ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.16.2009:99
sp. zn. 9 As 16/2009 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s.r.o., se sídlem
Prokopská 8/296, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem
Husova 7, Praha 1, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2008,
č. j. had/2762/08, sp. zn. 2007/771/had/MED, ve věci regulace reklamy, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Ca 215/2008 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní
vysílání (dále též „správní orgán“) ze dne 27. 2. 2008, č. j. had/2762/08,
sp. zn. 2007/771/had/MED, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč
pro porušení ust. §5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně
a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“).
Jako právní důvody kasační stížnosti uvedl stěžovatel důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvádí, že v rámci žaloby upozorňoval,
že dle jeho názoru posuzování otázky schopnosti léčení a předcházení lidským chorobám
prostřednictvím doplňku stravy je v případě zákona o regulaci reklamy ve znění
do 25. 1. 2006 naprosto bezpředmětné, jelikož tehdejší zákonná úprava reklamu
na doplněk stravy poukazující na schopnost léčit a předcházet lidským chorobám
výslovně umožňovala. Věta za středníkem ust. §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy
ve znění do 25. 1. 2006 legislativně odkazovala na vyhlášku Ministerstva zemědělství
č. 23/2001 Sb., kterou se stanoví druhy potravin určené pro zvláštní výživu a způsob
jejich použití, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 23/2001 Sb.“),
která jednoznačně v ust. §2 písm. l) stanovuje, že potravinami určenými pro zvláštní
výživu jsou rovněž doplňky stravy. Stěžovatel má za to, že městský soud postupoval
nesprávně, pokud nezohlednil chybný legislativní odkaz v ust. §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy ve znění do 25. 1. 2006, a to navzdory existence v té době účinné
vyhlášky č. 54/2004 Sb., o potravinách určených pro zvláštní výživu a o způsobu jejich
použití, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 54/2004 Sb.“), na kterou však
zákon o regulaci reklamy v dotčeném znění neodkazoval. Stěžovatel namítá, že navzdory
tvrzení městského soudu, že zákon o regulaci reklamy má chránit spotřebitele, nelze
pominout skutečnost, že spotřebitel má právo na korektní informace ohledně užití a účelu
propagovaného výrobku, včetně doplňku stravy. Stěžovatel uvádí, že podle rozsudku
městského soudu není podstatné při posuzování vyvolání omylu ve smyslu ust. §5d
písm. d) zákona o regulaci reklamy, jaké má přípravek účinky, jinými slovy – reklama
klame (vyvolává omyl), i když sděluje zcela pravdivé skutečnosti, neboť se jedná
o potraviny. Z tohoto výkladu zákona pak vyplývá, že správní orgán, resp. městský soud
by nemusel zkoumat v jím vedeném řízení pravdivost obsahu reklamy a nemusel
by se vůbec zabývat důkazy předkládanými v tomto směru účastníkem řízení, v tomto
konkrétním případě renomovanými zdroji informací o účincích dotčeného doplňku stravy
v podobě dvou klinických studií prokazujících účinek produktu MaxiCor. Takový názor
je dle stěžovatele zcela nepřijatelný z hlediska jazykového výkladu ust. §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy, protože vyvolání omylu vyžaduje, aby byl někdo klamán a byly
mu sdělovány nebo podsouvány nepravdivé skutečnosti, pokud se tak neděje, nemůže
se jednat o omyl. Stěžovatel je přesvědčen, že při posouzení závadnosti,
resp. nezávadnosti reklamních tvrzení použitých v reklamě na přípravek MaxiCor
by Nejvyšší správní soud měl vzít v úvahu rovněž ústavně právní aspekt pohledu
na danou problematiku, který městský soud nezohlednil. Podle rozhodovací praxe
Evropského soudu pro lidská práva i soudů národních je reklama, stejně jako jakákoliv
další informace, kryta lidským právem na šíření a přijímání informací. Právo na takové
šíření a přijímání informací je vždy prvotní, různá omezení tohoto práva až druhotná
(viz struktura čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Existují-li pochybnosti o tom, zda
šíření určité informace je v souladu či v rozporu s tímto právem, možnost šíření
informace má mít jednoznačně přednost. Totéž pak musí být aplikováno ve vztahu
k šiřiteli takové informace a možnosti jeho postihu, kde by se měla uplatnit obecnější
veřejnoprávní zásada „in dubio pro reo“. Podle názoru stěžovatele by měl Nejvyšší
správní soud brát při posuzování předmětné reklamy na zřetel i tu skutečnost, že vlastní
balení přípravku MaxiCor reklamní informaci řádně doplňuje, aniž by tím jakkoliv
evokovalo, že by přípravek měl být léčivem. Z hlediska zjištěných skutkových okolností
se stěžovatel domnívá, že doložil pravdivost tvrzení obsažených v reklamě a že reklama
nepřisuzuje přípravku MaxiCor schopnost předcházet nebo léčit onemocnění. Předmětná
reklama pouze v souladu se zákonnou definicí informuje o schopnosti přípravku pomoci
při zdravotních problémech, což dle jeho názoru nepředstavuje deklarování léčivého
účinku. Smyslem reklamy bylo předat spotřebitelům informaci, že přípravek MaxiCor jim
může pomoci při problémech. Stěžovatel je přesvědčen, že po zpracovateli reklamy nelze
spravedlivě požadovat, aby nemohl uvést, k jakému účelu má být inzerovaný přípravek
užíván. Bez výše uvedeného by se spotřebitel ani nemohl dozvědět, k čemu vlastně
přípravek slouží a co od něj může očekávat. To však automaticky neznamená, že taková
reklama uvádí spotřebitele v omyl o léčivých vlastnostech přípravku. Podle stěžovatele
nemůže městský soud vykládat zákon o regulaci reklamy tak, aby reklamu na doplňky
stravy v podstatě znemožnil, jelikož reklama na doplňky stravy není zákonem zakázána.
Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že městský soud v napadeném rozsudku
nesprávně zcela opomněl se vypořádat s listinami o účincích doplňku stravy, které přiložil
ke svému vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení. Stěžovatel dále zásadně
nesouhlasí s výší uložené pokuty v napadeném rozhodnutí správního orgánu,
když v případě obdobných porušení u jiných doplňků stravy, které správní orgán
kvalifikoval jako porušení ust. §5d zákona o regulaci reklamy, uložil pokutu pouze
ve výši 100 000 Kč (například rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 10. 2007,
sp. zn. 2006/565/had/med, č. j. sot/8900/07 8901/07; ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. 2006/575/had/med, č. j. sot/9073/07; ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. 2006/574/had/med, č. j. sot/9072/07; ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. 2006/454/had/med, č. j. 9071/07). Stěžovatel je přesvědčen, že závažnost,
způsob, doba trvání včetně následků jednání jsou obdobné u těchto vyjmenovaných
rozhodnutí jako u napadeného rozhodnutí. Přesto správní orgán uložil pokutu
napadeným rozhodnutím 10krát vyšší než u shora citovaných rozhodnutí. Obsah
reklamních spotů je podle názoru stěžovatele provedením podobný s obdobnými
reklamními tvrzeními a podobným dějem. S ohledem na výše uvedené navrhl stěžovatel
zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2009 uvedl, že se plně ztotožňuje
s rozsudkem městského soudu, jehož odůvodnění považuje za dostatečně podrobné,
srozumitelné a přesvědčivé. Správní orgán má za to, že podstatou kasační stížnosti
je opakování tvrzení a námitek, s nimiž se městský soud vyrovnal v napadeném
rozhodnutí. K jednotlivým stížním námitkám pak na podporu svých závěrů ocitoval
vybrané pasáže z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 9 As 85/2008 - 99, včetně odkazu na konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu.
Dále se ohradil proti neadekvátnímu srovnání napadeného rozhodnutí a dalších
rozhodnutí, kterými byla stěžovateli rovněž uložena pokuta za porušení ust. §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy. Správní orgán zejména zdůraznil, že ve správním rozhodnutí
v předmětné věci byla výše pokuty náležitě odůvodněna, citovaná rozhodnutí nejsou
relevantní, neboť neodráží závažnost jednotlivých deliktů napadených ve správních
řízeních. Podle jeho názoru je výčet rozhodnutí správního orgánu podaný stěžovatelem
zcela neobjektivní a neadekvátní, neboť sám stěžovatel obdržel taktéž sankce ve výši
200 000 Kč ve správních řízeních vedených pod sp. zn. 2007/382/had/MED,
sp. zn. 2007/381/had/MED, sp. zn. 2007/380/had/MED, sp. zn. 2007/379/had/MED.
S ohledem na výše uvedené proto považuje podanou kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy nesmí reklama na potraviny
uvádět v omyl zejména tím, že přisuzuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat
nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazovat; to neplatí pro minerální
vody a pro potraviny určené podle zvláštních právních předpisů pro zvláštní výživu.
Podle ust. §2 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových
výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
zákonů (dále jen „zákon o potravinách“), se pro účely tohoto zákona doplňky stravy
rozumí potraviny určené k přímé spotřebě, které se odlišují od potravin pro běžnou
spotřebu vysokým obsahem vitaminů, minerálních látek nebo jiných látek s nutričním
nebo fyziologickým účinkem a které byly vyrobeny za účelem doplnění běžné stravy
spotřebitele na úroveň příznivě ovlivňující jeho zdravotní stav.
Nejvyšší správní soud předně přistoupil k posouzení námitky stěžovatele,
že městský soud postupoval nesprávně, když nezohlednil chybný legislativní odkaz
v ust. §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy ve znění do 25. 1. 2006, a to navzdory
existenci v té době účinné vyhlášky č. 54/2004 Sb., na kterou však zákon o regulaci
reklamy v dotčeném znění neodkazoval.
Jak již opakovaně judikoval Ústavní soud „poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou
normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování (např. nálezy ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 1, č. 25, sv. 4, č. 83, sv. 6, č. 105 až 109). Proto stejně jako jiné části právního
předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního
předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou i Poznámky pod čarou pouhou legislativní
pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel
chování.“ (Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98,
podobně též nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/1999, oba
dostupné na http://nalus.usoud.cz). Proto pokud zákon o regulaci reklamy obsahoval
ve znění platném pro projednávanou věc ve své poznámce č. 23) chybný legislativní
odkaz na již dříve zrušenou vyhlášku č. 23/2001 Sb., nebylo s ohledem na její nezávazný
charakter povinností městského soudu zohlednit tuto skutečnost v napadeném
rozhodnutí a toto nezohlednění nelze přičítat k tíži správního orgánu, či městského
soudu, jak to činí stěžovatel. Ostatně bez významu není ani to, že stěžovatelem
opakovaně zmiňovaná vyhláška č. 23/2001 Sb., jež vyjímala doplňky stravy z dosahu
aplikace ust. §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy [ust. §2 písm. l) vyhlášky č. 23/2001 Sb.], byla, jak shodně uvedl i městský soud, zrušena ode dne 15. 2. 2004, a to vyhláškou
č. 54/2004 Sb. S účinností této nové vyhlášky však již nebyly doplňky stravy zařazeny
mezi potraviny určené pro zvláštní výživu (ust. §2 vyhlášky č. 54/2004 Sb. a contrario)
a nebyly tedy vyjmuty z dosahu aplikace ust. §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 7 As 49/2007 - 66, www.nssoud.cz). Stěžovatel měl tedy dostatečně dlouhou dobu
na to, aby se s platnou a účinnou právní úpravou upravující oblast regulace reklamy
seznámil a v souladu se zásadou „vigilantibus iura“ (nechť si každý střeží svá práva) vyhověl
pravidlům, jež stanoví. V této souvislosti je poněkud zarážející, že stěžovatel jakožto
subjekt podnikající v oblasti reklamy zaznamenal existenci nové vyhlášky č. 54/2004 Sb.
a tedy i zrušení vyhlášky č. 23/2001 Sb. až v návaznosti na kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu, neboť do té doby, tj. jak v průběhu správního řízení,
tak i žalobního řízení, opakovaně argumentoval již zrušenou vyhláškou č. 23/2001 Sb.
Nejvyšší správní soud proto posoudil tuto stížní námitku jako nedůvodnou.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitky stěžovatele týkající
se naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy.
Podle ust. §5d písm. d) věta před středníkem zákona o regulaci reklamy nesmí
reklama na potraviny uvádět v omyl zejména tím, že přisuzuje potravině schopnost
předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazovat.
Ohledně skutkového stavu, jakož i povahy přípravku MaxiCor (doplněk stravy),
není mezi účastníky řízení sporu. Reklama na přípravek MaxiCor (mutace 5, kód F188)
má podobu animovaného reklamního spotu, který začíná záběrem na muže s bolestivým
výrazem ve tváři chytajícího se za srdce, poté následuje detailní záběr na pacientský
monitor. Po celou dobu je při dolnímu okraji obrazovky zřetelný nápis tohoto znění:
„Každý druhý člověk v České republice umírá na nemoci srdce a cév”. Obraz je ve zvuku
doprovázen komentářem: „Každý druhý člověk v České republice umírá na nemoci srdce
a cév”. Obraz se mění - v levém horním rohu je balení MaxiCoru, v pravém dolním
průřez cévu ucpanou cholesterolem, která se postupně uzdravuje. V levém dolním rohu
se postupně objeví dva nápisy: „Brání usazování cholesterolu” a „Výrazně snižuje riziko
infarktu a mrtvice”. Tento obraz je doplněn komentářem: „Maxicor účinně brání
usazování cholesterolu”. Obraz se opět mění a objevuje se detailní záběr na balení
MaxiCoru (přes celou obrazovku). Nad balením je velký nápis „Prodlužuje život”,
pod balením text „K dostání v lékárnách”, na pravé straně balení označení „Doplněk
stravy”. Předmětná reklama byla premiérově odvysílána dne 26. 7. 2006 v 19:55:55 hodin
na programu Prima televize, reprizována opakovaně v době od 26. 7. 2006 do 13. 8. 2006
v různých denních i nočních časech na programech ČT1 a Prima televize.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést, že problematikou
podmínek naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy se podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 7 As 48/2008 - 72, www.nssoud.cz. Zdejší soud v citovaném rozhodnutí především
zdůraznil, že „zákon o regulaci reklamy je jednou z norem veřejného práva, která zasahuje do jinak
převážně soukromoprávní úpravy pravidel nekalé soutěže, jako jedné ze dvou hlavních částí soutěžního
práva. Důvodem veřejnoprávní regulace v této oblasti je především snaha zákonodárce o ochranu
spotřebitele - adresáta informací plynoucích z reklamních sdělení, která jsou formulována především
za účelem nalákat a prodat co nejvíce zboží, často bez ohledu na pravdivost poskytnutých informací či jiné
společenské hodnoty. Vlastní úprava nekalé soutěže je obsažena v §44 obch. zák. v podobě generální
klauzule. Nekalou soutěží, která je podle obch. zák. zakázána, se podle citovaného ustanovení rozumí
jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu
jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Na tuto generální klauzuli navazuje demonstrativní výčet
základních skutkových podstat nekalosoutěžních deliktů, které dále generální klauzuli konkretizují.
Mezi něž patří i klamavá reklama. V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž podotýká,
že naplnění některé ze skutkových podstat nekalosoutěžních deliktů je deliktem objektivní povahy,
u něhož zákon nevyžaduje zavinění, a proto k nekalé soutěži dochází, jakmile jsou naplněny zákonem
stanovené znaky skutkové podstaty konkrétního deliktu. Zákon o regulaci reklamy obsahuje
v ustanovení §5d písm. d) jednoznačně konkretizovaný obecný zákaz klamavé reklamy, neboť
vymezuje, čím nesmí reklama na potraviny uvádět potenciální spotřebitele v omyl. Jak již bylo výše
uvedeno, reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména přisuzováním potravině vlastnosti prevence,
ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo na takové schopnosti odkazovat. Pro naplnění
skutkové podstaty správního deliktu není proto rozhodující, zda reklama uvádí údaje pravdivé
nebo nepravdivé, neboť klamavými mohou být i údaje pravdivé, pokud mohou uvést spotřebitele v omyl
vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly učiněny. Rozhodujícím je proto celkový dojem,
jaký reklama vyvolává (In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva,
Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007).“
Ze shora uvedeného pak Nejvyšší správní soud dovodil, že pro naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ust. §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy není
rozhodné, zda byly v reklamě na doplněk stravy uváděny pravdivé informace o účincích
užívání prezentovaného přípravku, ale zda kombinace obsahu reklamního sdělení a jejího
grafického zpracování může vzbuzovat v adresátech reklamy dojem, že prezentovaný
doplněk stravy je lékem nebo přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim
předcházet. Nejvyšší správní soud proto dospěl ve shora jmenovaném rozhodnutí
k závěru, že pro naplnění skutkové podstaty je dostačující, pokud je na takové schopnosti
přípravku obsahem reklamního sdělení pouze odkazováno.
V návaznosti na výše uvedené se proto zdejší soud v nyní projednávané věci
zabýval tím, zda kombinace obsahu reklamního sdělení a jejího grafického zpracování
může vzbuzovat v adresátech reklamy dojem, že prezentovaný doplněk stravy MaxiCor
je lékem nebo přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim předcházet. Vycházel
přitom zejména z obrazového ztvárnění reklamního spotu a tvrzení: „… Brání usazování
cholesterolu. … Výrazně snižuje riziko infarktu a mrtvice. … Maxicor účinně brání usazování
cholesterolu. … Prodlužuje život,“ kombinovaného s údajem o tom, že „Každý druhý člověk
v České republice umírá na nemoci srdce a cév”. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
vzbuzuje toto tvrzení zcela nepochybně v adresátu reklamy (spotřebiteli) dojem,
že prezentovaný přípravek MaxiCor má schopnost účinně bránit usazování cholesterolu
a tím výrazně snižovat riziko infarktu a mrtvice a prodlužovat tak lidský život,
a to na rozdíl od tvrzení stěžovatele, který tento dojem popírá. Spotřebitel je tak
způsobem prezentace reklamy, v níž jsou tyto léčebné účinky a preventivně léčebné
účinky přípravku zdůrazněny, uveden v omyl, neboť přípravek je pouze doplňkem stravy,
nikoliv léčivem. Ačkoliv stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že v reklamě na předmětný
doplněk stravy uváděl pouze pravdivé informace o možných účincích užívání přípravku,
což v řízení před městským soudem prokazoval, není tato skutečnost, jak je uvedeno výše,
rozhodná pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle ust. §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy a správní orgán ani městský soud proto nebyl povinen zkoumat
pravdivost tvrzení stěžovatele a zabývat se v tomto směru navrhovanými důkazy
stěžovatele (tj. klinickými studiemi prokazujícími účinek produktu MaxiCor). Ze všech
shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v souzené věci
došlo k naplnění skutkové podstaty jiného správního deliktu podle ust. §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy.
Jestliže stěžovatel dále odkazuje na ústavně právní aspekt pohledu na danou
problematiku související s právem na šíření a přijímání informací, považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné uvést, že si je vědom náročnosti, kterou zákon o regulaci
reklamy v oblasti ochrany spotřebitele klade na zadavatele a zpracovatele reklamy
na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit
ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou mnohá reklamní sdělení adresována
především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoliv za účelem zlepšení zdravotního
stavu či fyzické kondice adresátů. Proto nelze přijmout argumentaci stěžovatele,
že sdělované informace jsou pravdivé. Doplněk stravy je v souladu s platnou právní
úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu
způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem,
že se v podstatě jedná o léčivo. V reklamě je samozřejmě možno uvádět pravdivé
informace ohledně vlastností nabízeného doplňku stravy, avšak zároveň je nezbytné
spotřebitele zřetelně a jasně informovat o tom, že jde pouze o doplněk stravy a nikoliv
o léčivo, které by v případě onemocnění mělo léčivý účinek, příp. léčebně preventivní
účinek. Tuto podmínku stěžovatel nesplnil, neboť spotřebitele dostatečně neinformoval,
že o léčivo nejde. Sotva postřehnutelný a velmi krátce prezentovaný nápis „Doplněk
stravy“ umístěný ve vertikálním směru podél vyobrazení balení přípravku nelze považovat
za daných okolností za dostačující. Vadná je jednak velmi krátká doba jeho zobrazení
a jednak nedostatečnost tohoto sdělení, které ve vztahu ke způsobu prezentace výrobku
nenese dostatek informací o tom, že se nejedná o léčivo, které má v případě onemocnění
léčivý účinek, a že je tedy v takových případech nezbytné obrátit se na lékaře.
Za bezpředmětné považuje Nejvyšší správní soud v této souvislosti stěžovatelovo tvrzení,
že vlastní balení přípravku MaxiCor reklamní tvrzení řádně doplňuje, neboť textová část
balení přípravku MaxiCor netvoří obsah posuzované reklamy. Proto v případě,
kdy předmětná reklama budí ohledně povahy doplňku stravy v tomto směru pochybnosti,
je nutné upřednostnit ochranu zdraví spotřebitele. Pokud jde o stěžovatelův odkaz
na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a národních soudů ve věcech
práva na šíření a přijímání informací, nebyl tento doplněn o konkrétní rozhodnutí
předmětných soudů, a proto zůstal toliko v rovině obecných tvrzení.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud námitku o porušení
práva na šíření a přijímání informací důvodnou, protože uvedený výklad citovaného
ustanovení neznamená absolutní nemožnost reklamy na doplňky stravy nebo dokonce
zákaz uvádět o nabízeném výrobku pravdivé informace. Je pouze nutné spotřebitele
dostatečně informovat o povaze výrobku, kterým je doplněk stravy, se sdělením
o účincích a působení látek obsažených v přípravku a zřetelně uvést, že se nejedná
o léčivo a že v případě zdravotních potíží je třeba se obrátit na lékaře.
Poslední stížní námitka se týká nesouhlasu stěžovatele s výší uložené pokuty
v dané věci. Stěžovatel argumentuje tím, že v případě obdobných porušení u jiných
doplňků stravy, které správní orgán kvalifikoval rovněž jako porušení ust. §5d zákona
o regulaci reklamy, uložil tento pokutu pouze ve výši 100 000 Kč. Podle stěžovatele jsou
však závažnost, způsob, doba trvání včetně následků jednání obdobné u těchto
vyjmenovaných rozhodnutí jako u kasační stížností napadeného rozhodnutí. Stejně
tak obsah reklamních spotů je podle jeho názoru provedením podobný s obdobnými
reklamními tvrzeními a podobným dějem.
Ani s touto stížní námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a uvádí
k ní následující.
Sankce za předmětný jiný správní delikt byla stěžovateli uložena správním orgánem
na základě ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy, podle kterého uloží orgán
dozoru, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, zadavateli, zpracovateli nebo šiřiteli reklamy,
která je v rozporu s tímto zákonem, pokutu až do výše 2 000 000 Kč podle závažnosti
porušení povinnosti, a to i opakovaně.
Stěžovatelem opakovaně zmiňovaná závažnost, způsob, doba trvání a následky
protiprávního jednání představují kritéria, kterými je správní orgán se zejména povinen
řídit při ukládání pokuty (ust. §8 odst. 4 zákona o regulaci reklamy). V nyní projednávané
věci byla tato kritéria správním orgánem v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně
analyzována a intenzita jejich naplnění byla zhodnocena při stanovení výše pokuty.
Správní orgán v této souvislosti především poukázal na celkový dopad reklamy, který byl
podle jeho názoru velký, a to s ohledem na skutečnost, že choroby srdce patří mezi
nejčastější příčiny úmrtí v České republice. Vlastní vizuální a zvukové zpracování reklamy
pak podle názoru správního orgánu navozovalo nejenom dojem, že se jedná o lék,
ale divák (spotřebitel) jím dokonce nabýval dojmu, že je v neustálém ohrožení života,
že mu hrozí onemocnění srdce a že právě MaxiCor brání usazování cholesterolu v cévách
a přímo odstraňuje cholesterol z ucpaných cév. Správní orgán označil způsob ztvárnění
zdravotního ohrožení spotřebitele a vyvolání obav v tomto konkrétním případě dokonce
za neetický. Posuzovaný reklamní spot podle správního orgánu rovněž oslovil řadu
spotřebitelů, neboť byl prezentován v televizním vysílání od 26. července 2006
do 13. srpna 2006 a to v různých denních i nočních časech na programech ČT1 a Prima
televize, jakožto celoplošných programech. Výše uvedené okolnosti pak správní orgán
zhodnotil jako velice závažné a rozhodl se proto udělit pokutu ve výši 50 % její maximální
zákonné výše stanovené v ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy.
Naproti tomu stěžovatelem vyjmenovaná rozhodnutí správního orgánu,
tj. rozhodnutí ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 2006/565/had/med, č. j. sot/8900/07
8901/07; ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 2006/575/had/med, č. j. sot/9073/07; ze dne
6. 11. 2007, sp. zn. 2006/574/had/med, č. j. sot/9072/07; ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. 2006/454/had/med, č. j. 9071/07, jež jsou založena v soudním spise
(viz č. l. 16 - 31 soudního spisu), se týkají zcela odlišných přípravků (doplňků stravy
VARIXINAL a PROENZI 3), které jsou na rozdíl od přípravku MaxiCor doporučenými
doplňky stravy při méně závažných onemocněních, konkrétně při onemocnění křečovými
žilami a při dalších projevech žilní nedostatečnosti (přípravek VARIXINAL)
a při onemocněních kloubů a artróze (přípravek PROENZI 3). Rovněž vizuální
a zvukové zpracování reklamy na tyto přípravky je, jak je popsáno v předmětných
rozhodnutích správního orgánu, diametrálně odlišné. Tuto skutečnost dokládá i to,
že v případě reklamy na přípravek MaxiCor bylo audiovizuální zpracování reklamního
spotu označeno správním orgánem nejenom za porušení ust. §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy, ale rovněž za neetické. S ohledem na výše uvedené proto nelze
předmětné reklamy v žádném případě srovnávat a hledat podobnost v jejich závažnosti
a dopadu na spotřebitele, případně v ostatních kritériích obsažených v ust. §8 odst. 4
zákona o regulaci reklamy, jak to činí stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto posoudil
tuto námitka tak, jak je uvedeno výše, a shledal ji nedůvodnou. V dalším zdejší soud
odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, s nímž se zcela
ztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel dále podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním
řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu
podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu