ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.135.2012:27
sp. zn. 9 As 135/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: JUDr. S.
Ž., zast. JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, P.O.BOX 9,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2011, č. j. 107/2011-160-SPR/3, ve věci
přestupku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 7. 2012, č. j. 1 A 3/2011 - 35,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 1 A 3/2011 - 35,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4. 2. 2011, č. j. 107/2011-160-SPR/3,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 712 Kč,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Richarda
Pechy, advokáta se sídlem Voršilská 10, Praha 1.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného.
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu hl. města Prahy ze dne 14. 7. 2010, č. j. MHMP 594633/2010/Vos, kterým byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
kterého se měl dopustit porušením ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a zákaz
činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí.
Uvedeného přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 17. 2. 2010 v 17:15 hodin
řídil osobní motorové vozidlo registrační značky 1A6 6120 po požití alkoholických nápojů,
kdy orientační dechovou zkouškou digitálním přístrojem Alcotest Dräger bylo u stěžovatele
hlídkou Policie ČR zjištěno 0,26 promile alkoholu, což odpovídá po zohlednění maximální
dovolené chyby analyzátoru a expertně stanovené nejistoty hladině 0,02 g/kg alkoholu v krvi.
Městský soud žalobě nepřisvědčil. Za nesporné považoval městský soud to, že Policie
České republiky při silniční kontrole opakovaně provedla u stěžovatele dechovou zkoušku
kalibrovanými analyzátory alkoholu v dechu s výsledky 0,26 promile alkoholu po první dechové
zkoušce a 0,18 promile alkoholu po druhé dechové zkoušce.
Městský soud konstatoval, že vychází-li právní rámec z tzv. nulové tolerance k hladině
alkoholu v krvi řidiče, není jeho odpovědnost vyloučena tím, že po zvážení možné chyby
měřící metody a dalších faktorů, které mohou mít vliv na výsledek měření, jako hodnota
prokazující zjištěné množství alkoholu správním orgánem byla určena hodnota 0,02 promile.
Městský soud odkázal na metodiku Ministerstva dopravy, nazvanou „Pracovní postup
č. 114-MP-C 008-8 Metodika měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu“ (dále
také „metodika“). Metodika počítá s možnou chybou samotného měřicího přístroje i dalšími
faktory jako např. možnou fyziologickou hladinou alkoholu v těle kontrolované osoby nebo
možnou nepřesností přepočtu uvedeného objemu alkoholu v dechu na odpovídající hladinu
alkoholu v krvi. Tato odchylka je stanovena Českým metrologickým institutem a činí 0,24
promile.
Z metodiky vypracované Českým metrologickým institutem (dále jen „ČMI“) dle závěru
městského soudu vyplývá, že pouze při naměřené hodnotě 0 promile již není nutné zkoušku
opakovat a lze ji vyhodnotit jako negativní dechovou zkoušku. Tak tomu však v případě
stěžovatele nebylo, a proto bylo postupováno správně, pokud byla zkouška zopakována
s výsledkem 0,18 promile, což však nelze vyhodnotit tak, že stěžovateli nebyl alkohol v krvi
vůbec zjištěn. Rozhodující je skutečnost, že stěžovatel požil před jízdou alkohol a ten mu byl
zjištěn opakovaně dne 17. 2. 2010 analyzátorem alkoholu v dechu zn. Dräger 7410. Stěžovatel
proti zjištěným výsledkům neměl výhrad a nežádal lékařské vyšetření spojené s odběrem krve.
Z uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení,
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů a nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného.
Uvádí, že se dne 17. 2. 2010 dobrovolně a v dobré víře podrobil dvojí orientační dechové
zkoušce v minimálním rozmezí 6 minut (první dechová zkouška v 17:15 hodin, druhá dechová
zkouška v 17:21 hodin). Při první dechové zkoušce mu byla naměřena hodnota 0,26 promile
alkoholu – po zohlednění maximální možné chyby jde o hodnotu 0,02 promile alkoholu,
ovšem při druhé dechové zkoušce prováděné v krátkém časovém odstupu, který nemohl mít
vliv na pokles hladiny alkoholu, mu byla naměřena hodnota 0,18 promile alkoholu,
která po zohlednění maximálně možné chyby znamená, že alkohol v krvi nebyl přítomen vůbec.
Správní orgán prvního stupně se ve svém rozhodnutí druhou dechovou zkouškou,
resp. jejími výsledky nezabýval a tento důkaz při svém hodnocení zcela pominul. Obdobně
postupoval žalovaný, který k výsledkům druhé dechové zkoušky pouze uvedl, že druhá dechová
zkouška potvrdila výsledky první dechové zkoušky. Takové odůvodnění žalovaného je však zcela
nepřezkoumatelné, žalovaný se nevypořádal ani s faktorem krátkého časového odstupu mezi
oběma zkouškami, ani s okolností, že po zohlednění maximálně možné odchylky výsledek druhé
dechové zkoušky přítomnost alkoholu vyloučil.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 8 As 59/2010 (všechna zde uvedená rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Správní orgány vůbec nehodnotily, jakým způsobem byla dechová zkouška prováděna, stěžovatel
nemohl ze žádného dokumentu zjistit, zda byla či nebyla prováděna kalibrovaným přístrojem.
Podle uvedeného rozsudku se za pozitivní průkaz požití alkoholu pokládá hladina etylalkoholu
v krvi vyšší než 0,2 g/kg, stanovená metodou plynové chromatografie.
V projednávané věci se však přítomnost alkoholu v krvi uvedenou metodou vůbec
nezjišťovala, přičemž je ověřeno, že výsledky dechové zkoušky oproti výsledkům krevní zkoušky
nemohou svou přesností obstát. Druhá dechová zkouška pak i bez odpočtu možné chyby
prokázala nižší hladinu alkoholu. Stěžovatel má navíc jako diabetik zvýšenou hladinu alkoholu
v krvi.
Vzhledem k výsledkům dechových zkoušek má stěžovatel za to, že nebyl naplněn
materiální znak přestupku, neboť nelze důvodně hodnotit fyzické duševní schopnosti stěžovatele
jako snížené tak, že by řízením motorového vozidla mohl ohrozit zájem chráněný zákonem.
Stěžovatel byl přitom uznán vinným spácháním ohrožovacího deliktu.
Hodnocení městského soudu považuje stěžovatel za nezákonné, neúplné a v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Městský soud zcela bez jakéhokoliv odůvodnění
považoval za samozřejmé, že se v případě druhé dechové zkoušky již chybová odchylka
nezohledňuje. Pak ovšem vzniká zcela oprávněná otázka, proč vlastně opakovanou dechovou
zkoušku provádět.
Úvaha soudu, dle které stěžovatel před jízdou požil alkohol, je zcela lichá. Pro posouzení
věci je rozhodující, zda byl při jízdě v krvi stěžovatele alkohol přítomen a zda byl jeho
přítomností stěžovatel ovlivněn.
Nezákonná je i úvaha soudu, dle které skutečnost, že stěžovatel nežádal o lékařské
vyšetření, jde k jeho tíži. Tímto soud nepřípustně přesouvá důkazní břemeno ze správních orgánů
na stěžovatele. Byl-li výsledek druhé dechové zkoušky po odečtení chybové odchylky
nulový, pak má stěžovatel za to, že ke spáchání přestupku nedošlo a na správních orgánech
je, aby prokázaly opak. Skutečnost, zda stěžovatel žádal či nežádal o lékařské vyšetření,
je z tohoto úhlu pohledu zcela irelevantní.
K namítané nepřezkoumatelnosti stěžovatel dále uvádí, že v době rozhodování
městského soudu již zákon č. 361/2000 Sb. neumožňoval za porušení ustanovení §5 odst. 2
písm. b) uvedeného zákona uložit sankci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 163/03 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle něhož
je porušením základních práv takový postup soudu, jestliže soud nezaznamená změnu
kogentního ustanovení zákona a v odůvodnění rozsudku se s takovou změnou žádným
způsobem nevypořádá. Takový postup má za následek nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s rozhodovacími důvody
městského soudu a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Odmítá namítaný nepřípustný přesun
důkazního břemene a odkazuje na písemnosti založené ve správním spisu. Z těchto dokumentů
je nepochybné, že stěžovatel se v oznámení o přestupku vyjádřil v tom smyslu, že dne 17. 2. 2010
v době od 15 do 15:30 hodin požil dvě piva, přičemž vozidlo začal řídit přibližně kolem 17 hodin.
Současně stěžovatel vyslovil souhlas s naměřenými hodnotami a s právními následky z toho
vyplývajícími a také souhlasil s tím, že byl řádně a srozumitelně poučen o právu na provedení
lékařského vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Stěžovatel o lékařské vyšetření nežádal. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Nejvyšší správní soud
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
zde uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo v provozu
na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem.
K naplnění objektivních znaků předmětné skutkové podstaty tedy mohlo dojít jen tak,
že stěžovatel požil alkoholický nápoj (případně jinou návykovou látku) a poté řídil vozidlo
v natolik krátké době po tomto požití, že byl ještě pod vlivem alkoholu.
Městský soud při posuzování věci vycházel, stejně jako žalovaný, z metodiky, kterou
si nechalo vypracovat Ministerstvo dopravy od ČMI. Tato metodika reaguje na novelu zákona
č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky,
alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tabákový zákon“), provedenou zákonem č. 274/2008 Sb.
Důvodová zpráva k návrhu uvedeného zákona uvádí, že navrhovaná úprava zjednoduší
současný duplicitní systém orientačního a lékařského vyšetření povinných osob na přítomnost
alkoholu v organismu, spojený s jejich následnou dopravou k lékařskému vyšetření
do zdravotnického zařízení. Tím vznikají, zejména na straně Policie České republiky a obecních
policií, značné vícenáklady spojené s touto činností. To vše je nadbytečné s ohledem na existenci
detekčních přístrojů, jejichž výsledky měření jsou zcela srovnatelné se závěry lékařského vyšetření
provedeného ve zdravotnickém zařízení.
Jakkoliv tedy právní úprava i nadále předvídá dva způsoby vyšetření zjišťujících obsah
alkoholu, a to orientační vyšetření [§2 písm. l) tabákového zákona] a odborné lékařské vyšetření
[§2 písm. m) tabákového zákona], současně je ze znění §16 odst. 2 tabákového zákona patrno,
že důkazu o ovlivnění alkoholem získanému orientačním vyšetřením formou dechové zkoušky
je přiznána vyšší míra přesvědčivosti než podle předchozí právní úpravy. Dechová zkouška však
musí být provedená analyzátorem alkoholu v dechu schváleným Českým metrologickým
institutem ve smyslu §3 odst. 3, §6, resp. §7 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o metrologii“). Za splnění uvedených podmínek se již nemusí
obligatorně provádět odborné lékařské vyšetření.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nemá žádné pochybnosti o tom, že dechová zkouška
byla provedena přístrojem, který splňoval zákonem stanovené předpoklady. Ve správním spisu
je založen ověřovací list ČMI, který stanovil dobu platnosti ověření přístroje do 16. 10. 2010
a kalibrační protokol s datem kalibrace dne 12. 10. 2009.
Pokud však jde o interpretaci výsledku provedených dechových zkoušek, pak je nutno
konstatovat, že Nejvyšší správní soud nemá jak závěry správních orgánů, resp. závěry městského
soudu věcně přezkoumat.
S ohledem na zásadu in dubio pro reo musí správní orgány ve smyslu uvedené metodiky
vzít při interpretaci výsledku měření v úvahu možné chyby měřicí metody a další faktory,
které mohou mít na výsledek měření vliv. Při práci s výsledky měření je proto nutno zohlednit
faktory ovlivňující výsledek měření tak, aby v případě pozitivního výsledku byl řidič obviněn
a případně také postižen za jednání, které je bez důvodných pochybností prokazatelné,
tedy v případě deliktu spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu za řízení
vozidla s takovým množství alkoholu v organismu, které je zjištěno zcela spolehlivě,
tj. jeho minimálním prokazatelným množstvím.
Ke zjištění takové nejnižší prokazatelné hladiny alkoholu je třeba od výsledku měření
vyplývajícího z výstupu analyzátoru alkoholu v dechu odečíst hodnotu zahrnující součet možných
faktorů, které mohou výsledek měření ovlivnit. Ze závěru metodiky ČMI vyplývá, že s ohledem
na faktory, které se mohou promítnout do výsledku měření, lze výsledek zkoušky provedené
analyzátorem alkoholu v dechu považovat za pozitivní (tedy takový, kdy výsledek zkoušky
prokazuje ovlivnění alkoholem) v případě, že výsledná naměřená hodnota je větší nebo rovna
hodnotě 0,25 promile.
V případech, kdy je naměřená hodnota nižší než 0,25 promile, tedy 0 - 0,24 promile,
je nutno ve smyslu uvedené metodiky považovat výsledek za negativní. Vzhledem ke shora
uvedenému bude nutno v rozhodnutí o přestupku, jehož podkladem bude právě pozitivní
výsledek dechové zkoušky provedené některým ze schválených analyzátorů alkoholu v dechu,
pro správné stanovení právní kvalifikace přestupku vycházet z minimální prokazatelné hodnoty,
ke které správní orgán dospěje snížením naměřené hodnoty o hodnotu 0,24 promile. Z takto
vypočtené hodnoty bude následně vycházet také správní orgán příslušný k evidenci přestupku
a odpovídajícího bodového hodnocení v registru řidičů.
Dále se v pracovním postupu, který je přílohou metodiky, uvádí, že vzhledem k měřícímu
principu přístroje a vyloučení podezření na zbytkový alkohol v ústní dutině (a pokračující
intenzivní resorpci alkoholu do organismu) je nutné při pozitivních zkouškách na alkohol
(na displeji přístroje se zobrazí číselná hodnota větší než 0,00) měření minimálně jednou
zopakovat po uplynutí 5 minut. Aby bylo možné výsledek brát jako akceptovatelný, nesmí mezi
výsledky obou měření být rozdíl vetší než 10 %. U každého měření v aktivním režimu je třeba
zaznamenat datum, čas měření a naměřenou číselnou hodnotu včetně měřící jednotky
(mg/L nebo ‰).
Aplikováno na nyní projednávanou věc je zřejmé, že bylo-li u stěžovatele první dechovou
zkouškou naměřeno 0,26 promile alkoholu v dechu, po odečtení toleranční hodnoty pak 0,02
promile alkoholu v dechu, postupoval správní orgán v souladu s uvedenou metodikou, jestliže
dechovou zkoušku cca po 6 minutách zopakoval. Pokud pak druhá dechová zkouška ukázala
hodnotu 0, 18 promile alkoholu v dechu, pak po odečtení toleranční hodnoty vyzněla ve smyslu
uvedené metodiky jako negativní. Správní orgány tedy při zohlednění toleranční hodnoty
disponovaly jak pozitivní, tak negativní zkouškou.
Z odůvodnění jejich rozhodnutí však není vůbec zřejmé, z jakého důvodu upřednostnily
výsledky první dechové zkoušky před výsledky druhé dechové zkoušky, či z jakých důvodů
se na druhou dechovou zkoušku, resp. na její výsledky uvedená metodika nevztahuje. Obě
rozhodnutí správních orgánů postrádají ve věci vyhodnocení celkového výsledku obou
dechových zkoušek jakoukoliv přezkoumatelnou úvahu. Správní orgán prvního stupně výsledky
druhé dechové zkoušky zcela pominul, žalovaný pak k odvolací námitce uvedl pouze to, že šlo
o potvrzení výsledku prvního měření.
Stejným způsobem pak postupoval městský soud, který bez dalšího převzal závěry
žalovaného. Výsledky dechové zkoušky jsou přitom považovány za důkaz proti obviněnému
z přestupku. Správní orgán byl povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně
přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s výsledky obou dechových zkoušek vypořádal
a z jakých důvodů upřednostnil pouze první výsledek měření. Tohoto důkazního břemene
se správní orgán nemůže zbavit poukazem na to, že stěžovatel naměřené hodnoty nerozporoval,
případně nepožádal o lékařské vyšetření. Skutečnost, že stěžovatel s naměřenými hodnotami
souhlasil, případně sám nepožádal o lékařské vyšetření, je z hlediska závěru, zda byl přestupek
stěžovatelem spáchán či nikoliv, zcela irelevantní.
Pokud není ze správního rozhodnutí zřejmé, jakým způsobem se správní orgán vypořádal
s pořízenými důkazy, jedná se o vady zakládající nepřezkoumatelnost takového správního
rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Městský soud tak měl rozhodnutí žalovaného ve smyslu
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoli rozhodnutí
žalovaného věcně přezkoumat. Mimo tohoto pochybení se pak věcný přezkum městského soudu
omezil na pouhé převzetí závěrů žalovaného.
Jak rozhodnutí městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu
napadeného rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady,
ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Samotný přezkum je však možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí městského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že již v řízení před
městským soudem byly důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno. Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval,
že pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly důvody již v řízení před městským soudem,
který by v dalším řízení, při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení, nemohl vady napadeného
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
S ohledem na uvedené se Nejvyšší správní soud již dalšími kasačními námitkami věcně
nezabýval.
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 7 000 Kč
za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí
správního orgánu ve výši 2 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Dále
jsou náklady řízení tvořeny částkou 7 200 Kč. Zástupce stěžovatele učinil ve věci celkem
tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 16. 8. 2012 (dále jen „advokátní tarif“)], a dvě písemná
podání soudu nebo jinému orgánu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž
jsou žaloba k městskému soudu a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Za každý
úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč [§9 odst. 3
písm. f), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní
služby náleží 2 400 Kč, vzhledem k tomu, že ve věci byly učiněny tři úkony právní služby, náleží
stěžovateli již výše zmíněná částka 7 200 Kč (3 × 2 400 Kč). Zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, přiznaná odměna se proto zvyšuje o tuto daň ve výši 21 %, která činí částku
1 512 Kč.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 15 712 Kč (7 000 Kč + 7 200 Kč + 1 512 Kč), kterou je žalovaný
povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. Richarda Pechy, advokáta se sídlem
Voršilská 10, Praha 1, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu