ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.220.2014:34
sp. zn. 9 As 220/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Obec
Dlažkovice, se sídlem v Dlažkovicích 65, zast. Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou
se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne
19. 10. 2012, č. j. 11261/12-1700-506634, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 15 Af 384/2012 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne
5. 12. 2011, č. j. 00310348/11/214984507527, vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 3 986 000 Kč. Odvolání proti platebnímu výměru bylo Finančním
ředitelstvím v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) zamítnuto a napadené rozhodnutí
potvrzeno, vše rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku.
[2] Finanční ředitelství se ztotožnilo se závěrem, že žalobkyně, která je příjemcem peněžních
prostředků ze státního rozpočtu na financování akce „Oprava vodní záchytné nádrže zasažené
živelní pohromou p. p. č. 42, Dlažkovice,“ porušila rozpočtovou kázeň podle §44 odst. 1
písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících
zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových
pravidlech“). V prvé řadě nedodržela termíny a systém financování akce, tedy neoprávněně
použila prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. e) zákona
o rozpočtových pravidlech. Dále porušila §14 odst. 11 téhož zákona, neboť v dodatečném
přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za 4. čtvrtletí roku 2008 uplatnila nárok
na odpočet DPH z části přijatých zdanitelných plnění, která hradila z poskytnuté dotace, částku
odpočtu však do jednoho měsíce od podání přiznání neodvedla na účet finančního vypořádání.
Tím zadržela peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. f) zákona
o rozpočtových pravidlech. Za uvedená porušení byl žalobkyni vyměřen odvod ve výši určené
podle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, v tomto případě odpovídající plné
výši poskytnuté dotace.
[3] Rozhodnutí finančního ředitelství napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“), který její žalobu zamítl rozsudkem citovaným v záhlaví.
[4] Před posouzením věci samé uvedl, že ve smyslu §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §5, §7 písm. a)
a §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, se od 1. 1. 2013 místo finančního ředitelství stalo žalovaným Odvolací finanční
ředitelství. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu, který uplatnila žalobkyně,
přičemž zdůraznil, že povinností žalobkyně je tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část
odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Z hlediska uplatněných
námitek však byla žaloba naprosto nedůvodná.
[5] Krajský soud nejprve shrnul skutkový stav, aby následně vymezil otázku spornou mezi
účastníky, tedy zda se žalobkyně výše uvedeným jednáním dopustila neoprávněného použití
a zadržení peněžních prostředků ze státního rozpočtu ve smyslu zákona o rozpočtových
pravidlech, a pokud ano, podle jakého zákonného ustanovení jí měl být vyměřen odvod.
[6] Poté soud vyložil, že žalobkyně porušila povinnost dodržet termíny dotované akce
a systém jejího financování. Ty sice byly v Podmínkách poskytnutí dotace ze státního rozpočtu
v rámci Regionálního programu Obnova obecního a krajského majetku postiženého živelní nebo
jinou pohromou (dále jen „dotační podmínky“) vymezeny jako méně závažná porušení ve smyslu
§14 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech, nicméně žalobkyně porušila také povinnost
stanovenou v §14 odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, což méně závažným porušením
rozpočtové kázně nebylo. Proto žalovaný určil výši odvodu správně podle §44a odst. 4 písm. c)
zákona o rozpočtových pravidlech, nikoliv podle písm. a) téhož ustanovení. Při tomto postupu
neměl prostor pro správní uvážení, neboť výše odvodu byla stanovena zákonem.
[7] Závěrem krajský soud podotkl, že z rozpočtového zákona i judikatury správních soudů
(včetně Nejvyššího správního soudu) vyplývá, že na dotaci není právní nárok. O jejím poskytnutí
rozhoduje poskytovatel na základě žádosti příjemce, který je pak vázán dotačními podmínkami
a také rozpočtovým zákonem. Pokud žalobkyně přijala dotaci a byla seznámena s dotačními
podmínkami, v této podobě pro ni byly závazné.
[8] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Shodně jako
v žalobě uvedla, že rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem bylo nesprávné, neopíralo
se o zákonné důvody a jeho správní uvážení vybočilo ze zákonných mezí. Žalovaný nepřihlédl
ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, přistupoval k nim selektivně a v neprospěch
stěžovatelky. Stěžovatelka se dle svého názoru nedopustila zadržení finančních prostředků
ani jejich neoprávněného použití; v zásadě tedy nedošlo k porušení zákona o rozpočtových
pravidlech. Jediné pochybení stěžovatelky by mohlo být spatřováno v administrativní chybě
v dodatečném přiznání k DPH. Dle jejího názoru tedy neměl být použit postup podle
§44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, ale maximálně podle písm. a) téhož
ustanovení.
[10] Následně stěžovatelka obecně zdůvodňovala, proč byl výklad žalovaného v rozporu
s účelem a smyslem poskytnuté dotace, a v souvislosti s tím odkázala na čl. 9 odst. 7 Evropské
charty místní samosprávy. Navrhla, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a žalovanému
stanovena povinnost nahradit jí náklady řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svoje stanovisko k žalobě a správní
spis, jednotlivé body své argumentace pouze stručně shrnul. Protože se ztotožnil se závěry
krajského soudu, navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a stěžovatelce
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné,
a stěžovatelka je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší
správní soud přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, že napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci, tedy kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jednotlivé námitky byly velmi obecné, ty konkrétnější
z nich se vztahovaly pouze k jednomu z porušení rozpočtové kázně, a to k zadržení peněžních
prostředků ze státního rozpočtu z důvodu nedodržení povinnosti stanovené v §14 odst. 11
zákona o rozpočtových pravidlech. Stěžovatelka navíc v kasační stížnosti argumentovala zcela
shodně jako v žalobě. Proto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné na úvod zdůraznit,
že pro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí platí dispoziční zásada, dle které soud
přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů a z těch musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů žalobce (stěžovatel) považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jak vyplývá z §75 odst. 2, věty prvé, a §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Obsah a kvalita žaloby tak v podstatě předurčuje obsah a kvalitu
rozhodnutí soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, nebo ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 432). Nejvyšší správní
soud dále předesílá, že se ztotožňuje s vypořádáním námitek stěžovatelky v odůvodnění
napadaného rozsudku. Argumentaci krajského soudu navíc stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec
nereflektovala a nepřinesla tak jediný relevantní důvod pro to, aby Nejvyšší správní soud dospěl
k odlišnému závěru.
[15] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka nedodržela termín realizace dotované akce
(do 31. 12. 2008) a porušila systém jejího financování, neboť vlastní zdroje nepoužila v roce
2008, ale až v roce 2009, čímž porušila dotační podmínky. Nejvyšší správní soud se tedy
ztotožňuje s krajským soudem, že stěžovatelka tak neoprávněně použila peněžní prostředky
poskytnuté ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech.
[16] Dále ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka zahrnula do finančního vypořádání
dotované akce náklady včetně DPH. Po dokončení dotované akce podala dodatečné přiznání
k DPH za 4. čtvrtletí roku 2008, kterým uplatnila nárok na odpočet DPH ve výši 127 304 Kč
ze základu daně ve výši 669 896 Kč, a to z části přijatých zdanitelných plnění v souvislosti
s dotovanou akcí, která hradila z poskytnuté dotace. Takovou situaci výslovně předvídal
§14 odst. 11, věta druhá, zákona o rozpočtových pravidlech, ve znění v době rozhodné, podle
kterého měla stěžovatelka povinnost do měsíce od uplatnění nároku odvést částku odpočtu
na účet finančního vypořádání. Jelikož stěžovatelku tuto povinnost nesplnila, Nejvyšší správní
soud se opět ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že neoprávněně zadržela peněžní
prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. f) zákona o rozpočtových
pravidlech.
[17] Podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech je neoprávněné použití
nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu,
Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem porušením rozpočtové kázně.
[18] Podle §44a odst. 3 písm. a) téhož zákona je fyzická osoba nebo právnická osoba jiná
než stát, která porušila rozpočtovou kázeň, povinna provést prostřednictvím místně příslušného
finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu, jestliže porušila
rozpočtovou kázeň podle §44 odst. 1 písm. b) tím, že neoprávněně použila nebo zadržela
peněžní prostředky podle §44 odst. 2 písm. h).
[19] Výši odvodu za porušení rozpočtové kázně stanovuje §44a odst. 4 zákona
o rozpočtových pravidlech. Dle jeho písmene a) činí v případě neoprávněného použití prostředků
dotace neobsahující prostředky od Evropské unie, jímž bylo výhradně nesplnění podmínek, které
byly v rozhodnutí o dotaci vyčleněny jako méně závažné (§14 odst. 5), 5 % z celkové částky
dotace, avšak odvod za porušení rozpočtové kázně nemůže být vyšší než částka dotace vyplacená
ke dni porušení rozpočtové kázně; totéž platí v případě neoprávněného použití prostředků
takové dotace, jímž byla výhradně nesplnění stanovených podmínek, která byla uvedena
v rozhodnutí o dotaci rovněž jako méně závažná (§14 odst. 5). Písmeno b) se týká dotací
obsahujících prostředky od Evropské unie, což nebyl případ dotace stěžovatelce. V ostatních
případech činí výše odvodu částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň [§44a odst. 4 písm. c)
zákona o rozpočtových pravidlech].
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka neoprávněně použila a zadržela peněžní
prostředky ze státního rozpočtu, čímž porušila rozpočtovou kázeň, a proto jí byl vyměřen odvod
do státního rozpočtu. Výše odvodu nemohla být určena podle §44a odst. 4 písm. a) zákona
o rozpočtových pravidlech, neboť jeho podmínkou je, že neoprávněné použití prostředků
spočívalo výhradně v nesplnění podmínek, které byly v rozhodnutí o dotaci vyčleněny jako méně
závažné podle §14 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech. Stěžovatelka však porušila i jiné
své povinnosti, než povinnosti vyčleněné poskytovatelem dotace jako méně závažné. Jednak
nedodržela povinnost uvedenou v §14 odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, jednak lhůtu,
v níž mělo být dosaženo stanoveného účelu (tj. dokončení dotované akce) ve smyslu §14 odst. 3
písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Výše odvodu byla tedy správně vyměřena
podle §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech. Nejvyšší správní soud dodává,
že uvedené podmínky ani nemohly být vyčleněny jako méně závažné. Podle §14 odst. 5 zákona
o rozpočtových pravidlech může poskytovatel v rozhodnutí o dotaci, která neobsahuje
prostředky od Evropské unie, vyčlenit z podmínek, které v něm příjemci ukládá podle odstavce 3
písm. g) téhož ustanovení, podmínky méně závažné nebo uvést, která nesplnění podmínek
uložených podle odstavce 3 písm. g) jsou méně závažná, například nepodstatné nedodržení
některých lhůt. V uvedených případech se však nejedná o podmínky podle odst. 3 písm. g)
citovaného ustanovení, neboť to pojednává o případných dalších podmínkách, které musí
příjemce v souvislosti s použitím dotace nebo návratné finanční výpomoci splnit. Lhůta,
v níž má být dosaženo stanoveného účelu, je však povinnou součástí rozhodnutí o dotaci
podle §14 odst. 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Povinnost odvést částku odpočtu
DPH za shora uvedených podmínek byla výslovně stanovena zákonem, konkrétně §14 odst. 11
rozpočtového zákona.
[21] K argumentaci smyslem a účelem poskytnuté dotace, respektive námitce, že poskytnutí
dotace nezbavuje obci práva uplatnit odpočet DPH, Nejvyšší správní soud opět odkazuje
na odůvodnění rozsudku krajského soudu, které vycházelo z judikatury soudu zdejšího. Na dotaci
není právní nárok a její poskytnutí ze státního rozpočtu je de facto dobrou vůlí státu, která musí
být na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami zavazujícími jejího příjemce. Právě proto
je příjemce dotace povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dodržovat zákonné
podmínky a také podmínky obsažené ve smlouvě či rozhodnutí o poskytnutí dotace
(srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 113/2007 – 63;
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle
§110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou.
[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu