ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.20.2011:58
sp. zn. 9 As 20/2011 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
K. K., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké
policie Brno, Přijímací středisko cizinců, se sídlem Havířská 514, Zastávka, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2010, č. j. CPBR-2142/ČJ-2010-064034-ZZC, ve
věci zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2010, č. j. 36 A 50/2010 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Brno, Přijímací středisko cizinců (dále jen „žalovaný“),
ze dne 23. 2. 2010, č. j. CPBR-2142/ČJ-2010-064034-ZZC. Tímto rozhodnutím žalovaný
podle §124a ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil stěžovatelku za účelem správního vyhoštění.
Shora uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2010 je odůvodněno tím,
že stěžovatelka se dne 23. 2. 2010 dostavila bez cestovních dokladů (pouze s výjezdním
příkazem č. GAA0094361 platným do 26. 2. 2010) do Přijímacího střediska cizinců
Zastávka, kde učinila prohlášení o úmyslu požádat o udělení mezinárodní ochrany
(evidováno pod č. j. CPBR-2130/ČJ-2010-064034-AZ). Žalovaný v rámci šetření zjistil,
že stěžovatelka je vedena v evidenci nežádoucích osob, neboť dne 29. 5. 2006 bylo Policií
České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Praha,
RCPP Praha Ruzyně, vydáno rozhodnutí č. j. SCPP-913-9/PH-1OÚ-2006 o správním
vyhoštění na dobu 5 let, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území České
republiky. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 6. 2006. Žalovaný proto
dospěl k závěru, že je zde nebezpečí, že stěžovatelka bude ztěžovat výkon pravomocného
rozhodnutí o správním vyhoštění po ukončení řízení o mezinárodní ochraně a přistoupil
k oprávnění zajistit stěžovatelku za účelem správního vyhoštění podle §124a zákona
o pobytu cizinců ve spojení s §124 odst. 2 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu
s návrhem, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V žalobě namítala nezákonnost a nepřezkoumatelnost výše uvedeného
rozhodnutí žalovaného, neboť z něj žádným způsobem nevyplývá, které konkrétní
podmínky zajištění byly v daném případě splněny. Rozhodnutí žalovaného tedy nelze
považovat za odůvodněné. Dále uvedla, že podle §124a zákona o pobytu cizinců
je policie oprávněna za splnění podmínek zajistit cizince, z čehož vyplývá, že je otázkou
uvážení správního orgánu, zda cizince zajistí nebo nikoliv. Zajistil-li žalovaný
stěžovatelku, aniž by zvážil i alternativní možnost nezajištění, překročil tím podle
stěžovatelky zákonem stanovenou mez správního uvážení. Pokud se žalovaný navíc
ani k dalším alternativám svého rozhodnutí nijak nevyjádřil, zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Zároveň poukázala na to, že jí byl předmětným zajištěním
způsoben nepřiměřený zásah do osobní svobody a že nebyly dostatečně chráněny zájmy
jejích nezletilých dětí, které byly zajištěny s ní v rozporu s čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). V posledním
bodě žaloby namítala rozpor rozhodnutí žalovaného s §124a a §124 zákona o pobytu
cizinců, přičemž uvedla, že byla zajištěna za účelem správního vyhoštění, nicméně v jejím
případě nelze vyhoštění vykonat. V této souvislosti zdůraznila, že je žadatelkou o udělení
mezinárodní ochrany, a proto k jejímu předání cizímu státu nemůže vůbec dojít. Zajištění
proto v daném případě neplní svůj účel. Na závěr uvedla, že k jejímu vycestování nemůže
dojít ani proto, že je osobou bez státní příslušnosti, přičemž žádný stát nevyslovil s jejím
přijetím na své území souhlas, tzn. žádný stát nemá povinnost stěžovatelku na své území
vpustit.
Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí žalovaného je stručné,
nicméně srozumitelné a odůvodněné, tj. přezkoumatelné. Ve správním řízení bylo
prokázáno, že podmínky zajištění stanovené v §124a zákona o pobytu cizinců splněny
byly. O vyhoštění stěžovatelky bylo již pravomocně rozhodnuto, výjezdní příkazy
nerespektovala, z České republiky nevycestovala a opakovaně podávala žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž takové její jednání svědčí realizaci zajištění. Krajský soud
má proto za to, že správní orgán o zajištění rozhodl zcela v souladu se zákonem.
K námitce nemožnosti jejího vycestování z důvodů, že je osobou bez státní příslušnosti,
krajský soud uvedl, že stěžovatelka sice jako osoba bez státní příslušnosti vystupuje,
ze správního spisu však tato skutečnost jednoznačně nevyplývá, neboť v předchozích
řízeních vystupovala jako občanka Sýrie. Navíc podotkl, že skutečnost, že stěžovatelka
nemá státní příslušnost, nic nemění na tom, že může být vrácena do země původu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost.
V kasační stížnosti uvádí, že krajský soud se nedostatečně zabýval humanitárním
aspektem jejího případu, když nepřihlédl ke stěžovatelčině závislosti na jejím manželovi A.
M. S., který rovněž žádá o mezinárodní ochranu a který taktéž podal kasační stížnost proti
jeho zajištění i proti zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K tomu dodává, že
na jejího manžela byl vydán v Sýrii zatykač pro jeho politické aktivity ve straně Yekiti.
Dále stěžovatelka namítá, že soud i žalovaný v rozporu se skutečností tvrdily,
že stěžovatelka účelově tvrdí, že není státní občanskou Syrské arabské republiky.
Na podporu svých tvrzení předkládá doklad, že je v Sýrii registrovaná jako cizinka. Uvádí,
že nebude-li jí a její rodině udělen v České republice azyl, potom je nepochybné,
že po návratu do Sýrie bude v této zemi pronásledována z důvodů absence syrského
státního občanství a dále kvůli svému manželovi. Kromě skutečnosti, že na něj byl vydán
zatykač, který dokládá, je navíc členem sdružení kurdských občanů v České republice,
které je syrskými orgány hodnoceno jako nepřátelská organizace. Přitom k pronásledování
v Sýrii podle stěžovatelky stačí již pouhá skutečnost, že žádala v České republice o azyl
a že je Česká republika v Sýrii zařazena mezi nepřátelské země. Vzhledem k výše
uvedenému (příkaz k zatčení) má za to, že má právo na udělení politického azylu. Žádost
na udělení politického azylu se neslučuje se zajištěním za účelem vyhoštění. Stěžovatelka
je názoru, že její žádost byla posouzena toliko z formálních důvodů, nikoli z důvodů
meritorních, přičemž se domnívá, že její případ je případem, pro nějž je v českém právním
řádu zakotvena ochrana osob politicky pronásledovaných prostřednictvím poskytnutí
mezinárodní ochrany.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neuvedla kasační důvody svého
podání, Nejvyšší správní soud z obsahu podání dovodil, že namítá důvody zakotvené
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V tomto ohledu přistoupil zdejší soud k přezkumu napadeného rozsudku
krajského soudu, shledal však, že převážná část námitek uplatněných v kasační stížnosti
jsou námitkami, které stěžovatelka v řízení před krajským soudem neuplatnila.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. platí, že ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Z dikce citovaného ustanovení tedy vyplývá, že poté, co bylo vydáno
přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu, nelze již oprávněně skutkové novoty
uplatňovat. Uvedení nových skutečností až v řízení před Nejvyšším správním soudem
brání tomuto soudu takové skutečnosti, resp. takové námitky stěžovatelem uplatněné
v kasační stížnosti, přezkoumávat. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaném pod č. 419/2004 Sb. NSS, bylo
uvedeno, že „§109 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby se kasační stížností neuplatňovala skutková nova,
ať již nastala před nebo po rozhodnutí krajského soudu. K takovým námitkám by Nejvyšší správní soud
nepřihlížel, tj. zacházel by s nimi v řízení o kasační stížnosti tak, jako by tu vůbec nebyly“. Smyslem
omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s. je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní
soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém
mohl rozhodovat soud v předchozím řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, všechna zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Právě
předestřené rovněž vyplývá z povahy Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního,
neboť jeho úkolem je především přezkoumávat rozhodnutí krajského soudu,
tj. jak se krajský soud vypořádal s tvrzeními uvedenými žalobcem v žalobě.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti soud zjistil, že převážná část
skutečností uvedených v kasační stížnosti, kterými stěžovatelka dokládá svá tvrzení
uplatněná u krajského soudu, že v jejím případě není možné správní vyhoštění
uskutečnit, jsou skutečnostmi novými. Zatímco v žalobě stěžovatelka tvrdila pouze
to, že její vyhoštění nelze v daném případě vykonat, neboť podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany a navíc je osobou bez státní příslušnosti, v kasační stížnosti k této
argumentaci doplnila, že je zcela závislá na svém manželovi, který rovněž podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Dále uvedla, že na jejího manžela byl vydán zatykač
pro jeho politické aktivity ve straně Yekiti, a proto by byla při návratu do Sýrie
pronásledována. Dodala, že pronásledovaná v Sýrii by byla rovněž také jen z důvodu,
že nemá syrské státní občanství, zažádala v České republice o azyl a její manžel je členem
sdružení kurdských občanů v České republice. Ke svým tvrzením dodala listinné důkazy.
Za stěžejní stěžovatelka považuje právě „Příkaz k zatčení“ jejího manžela, vydaný Syrskou
státní bezpečností, z něhož podle ní jednoznačně vyplývá, že jejímu manželovi hrozí
při návratu uvěznění a jí hrozí nebezpečí pronásledování. Ve světle výše uvedeného
je však nutno všechny tyto skutečnosti, nově uplatněné před kasačním soudem, posoudit
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. jako skutečnosti, které nebyly v řízení před krajským
soudem uplatněny, a proto k nim zdejší soud nemůže přihlížet. K předloženému zatykači,
který má doložit jí hrozící nebezpečí, Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného
podotýká, že tento zatykač je datován dnem 13. 7. 2009, překlad z arabského do českého
jazyka byl učiněn dne 17. 2. 2010 a řízení před krajským soudem bylo ukončeno
napadeným rozsudkem až dne 26. 8. 2010. Z daného vyplývá, že stěžovatelce
nic nebránilo tento argument již v řízení před krajským soudem vznést.
Za námitku výše uvedeného charakteru považuje Nejvyšší správní soud rovněž
námitku stěžovatelky, že její „žádost byla posouzena toliko z formálních důvodů a nikoliv
z důvodů meritorních“, přičemž z kontextu kasační stížnosti je patrno, že touto žádostí
je myšlena žádost o udělení mezinárodní ochrany. K danému zdejší soud nad rámec
nepřípustnosti takové námitky uvádí, že v nyní posuzovaném případě se přezkum týká
řízení o zajištění stěžovatelky za účelem vyhoštění, nikoli řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Ani v případě, že by tuto námitku stěžovatelka uplatnila již
v žalobě, by tato skutečnost nic neměnila na tom, že by se takovou otázkou nebyl zdejší
soud oprávněn v daném řízení zabývat.
Žádost o udělení mezinárodní ochrany je v nyní posuzované věci významná
pro to, že po dobu řízení o ní nelze cizince z České republiky vyhostit. Nemá však vliv
na oprávněnost žalovaného stěžovatelku v nyní posuzovaném případě zajistit.
V předmětné věci byla stěžovatelka zajištěna na základě §124a ve spojení s §124 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, přičemž z prvně citovaného ustanovení vyplývá, že policie
je oprávněna za účelem správního vyhoštění zajistit cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně
nebo podal žádost o mezinárodní ochranu, jestliže již bylo o jeho vyhoštění pravomocně rozhodnuto
nebo je řízení o správním vyhoštění zahájeno z důvodů podle §119 odst. 1 písm. a), anebo §119 odst. 1
písm. b) bodu 6 nebo 7. Předpokladem pro aplikaci §124a zákona o pobytu cizinců
je tedy porušení povinnosti vyplývající ze skutečnosti, že nebylo respektováno
pravomocné rozhodnutí o vyhoštění. Žádost o udělení mezinárodní ochrany v takovém
případě nebrání správním orgánům, aby zajištění provedly. Nejvyšší správní soud
má za to, že tomu je tak především proto, že již jednou bylo o vyhoštění pravomocně
rozhodnuto, přičemž toto rozhodnutí nebylo jeho adresátem respektováno. Znění
citovaného ustanovení tak zcela koresponduje s obecným předpokladem pro zajištění,
kterým je především to, že cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu
cizinců, a dále případy, kdy je evidován v evidenci nežádoucích osob.
V nyní posuzovaném případě je ze správního spisu patrno, že žalovaný o zajištění
podle §124a zákona o pobytu cizinců rozhodl na základě zjištění, že v minulosti proběhlo
řízení o vyhoštění, jehož výsledkem je pravomocné rozhodnutí o vyhoštění ze dne
29. 5. 2006, č. j. SCPP-913-9/PH-1OÚ-2006. Toto rozhodnutí nebylo stěžovatelkou
respektováno, neboť se dosud nacházela na území České republiky. Dále bylo žalovaným
zjištěno, že stěžovatelka je uvedena v evidenci nežádoucích osob. Z dosavadního jednání
stěžovatelky žalovaný naznal, že je zde nebezpečí, že stěžovatelka bude ztěžovat výkon
pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění po ukončení řízení o mezinárodní
ochraně, popřípadě opakovat své protiprávní jednání. Proto žalovaný stěžovatelku zajistil,
přičemž aplikoval výše uvedené ustanovení §124a zákona o pobytu cizinců ve spojení
s §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že cizince lze z důvodů uvedených
v odstavci 1 zajistit poté, co mu bylo doručeno písemné rozhodnutí o zajištění opatřené odůvodněním,
nebo poté, co takové rozhodnutí odmítne převzít; o odmítnutí převzít rozhodnutí pořídí policie záznam.
Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Z rozhodnutí
vyplývá, že toto bylo stěžovatelce na místě přetlumočeno. Odstavec první citovaného
ustanovení stanoví podmínky, za nichž lze cizince zajistit za účelem vyhoštění. Jednou
z podmínek zde stanovených a opravňujících policii k přistoupení k zajištění je existence
potenciálního nebezpečí, že by cizinec mohl mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění, kterou žalovaný výslovně ve svém rozhodnutí uvedl. V postupu
žalovaného proto Nejvyšší správní soud neshledal žádného pochybení a ztotožnil
se s názorem krajského soudu, že přestože je toto rozhodnutí stručné, je srozumitelné
a odůvodněné.
Následně se Nevyšší správní soud zabýval kasační námitkou, že žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudily stěžovatelčino tvrzení, že nemá žádnou státní příslušnost,
jako tvrzení účelové. V řízení před krajským soudem totiž tvrdila, že ji jako osobu
bez státní příslušnosti nepřijme žádný stát, a proto její vyhoštění nelze vykonat. Krajský
soud k danému uvedl, že je mu známo, že v předchozích řízeních vystupovala jako osoba
syrské státní příslušnosti a proto má za to, že její tvrzení je účelové, nicméně konstatoval,
že skutečnost, že by byla osobou bez státní příslušnosti, nic nemění na tom, že může být
vrácena do země původu. Nejvyšší správní soud k danému uvádí, že nelze krajskému
soudu vytýkat pochybnosti o stěžovatelčině tvrzení o tom, že je osobou bez státní
příslušnosti, neboť ze spisu tato skutečnost jednoznačně nevyplývá (např. na výše
označeném rozhodnutí o správním vyhoštění je uvedeno, že je syrské státní příslušnosti).
Stěžejním pro posouzení předmětné otázky ovšem je skutečnost, že samotná absence
státní příslušnosti automaticky nezakládá nemožnost cizince vrátit do země, v níž měl
před vycestováním do České republiky poslední trvalé bydliště. Tento závěr lze dovodit
např. z §179 zákona o pobytu cizinců. Rovněž pro účely zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, se při posuzování žádostí
o udělení mezinárodní ochrany v případě osob bez státní příslušnosti hodnotí podmínky
pro udělení ve vztahu k zemi jejího posledního trvalého bydliště (§2, §12, §14a a další).
Na tomto místě je nutno podotknout, že místo posledního trvalého bydliště stěžovatelky
je známo, přičemž Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svoje usnesení
ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92, kterým byla odmítnuta kasační stížnost
stěžovatelky ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany a ze kterého vyplývá,
že jím je Sýrie. Ve světle výše předestřeného nelze stěžovatelce přisvědčit, že by samotná
skutečnost, že je osobou bez státní příslušnosti, mohla vyloučit výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění.
Nejvyšší správní soud na závěr podotýká, že ze spisového materiálu je zřejmé,
že stěžovatelka nerespektovala výjezdní příkazy, přičemž opakovaně podala žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalovaného
a krajského soudu, že v případě stěžovatelky jde o cizinku, která dlouhodobě porušovala
právní předpisy České republiky a její zajištění za účelem vyhoštění podle §124a zákona
o pobytu cizinců bylo zcela oprávněné. Navíc v době, kdy k zajištění došlo, tj. 23. 2. 2010,
bylo již rozhodnuto Nejvyšším správním soudem výše uvedeným usnesením ze dne
4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92, o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky ve věci
udělení mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost. Její žádosti o udělení mezinárodní
ochrany tedy vyhověno nebylo, a přesto ani po té stěžovatelka z České republiky
neodcestovala a nadále nelegálně na území České republiky pobývala.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení
úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu