ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.145.2018:32
sp. zn. 9 As 145/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2018,
č. j. 17 A 14/2017 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 11. 2016, č. j. DSH/14890/16 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále také
„správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 9. 2016, č. j. MMP/219115/16 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 600 Kč a povinnost
k úhradě nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč. Žalobce se přestupku
dopustil tím, že dne 12. 1. 2016 v 10:55 hod. jako řidič motorového vozidla X, RZ X, při jízdě
po pozemní komunikaci I/26, ve směru jízdy od Plzně na Ejpovice, v prostoru exitu na obec
Červený Hrádek, držel v ruce podle pozorování policistů při řízení vozidla telefonní přístroj.
Tímto jednáním porušil §7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2018, č. j. 17 A 14/2017 - 41, zamítl
jako nedůvodnou. Pro účely projednávání kasační stížnosti žalobce jsou významné následující
žalobní body a jejich vypořádání ze strany krajského soudu.
[3] Žalobce zpochybňoval věrohodnost svědků (zasahujících policistů) a namítal, že správní
orgány měly provést jím navržené důkazy (ohledání vozidla, výslech svědka). Krajský soud
k tomu uvedl, že policisté vypovídali shodně a jejich výpovědi korespondovaly s dalšími podklady
ve spise. Z pouhé skutečnosti, že si nevybavili barvu předmětného mobilního telefonu, nelze
dovodit závěr o jejich nevěrohodnosti. Policisté neměli jiný zájem na výpovědi, než je zájem
na řádném výkonu služby. Krajský soud proto ve shodě se správními orgány považoval
provedení žalobcem navrhovaných důkazů za nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn
bez důvodných pochybností. Pozdější ohledání vozidla by nadto dle soudu nemohlo ověřit stav
v době spáchání přestupku. Tvrzení žalobce, že v době jízdy netelefonoval, ale holil se strojkem,
je natolik zásadní, že mělo být podle názoru krajského soudu logicky uplatněno již při silniční
kontrole. To se však nestalo a žalobce přišel s tímto argumentem až s odstupem mnoha měsíců.
Tato okolnost snižuje jeho věrohodnost a toto tvrzení lze považovat za účelové.
[4] Žalobce dále namítal nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce a porušení zásady
zákazu dvojího přičítání. Krajský soud k tomu konstatoval, že z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí porušení této zásady nevyplývá (pokud jde o hodnocení závažnosti přestupku
ve smyslu §12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích – dále jen „zákon o přestupcích“). Výměra
uložené pokuty jen mírně nad spodní hranicí zákonné sazby byla podle krajského soudu
v souladu se zákonem o přestupcích. Správní orgán prvního stupně přitom shledal jednu
polehčující (absence nevratných následků jednání žalobce) a dvě přitěžující okolnosti
(frekventovanost komunikace, žalobce se v posledních třech letech dopustil jiného přestupku).
Krajský soud dodal, že závěr, že se v dané věci jednalo o pozemní komunikaci s obvyklým
zvýšeným provozem, byl dostatečně prokázán specifikací místa spáchání přestupku – jednalo
se o dálniční přivaděč z dálnice D5 ve směru z Prahy do krajského města Plzně.
[5] Žalobce rovněž namítal, že správní orgán řádně a přezkoumatelným způsobem
neodůvodnil závěr o tom, že přestupek byl spáchán z vědomé nedbalosti. Krajský soud uvedl,
že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí sice bylo v tomto směru strohé, avšak sankce byla
uložena při spodní hranici zákonné sazby za současného shledání dvou jiných přitěžujících
okolností (viz výše). Za takové situace krajský soud neshledal, že by daná okolnost mohla mít vliv
na zákonnost výroku o výši sankce.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel nejprve namítá, že krajský soud nebral v potaz, že policisté se mohli zmýlit.
Vycházel pouze z toho, že správní orgány nezjistily nic, co by snižovalo jejich věrohodnost.
Stěžovatel v rámci práva na obhajobu navrhl výslech svědka, se kterým v inkriminované době
telefonoval, a který mohl potvrdit, že stěžovatel s ním hovořil přes hands-free sadu a zároveň
se holil pomocí strojku. Policisté nemuseli rozeznat telefon od holicího strojku, oba předměty
jsou si tvarem podobné. Žalobce tvrdí, že policistům ústně sdělil, že v ruce držel holicí strojek.
Není tedy pravdivý závěr krajského soudu, že se k věci na místě nevyjádřil, a jeho aktuální obrana
je tak nevěrohodná. Stěžovatel byl neprovedením navrženého důkazu (výslech svědka) zkrácen
na právu na obhajobu a posouzení věci ze strany krajského soudu je v tomto směru v rozporu
s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[8] Při ukládání sankce dále podle stěžovatele došlo k porušení zásady zákazu dvojího
přičítání. Správní orgán totiž hodnotil přestupek jako „závažnější“, neboť „držení telefonu rozptyluje
řidiče“. Tato okolnost (držení telefonu) je však již znakem skutkové podstaty daného přestupku.
Ničím jiným nebyla vyšší závažnost přestupku odůvodněna. Držení mobilního telefonu tak bylo
stěžovateli přičteno k tíži dvakrát. Krajský soud toto pochybení nijak nereflektoval. Stěžovatel
dále nesouhlasí ani s tím, že vyšší frekvence účastníků silničního provozu byla prokázána
vymezením místa spáchání skutku (dálniční přivaděč k dálnici D5). V dopoledních hodinách
je v daném místě provoz slabý. Zasahující policisté v této souvislosti nic neuvedli. Závěr,
že se jedná o frekventovanou komunikaci, tedy z ničeho nevyplývá. I z veřejných mapových
podkladů (Google Maps nebo Mapy Seznam) je patrné, že se jedná o méně používanou
komunikaci. Tato přitěžující okolnost tak nebyla ničím podložena.
[9] Stěžovatel závěrem polemizuje s posouzením krajského soudu ohledně formy zavinění
projednávaného přestupku. Správní orgány neprokázaly zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že otázka zjištění řádné formy zavinění nemohla mít vliv na výši
sankce. Z hlediska nové právní úpravy je i krajský soud povinen aplikovat pro stěžovatele
výhodnější instituty, například mimořádné snížení výměry pokuty či upuštění od uložení sankce.
Podmínkou pro aplikaci takových institutů je ovšem náležité zjištění skutkového stavu věci.
K tomu v posuzovaném případě nedošlo. Zmíněné instituty se použijí spíše u nedbalosti
nevědomé. Řádné zjištění formy zavinění je též podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí;
v tomto směru správní rozhodnutí neobstojí, což ostatně krajský soud (byť ne výslovně)
připustil.
[10] Žalovaný ke kasační stížnosti pouze uvedl, že s jejím obsahem nesouhlasí a ztotožňuje
se se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. Dále odkázal na své vyjádření k žalobě
ze dne 23. 3. 2017.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] První námitka stěžovatele směřuje k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a porušení
jeho práva na obhajobu, neboť ve správním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy
(viz odstavec [7] výše).
[14] K této námitce soud považuje nejprve za vhodné uvést, že se již v minulosti opakovaně
zabýval otázkou odpovědnosti za porušení povinnosti podle §7 odst. 1 písm. c) zákona
o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným
způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Tento přestupek patří mezi obtížně
zachytitelné přestupky (taková jednání, která lze z velké vzdálenosti pozorovat jen stěží a navíc
se odehrávají uvnitř jedoucího vozidla obviněného), byť pozorovatelné pouhým okem. Je rovněž
často prokazován pouze svědeckými výpověďmi zasahujících policistů a není neobvyklé, že proti
sobě stojí tvrzení policistů a obviněného z přestupku.
[15] Z toho důvodu je u těchto obtížně zachytitelných přestupků třeba klást vyšší nároky
na přesvědčivost důkazů (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 102/2010 – 86; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz), a tedy
i na věrohodnost svědecké výpovědi policistů. Tu mohou mimo jiné snižovat především důkazy
svědčící o jejich zaujatosti vůči osobě obviněného nebo o narušení jejich nestrannosti způsobené
například způsobem jejich hodnocení a odměňování. Nedostatku nestrannosti policistů může
nasvědčovat také zbytečná a neobvykle důkladná prohlídka vozidla, která následovala poté,
co obviněný řidič odmítl podepsat souhlas s blokovou pokutou za přestupek (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63). U obtížně
pozorovatelných přestupků je pak nutné rovněž zhodnotit, zda měli strážníci či policisté vůbec
možnost spatřit spáchání takového přestupku.
[16] Správní orgán je dle §50 odst. 3, věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), povinen i bez návrhu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být uložena povinnost. Zároveň dle §3 správního řádu je úkolem
správního orgánu zjistit stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. To však
neznamená, že správní orgán je povinen provést každý důkaz, který mu účastník řízení navrhne.
Ustanovení §52, věta druhá správního řádu stanoví, že správní orgán není návrhy účastníků
vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Před provedením
důkazu je tedy správní orgán oprávněn posoudit, zda je navrhovaný důkaz způsobilý přinést
jakékoliv poznatky ke zjištění skutkového stavu či zda se jedná pouze o obstrukční taktiky
obviněného z přestupku s cílem vyhnout se hrozící sankci a navrhovaný důkaz nemá ve vztahu
ke skutkovému stavu věci žádnou vypovídající hodnotu. Neprovedení navrhovaného důkazu
je správní orgán povinen odpovídajícím způsobem odůvodnit (srovnej nález Ústavního soudu
ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05; judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz).
I judikatura Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že není povinností soudu (respektive
správního orgánu) bezpodmínečně připustit důkazní návrhy obviněného (viz rozsudek ze dne
22. 4. 1992, č. 12351/86, Vidal proti Belgii, bod 33).
[17] V projednávané věci ze správního spisu nevyplývají žádné indicie o tom, že by policisté
měli vůči stěžovateli postupovat šikanózně, přehnaně horlivě či předpojatě. Jejich podjatost
z jiného důvodu stěžovatel netvrdí. Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem
konstatuje, že policisté vypovídali v zásadních bodech shodně a jejich výpovědi korespondovaly
s dalšími podklady ve spise. Ani jeden z nich si sice při podání svědecké výpovědi již nevybavil
barvu předmětného mobilního telefonu, tato jediná izolovaná okolnost však věrohodnost jejich
výpovědí nesnižuje natolik, aby z nich správní orgány nemohly vycházet. Podstatná je shoda
ve vnímání přestupkového jednání – svědci se ve svých výpovědích shodovali
v tom, že stěžovatele viděli spáchat daný přestupek, oba popsali více méně totožný průběh
událostí. S ohledem na to by provedení výslechu dalšího svědka, jak navrhoval stěžovatel,
bylo nadbytečné. Správní orgán prvního stupně se nadto ve svém rozhodnutí s tímto
důkazním návrhem stěžovatele řádně vypořádal, ani v tomto směru tak nepochybil
(viz str. 7 prvostupňového rozhodnutí). Stěžovatel nikterak nerozporuje možný pozorovací úhel
policistů, vzdálenost, na kterou se od nich pohyboval, rychlost, kterou jel, pozorovací podmínky
v daný den, popřípadě zabarvení skel svého vozidla. Ostatně ani v těchto aspektech nejsou
výpovědi obou policistů rozporné. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže námitky směřující
ke zpochybnění věrohodnosti svědků a k nedostatečnému zjištění skutkového stavu
neakceptoval.
[18] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že oznámení o přestupku, úřední záznam a výpovědi
zasahujících policistů jsou podklady, které pochází všechny z jednoho zdroje, tedy
od zasahujících policistů. Jsou-li však vzájemně souladné a nevyskytují-li se v nich rozpory, může
se jednat o indicii, že popisované jednání se skutečně stalo tak, jak tyto materiály zachycují.
Ostatně konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu aprobovala možnost prokázání
spáchání přestupku pouze na základě těchto „trojjediných“ podkladů (srovnej rozsudky ze dne
27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114, ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, či ze dne
16. 5. 2018, č. j. 7 As 69/2018 – 37). Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě byl
skutkový stav správními orgány zjištěn dostatečně, na základě věrohodných podkladů
a k porušení práva na obhajobu stěžovatele nedošlo (pro úplnost lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018 – 34, který shledal
nedůvodnou podobně koncipovanou námitku stejného advokáta tehdejší stěžovatelky, který
vystupuje i v nyní řešené věci).
[19] Tvrzení žalobce, že policistům ústně při kontrole sdělil, že v ruce držel holicí strojek,
nemá ve spisovém materiálu oporu. Z výpovědi policistů nic takového nevyplývá, sám stěžovatel
(respektive jeho zástupce ve správním řízení) se přitom ústního jednání dne 16. 6. 2016
a dne 9. 8. 2016 nezúčastnil, a připravil se tak o možnost klást svědkům v tomto směru otázky
či je s tímto tvrzením konfrontovat. Na oznámení o přestupku se stěžovatel odmítl vyjádřit.
Z úředního záznamu ze dne 12. 1. 2016 plyne, že stěžovatel s přestupkem a s výší blokové pokuty
souhlasil, ale na místě nic platit nechtěl, neboť věc za něj měla vyřešit nějaká společnost
ve správním řízení. S argumentací o použití holicího strojku přišel až v písemném vyjádření,
které bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno dne 19. 8. 2016. Krajskému soudu
lze přisvědčit v tom, že takto zásadní skutečnost by řidič logicky sdělil policistům hned
při kontrole, přičemž holicí strojek by jim mohl i ukázat. K tomu ovšem v posuzovaném případě
nedošlo.
[20] K druhé kasační námitce ohledně porušení zákazu dvojího přičítání (viz odstavec [8] výše)
uvádí zdejší soud následující. Krajský soud správně podotknul, že správní orgán prvního stupně
zohlednil při ukládání sankce jednu polehčující a dvě přitěžující okolnosti. K tíži pachatele však
nekladl žádný ze znaků skutkové podstaty daného přestupku, tedy ani okolnost držení telefonu
v ruce. V prvostupňovém rozhodnutí je sice vskutku poněkud zavádějícím způsobem uvedeno,
že „[ch]arakter přestupku spočívajícího v držení telefonu při řízení motorového vozidla správní orgán zhodnotil
jako závažnější, neboť tato činnost rozptyluje pozornost řidiče, tudíž mu brání plně se věnovat řízení vozidla,
se všemi eventuálními negativními dopady a riziky na bezpečnost a plynulost silničního provozu
z toho vyplývajícími“ (str. 8 prvostupňového rozhodnutí). Tuto okolnost však správní orgán prvního
stupně nehodnotil jako přitěžující, jež by vedla ke zvýšení výměry pokuty. To vyplývá
z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, jelikož na téže straně správní orgán prvního stupně
výslovně uvádí, jaké okolnosti přičetl k tíži nebo naopak ve prospěch stěžovatele. Konkrétně
se z prvostupňového rozhodnutí podává, že v neprospěch stěžovatele bylo hodnoceno místo
a čas protiprávního jednání (v dopoledních hodinách pracovního dne v místě s nezanedbatelnou
frekvencí ostatních účastníků silničního provozu), a dále to, že měl za poslední tři roky jeden
záznam o přestupku ve výpisu z karty řidiče, nebyl tedy zcela bezúhonný. V jeho prospěch byla
zhodnocena skutečnost, že svým jednáním nezpůsobil nevratné následky.
[21] Byť správní orgán prvního stupně mohl své rozhodnutí formulovat přehledněji, z výše
uvedeného plyne, že k porušení zásady zákazu dvojího přičítání nedošlo. V souladu s judikaturou
tohoto soudu je pouze nutné korigovat postup správního orgánu prvního stupně, který jako
polehčující okolnost shledal to, že stěžovatel svým jednáním nezpůsobil nevratné následky.
[22] Obecně platí, že zákon může chránit objekt deliktního jednání (zákonem chráněný zájem)
jak proti přímému zásahu do něj (poruchový přestupek), tak i proti pouhému ohrožení
(ohrožovací přestupek). Jde v podstatě o právně politické rozhodnutí zákonodárce,
v němž se odráží důležitost a význam chráněného právního statku (oblasti společenských vztahů,
zájmů či hodnot), jinými slovy, zda odpovědnost nastupuje až v případě vzniku poruchového
následku (majetkové škody, újmy na zdraví, apod.), nebo již v případě hrozby vzniku takového
následku.
[23] Skutkové podstaty přestupků v oblasti silničního provozu jsou konstruovány ve značné
míře právě jako ohrožovací. Je tomu tak proto, že chráněným zájmem je zde bezpečnost
a plynulost silničního provozu. Charakteristikou tohoto provozu je hustota, intenzita, pohyb
značného množství osob a věcí. Povaha provozu předpokládá vysokou míru sebekázně každého
účastníka, dobrovolné a uvědomělé dodržování jeho pravidel, protože možnosti regulace, včetně
zásahů proti porušování, jsou omezené. Riziko vzniku škod na životech, zdraví a na majetku
je přitom trvale přítomné. Důležitou funkcí sankčních oblastí práva je preventivní působení
na adresáty uložených povinností, ať již v rovině příkazů nebo zákazů.
[24] Jestliže k naplnění skutkové podstaty ohrožovacího přestupku postačí právě hrozba
následků, je přestupek dokonán jednáním, které ohrožuje bezpečnost silničního provozu,
aniž by bylo požadováno, aby došlo k poruchovému následku, tedy typicky k dopravní nehodě
se škodami na zdraví či majetku. To, že k takovému následku nedošlo, nelze proto v rámci
ukládání správní sankce u ohrožovacích deliktů zohlednit ve prospěch pachatele (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 284/2018 – 32). Takovým ohrožovacím
deliktem je právě i přestupek spočívající v držení telefonního přístroje v ruce při řízení vozidla.
Výše popsané dílčí pochybení nicméně nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Kromě
toho, že daná skutečnost nešla k tíži stěžovatele, je možné s ohledem na nízkou výši uložené
pokuty konstatovat soulad uložené sankce se zákonem (viz též níže).
[25] Stěžovatel dále brojí proti tomu, že vyšší frekvence účastníků silničního provozu byla
prokázána pouze vymezením místa spáchání skutku (dálniční přivaděč k dálnici D5). Podle
něj je v dopoledních hodinách v daném místě provoz slabý a jedná se o méně používanou
komunikaci.
[26] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom smyslu, že odůvodnění správního orgánu prvního
stupně (pro jaké důvody, okolnosti a souvislosti považoval spáchání přestupku v daném místě
a čase za přitěžující okolnost) je strohé a nepříliš přesvědčivé. Na druhou stranu s ohledem
na to, že přestupek byl spáchán dopoledne v pracovní den na dálničním přivaděči, je možné
na základě prosté lidské zkušenosti rozumně předpokládat, že v daném místě se ve zvýšené míře
pohybují vozidla. Za stěžovatelem spáchaný přestupek bylo možné uložit pokutu od 1 500 Kč
do 2 500 Kč [§125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu]. Správní orgán prvního stupně
stěžovateli po zvážení všech polehčujících a přitěžujících okolností uložil pokutu ve výši
1 600 Kč, tedy jen nepatrně nad spodní hranicí zákonné sazby. Vzhledem ke skutečnosti,
že za přitěžující okolnost správní orgán hodnotil (kromě spáchání přestupku na frekventované
komunikaci) také jeho dřívější protiprávní jednání proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu (proti čemuž stěžovatel ničeho nenamítal), nepovažuje Nejvyšší správní soud uloženou
pokutu za nepřiměřeně vysokou i bez přihlédnutí k nyní posuzované přitěžující okolnosti
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 – 42).
[27] Poslední námitka stěžovatele míří k tomu, že správní orgány neprokázaly zavinění
ve formě vědomé nedbalosti (viz odstavec [9] výše). Nejvyšší správní soud k tomu v prvé řadě
podotýká, že formu zavinění správní orgán prvního stupně nepovažoval za přitěžující okolnost
(k tomu viz odstavec [20] výše), pouze ji v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí konstatoval.
Rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí tak nemělo v nyní posuzovaném případě vliv
na výši uložené sankce ve formě pokuty.
[28] K dalším stěžovatelovým úvahám ohledně zavinění lze dodat, že zákaz držet při řízení
vozidla telefonní přístroj je v zákoně o silničním provozu stanoven již od počátku jeho účinnosti
(tj. od ledna 2001). Stěžovatel tak již měl dostatek času se s tímto pravidlem seznámit, neboť
se nejedná o povinnost novou. Kasační soud znovu opakuje, že stěžovateli byla uložena pokuta
ve výši 1 600 Kč, tedy jen 100 Kč nad spodní hranicí zákonného rozpětí, nedošlo tedy v tomto
směru k ničím neodůvodněnému excesu, který by nepřiměřeně zasáhl do jeho práv.
[29] Pokud stěžovatel tvrdí, že z hlediska nové právní úpravy byl krajský soud povinen
aplikovat pro stěžovatele výhodnější instituty, dodává k tomu Nejvyšší správní soud závěrem
následující. Na trestnosti jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, se přijetím nové právní
úpravy (zejména zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který
nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017) nic nezměnilo. To ostatně nerozporuje ani stěžovatel. Jak dále
vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2 As 303/2017 – 29,
explicitní vyjádření úvah na téma příznivosti nové právní úpravy by „[b]ylo nezbytné, jen pokud
by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná právní pravidla doznala změny), nebo pokud by to stěžovatel
ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně očekával odpověď na své výtky).“ V případě stěžovatele
však žádné objektivní důvody pro vypořádání příznivosti nové právní úpravy dány nebyly.
Nedošlo totiž k takové změně ustanovení právních předpisů, podle nichž správní orgány jednání
stěžovatele kvalifikovaly a potrestaly, která by měla být při soudním přezkumu zohledněna,
přičemž stěžovatel se ani příznivosti nové právní úpravy žádným způsobem nedovolával. Krajský
soud tak nepochybil, pokud se uvedenému tématu výslovně nevěnoval (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 84/2018 – 46).
[30] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 21. října 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu