ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.212.2014:21
sp. zn. 9 As 212/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: B.
Š., zast. Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2013, č. j. KUJCK 54009/2013/ODSH,
ve znění opravného rozhodnutí vydaného dne 6. 1. 2014, č. j. KUJCK 99/2014/ODSH, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6.
2014, č. j. 10 A 148/2013 – 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2014, č. j. 10 A
148/2013 – 37, se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který
zamítl jeho žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Tábor, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
1. 7. 2013, č. j. METAB 32974/2013/OD/Ša. Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 98 000 Kč, neboť se dopustil správního deliktu podle §42b odst. 1 písm.
r) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pozemních komunikacích“), tím, že v rozporu s ustanovením §52 odst. 2 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jako
provozovatel motorového vozidla při přepravě nákladu, které překročilo při nízkorychlostním
kontrolním vážení hodnoty stanovené §15 odst. 1 písm. c) bod 4 a odst. 2 písm. c) vyhlášky
č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
o schvalování technické způsobilosti“).
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uvedený skutek byl dostatečně zjištěn
na základě protokolu o nízkorychlostním kontrolním vážení vozidla a vážního listu ze dne
15. 10. 2012, č. 201/2012 (dále jen „vážní lístek“). Znakem skutkové podstaty dle §42b odst. 1
písm. r) zákona o pozemních komunikacích není objektivní stránka deliktu spočívající v přikázání
nebo dovolení sankcionovaného jednání, ale provozování vozidla překračujícího při vážení
stanovené hodnoty. Stěžovatel sám připustil, že k překročení hodnot došlo a nezpochybnil,
že by nebyl provozovatelem váženého vozidla, a proto má žalovaný zákonné znaky za naplněné.
[3] Prokázání liberačního důvodu dle §43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích leží
na straně stěžovatele. Ten však navrhnul pouze výslech svědků, předvolání k podání vysvětlení
a doložení svých povinností (odborná způsobilost řidiče, splnění poučovací povinnosti, systém
školení, provedení a doložení systému kontroly, systému organizace a evidence provedené
dopravy). Povinností správního orgánu není se těmito návrhy řídit. Správní orgán I. stupně
považoval provedené důkazy za dostatečné k rozhodnutí ve věci, a proto další neprovedl
a rozhodl ve věci. Navrhované doložení splnění povinností tím, že byl řidič ze strany
zaměstnavatele poučen a byl povinen dodržovat platné právní předpisy, nepostačuje ke zproštění
odpovědnosti za správní delikt. Stěžovatel se nemůže zprostit své odpovědnosti odkazem na
porušení povinnosti vlastními zaměstnanci, případně osobami, které při výkonu své činnosti
používá. Účelem ustanovení obsahujícího liberační důvod je zabránění sankce ve zcela
výjimečných případech, kdy by uložení odporovalo jejímu smyslu. Připuštěním navrhovaných
liberačních důvodů by mohlo být liberační ustanovení aplikováno ve velkém množství případů,
a ztratilo by tak povahu výjimky z obecného pravidla, což by znamenalo ohrožení veřejného
zájmu. Značné překročení stanovených hodnot zjištěných při vážení vozidla poškozuje síť
pozemních komunikací, ale rovněž ohrožuje zdraví a život účastníků silničního provozu.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že vážní lístek obsahoval všechny předepsané
náležitosti. Z tohoto lístku měl soud za prokázané, že se stěžovatel dopustil správního deliktu dle
§42b odst. 1 písm. r) zákona o pozemních komunikacích, neboť jako podnikající fyzická osoba
provozoval vozidlo, které překročilo svou hmotností maximální povolené hodnoty. Překročení
hmotnostních limitů stěžovatel nezpochybňoval. Správnost měření dokládá ověření měřidla, které
bylo v době vážení platné.
[5] Stěžovatel spatřoval naplnění liberačního důvodu dle §43 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích v tom, že řidiče nákladního vozidla řádně proškolil a poučil o povinnostech při
řízení nákladního vozidla. Soud tento potup nepovažoval za dostatečný, protože nepředstavuje
zákonem předpokládané veškeré úsilí, které po něm lze požadovat, aby porušení zákonem
stanovené povinnosti zabránil. Základní možností předcházení přetížení nákladních vozidel
představuje provádění průběžné kontroly váhy vozidel. Protože takové kontroly nebyly
prováděny, nelze dospět k závěru, že liberační důvod byl naplněn. Bez ohledu na to, jakou důvěru
chová stěžovatel ke svým zaměstnancům na jejich kvality zaručené řádným proškolením či
poučením, je v jeho možnostech samostatně zjišťovat kontrolu hmotnosti vozidel. Nemůže
se zprostit odpovědnosti za správní delikt odkazem na řádné poučení a proškolení svých řidičů.
Stěžovatel mohl a měl o přetížení jím provozovaných vozidel vědět.
[6] Důkazní břemeno ohledně splnění liberačního důvodu tíží stěžovatele. Není povinností
správních orgánů vyhledávat a zjišťovat důkazy ohledně naplnění tohoto důvodu za něj.
Stěžovatel pouze v přípisu ze dne 24. 6. 2013 uvedl, že navrhuje předvolat provozovatele a vyzvat
jej k doložení splnění povinností – prokázání odborné způsobilosti řidičů, splnění poučovací
povinnosti, provedení školení a doložení evidencí dopravy. Navržené důkazy prokazovaly
žalovaným nerozporované skutečnosti, nikoliv vynaložení veškerého úsilí k zabránění spáchání
deliktu. Naplnění liberačního důvodu se proto nepodařilo prokázat.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které uplatňuje námitky,
jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Krajský soud část stěžovatelovy argumentace přešel, což mu umožnilo dojít k závěru
o nedostatečnosti vynaložení veškerého možného úsilí, aby nedošlo k porušení závazných norem.
Soud zatížil napadené rozhodnutí zmatečností, pokud se vyhnul argumentaci vznesené v žalobě
na str. 5, čl. VI a zúžil ji toliko na formální obsahové splnění citované vyhlášky.
[9] Konstrukce žalovaného převzatá soudem, že prokázání skutku přetížení vozidla a udělení
blokové pokuty řidiči samo o sobě vede k odpovědnosti provozovatele, je projevem dovození
absolutní objektivní odpovědnosti za správní delikt. To však nedopovídá předpokladům
§43 zákona o pozemních komunikacích.
[10] Krajský soud reprodukuje pouze část návrhů, pokud uvádí, že stěžovatel spatřuje vyvinutí
veškerého úsilí v předcházení porušení zákonných povinností v řádném proškolení a poučení
o povinnostech při řízení nákladních vozidel. Stěžovatel požadoval a navrhoval výslech
zasahujících policistů – kontrolních pracovníků a řidiče nákladního vozidla. Dále uváděl návrh
na předvolání k podání vysvětlení samotného provozovatele nákladního vozu ohledně doložení
splnění povinností (odborná způsobilost řidiče, splnění poučovací povinnosti, systém školení,
provedení a doložení systému kontroly, systém organizace a evidence dopravy).
[11] Tvrzení soudu, že stěžovatel žádným způsobem hmotnost jím provozovaných vozidel
neověřoval, a proto nelze dojít k závěru, že splňuje liberační důvod dle §43 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích, je neudržitelné, neboť z celého spisového materiálu vyplývá,
že navrhoval provedení dokazování, v rámci kterého by byl schopen liberační důvod doložit.
Konstatování, že neunesl důkazní břemeno, je podle jeho názoru účelové, nepřesné
a neudržitelné s ohledem na obsah přípisu ze dne 24. 6. 2013, kde navrhoval provedení důkazů,
a odvolání ze dne 19. 7. 2013, kde poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48. V tomto rozhodnutí je vyjádřen princip řádného zjišťování
rozhodných okolností. Shrnutí soudu, že v daném případě byl dostatečně zjištěn skutkový stav
na základě vážního lístku, je zkreslené a nepravdivé. Jediný důkaz vystavený na místě, z něhož
byla dovozena subjektivní odpovědnost za přestupek, neunese kritéria důkazního břemene
v rovině objektivní odpovědnosti, a to s ohledem na ostatní nepřipuštěné důkazy.
[12] Nezákonnost stěžovatel shledává v nesprávném posouzení právní otázky ohledně
nemožnosti řádně uplatnit důkazy, kterými se snažil prokázat, že nepřikázal ani nepovolil
sankcionované jednání, a že byly odmítnuty všechny jím uplatněné liberační důvody. Tím byly
porušeny: zásady činnosti správních orgánů dle §2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zásady materiální pravdy a vyhledávací dle
§50a a §51 správního řádu; předpoklady objektivní odpovědnosti dle §43 zákona o pozemních
komunikacích (v této souvislosti mimo jiné poukazuje na dovození principu absolutní
odpovědnosti); a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (v této souvislosti mimo jiné odkazuje na rezignování
na argumentaci vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 4 As 28/2006 – 65).
[13] Vady řízení s vlivem na zákonnost spočívají v odmítnutí všech důkazů a návrhů. Vážní
lístek jako jediný podklad neunese kritéria důkazu pro objektivní odpovědnost. Tyto vady jsou
porušením zásad dle §3, §50 a §51 - 56 správního řádu.
[14] Nepřezkoumatelnost je spatřována v tom, že soud své stanovisko opřel o skutečnosti,
které nezjistil, ale pouze dovodil, že nebyly splněny. Tvrzení, že hmotnost vozidla neověřoval,
je pouze neověřenou hypotézou. V této souvislosti mimo jiné odkazuje na rezignaci
na vyjádření k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2010, č. j. 5 As 60/2009 – 163.
[15] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[18] Nejprve se soud zabýval nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Pokud by totiž
byla tato vada shledána, mohlo by to bránit přezkumu dalších stížních námitek. Jde o vadu
natolik závažnou, že k ní soud přihlíží i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Při posuzování této otázky vyšel ze své judikatury týkající se nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek důvodů. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod
č. 133/2004 Sb. NSS, se podává, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací
důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je
dána také tehdy, pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[20] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se vyhnul řádné argumentaci vznesené v žalobě
na str. 5, čl. VI a zúžil ji jenom na formální splnění předepsaných obsahových náležitostí. Ve své
podstatě, tak namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ač ji označuje za zmatečnost.
[21] Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil, že stěžovatel v čl. VI žaloby vznesl námitku,
že správní orgán I. stupně přípis ze dne 24. 6. 2013 zcela ignoroval, aniž by to jakkoliv odůvodnil.
Správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí s dokumentem a konkrétními návrhy vypořádal
pouze tak, že k nim přihlédl, aniž by to jakkoliv rozvedl. Nezabýval se argumentací včetně
nabízené judikatury ohledně předpokladů objektivní odpovědnosti a rezignoval na jakékoliv
odůvodnění přijatého postupu. Stěžovatel za zmatečné považuje opomenutí §125d a §125e
zákona o silničním provozu, pokud bylo stěžovatelem argumentováno rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 – 65, zde navíc žalovaný supluje
povinnost správního orgánu I. stupně a nepřípustně rozšiřuje odpovědnost dle §10 odst. 3
zákona o silničním provozu. Vadné je i nevypořádání se s kolizí mezi delikty uvedenými v zákoně
o silničním provozu a v zákoně o pozemních komunikacích. Dále namítá nesprávnou formulaci
nejvyšší povolené hmotnosti dle §15 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti. Rovněž
žalovanému vytýká odmítnutí rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 6 A 126/2006
(pozn. Nejvyššího správního soudu: zde má zřejmě na mysli rozsudek ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 126/2002 – 27), s odkazem na použití pozdějšího práva.
[22] Krajský soud na výše uvedenou argumentaci nijak nereagoval. Tímto postupem porušil
§72 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů,
jakož i právo stěžovatele na spravedlivý proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, podle něhož jsou soudy povinny „svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny
též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem
stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1
Listiny“]. Námitka nepřezkoumatelnosti je z důvodu nevypořádání části žalobní argumentace
proto důvodná.
[23] Stěžovatel nepřezkoumatelnost dále spatřuje v tom, že krajský soud své rozhodnutí opřel
o skutečnosti, které nezjistil, nýbrž pouze dovodil, že nebyly splněny. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel měl možnost kontrolovat hmotnost nákladních
vozidel a jimi přepravovaného nákladu. Protože v nyní posuzované věci hmotnost
provozovaných vozidel neověřoval, nenaplnil liberační důvod dle §43 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích. Ke zproštění odpovědnosti za správní delikt nepostačuje řádné
proškolení a poučení řidičů.
[24] Stěžovatel však nikdy neuváděl, že by hmotnost vozidel či nákladu nekontroloval, resp.
není vůbec zřejmé, zda provádění vážení vozidel či nákladu neměl v úmyslu prokázat svými
důkazními návrhy (zejména podání vysvětlení ohledně doložení splnění povinnosti provedení
a doložení systému kontroly. V rámci správního řízení a řízení před krajským soudem nebyl
proveden žádný důkaz, ze kterého by tato skutečnost plynula. Správní orgány a krajský soud
ostatně vycházely při svém rozhodování toliko z jediného důkazu, a to vážního lístku. Skutečnost,
zda stěžovatel vážení vozidla a nákladu prováděl či neprováděl, v řízení zjišťována nebyla. Závěr
krajského soudu je proto nepřezkoumatelný.
[25] Jedná se při tom o stěžejní východisko odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého
krajský soud vyvozuje závěr, že stěžovatel nevynaložil veškeré úsilí, které po něm lze požadovat
k zabránění porušení zákonné povinnosti v dané věci, a proto nenaplnil liberační důvod dle
§43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a to i kdyby své řidiče náležitě proškolil a poučil.
[26] Závěr, dle kterého proškolení a poučení řidičů pro naplnění liberačního důvodu
nepostačuje, není podložen žádnou úvahou. I tento závěr je proto nepřezkoumatelný, neboť
soud mimo shora uvedeného konstatování, že stěžovatel neprováděl kontrolu váhy, a proto
nepostačuje proškolení a poučení řidičů, nic jiného neuvedl. Z jeho odůvodnění nelze seznat, zda
by řádné vážení nákladních vozů či nákladu bylo samo o sobě způsobilé zprostit stěžovatele
odpovědnosti za správní delikt. Soud bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění dospěl k závěru,
že kontrolou váhy bylo možné vynaložit větší úsilí než proškolením a poučením řidičů.
[27] V této souvislosti lze poukázat na judikaturu, ve které se ke shodně formulovanému
liberačnímu ustanovení obsaženým v řadě jiných právních předpisů, vyslovil Nejvyšší správní
soud. Jedná se např. o rozsudek dne 30. 9. 2014, č. j. 2 As 51/2013 – 22 [který se vyslovil k §182
odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů], či ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 – 33 [který se vyslovil
k §10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných
hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění
pozdějších předpisů]. Obdobně lze inspirativně poukázat i na rozsudek ze dne 18. 4. 2013,
č. j. 1 As 188/2012 - 30.
[28] Pokud je dále v kasační stížnosti poukazováno na absenci vyjádření k rozsudku
č. j. 5 As 60/2009 - 163, je nutné trvat na tom, že povinnost soudu řádně odůvodnit své
rozhodnutí nemůže být pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď
na každé jednotlivé tvrzení účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 201/04, publ. jako N 3/36 SbNU 19, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05,
publ. jako N 108/41 SbNU 349, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako
N 207/54 SbNU 565). Zvláště pokud v nynější věci bylo v žalobě odkazováno na obecné
závěry o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vyslovené v uvedeném rozsudku. Námitka
nepřezkoumatelnosti z této příčiny je proto nedůvodná.
[29] Soud se dále nemohl vyslovit ani ke kasační námitce, zda tvrzené skutečnosti
a navrhované důkazy mohly vést k prokázání liberačního důvodu dle §43 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích, protože část rozsudku krajského soudu týkající se liberačního
důvodu, resp. jeho nenaplnění, byla nepřezkoumatelná. Nelze se proto vyjádřit ani k otázce, zda
neprovedením uvedených důkazů bylo zasaženo do stěžovatelových práv.
[30] Za dané situace by bylo předčasné důkazní návrhy a skutková tvrzení hodnotit, nicméně
Nejvyšší správní soud musí korigovat krajský soud ve výčtu okolností, ohledně kterých stěžovatel
navrhoval svoje předvolání. Soud totiž opomněl uvést, že v přípisu ze dne 24. 6. 2013 stěžovatel
mimo jiné navrhl svoje předvolání k podání vysvětlení ohledně doložení splnění povinnosti
provedení a doložení systému kontroly.
[31] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v části
nepřezkoumatelný, nebrání tato skutečnost přezkumu rozsudku z pohledu dalších
kasačních námitek napadajících závěry, které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části
rozsudku (viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Takovouto oddělitelnou, a tedy
i přezkoumatelnou částí rozsudku je i otázka příklonu k principu absolutní odpovědnosti
za správní delikt, otázka rozložení důkazního břemene ohledně liberačního důvodu a otázka
vážního lístku coby důkazu pro objektivní odpovědnost.
[32] Pokud stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 As 7/2011 – 48, je nutné poukázat na skutečnost, že toto rozhodnutí řeší uplatnění
koncentrační zásady dle §82 odst. 4 správního řádu v řízeních vedených z moci úřední, v nichž
má být účastníkovi řízení uložena nějaká povinnost. V nyní souzené věci otázka uplatnění
koncentrace ve správním řízení vůbec řešena nebyla. V uvedeném rozhodnutí je citován
§50 odst. 3, věta druhá, správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu
zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena. Jestliže stěžovatel poukazuje na toto ustanovení a snaží se tím zvrátit závěr
o rozložení důkazního břemene ohledně prokázání liberačního důvodu, je nutné odkázat
na judikaturu zdejšího soudu. V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2009 – 163, se uvádí,
že: [z] hlediska důkazní teorie se tedy jedná o tzv. liberační důvod, kdy žalobce připouští negativní právní stav,
avšak prokazuje, že z důvodu existence jiných skutečností na něj nelze nazírat jako na stav nezákonný. Pokud
by prokázal existenci tvrzených skutečností, pak by skutečně mohl zvrátit hodnocení původně zřejmě nezákonného
stavu ve svůj prospěch. Je však nutno konstatovat, že v každém případě leží prokázání liberačního důvodu zcela
na straně toho, kdo jej tvrdí. Ustanovení §50 odst. 3, věta druhá, správního řádu proto nelze vykládat
tak, že by obracelo důkazní břemeno stran liberačního důvodu, neboť to vždy leží na straně
osoby, která se chce liberovat.
[33] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že předpoklad jeho odpovědnosti staví pouze
na faktu zjištění hmotnosti vozidla, které v zásadě nelze zpochybnit. Tato úvaha je příklonem
k pojetí absolutní odpovědnosti, která neodpovídá předpokladům daným v §43 zákona
o pozemních komunikacích. Uvedenou námitku hodnotí soud jako nedůvodnou, krajský soud
v nyní posuzované věci nevylučuje aplikaci uvedeného liberačního důvodu, pouze dovodil,
že ohledně něho nebylo uneseno důkazní břemeno. Takový postup nelze vnímat jako příklon
k absolutnímu principu odpovědnosti bez možnosti liberace.
[34] Co se týče námitky, že vážní lístek sám o sobě neunese kriteria důkazu pro objektivní
odpovědnost, je zdejší soud zajedno s krajským soudem v tom, že k prokázání odpovědnosti
za správní delikt dle §42b odst. 1 písm. r) zákona o pozemních komunikacích v nynější věci
postačuje vážní lístek ve spojení se zjištěním provozovatele vozidla. Relativně samostatnou
otázkou je pak případné prokázání liberační důvodu, který jako výluka zbavuje subjekt,
který se ho dovolává, objektivní odpovědnosti za správní delikt. Uvedená kasační námitka
je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je soud vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí musí vypořádat stěžovatelem vznesenou argumentaci,
kterou v napadeném rozhodnutí opomenul vypořádat. Dále musí vyložit, z jakých důvodů jsou či
naopak nejsou stěžovatelem namítané tvrzení a důkazy způsobilé naplnit liberační důvod dle §43
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Pokud krajský soud přezkoumatelným způsobem
dospěje k závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti jsou ve vztahu k zákonem stanovenému
liberačnímu důvodu bez významu, nemusí navržené důkazy provést.
[36] V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu