ECLI:CZ:NSS:2010:9.AO.3.2010:43
sp. zn. 9 Ao 3/2010 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
navrhovatelů: a) M. S., b) P. S., zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se
sídlem Dvořákova 13, Brno, proti odpůrci: Obec Hlubočany, se sídlem Hlubočany 22,
okres Vyškov, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 2/2008 o vydání Územního
plánu obce Hlubočany, schváleného usnesením Zastupitelstva obce Hlubočany dne
14. 5. 2008,
takto:
I. Opatření obecné povahy č. 2/2008 o vydání Územního plánu obce Hlubočany,
schválené usnesením Zastupitelstva obce Hlubočany dne 14. 5. 2008,
se zrušuje dnem vyhlášení tohoto rozsudku.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu dne 4. 8. 2010 se navrhovatelé
M. S. [dále též „navrhovatel a)“], bytem K. 160, V., a P. S. [dále též „navrhovatel b)“],
bytem J. 246/21, V., domáhají vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno opatření obecné
povahy č. 2/2008 o vydání Územního plánu obce Hlubočany, schválené usnesením
Zastupitelstva obce Hlubočany dne 14. 5. 2008 (dále též „územní plán“).
Navrhovatelé se ve svém návrhu nejprve vyjádřili k otázce vlastní aktivní
legitimace k podání návrhu, v této souvislosti uvedli, že jsou spoluvlastníky pozemku
parc. č. 2804 v k. ú. Hlubočany, obec Hlubočany, zapsaného na listu vlastnictví č. 245,
navrhovatel a) je dále vlastníkem pozemku parc. č. 2534 v k. ú. Hlubočany, obec
Hlubočany, zapsaném na listu vlastnictví č. 209. Na obou těchto pozemcích je územním
plánem vymezena vysokorychlostní železniční trasa Brno – Přerov – Ostrava (dále též
„VRT“) a její koridor. Zatímco pozemek parc. č. 2534 je téměř z poloviny „pokryt“
ochranným pásmem VRT, pozemek parc. č. 2804 je tímto pásmem „pokryt“ téměř celý.
Kromě toho je na tomto pozemku navrhovatelů územním plánem vymezena část
lokálního biocentra označeného jako „LBC 8 Horní Lusy“ a prochází přes něj úsek
nadregionálního biokoridoru označeného jako K 134/1. Přes pozemek parc. č. 2534 dále
vede územním plánem vymezený výtlačný řad (kanalizace), a jsou na něm vyznačeny
„odvodněné plochy“.
Navrhovatelé jsou dále spoluvlastníky souboru nemovitostí tvořících souhrnně
hospodářskou usedlost (velkostatek) nacházející se v jihozápadní části obce Hlubočany,
a to pozemku parc. č. 2539 a budovy č. p. 1 nacházející se na tomto pozemku, pozemků
parc. č. 2538/1, 2540/1, 2540/2, 2541 a budov bez čísel popisných nebo evidenčních
nacházejících se na těchto pozemcích (tj. skladovací hala na skladování zemědělských
komodit a parkování zemědělských strojů, velkokapacitní sýpka na skladování
zemědělských komodit a dva velkokapacitní kravíny pro živočišnou výrobu), pozemku
parc. č. 2538/2, 2536, 2537 a 2535, všechny v k. ú. Hlubočany, obec Hlubočany, zapsané
na listu vlastnictví č. 212. Na všech těchto pozemcích, s výjimkou pozemků parc. č. 2535
a 2536, je územním plánem vymezena plocha označená jako „SO“ s přípustným
funkčním využitím „plochy smíšené obytné venkovské“, což zásadním způsobem
omezuje navrhovatele v dosavadním způsobu využití jejich nemovitostí a zasahuje
tak do jejich vlastnických práv a do práva na svobodné podnikání. Na pozemku
parc. č. 2536 jsou územním plánem vymezeny plochy označené jako „Z“, „OS“ a „DS“
s přípustným funkčním využitím „plochy sídelní zeleně“, „plochy občanského vybavení
- tělovýchova a sport“ a „plochy pro dopravu silniční – parkování a garážování“. V ploše
„Z“ je na tomto pozemku vymezen vodní zdroj s ochranným pásmem I. stupně.
Do plochy „OS“ na tomto pozemku zasahuje koridor technické infrastruktury VTO1,
při hranici pozemku prochází lokální biokoridor s předpokladem založení prvků
územního systému ekologické stability, záplavové území – plocha určená k rozlivu
při povodni a provozní pásmo vodního toku. Také toto územním plánem přípustné
využití pozemku parc. č. 2536 a jeho nejbližšího okolí omezuje zásadním způsobem
navrhovatele v dosavadním způsobu jeho využívání. Na pozemích parc. č. 2535 a 2536
jsou vyznačeny „odvodněné plochy“. Na pozemku parc. č. 2537 jsou dále územním
plánem vymezeny místní a účelová komunikace a zasahuje do něj záplavové území
- plocha určená k rozlivu při povodni. Přes pozemky parc. č. 2535, 2536 a 2537 vede
územním plánem vymezený výtlačný řad (kanalizace). Po hranici uvedených pozemků
navrhovatelů prochází hranice zastavěného území obce a podle znázornění ve výkresu
č. 10 také hranice intravilánu obce. K tomu navrhovatelé uvádějí, že předmětné pozemky,
resp. celá hospodářská usedlost byla dle všech navrhovatelům dostupných informací vždy
vedena jako součást extravilánu obce [k tomu srovnej §2 odst. 1 písm. d) a §58 odst. 2
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“ či „nový stavební zákon“),
jakož i §12 vyhlášky č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany
zemědělského půdního fondu]. Navrhovatelé dodávají, že tuto skutečnost potvrzuje
i rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Vyškov ze dne
23. 2. 2007, č. j. PÚ - 180/2004/RII, vydané podle §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, kterým bylo rozhodnuto o výměně a přechodu vlastnických práv
v k. ú. Hlubočany na základě schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav.
V příloze 1 tohoto rozhodnutí jsou v Soupisu nových pozemků (str. 3 přílohy) uvedeny
všechny výše zmíněné pozemky navrhovatelů. Pozemkové úpravy jsou přitom obecně
v praxi prováděny pouze ve vztahu k pozemkům, které se nacházejí v extravilánu obce.
Navrhovatel a) je dále vlastníkem pozemku parc. č. 2908, v k. ú. Hlubočany, obec
Hlubočany, zapsaného na listu vlastnictví č. 209, jenž sousedí s výše popsanou
hospodářskou usedlostí. Přes tento pozemek vede územním plánem vymezený výtlačný
řad (kanalizace). Dále se podle výkresu č. 8 (výkres veřejně prospěšných staveb) má na
tomto pozemku nacházet veřejně prospěšné opatření, označené jako „VR02 otevřený
příkop“, které je uvedeno rovněž v textové části územního plánu v části A.7., str. 44,
avšak bez bližšího vysvětlení, o jaké opatření se má jednat. Navrhovatelé jsou rovněž
spoluvlastníky pozemku parc. č. 2651 v k. ú. Hlubočany, obec Hlubočany, zapsaného
na listu vlastnictví č. 212, na kterém je územním plánem vymezeno ochranné pásmo
vodního zdroje II. stupně (viz výkres č. 5 – zásobování vodou). Všechny výše uvedené
nemovitosti navrhovatelů se pak nacházejí v ochranném pásmu vzletové a přistávací
dráhy letiště Vyškov, které je vymezeno v územním plánu (viz výkres č. 4 – dopravní
řešení).
Z výše uvedených skutečností podle navrhovatelů jednoznačně vyplývá, že jsou
územním plánem obce Hlubočany dotčeni ve svých vlastnických právech, a jak bude
rozvedeno dále, i v právech s nimi souvisejících, především v právu na svobodné
podnikání. Zcela nepochybně tedy ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu existuje vztah mezi právní sférou navrhovatelů a územím, jež je územním plánem
regulováno. Současně navrhovatelé ve smyslu §101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“ či „soudní řád
správní“), tvrdí, že byli schválením územního plánu, tedy opatřením obecné povahy
vydaným odpůrcem, zkráceni na svých právech.
K vlastní důvodnosti návrhu, tj. že předmětný územní plán je ve smyslu §101d
odst. 1 a 2 s. ř. s. v rozporu se zákonem, a že zároveň nebyl vydán zákonem stanoveným
způsobem, pak navrhovatelé uvedli následující. Zdejší soud přitom již na tomto místě
zdůrazňuje, že níže uvedená rekapitulační část, včetně jednotlivých námitek, tvrzení
a vyjádření účastníků řízení, je z důvodu rozsáhlosti návrhu koncipována v návaznosti
na řešenou otázku, a proto rekapitulace otázek, které nebudou předmětem rozhodování,
byla redukována.
Navrhovatelé předně zdůraznili, že pořizování územního plánu bylo zahájeno
za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „starý stavební zákon“), a ještě za účinnosti
tohoto zákona bylo podle jeho §21 odst. 5 a §26 odst. 2 schváleno souborné stanovisko.
Řízení o návrhu územního plánu však proběhlo již za účinnosti nového stavebního
zákona a návrh územního plánu proto měl být v souladu s §188 odst. 3 citovaného
zákona zpracován, projednán a vydán jako opatření obecné povahy podle příslušných
ustanovení nového stavebního zákona (tj. §43 odst. 4, §50 až §54) a §171 až §174
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že návrh územního plánu nebyl projednán
v souladu se zákonem a že rovněž nebyl zákonem stanoveným způsobem vydán,
a to zejména z důvodu opakovaného porušení zákonných ustanovení upravujících
doručování, resp. zveřejňování písemností v průběhu řízení o návrhu územního plánu
(viz ust. §20 odst. 1 a 2, §52 odst. 1 stavebního zákona a §25 odst. 2, §26 odst. 1 a §172
odst. 1 správního řádu). Jednotlivé písemnosti totiž nebyly zveřejňovány (doručovány)
na úřední desce odpůrce způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zejména z ustanovení
§52 odst. 1 věty prvé, §25 odst. 2 věty druhé a §26 odst. 1 věty prvé stavebního zákona
a §173 odst. 3 věty druhé správního řádu podle navrhovatelů jednoznačně vyplývá,
že jednou z podmínek toho, aby vyrozumění o veřejném projednání návrhu územního
plánu obce bylo možno považovat za řádné, je zveřejnění oznámení o době a místu
konání tohoto veřejného projednání způsobem umožňujícím dálkový přístup,
a to jak na úřední desce pořizovatele, tak i příslušné obce (v daném případě odpůrce).
Tuto skutečnost přitom podle nich výslovně potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 8 Ao 1/2008 - 102, publikovaném pod č. 1736/2008 Sb.
NSS. Navrhovatelé jsou současně přesvědčeni, že pokud by tato jejich tvrzení chtěl
odpůrce zpochybnit, je na něm, aby je relevantními důkazy vyvrátil a prokázal, že uvedené
písemnosti na své úřední desce, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup, zveřejnil.
Tento závěr přitom podle jejich názoru potvrzuje i shora citované rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. V této souvislosti navrhovatelé poukazují na fotografie „fyzické“ úřední
desky odpůrce, pořízené dne 29. 7. 2010, z nichž je patrné, že tohoto dne se na úřední
desce odpůrce nacházely touto formou doručované písemnosti, a současně vytištěný
obsah internetové stránky s elektronickou úřední deskou obce z téhož dne,
z níž je zřejmé, že předmětné dokumenty nebyly na elektronické úřední desce odpůrce
zveřejněny. Rovněž z elektronického archivu dokumentů z úřední desky odpůrce podle
navrhovatelů vyplývá, že odpůrce dlouhodobě nezveřejňuje písemnosti ze své úřední
desky způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Navrhovatelé jsou dále přesvědčeni, že z výše citovaných ustanovení rovněž
vyplývá, že před konáním veřejného projednání návrhu územního plánu musí být
na úředních deskách, jak pořizovatele, tak i příslušné obce, a to v obou případech
i způsobem umožňujícím dálkový přístup, zveřejněn i samotný návrh předmětného
územního plánu, nebo přinejmenším údaje podle ust. §20 odst. 2 stavebního zákona.
Navrhovatelé připouštějí, že ve vztahu k této otázce je výklad vztahu mezi příslušnými
ustanoveními stavebního zákona, zejména jeho §52 odst. 1 větou druhou, a §172 odst. 1
správního řádu, méně jednoznačný, než v předchozím případě. Podle názoru
navrhovatelů je nicméně tento vztah nutno vyložit tak, že i v případě návrhu územního
plánu se uplatní obecné ust. §172 odst. 1 věty prvé správního řádu o povinném doručení
návrhu opatření obecné povahy veřejnou vyhláškou na úřední desce příslušného
správního orgánu (pořizovatele) a na úřední desce obecního úřadu obce, jejíhož správního
obvodu se má opatření obecné povahy týkat (tj. odpůrce). Znění ust. §52 odst. 1 věty
druhé stavebního zákona uplatnění této obecné úpravy podle navrhovatelů nevylučuje.
Nasvědčuje tomu mimo jiné i ust. §20 odst. 2 a 3 stavebního zákona, které by v případě,
že by návrh územního plánu (stejně jako další podklady zveřejňované při pořizování
územního plánu podle nového stavebního zákona) nebyl zveřejňován na úředních
deskách, postrádalo smysl. Z citovaných ustanovení stavebního zákona přitom podle
navrhovatelů vyplývají dvě dílčí odlišnosti oproti obecné úpravě ve správním řádu.
Zaprvé návrh územního plánu musí být v souladu s §52 odst. 1 větou druhou stavebního
zákona zveřejněn na úředních deskách po dobu 30 dnů (nikoli 15 dnů, jak vyžaduje §172
odst. 1 správního řádu). Zadruhé ust. §20 odst. 2 stavebního zákona umožňuje
za stanovených podmínek (s ohledem na rozsah písemnosti) vyvěsit na úřední desce
a zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup nikoliv celý obsah písemnosti
(návrhu), ale pouze oznámení se základními údaji o obsahu návrhu s uvedením,
kdy a kde je možné do písemnosti nahlédnout. Tato speciální úprava se uplatní
přednostně oproti §172 odst. 2 správního řádu, který v obdobných případech umožňuje
zveřejnit jen základní údaje o návrhu opatření obecné povahy pouze na „fyzické“ úřední
desce, zatímco způsobem umožňujícím dálkový přístup musí být i v takových případech
zveřejněno úplné znění návrhu včetně odůvodnění.
Odpůrce tedy tím, že nezveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup
vyrozumění o veřejném projednání návrhu územního plánu, porušil ust. §52 odst. 1
stavebního zákona a §173 odst. 3, ve spojení s §25 a §26 odst. 1 správního řádu. Dále
odpůrce podle navrhovatelů porušil ustanovení stavebního zákona a správního řádu i tím,
že nezveřejnil na své úřední desce, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup,
samotný návrh územního plánu, nebo přinejmenším údaje podle ust. §20 odst. 2
stavebního zákona. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že tato pochybení odpůrce způsobila,
že územní plán nebyl vydán zákonem stanoveným způsobem, jde přitom o pochybení,
jímž došlo k porušení procesních práv navrhovatelů, přičemž toto porušení mohlo a mělo
za následek dotčení jejich hmotných práv, neboť navrhovatelé byly zkráceni na svém
právu na uplatnění námitek proti návrhu územního plánu.
Navrhovatelé dále upozornili, že v územním plánu je vymezena vysokorychlostní
železniční trasa Brno – Přerov – Ostrava a její koridor, přičemž její ochranné pásmo
je vymezeno i na pozemcích navrhovatelů, tj. pozemku parc. č. 2804 a parc. č. 2534
v k. ú. Hlubočany, obec Hlubočany. Navrhovatelé jsou však přesvědčeni, že koridor VRT
nebyl vymezen v závazné části Územního plánu velkého územního celku Brněnské sídelní
regionální aglomerace, schváleného usnesením vlády ČSR č. 64/1985 ze dne 13. 3. 1985,
který v době pořizování územního plánu platil pro území obce Hlubočany, ani zmíněn
v kterékoliv z jeho součástí. V době vydání územního plánu byl přitom účinný nový
stavební zákon a odpůrce byl tedy podle navrhovatelů povinen respektovat ustanovení
tohoto zákona a jeho prováděcích předpisů, z nichž vyplývá, že jednotlivé nástroje
územního plánování tvoří hierarchickou strukturu, v jejímž rámci musí být zajištěn soulad
„podřízené“ územně plánovací dokumentace s příslušnou „nadřízenou“ územně
plánovací dokumentací, jakož i zákonné vymezení a omezení přípustného obsahu
jednotlivých nástrojů územního plánování [viz zejména ust. §31 odst. 4, §36 odst. 1, 3
a 5, §43 odst. 1 a 3, §53 odst. 4 písm. a), §54 odst. 2 a 5 , §61 odst. 1 a §68 odst. 1
písm. a) stavebního zákona a dále ust. §7 odst. 1 písm. a) a §12 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci
a způsobu evidence územně plánovací činnosti (dále jen „vyhláška č. 500/2006 Sb.“)].
Navrhovatelé upozornili, že tyto závěry podle nich potvrdil i Nejvyšší správní soud,
a to v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 185, přičemž ve vztahu k vymezení
trasy vysokorychlostní silnice R43 učinil podobný závěr Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 9 Ao 1/2010 - 84, jímž bylo zrušeno vymezení trasy
vysokorychlostní silnice R43 v územním plánu města Brna. Stejný závěr platí podle
názoru navrhovatelů i pro vymezení trasy VRT a jejího koridoru v nyní napadeném
územním plánu, které bylo podle nich provedeno v rozporu s výše citovanými
ustanoveními stavebního zákona, zejména ust. §54 odst. 2. V podrobnostech
pak navrhovatelé citují z textové části územního plánu. Navrhovatelé dále dodávají,
že v souladu s ust. §187 odst. 1 ve spojení s §198 stavebního zákona pozbyl Územní plán
velkého územního celku Brněnské sídelní regionální aglomerace platnosti dnem
31. 12. 2009. Novou nadřazenou územně plánovací dokumentací územního plánu přitom
mohou být podle platné právní úpravy výhradně Zásady územního rozvoje
Jihomoravského kraje podle §36 a násl. stavebního zákona (v současné době přitom
pořizuje Krajský úřad Jihomoravského kraje návrh těchto zásad). V současnosti tedy
neexistuje ve vztahu k územnímu plánu žádná platná nadřazená územně plánovací
dokumentace, která by mohla vymezovat koridor VRT. Z výše uvedeného podle
navrhovatelů vyplývá, že vymezení trasy a koridoru VRT v územním plánu bylo ke dni
vydání tohoto územního plánu nezákonné a je nezákonné i ke dni podání tohoto návrhu.
Navrhovatelé namítají, že vlivy územního plánu jakožto koncepce podle §10a
zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí“ či „zákon č. 100/2001 Sb.“), nebyly vůbec posouzeny. Tento postup
přitom nebyl zdůvodněn ani v závěru zjišťovacího řízení podle §10i odst. 3 téhož zákona,
tedy podle kritérií uvedených v příloze č. 8 téhož zákona. Jediným odůvodněním tohoto
postupu bylo vyjádření (stanovisko k návrhu zadání územního plánu podle ust. §20
odst. 3 starého stavebního zákona) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Odboru
životního prostředí, ze dne 10. 4. 2006, č. j. JMK 34632/2006, podle nějž návrh zadání
územního plánu nestanovil rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, z čehož krajský úřad dovodil, že se vůbec
nejedná o koncepci, která by podle §10a citovaného zákona měla být předmětem
posuzování. Navrhovatelé se však domnívají, že vzhledem k obsahu schváleného
územního plánu je nutno tento závěr odmítnout jako nesprávný. Především je nutno
znovu upozornit na skutečnost, že v územním plánu je trasa VRT. Ačkoliv podle
přesvědčení navrhovatelů je toto vymezení z důvodů uvedených výše nezákonné,
je územní plán ve svém schváleném a platném znění koncepcí, která stanoví rámec
pro budoucí povolení záměru VRT. Podle bodu 9.1 kategorie I Přílohy č. 1 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí přitom podléhají posouzení vlivů novostavby
železničních drah delší než jeden kilometr. Již z tohoto důvodu je tedy podle názoru
navrhovatelů zřejmé, že územní plán je koncepcí ve smyslu ust. §10a citovaného zákona,
neboť stanoví rámec pro budoucí povolení záměru uvedeného v Příloze č. 1 tohoto
zákona. Kromě toho navrhovatelé dodávají, že podle bodu 9.1 kategorie I Přílohy č. 1
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí podléhají posouzení novostavby,
rozšiřování a přeložky silnic všech tříd, se kterými územní plán rovněž operuje.
Navrhovatelé jsou proto přesvědčeni, že z těchto důvodů je nutno považovat územní
plán za koncepci ve smyslu §10a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
V podrobnostech pak navrhovatelé zdůvodňují, jakým způsobem tento jejich závěr
podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ao 1/2009 - 36, ze dne 20. 1. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2009 - 86, či ze dne 7. 1. 2010, č. j. 9 Ao 4/2009 - 111).
Navrhovatelé dále tvrdí, že vydáním územního plánu byli buď přímo,
nebo alespoň potencionálně, zásadním způsobem omezeni v dosavadním, případně
plánovaném, způsobu využívání většiny svých nemovitostí, neboť územní plán zásadním
způsobem mění přípustné využití předmětného území, resp. nemovitostí, čímž z velké
části znemožňuje navrhovatelům pokračovat v jejich dosavadních podnikatelských
aktivitách (zemědělské výrobě) a dále je rozvíjet, jakož i snižuje tržní cenu jejich
nemovitostí. Toto konstatování v podrobnostech vztahují především na soubor
nemovitostí, blíže specifikovaných výše, které tvoří hospodářskou usedlost (velkostatek).
Mimo to jim podle jejich slov tento stav brání požádat o dotaci z Programu rozvoje
venkova na období 2007 – 2013 podle čl. 15 nařízení Rady (ES) 1698/2005, o podpoře
pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.
Navrhovatelé jsou proto přesvědčeni, že výše popsaný způsob, kterým územní plán
omezuje jejich možnosti pokračovat v dosavadním způsobu využívání předmětných
nemovitostí a tím zasahuje do jejich vlastnického práva, jakož i do práva rozvíjet jejich
podnikání, aniž by uváděl legitimní důvody tohoto zásahu, je v rozporu s principem
proporcionality, jak jej vymezil Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, především
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, ze kterého
v podrobnostech citují a závěry v něm přijaté aplikují na daný případ.
Navrhovatelé konečně uvádí, že území plán byl vydán v rozporu se zákonem
i z hlediska své formy, resp. že odpůrce nevymezil v souladu se zákonem obsah opatření
obecné povahy, kterým podle §43 odst. 4 stavebního zákona tento územní plán vydal.
Zatímco textová a grafická část územního plánu jsou podle navrhovatelů po formální
stránce zpracovány v souladu s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích
právních předpisů, vydal odpůrce po schválení územního plánu „veřejnou vyhlášku
- opatření obecné povahy“, která neobsahuje celé znění územního plánu (textovou
a grafickou část), ani na ně neodkazuje jako na svou součást či přílohu. Namísto toho
je v první části opatření obecné povahy pouze shrnut základní obsah textové a grafické
části, avšak bez jakéhokoliv vymezení vztahu mezi „formálním“ opatřením obecné
povahy a samotným územním plánem. Obsah části označené jako „odůvodnění“
se pak jen částečně shoduje s „odůvodněním řešení územního plánu“, jež je obsahem jeho
textové části. Rovněž je zmíněna „grafická část odůvodnění“, avšak opět bez jakéhokoliv
vymezení vztahu na tomto místě uvedených výkresů k opatření obecné povahy. Mimo
to čísla uvedených výkresů nesouhlasí s čísly, jimiž jsou tyto výkresy ve skutečnosti
označeny. Navrhovatelé jsou proto přesvědčeni, že i v tomto bodě uvedené skutečnosti
zakládají nezákonnost územního plánu, a to zejména pro zmatečnost a neurčitost
formálně vydaného opatření obecné povahy, které způsobují právní nejistotu adresátů
veřejné správy o „skutečném“ obsahu opatření obecné povahy.
II.
Odpůrce ve svém vyjádření k věci ze dne 16. 8. 2010 navrhl zamítnutí návrhu
a ve vztahu k námitkám, které se týkají formálních náležitostí územního plánu, odkázal
na předložený správní spis. Zdůraznil přitom, že celou dobu dbal pokynů pořizovatele,
jehož přístup byl podle jeho názoru dostatečně pečlivý. Odpůrce se dále ohradil
proti tomu, že by byl územní plán schvalován jakkoliv netransparentně či unáhleně nebo
dokonce v rozporu se zájmy občanů. Pokud jde o v územním plánu přijaté změny týkající
se „areálu bývalého velkostatku“, odpůrce uvedl, že tyto byly vyvolány aktivitou
předchozích vlastníků, a proto jestliže navrhovatelé o této skutečnosti nevěděli, jde podle
jeho názoru o otázku právních vad prodávané nemovitosti. Odpůrce přitom v této
souvislosti upozornil na to, že schválený územní plán není „dogma“ a lze jej měnit, pokud
přestane vyhovovat novým potřebám a požadavkům na rozvoj obce. Stejně
tak se odpůrce ohradil, že by dosavadní způsob využití byl omezen. Dále vyjádřil svůj
názor, pokud jde o využití předmětných pozemků k velkoobjemové zemědělské výrobě,
živočišné výrobě či zřízení bioplynové stanice, umístění navrženého odvodňovacího
příkopu a zachování části pozemků navrhovatelů jako zeleň a hřiště. V návaznosti
na shora uvedené odpůrce konstatoval, že není schopen doložit vyvěšení požadovaných
dokumentů, prohlásil však, že písemnosti vyvěšeny byly, přičemž jeho finanční možnosti
nedovolily elektronickou archivaci písemností vyvěšených na elektronické úřední desce
obce. Zároveň zdůraznil, že v době pořizování územního plánu nebyla tato jeho
zákonnou povinností. V závěru pak odpůrce souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez
jednání.
V replice k vyjádření odpůrce ze dne 26. 8. 2010 navrhovatelé předně odmítli
názor odpůrce, že by skutečnost, že vymezení přípustného využití ploch v areálu
velkostatku navrhovatelů bylo vyvoláno aktivitou předchozích vlastníků, měla být právní
vadou prodávané nemovitosti a podrobně tento svůj názor zdůvodnili. Pokud jde
o případnou změnu územního plánu, kterou ve svém vyjádření připustil odpůrce,
navrhovatelé zdůraznili, že tato byla starostou obce Hlubočany při ústním jednání
s navrhovateli výslovně odmítnuta. Navrhovatelé nesouhlasí s tvrzením, že dosavadní
způsob využití nemovitostí, tvořících velkostatek, není územním plánem omezen a plně
odkazují na příslušnou pasáž podaného návrhu, stejně tak navrhovatelé v podrobnostech
nesouhlasí s tvrzením odpůrce, podle nějž vymezení přípustného využití některých ploch,
tvořících součást areálu velkostatku, jako sídelní zeleně a ploch pro tělovýchovu a sport
„vycházelo ze stavu pozemků v době pořizování a v letech před tím“. Pokud jde o otázku
zveřejňování (doručování) písemností v průběhu pořizování územního plánu,
navrhovatelé v plném rozsahu setrvávají na skutečnostech a tvrzeních, uvedených v jejich
návrhu. Odpůrce podle jejich názoru neprokázal, že písemnosti, které měly být dle
požadavků právních předpisů zveřejněny na jeho úřední desce, byly v souladu (zejména)
s §25 odst. 2, §26 odst. 1 a §172 odst. 1 správního řádu zveřejněny též způsobem
umožňujícím dálkový přístup (tedy na „elektronické“ úřední desce odpůrce). Odpůrce
výslovně uvádí, že tuto skutečnost „není schopen doložit“. Navrhovatelé naopak v tomto
směru předložili přesvědčivé důkazy o tom, že odpůrce povinnost vyplývající z §25
odst. 2 a §26 odst. 1 správního řádu (tedy zveřejňovat na „elektronické“ úřední desce
veškeré písemnosti, jež se nacházejí na úřední desce „fyzické“) neplnil ani ke dni
29. 7. 2010, tedy bezprostředně před podáním návrhu. Tvrzení, že „finanční možnosti
obce nedovolily elektronickou archivaci písemností vyvěšených na elektronické úřední
desce obce“, považují navrhovatelé v uvedeném kontextu za irelevantní (přičemž
dodávají, že archivace takovýchto dokumentů, pokud by na elektronické úřední desce byly
zveřejňovány, by sama o sobě zřejmě se žádnými finančními náklady nebyla spojena).
Navrhovatelé dodávají, že odpůrce – zřejmě v reakci na podání návrhu – zveřejnil na své
elektronické úřední desce textovou a grafickou část územního plánu (nikoli však již
opatření obecné povahy, jímž byl územní plán vydán). Z údajů uvedených například
na stránce obsahující jednotlivé výkresy grafické části územního plánu je zřejmé,
že se tak stalo až dne 17. 8. 2010. Závěrem pak navrhovatelé setrvali na svém návrhu.
III.
Vzhledem ke skutečnosti, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé
bez jednání ve smyslu ust. §51 odst. 1 s. ř. s., rozhodl Nejvyšší správní soud o této věci
bez nařízení jednání.
IV.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda jsou v projednávané věci splněny
podmínky řízení. Těmi jsou v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé dílu sedmého
soudního řádu správního: existence předmětu řízení (tj. opatření obecné povahy), aktivní
legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu, vše v souladu s podmínkami
vyplývajícími z ust. §101a s. ř. s.
Pokud jde o první podmínku spočívající v existenci předmětu řízení v podobě
opatření obecné povahy, nemá Nejvyšší správní soud pochyb a mezi účastníky není sporu
o tom, že napadené usnesení Zastupitelstva obce Hlubočany č. 2/2008 ze dne 14. 5. 2008
skutečně představuje opatření obecné povahy, přezkoumatelné zdejším soudem. V tomto
směru postačuje pro stručnost odkázat na ust. §43 odst. 4 stavebního zákona, podle
něhož se územní plán vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu.
Přechodné ustanovení §188 odst. 3 stavebního zákona (v aktuálně platném znění
viz ust. §188 odst. 2 citovaného zákona) pak upravuje situace, kdy pořizování územního
plánu obce bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tak jako tomu bylo
v nyní projednávané věci, pro tyto případy výslovně stanoví povinnost upravit, projednat
a vydat takový územní plán podle nového stavebního zákona, tj. formou opatření obecné
povahy; přitom činnosti ukončené přede dnem nabytí účinnosti nového stavebního
zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Napadený akt je ostatně tímto
způsobem i označen.
Vzhledem k tomu, že do sféry veřejných subjektivních práv svých (blíže
neurčených) adresátů může zasáhnout pouze opatření obecné povahy, které nabylo
zákonem předepsaným způsobem účinnosti, zabýval se Nejvyšší správní soud také tím,
zda napadené opatření bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem a zda bylo řádně
publikováno. Z předloženého správního spisu vyplývá, že toto opatření bylo dne
14. 5. 2008 řádně schváleno usnesením Zastupitelstva obce Hlubočany č. 2/2008. Veřejná
vyhláška oznamující vydání územního plánu byla na úřední desce Obecního úřadu
v Hlubočanech vyvěšena dne 15. 5. 2008; sňata byla dne 2. 6. 2008. Z popsaných
skutečností je tedy zřejmé, že podmínky publikace opatření obecné povahy (ust. §173
odst. 1 správního řádu) byly v daném případě splněny. Předmětné opatření nabylo
účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, tj. 30. 5. 2008 a nikoliv
2. 6. 2008, jak nesprávně uvádí odpůrce (pro způsob výpočtu 15-ti denní lhůty předepsané
posledně zmiňovaným ustanovením správního řádu pro vyvěšení veřejné vyhlášky srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73,
publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít,
že návrh podaný navrhovateli v této věci skutečně směřuje proti opatření obecné povahy,
které v době předcházející podání tohoto návrhu nabylo účinnosti.
Následně tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení, zda shora vymezeným
navrhovatelům a) a b) svědčí aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy.
Zdejší soud nemá pochybnosti o aktivní legitimaci navrhovatele a) a b) k podání
předmětného návrhu, když ust. §101a odst. 1 s. ř. s. přiznává právo podat návrh
na zrušení opatření obecné povahy tomu, „kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné
povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.“ Zákonná úprava je tedy založena na podmínce
tvrzení porušení práv navrhovatele, přičemž k tomuto tvrzenému porušení muselo dojít
přímo opatřením obecné povahy. Jak k tomu již Nejvyšší správní soud uvedl v usnesení
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006 - 62, www.nssoud.cz, „pojmovým znakem opatření
obecné povahy je to, že se jedná o správní akt s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se k určité
konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Jakkoliv však je tento okruh adresátů
obecný, je třeba trvat na zákonném požadavku dotčení na právech napadeným opatřením obecné povahy.
V tomto směru stojí za pozornost zdůraznit, že koncepce citovaného ustanovení §101a s. ř. s.
je založena na tvrzení existence zásahu do právní sféry dotčeného subjektu vydaným opatřením obecné
povahy. Zákon tedy vychází z toho, že se jedná o procesní prostředek ochrany proti výslednému opatření
obecné povahy, nikoliv proti procesu jeho přijímání. [Tím se ostatně i liší aktivní legitimace v žalobním
řízení, upravená stejným zákonem (§65 odst. 1 s. ř. s.), založená na tvrzení porušení práv „přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.“] V řízení o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy tak je navrhovatel postižen břemenem tvrzení zasažení na svých právech výsledným
správním aktem, přičemž teprve pokud je tato aktivní legitimace - a samozřejmě i další procesní
podmínky – dána, je povinností soudu v rámci tohoto řízení přezkoumat jeho soulad se zákonem,
tzn. konkrétně, zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci a zda bylo vydáno
zákonem stanoveným způsobem, přičemž není vázán právními důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.).“
Povaha napadeného opatření obecné povahy tak ve spojení s právní pozicí obou
navrhovatelů skýtá Nejvyššímu správnímu soudu dostatek důvodů k závěru, že k dotčení
jejich právní sféry skutečně mohlo dojít.
V návaznosti na výše uvedené je pak třeba zdůraznit, že zdejšímu soudu je z úřední
činnosti známo, že rozšířenému senátu tohoto soudu byla v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s.
usnesením ze dne 22. 6. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 102, předložena k zodpovězení mimo
jiné otázka, zda „je podání námitek či připomínek v průběhu pořizování územního plánu nebo jeho
změny podmínkou aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení takového územního plánu nebo jeho
změny podle dílu 7. hlavy II. části III. s. ř. s.“ Dle 9. senátu Nejvyššího správního soudu je však
v nyní projednávané věci dána zcela odlišná skutková situace, neboť, jak bude podrobně
uvedeno dále, je posuzována otázka aktivní legitimace účastníků, kteří nepodali námitky
či připomínky v průběhu pořizování územního plánu, protože jim byla tato možnost
z důvodu hrubého procesního pochybení na straně odpůrce odňata, a nikoliv situace,
kdy tito nepodali námitky či připomínky v průběhu pořizování územního plánu, ačkoliv
tak učinit mohli. Proto v dané věci nebylo třeba vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu.
Jak již bylo řečeno výše, třetí podmínkou tohoto soudního řízení je formulace
závěrečného návrhu v souladu s podmínkami vyplývajícími z ust. §101a s. ř. s.,
resp. meritorně projednatelný závěrečný návrh (petit). Vzhledem ke skutečnosti,
že navrhovatelé a) a b) se ve smyslu ust. §101a s. ř. s. domáhají vydání rozsudku, kterým
bude předmětné opatření obecné povahy zrušeno, lze konstatovat, že i tato podmínka
je splněna (k formulaci závěrečného návrhu v řízení o zrušení opatření obecné povahy
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51,
www.nssoud.cz).
Poté, co Nejvyšší správní soud mohl konstatovat splnění všech procesních
podmínek řízení, přistoupil k meritornímu projednání a rozhodnutí o zbylých návrzích,
tzn. k posouzení souladu předmětného opatření obecné povahy se zákonem, a toho,
zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci a zda opatření
obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem.
V.
Nejvyšší správní soud vymezil ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publikovaném pod č. 740/2006 Sb. NSS, pro posouzení souladu
opatření obecné povahy se zákonem tzv. algoritmus (test) přezkumu opatření obecné
povahy, jehož jednotlivé na sebe navazující kroky vyplývají zejména z ust. §101d odst. 1
a 2 s. ř. s. Tento algoritmus přezkumu byl užit i v rámci dalších rozhodnutí zdejšího soudu
týkajících se soudního přezkumu opatření obecné povahy (viz například rozsudek ze dne
18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 16. 7. 2008, č. j. 6 Ao 1/2008 - 86, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto
rovněž přistoupil k přezkoumání napadeného opatření obecné povahy ve světle
jednotlivých kroků tohoto algoritmu.
V prvé řadě je třeba posoudit, zda měl odpůrce vůbec samotnou pravomoc vydat
napadené opatření obecné povahy. K tomu je třeba zejména odkázat na ust. §54 odst. 2
stavebního zákona, podle kterého „zastupitelstvo obce vydá územní plán po ověření, že není
v rozporu s politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací vydanou krajem nebo
výsledkem řešení rozporů a se stanovisky dotčených orgánů nebo stanoviskem krajského úřadu.“
Jak plyne ze shora uvedeného, bylo nyní přezkoumávané opatření obecné povahy
skutečně vydáno zastupitelstvem obce Hlubočany, tedy orgánem obce, který byl k tomuto
kroku oprávněn na základě shora citovaného ustanovení stavebního zákona v návaznosti
na ust. §171 a násl. správního řádu. Jinak řečeno odpůrce měl v projednávané věci
pravomoc předmětné opatření obecné povahy vydat; tato skutečnost ostatně ani nebyla
mezi navrhovateli a odpůrcem sporná. Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé,
že předmětné opatření obecné povahy dané kritérium splňuje, a proto v prvém kroku
algoritmu přezkumu uspělo.
Další krok pak spočívá v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání
napadeného opatření obecné povahy (tedy při realizaci své pravomoci) nepřekročil meze
zákonem vymezené působnosti. Rozlišovat je přitom třeba zejména působnost věcnou
(okruh věcných oblastí, v rámci kterých vykonává správní orgán svoji pravomoc),
působnost osobní (okruh osob, vůči kterým správní orgán působí), působnost
prostorovou (na jakém území vykonává správní orgán svoji pravomoc) a za určitých
okolností též působnost časovou (ta přichází do úvahy pouze v situaci, kdy má správní
orgán stanovené období, ve kterém může svoji pravomoc vykonávat). K tomu postačuje
ze strany zdejšího soudu konstatovat, že ani v tomto směru nebylo zjištěno žádné
pochybení a rovněž v této otázce navrhovatelé předmětné opatření obecné povahy
nikterak nezpochybnili.
Nejvyšší správní soud tak následně mohl přistoupit i ke třetímu kroku testu
přezkumu, tedy k posouzení, zda bylo napadené opatření obecné povahy vydáno
v souladu se zákonem stanoveným postupem. Právě tímto směrem jsou orientovány
námitky navrhovatelů a) a b) a je proto nutno se jimi podrobně zabývat.
Za stěžejní námitku navrhovatelů je potom třeba označit tu, která odpůrci vytýká
nesprávný postup při zveřejňování (doručování) písemností, konkrétně že odpůrce
nesplnil svou zákonnou povinnost zveřejnit na své úřední desce způsobem umožňujícím
dálkový přístup vyrozumění o veřejném projednání návrhu územního plánu podle §52
stavebního zákona.
Podle §52 odst. 1 věty první stavebního zákona o upraveném a posouzeném návrhu
územního plánu se koná veřejné projednání. V poznámce pod čarou je přitom uveden odkaz
na §172 odst. 3 správního řádu, podle kterého je řízení o návrhu opatření obecné povahy písemné,
pokud zákon nestanoví nebo správní orgán neurčí, že se koná veřejné projednání návrhu. Dobu a místo
konání veřejného projednání správní orgán (v tomto případě pořizovatel) oznámí na úřední desce nejméně
15 dnů předem; oznámení zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních
obvodů se má opatření obecné povahy týkat. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, je možné tuto dobu zkrátit;
nestanoví-li zákon jinak, musí zkrácená doba činit nejméně 5 dní.
Podle §20 odst. 1 věty druhé stavebního zákona zveřejňuje-li se písemnost vyvěšením
na více úředních deskách, považuje se za den vyvěšení den, ve kterém byla písemnost vyvěšena nejpozději.
Podle §25 odst. 2 správního řádu se doručení veřejnou vyhláškou provede tak,
že se písemnost, popřípadě oznámení o možnosti převzít písemnost, vyvěsí na úřední desce správního
orgánu, který písemnost doručuje; na písemnosti se vyznačí den vyvěšení. Písemnost nebo oznámení
se zveřejní též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost
považuje za doručenou, byla-li v této lhůtě splněna i povinnost podle věty druhé.
Podle §26 odst. 1 správního řádu každý správní orgán zřizuje úřední desku, která musí
být nepřetržitě veřejně přístupná. Pro orgány územního samosprávného celku se zřizuje jedna úřední
deska. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup (pozn. Nejvyššího
správního soudu: pokud nejde o případy uvedené v §26 odst. 2 až 4).
Výkladem shora citovaných ustanovení, jakož i vlastní povinností odpůrce
zveřejnit na své úřední desce způsobem umožňujícím dálkový přístup (tj. na elektronické
úřední desce) vyrozumění o veřejném projednání návrhu územního plánu podle §52
stavebního zákona se, jak vhodně poznamenali i navrhovatelé, již zdejší soud podrobně
zabýval, a to v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 8 Ao 1/2008 - 102, publikovaném
pod č. 1736/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v něm dospěl k jednoznačnému závěru,
že z platné právní úpravy vyjádřené zejména ve shora citovaných ustanoveních stavebního
zákona a správního řádu vyplývá, že jednou z podmínek toho, aby vyrozumění
o veřejném projednání návrhu územního plánu obce bylo možno považovat za řádné,
je zveřejnění oznámení způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to jak u pořizovatele,
tak i u příslušné obce. Takové vyrozumění o konání veřejného projednání návrhu
územního plánu obce má přitom v procesu pořizování územního plánu ojedinělé
postavení, neboť poskytuje dotčeným osobám a veřejnosti možnost být informován
o připravovaném záměru a uplatnit proti němu v zákonem stanovené lhůtě své námitky
a připomínky. Proto pokud se jedná o osobu, která opatřením obecné povahy (či jeho
částí) mohla být na svých právech zkrácena, je nedostatek vyrozumění o veřejném
projednání a tudíž i nemožnost uplatnění ať připomínek nebo námitek u tohoto jednání
procesní vadou, která mohla mít za následek nezákonnost takového opatření obecné
povahy (viz §101d odst. 1 a 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto na základě shora uvedeného přistoupil k posouzení
toho, zda byla v nyní projednávané věci splněna povinnost zveřejnění oznámení
způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to jak u pořizovatele, tak i u příslušné
obce (odpůrce). Z obsahu správního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen,
a dále z vyjádření odpůrce a Městského úřadu Vyškov jako pořizovatele,
jakož i z nahlédnutí na webové stránky odpůrce (dostupné na:
http://mesta.obce.cz/vismo/index.asp?id_org=3948) a pořizovatele (dostupné na:
http://www.vyskov-mesto.cz/), na nichž jsou dostupné jejich elektronické úřední desky,
v této souvislosti vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
Veřejná vyhláška o zahájení řízení o návrhu územního plánu obce Hlubočany,
ve které bylo mimo jiné uvedeno, že veřejné projednání návrhu předmětného územního
plánu se uskuteční dne 23. 4. 2008, přičemž od 21. 3. 2008 do 22. 4. 2008 bude návrh
územního plánu k nahlédnutí u Městského Úřadu Vyškov a u Obecního úřadu
v Hlubočanech, byla vyvěšena na úřední desce Městského úřadu Vyškov dne 5. 3. 2008
a sňata dne 22. 4. 2008. Zároveň byla zveřejněna na webových stránkách téhož úřadu dne
5. 3. 2008 a to do 22. 4. 2008. Totožná veřejná vyhláška byla vyvěšena na úřední desce
Obecního úřadu v Hlubočanech dne 5. 3. 2008 a sňata dne 24. 4. 2008. Z obsahu
správního spisu ani z webových stránek odpůrce však není vůbec patrno, že by uvedená
vyhláška byla odpůrcem zveřejněna též způsobem umožňujícím dálkový přístup,
tj. na jeho elektronické úřední desce.
Ačkoliv odpůrce ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2010 prohlásil, že písemnosti byly
na jeho elektronické úřední desce vyvěšeny, avšak jeho finanční možnosti nedovolily
jejich elektronickou archivaci, je podle názoru Nejvyššího správního soudu toto tvrzení
značně nepravděpodobné, neboť, jak je popsáno výše, obsah předloženého správního
spisu a webových stránek odpůrce prokazuje opak. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná
o zákonnou povinnost, jejíž nesplnění ze strany odpůrce či pořizovatele má významné
právní následky spočívající v nezákonnosti příslušného opatření obecné povahy, v dané
věci územního plánu, je třeba trvat na tom, aby odpůrce byl v případě pochybností
schopen prokázat její dodržení. Nelze tedy vycházet z pouhého, ničím nepodloženého,
tvrzení odpůrce. Ostatně pořizovatel této povinnosti bez obtíží dostál, když zdejšímu
soudu předložil potvrzení o vyvěšení dokumentů na své elektronické úřední desce, včetně
výpisů z archivu své elektronické úřední desky (viz potvrzení o vyvěšení dokumentů
na elektronické úřední desce ze dne 18. 8. 2010, č. j. 194/2010/IS).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než
konstatovat, že napadené opatření obecné povahy – územní plán obce Hlubočany nebyl
vydán zákonem stanoveným způsobem, neboť odpůrce se v procesu jeho pořizování
dopustil závažné procesní vady, která mohla a v daném případě měla vliv na zákonnost
tohoto územního plánu. Z důvodu opatrnosti považuje zdejší soud v této souvislosti
za nezbytné zdůraznit, že tímto nedochází k negaci všech kroků pořizovatele a odpůrce
v procesu pořizování a schvalování územního plánu, ale toliko těch, jež následovaly
po veřejném projednání návrhu územního plánu. Odpůrce proto bude, v případě,
že na jeho straně setrvá zájem na vydání předmětného územního plánu, napříště povinen
dostát své zákonné povinnosti řádně vyrozumět o veřejném projednání návrhu územního
plánu obce, jakož i vyhovět dalším požadavkům kladeným na něj a na pořizovatele
zákonem.
Tato okolnost je rovněž důvodem, proč se Nejvyšší správní soud nemůže vyjádřit
k dalším námitkám navrhovatelů vzneseným v jejich návrhu, neboť tyto napadají další
kroky učiněné v procesu pořizování územního plánu a vlastní územní plán. Soud by tím
de facto předjímal, zda a jaké námitky či připomínky při dalším projednání opatření
obecné povahy navrhovatelé uplatní, či jak se s nimi odpůrce vyrovná, v případě,
že budou uplatněny. Zdejší soud se proto nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatelů,
která byla obsažena v návrhu na zahájení řízení u soudu.
I přesto však, a to nad rámec výše uvedeného, pokládá soud za vhodné
poznamenat, že celá řada námitek, které v návrhu zmiňují navrhovatelé, byla více či méně
řešena v judikatuře tohoto soudu, a proto tato může sloužit jako vodítko pro případné
další úvahy odpůrce v situaci, kdy tyto budou navrhovateli v dalším řízení uplatněny.
Jmenovitě je to například rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 4 Ao 2/2008 - 42, týkající se vztahu ust. §173 odst. 1 správního řádu a §20 odst. 2
stavebního zákona, jakož i celá řada dalších rozhodnutí, na které je odkazováno v návrhu
na zahájení řízení.
VI.
Nejvyšší správní soud považuje s ohledem na všechny výše uvedené závěry
za prokázané, že napadené opatření obecné povahy bylo vydáno v rozporu se zákonem,
vzhledem k závažnosti a charakteru těchto vad jej bylo nutno zrušit v celém jeho rozsahu,
a to ke dni vyhlášení tohoto rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §101d odst. 5 s. ř. s.,
dle kterého nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu