůty nové. Současně
stěžovatelka v žalobě namítala nezákonné zahájení daňové kontroly.
Prekluzi práva vyměřit daň městský soud neshledal. Dospěl k závěru, že daňová kontrola
zahájená u stěžovatelky dne 5. 10. 2005, byla zahájena zákonem stanoveným způsobem a měla
za následek přerušení dosavadní prekluzivní lhůty pro vyměření daně, ve smyslu ustanovení §47
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném za posuzované
období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Poslední den lhůty pro vyměření daně
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 tak v důsledku daňové kontroly
připadl na 31. 12. 2008. Krajský soud za úkon způsobilý opětovně přerušit běh prekluzivní
lhůty uznal stěžovatelkou zpochybňovanou výzvu žalovaného ze dne 4. 12. 2008,
č. j. 18480/08-1200-107060.
Uvedl, že výzva žalovaného nebyla samoúčelná, neboť jejím prostřednictvím byla
stěžovatelka vyzvána k tomu, aby označila, který z jí předložených důkazních prostředků
je seznamem řidičů, a dále aby předložila doklady, které sama přislíbila předložit již v průběhu
daňové kontroly dne 10. 4. 2006, ale neučinila tak. Přitom se jednalo o dokazování ve vztahu
k plněním, která se měla uskutečnit na základě zpochybněných faktur. Dle soudu nebylo totiž
z důkazů předložených stěžovatelkou při daňové kontrole možné určit, zda se skutečně jedná
o seznam řidičů, pokud odevzdané listiny byly označeny jako seznam hostesek. Výzva nebyla
samoúčelná, ale z jejího obsahu je naopak zřejmé úsilí žalovaného o náležité objasnění
posuzované věci. Městský soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno
v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě.
Pokud jde o namítaná procesní pochybení, pak dle městského soudu neměla tato
případná pochybení vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Namítané pochybení správce
daně týkající se rozsahu nahlížení do spisu nemůže mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, neboť žádná z listin nacházejících se v neveřejné části spisu nebyla dle soudu
podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Z obdobných důvodů městský soud odmítl také
námitku týkající se porušení práva stěžovatelky být přítomna u výslechů svědků. Poté dospěl
k závěru, že stěžovatelka své důkazní břemeno ohledně výše uplatněných nákladů neunesla,
neboť neprokázala, že plnění deklarované od společnosti CIKOTA Prod., s. r. o. (dále jen
„společnost CIKOTA“), přijala v rozsahu uvedeném na fakturách.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jakož i vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Dle stěžovatelky byla výzva žalovaného posouzena městským soudem nesprávně.
Setrvává na svém žalobním tvrzení, že tato výzva byla žalovaným učiněna pouze za účelem
prodloužení již končící prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Dle protokolu sepsaného při daňové
kontrole dne 10. 4. 2006 je zcela nesporné, že stěžovatelka předala správci daně I. stupně seznam
řidičů, o kterém dne 15. 3. 2006 hovořil svědek R., jednatel dodavatelské společnosti CIKOTA.
Svědek jednoznačně do protokolu uvedl, že řidiči byli najatí lidé za úplatu, přičemž může dodat
jejich seznam, a kteří byli fakturováni stejně jako hostesky. Výzvou tak byly zejména požadovány
doklady, o kterých hovořil svědek R. a které byly v jeho dispozici. Pokud jde o smlouvy s řidiči,
které stěžovatelka skutečně správním orgánům nepředložila, pak je nutno upozornit na to, že
smlouvy s řidiči nezajišťovala stěžovatelka, ale dodavatel zpochybněných služeb, tj. společnost
CIKOTA. U této společnosti přitom vedl správce daně samostatné šetření a mohl si proto
příslušné doklady vyžádat. Dle stěžovatelky je více než zjevné, že od 10. 4. 2006, kdy byl seznam
řidičů předložen, až do doručení výzvy dne 29. 12. 2008, správní orgány žádné pochybnosti
ohledně předložených důkazů neměly.
Stěžovatelka se ohrazuje proti tvrzení žalovaného, že uvedeného dne předložila také
podrobné sestavy akcí, uvedené ve výzvě. Dále uvádí, že popis jednotlivých akcí byl
stěžovatelkou předložen v průběhu dokazování a bylo proto na správních orgánech, aby tyto
listiny posoudily a vyhodnotily. To se ale nestalo a navíc byly uvedené listiny podřazeny ve výzvě
k jiným okolnostem. Výzva o dodatečná vysvětlení k těmto listinám proto nemůže být úkonem
ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daně a poplatků. Stěžovatelka má za to,
že sporná výzva, doručena jí dva dny uplynutím prekluzivní lhůty, nemá charakter úkonu
ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Vady řízení stěžovatelka spatřuje v opakovaně prováděném dožádání bez její součinnosti.
Nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle kterého informace zjištěné bez součinnosti
se stěžovatelkou nebyly podkladem pro vydání rozhodnutí. Oba správní orgány údaje získané
opakovaným dožádáním vyhodnocovaly se závěrem k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka provedla
podrobný rozbor uvedených tvrzení v kasační stížnosti a dospěla k závěru, že provedeným
opakovaným dožádáním správní orgány ve skutečnosti realizovaly svědecké výpovědi bez její
účasti.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě, neboť
dle jeho názoru kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti. Navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.) Kasační soud poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnost a v rámci uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4, 5 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
První námitkou je otázka prekluze práva vyměřit daň a v tomto směru je vhodné nejprve
připomenout, že v důsledku judikatury Ústavního soudu představuje prekluze takovou
skutečnost, ke které musí správní soudy přihlížet z úřední povinnosti (ex offo).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07 (všechna zde
uváděná rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyjádřil Ústavní
soud názor, podle něhož za společný rys prekluze, jakožto institutu, který se vyskytuje v různých
odvětvích právního řádu, lze považovat i to, že k ní má orgán moci veřejné přihlížet z úřední
povinnosti. Tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí
spojeny, tj. zánik samotného subjektivního práva. Účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana
neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu.
Z tohoto pohledu tedy městský soud postupoval správně, pokud se primárně zaměřil
na otázku prekluze, která byla v daném případě namítána i v žalobě. Kasační soud se však
již nemůže ztotožnit s provedeným posouzením této otázky městským soudem.
Předmětem sporu v projednávané věci je dodatečné vyměření daně z příjmů právnických
osob za zdaňovací období roku 2004. Základní tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření této daně
končila ve smyslu ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků dne 31. 12. 2007.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že daňová kontrola na daň z příjmu právnických
osob za zdaňovací období roku 2004 byla u stěžovatelky zahájena protokolem
č. j. 355288/05/005931/8303 ze dne 5. 10. 2005. Kasační soud má za to, že tato kontrola byla
zahájena zákonem stanoveným způsobem, a měla proto za následek přerušení dosavadní
prekluzivní lhůty pro vyměření daně a rozběhnutí lhůty nové. Tato lhůta v souladu s ustanovením
§47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků běžela od 31. 12. 2005 do 31. 12. 2008. Z ustálené
judikatury správních soudů, která byla následně potvrzena i Ústavním soudem (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2000/2010 a usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10), vyplývá, že samotná neexistence
pochybností vedoucí k zahájení daňové kontroly legitimitu daňové kontroly nezpochybňuje.
Poslední den lhůty pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2004 tak v důsledku daňové
kontroly připadl na 31. 12. 2008.
Napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno dne 18. 2. 2010 a právní moci nabylo dne
19. 2. 2010. V souladu s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 Afs 86/2007 musí být rozhodnutí odvolacího orgánu v tříleté prekluzivní lhůtě nejen
vydáno, ale i oznámeno jeho příjemci. Nestačí tedy, když je v uvedené prekluzivní lhůtě vydáno
nepravomocné rozhodnutí o vyměření či doměření daně.
Pro posouzení prekluze je proto rozhodné, zda byl před koncem tříleté prekluzivní lhůty,
tj. před 31. 12. 2008, učiněn ze strany správních orgánů vůči stěžovatelce úkon, kterým by byl běh
prekluzivní lhůty opět přerušen a založen běh lhůty nové. Tímto úkonem je podle žalovaného
i městského soudu výzva žalovaného ze dne 4. 12. 2008, č. j. 18480/08-1200-107060.
Nejvyšší správní soud se s posouzením této výzvy jako výzvy způsobilé přerušit
dosavadní běh prekluzivní lhůty a založení lhůty nové neztotožňuje, neboť dle jeho názoru
uvedená výzva nesplňuje charakter kvalifikovaného úkonu ve smyslu ustanovení §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků.
K úkonu ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (dále jen
„kvalifikovaný úkon“) je podle ustálené judikatury oprávněn nejen správce daně I. stupně, ale též
odvolací orgán. Ten je totiž při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování
či doplňování o nová zjištění oprávněn ke všem úkonům, jimiž může zjišťovat skutkový stav věci
správce I. stupně. Ne všechny úkony, provedené v odvolacím řízení, které žalovaný byť po právu
provede, však budou splňovat podmínky kvalifikovaného úkonu. Pro to, aby se mohlo jednat
o úkon kvalifikovaný, znamenající přerušení prekluzivní lhůty a založení běhu lhůty nové, se musí
jednat o úkon vůči daňovému subjektu; vycházející z určitých pochybností o správnosti postupu
daňového subjektu nebo o správnosti výše předchozího vyměření, který je svou povahou
přiměřený rozsahu nezbytných zjištění a jsou při něm zachována práva daňového subjektu
na součinnost (k tomu srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
pod č. j. 7 Afs 36/2008 - 134).
Výzva odvolacího orgánu k dodatečnému vysvětlení určitých sporných skutečností
či předložení dalších důkazů je zcela legitimním procesním prostředkem, současně však
automaticky nemá za následek přerušení prekluzivní lhůty a nastolení lhůty nové. Takto
zjednodušený výklad úkonu směřujícího k vyměření daně, resp. jejímu dodatečnému stanovení,
by v podstatě znamenal, že jakákoliv výzva správce daně, učiněná v odvolacím řízení za účelem
doplnění tohoto řízení či odstranění případných vad, by bez dalšího způsobila obnovení tříleté
prekluzivní lhůty. Účelem zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření daně však bylo stimulovat
správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových
subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti. Proto není možné
každý úkon správce daně považovat za kvalifikovaný úkon ve smyslu ustanovení §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, ale je nutno pečlivě posuzovat obsah každé odvolacím orgánem
učiněné výzvy, a to jak z hlediska jejího účelu, tak z hlediska charakteru výzvou požadovaných
skutečností.
Nejvyšší správní soud z obsahu posuzované výzvy ověřil, že žalovaný ve výzvě primárně
odkázal na nesouhlas stěžovatelky s postupem správce daně, který vyloučil z nákladů na dosažení,
zajištění a udržení příjmů částky, uvedené na přijatých fakturách č. 250/04 a č. 292/04,
vystavených společností CIKOTA za pronájem vozidel značky Ford Transit v celkové výši
288 000 Kč.
Podstatou výzvy byl požadavek žalovaného dodatečně objasnit určité skutečnosti
související s odvolací námitkou stěžovatelky, dle které správce daně provádějící daňovou kontrolu
opomněl vyhodnotit jako důkaz, seznam řidičů, předložený stěžovatelkou správci daně v průběhu
daňové kontroly dne 10. 4. 2006.
Žalovaný doslovně uvádí, že nemá potřebné důkazní prostředky, na základě kterých by
mohl prověřit správnost postupu správce daně. Žalovaný odkazuje na protokol o ústním jednání
ze dne 10. 4. 2006, č. j. 158933/06/005931/8303, ve kterém se uvádí, že zástupce stěžovatelky
předal správci daně seznam řidičů Ford Tranzit pronajatých společnosti CIKOTA.
Dle stěžovatelky řidiči byli najati na smlouvy (stejně jako hostesky). Smlouvy měly být předloženy
do 12. 4. 2006.
Dále žalovaný ve výzvě uvádí, že stěžovatelka předložila 4 podrobné sestavy akcí, které
žalovaný ve výzvě označil číslem, číslem klienta a termínem (např. podrobná sestava akce číslo
00242 za klienta 00013, termín 1. 6. 2004 - 30. 6. 2004).
Následně požaduje odvolací řízení doplnit o 1) označení, který z předložených důkazních
prostředků je seznamem řidičů, 2) o vysvětlení, jak a v čem mohou předložené dokumenty
prokázat oprávněnost zahrnutí částek dle uvedených faktur do daňových nákladů roku 2004
a 3) o předložení smluv, na základě kterých byli řidiči najati.
V posuzované věci je zřejmé, že výzva žalovaného nesměřovala k prokázání nových
zjištění či skutečností, které vyšly najevo teprve v průběhu odvolacího řízení. Z jejího obsahu
je naprosto nepochybné, že se týkala již jednou stěžovatelkou předložených důkazů,
jakož i skutečností známých správci daně z průběhu daňové kontroly respektive z provedené
svědecké výpovědi. Kasační soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle které platí,
že navrhne-li daňový subjekt v odvolání další nové důkazní prostředky, které mají být provedeny,
je výzva k jejich předložení, jakož i výzva k prokázání tvrzení v odvolání obsažených,
nepochybně kvalifikovaným úkonem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Obdobně, vyskytne-li se v průběhu odvolacího řízení nová informace, která vyžaduje
prověření, je úkon směřující k tomuto prověření kvalifikovaným úkonem, a to i za situace,
kdy tuto informaci získá odvolací orgán bez součinnosti odvolatele.
V projednávané věci stěžovatelka ve svém odvolání neuvedla žádné nové informace, které
by bylo nutno vyhodnotit nad rámec provedené kontroly, např. nenavrhovala výslech zcela
nových svědků. Stěžovatelka pouze namítala pochybení správce daně, který opomněl předložené
důkazy vyhodnotit, či jejich vyhodnocení provedl nedostatečně. K této námitce se také primárně
vztahovala výzva žalovaného.
Výzva žalovaného se tak týkala výhradně skutečností, které již byly správci daně známé
a které měly být primárně vyhodnoceny v rámci provedené daňové kontroly. Pokud se tak nestalo
a žalovaný je nucen závěry správce daně i za součinnosti daňového subjektu znovu přehodnotit,
je výzva vztahující se k vysvětlení či objasnění již známých skutečností sice výzvou zákonnou,
nemůže však být podle Nejvyššího správního soudu způsobilá přerušit dosavadní běh prekluzivní
lhůty a založit lhůtu novou. Při opačném výkladu by byla prekluzivní lhůta obnovována pouze
proto, že správce daně provádějící kontrolu nesprávně či nedostatečně vyhodnotil důkazní situaci
a odvolací orgán musí z tohoto důvodu řízení doplnit. V projednávané věci tedy prekluzivní
lhůta, jejíž počátek byl odvozen od zahájení daňové kontroly v roce 2005, uplynula dne
31. 12. 2008, tj. více než 13 měsíců před doručením napadeného rozhodnutí (19. 2. 2010).
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud
posoudil namítanou prekluzi práva vyměřit předmětnou daň v rozporu se zákonem.
Shledal-li kasační soud ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2004 prekluzi práva
vyměřit daň, nebylo účelné se zabývat ostatními kasačními námitkami. Vypořádání těchto
námitek totiž nemůže žádným způsobem ovlivnit výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek městského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhla,
aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tento návrh
odpovídal pravomoci Nejvyššího správního soudu v době podání kasační stížnosti (§110 odst. 1
s. ř. s.). Dnem 1. 1. 2012 však nabyla účinnosti novela s. ř. s. (zákon č. 303/2011 Sb.),
která umožňuje, aby Nejvyšší správní soud, dospěje-li k tomu, že kasační stížnost je důvodná,
rozsudkem zrušil nejen rozhodnutí krajského soudu, ale aby též dle povahy věci sám rozhodl
o zrušení rozhodnutí správního orgánu, za přiměřeného použití §75, §76 a §78 s. ř. s.
Na základě uvedené novelizace s. ř. s. je Nejvyšší správní soud nyní bez ohledu na návrh
oprávněn zvážit, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému
či městskému soudu k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního
orgánu.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že již v řízení před
městským soudem byly důvody pro to, aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno. Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval,
že pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly důvody již v řízení před městským soudem,
který by v dalším řízení, při respektování názoru vysloveném Nejvyšším správním soudem
v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení, nemohl vady napadeného
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného
i o zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 310694/08/005515/8884 [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. S ohledem na skutečnost, že právo státu vyměřit daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 je prekludováno, rozhodl Nejvyšší
správní soud o zrušení všech předcházejících rozhodnutí, aniž by věc vracel k dalšímu řízení.
Pro pokračování řízení ohledně prekludované daňové povinnosti není dán žádný zákonný důvod.
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatelka
měla ve věci plný úspěch, proto ji zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou
7 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí
správního orgánu ve výši 2 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Dále
jsou náklady řízení tvořeny částkou 7 200 Kč. Zástupce stěžovatele učinil ve věci celkem
tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], a dvě písemná podání soudu nebo jinému
orgánu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž jsou žaloba k městskému
soudu a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Za každý úkon právní služby v dané
věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč [§9 odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bodem
4. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 2 400 Kč, vzhledem
k tomu, že ve věci byly učiněny tři úkony právní služby, náleží stěžovatelce již výše zmíněná
částka 7 200 Kč (3 × 2 400 Kč). Zástupce stěžovatelky nedoložil, zda je plátcem daně z přidané
hodnoty, zdejší soud tak nebral zvýšení odměny o tuto daň v úvahu.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 14 200 Kč (7 000 Kč + 7 200 Kč), kterou je žalovaný povinen zaplatit
stěžovatelce k rukám jejího zástupce JUDr. Ladislava Sádlíka, advokáta se sídlem Holečkova 31,
Praha 5, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu