ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.242.2015:55
sp. zn. 9 As 242/2015 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Mirko Möllen, advokát se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo,
insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem
Germeringerstrasse 1, Krailling, Spolková republika Německo, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem,
advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti žalovanému: Zeměměřický
a katastrální inspektorát v Pardubicích, se sídlem Čechovo nábřeží 1791, Pardubice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. ZKI PA-O-66/342/2014/5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 30 A 31/2015 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti tamtéž specifikovanému
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jím rozhodoval o odvolání žalobce proti rozhodnutí
Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Hradec Králové
(dále jen „katastrální úřad“), ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. OR-486/2014-602.
[2] Výrokem I. žalovaný nevyhověl nesouhlasu zahraniční společnosti VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft s neprovedením opravy v katastrálním operátu ve smyslu §36 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální
zákon“), protože chyba, jejíž opravu společnost požadovala, nepředstavovala chybu podle
zmíněného ustanovení. Ve výroku II. rozhodl, že jako vlastník nemovitostí v katastrálních
územích Lišice, Lužec nad Cidlinou, Chlumec nad Cidlinou a Nepolisy bude nadále evidována
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka, IČ 27093948, a formálně zpřesnil
označení některých nemovitostí.
[3] Nesprávnost, kterou VIKTORIAGRUPPE v údajích obsažených v katastrálním operátu
spatřovala, spočívala v tom, že jako vlastník nemovitostí tam byl uveden její odštěpný závod
zřízený v České republice (do 31. 12. 2013 právně označovaný jako organizační složka),
tedy VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka, nikoli samotná společnost.
Vzhledem k tomu, že odštěpný závod nemá právní subjektivitu, nemůže vlastnit majetek,
z čehož VIKTORIAGRUPPE dovozovala, že vlastnické právo svědčí přímo jí. Domáhala se,
aby chybný údaj v katastru nemovitostí byl opraven a nadále byla jako vlastník vedena tato
společnost.
[4] Správní orgány s požadovanou opravou nesouhlasily (viz oznámení katastrálního úřadu
ze dne 19. 11. 2014, č. j. OR-486/2014-602, se kterým společnost projevila nesouhlas,
a následná rozhodnutí specifikovaná shora). Zastávají totiž názor, že postupem podle §36 odst. 1
katastrálního zákona má být dosaženo toho, aby údaje v katastru nemovitostí byly uvedeny
do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. V projednávané věci však vlastnické právo bylo
zapsáno v souladu s listinami založenými ve sbírce (v kupních smlouvách, uložených ve sbírce
listin pod sp. zn. V-6499/2005-602, V-3554/2006-602, V-5526/2008-602, V-7228/2009-602
a V-9086/2009-602, byla jako nabyvatel označena organizační složka), institut opravy chyby
proto nelze k řešení popsaného problému využít. Katastrálnímu úřadu ani žalovanému v tomto
typu řízení nepřísluší hodnotit, zda je organizační složka nadána právní subjektivitou či posuzovat
otázku vlastnického práva k nemovitostem.
[5] Žalovaný navázal, že v projednávané věci lze uvažovat pouze o správnosti či nesprávnosti
rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Tuto otázku však nelze řešit v řízení o opravě
chyby v katastrálním operátu, neboť ve své podstatě se jedná o problém spadající do práva
soukromého. Také připomněl, že proti rozhodnutí o povolení vkladu není přípustný žádný
opravný prostředek a právní úprava počítá s tím, že bránit se lze až proti provedenému vkladu,
a to žalobou o určení právního vztahu k nemovitosti.
[6] Krajský soud přisvědčil názoru správních orgánů. Především zdůraznil, že v projednávané
věci nebylo možné zpochybňovat správnost rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva
k nemovitostem; katastrální úřad byl těmito rozhodnutími vázán. Správně provedený zápis,
byť na základě zřejmě nesprávného rozhodnutí o povolení vkladu, nelze považovat za zřejmý
omyl ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
[7] K námitce žalobce, že rozhodnutí o povolení vkladu je nicotné, uvedl, že správní orgány
nemohly v tomto řízení nicotnost vyslovit ani k ní přihlédnout. Navíc jí dle krajského soudu nic
nenasvědčuje. V kupních smlouvách i návrzích na vklad práv do katastru nemovitostí byl jako
nabyvatel označen odštěpný závod, který byl identifikován v souladu s tehdy platným zápisem
v obchodním rejstříku. Katastrální úřad proto logicky rozhodoval o vkladu vlastnických práv
odštěpného závodu a nepříslušelo mu vykládat úmysl smluvních stran, kterým dle žalobce bylo
převést vlastnické právo na VIKTORIAGRUPPE. Především by však závěr o nicotnosti
rozhodnutí o povolení vkladu nic nezměnil na tom, že správní orgány nemohly provést žalobcem
navrhovanou změnu, neboť neměla oporu v listinách založených ve sbírce. Problematika je dle
krajského soudu spojena spíše s institutem neplatnosti kupních smluv a je ji třeba řešit za pomoci
soukromého, nikoli veřejného práva.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce, insolvenční správce VIKTORIAGRUPPE (dále jen „stěžovatel“), podal proti
rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Domnívá se, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda lze údaj v katastru
nemovitostí o odštěpném závodu jako vlastníku nemovitostí opravit cestou opravy chyby vzniklé
zřejmým omylem ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
[9] Nejprve vysvětlil, že odštěpný závod nemá právní subjektivitu, tedy nemůže být nositelem
vlastnického práva, přestože je jako odštěpný závod zahraniční společnosti zapsaný v českém
obchodním rejstříku. Jedná se o organizovaný soubor jmění, tedy věc, nikoli osobu. Svůj názor
podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu.
[10] Z výše uvedeného dovozoval, že odštěpný závod nemůže vlastnit majetek a ve veřejném
rejstříku nemůže být zapsáno právo pro někoho, komu z hlediska právní způsobilosti nemůže
svědčit. Pokud takový zápis existuje, nemůže vyvolávat kýžené právní účinky. Dále namítal,
že jakýkoli správní akt vydaný vůči odštěpnému závodu je nulitní, jak vyplývá i z judikatury
Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 As 25/2013 – 46, a ze dne
13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 64/2012 – 79).
[11] Převážná část kasačních námitek se vztahuje k tomu, zda lze vytýkané pochybení
katastrálního úřadu podřadit pod pojem zřejmý omyl ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona. Stěžovatel je názoru, že katastrálnímu úřadu muselo být zřejmé, že vlastnické právo
k nemovitostem náleží samotné VIKTORIAGRUPPE, a proto měl buď návrh na vklad
zamítnout, nebo jako vlastníka zapsat VIKTORIAGRUPPE. Jelikož tak neučinil, dopustil
se zřejmého omylu.
[12] Stěžovatel podrobně popsal, proč se domnívá, že vytýkaná pochybení naplňují
charakteristiky zřejmého omylu, které dovodila judikatura. Vysvětlil, že představují
skutečně zřejmý omyl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 2 As 90/2006 – 128), konkrétně právní omyl vzniklý tím, že katastrální úřad provedl zápis
v katastru nemovitostí na základě listiny, která k tomu nebyla způsobilá (k tomu odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2010,
č. j. 59 Ca 23/2009 – 46, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2000,
č. j. 10 Ca 163/2000 – 16). Na jiném místě kasační stížnosti popsal, že katastrální úřad
se v projednávané věci dopustil právního omylu spočívajícího v zapsání právního vztahu,
který právní řád nezná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 1 As 40/2007 – 103). Uvedl, že při provedení požadované opravy by katastrální úřad nemusel
činit jiné než základní a jednoduché právní úpravy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin,
ani by neřešil sporné právní otázky. Nedošlo by ke změně vlastnického či jiného práva,
ani k zásahu do hmotněprávní sféry jakéhokoli subjektu. Požadovanou opravou by došlo
k uvedení evidovaného stavu do souladu se stavem faktickým.
[13] Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že v řízení o opravě chyby podle §36 katastrálního zákona
nelze přezkoumávat rozhodnutí o povolení vkladu. Tento názor je podle něj v rozporu
s principy, na kterých je institut opravy zřejmých chyb založen. Domnívá se, že slouží nejen
k opravě chyb vzniklých při vkladu práva do katastru nemovitostí, ale také při předcházejícím
rozhodnutí o povolení vkladu. Na tom nic nemění ani zásada presumpce správnosti
veřejnoprávních aktů, neboť ji převáží zájem na právní jistotě všech osob, kterých se vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí týká.
[14] Vyjádřil se i ke zbývajícím částem odůvodnění krajského soudu. Nesouhlasil s tvrzením,
že současný problém je namístě řešit za pomoci soukromého práva. Pokud měl krajský soud
na mysli podání určovací žaloby, ta dle stěžovatele nepřichází v úvahu. Společnost nemůže
žalovat svůj odštěpný závod (není způsobilý být účastníkem řízení) ani původního vlastníka,
protože s ním není ve sporu. Stěžovatel se proto táže, jaké prostředky měl krajský soud na mysli
a zda má snad žalovat sám sebe, když mu vlastnické právo svědčí.
[15] I kdyby byly kupní smlouvy neplatné (s institutem platnosti kupních smluv krajský soud
problematiku spojoval), pozitivním rozhodnutím o provedení požadované změny by se dle
stěžovatele nic nezměnilo. Naopak by to usnadnilo situaci původního vlastníka, který by mohl
žalovat společnost zapsanou v katastru nemovitostí.
[16] V závěrečné části kasační stížnosti popsal, že nemá jinou možnost, jak dosáhnout nápravy
nesprávného údaje v katastru nemovitostí. Proto nelze formalisticky lpět na tom, aby opravou
chyby v katastrálním operátu podle §36 katastrálního zákona došlo pouze k uvedení zápisu
do souladu s listinou. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. pl. ÚS 34/09, a zdůraznil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich
účel a smysl. Úmyslem zákonodárce přitom mimo jiné bylo, aby v katastru nemovitostí nebyl
uveden jako vlastník někdo, kdo jím být nemůže.
[17] Stěžovatel uzavřel, že krajský soud odmítl poskytnout ochranu jeho právům a svobodám
a zkomplikoval mu k nim přístup (zejména k vlastnickému právu zaručenému čl. 11 Listiny
základních práv a svobod), což je v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a s Dohodou o podpoře a vzájemné ochraně investic mezi Českou
a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo, která byla publikována
formou sdělení pod č. 573/1992 Sb. Jeho rozsudek je také nezákonný pro nesprávné posouzení
právní otázky. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek,
tak rozhodnutí obou správních orgánů.
III. Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal
na své vyjádření k žalobě, kde se k jednotlivým námitkám stěžovatele podrobně vyjádřil. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[20] V projednávané věci nejsou sporné skutkové okolnosti. Katastrální úřad v letech 2005
až 2009 (viz bod [4] tohoto rozsudku) rozhodl o povolení vkladu vlastnických práv do katastru
nemovitostí tak, jak bylo navrhováno v návrzích na vklad, a v souladu s předloženými
kupními smlouvami, tedy povolil vklad vlastnických práv pro VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft – organizační složku, IČ 27093948, tj. odštěpný závod (tehdy označovaný jako
organizační složka) zahraniční právnické osoby zřízený v České republice. Na základě
jednotlivých rozhodnutí byly do katastru nemovitostí provedeny vklady. V roce 2014
se na katastrální úřad obrátila společnost VIKTORIAGRUPPE s návrhem na opravu chyby
v katastrálním operátu. Vzhledem k tomu, že odštěpný závod nemá právní subjektivitu
(o tom také není sporu), požadovala, aby nadále byla jako vlastník nemovitostí evidována přímo
tato společnost.
[21] Podstatou projednávané věci je otázka, zda je možné takový návrh realizovat v režimu
opravy chyby podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení
[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje
katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru.
[22] Nejvyšší správní soud se výkladu tohoto ustanovení v minulosti opakovaně věnoval.
Byť se jeho dosavadní judikatura vztahuje k dřívější právní úpravě obsažené v §8 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „dřívější katastrální zákon“), lze z ní obecně vycházet, neboť právní
úprava opravy chyby byla v téměř nezměněné podobě převzata do současného katastrálního
zákona. I v projednávané věci je proto třeba trvat na dříve vysloveném požadavku, aby opravou
chyby v katastrálním operátu došlo k nastolení souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji,
tedy údaji v katastru a údaji dle listin založených ve sbírce. Odstranění rozporů mezi nimi je totiž
smyslem a účelem tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 – 125, publ. pod č. 986/2006 Sb. NSS, ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 7 As 131/2012 – 32, publ. pod č. 2902/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 2. 2011,
č. j. 5 As 88/2009 – 75).
[23] Již z této charakteristiky institutu opravy chyby je zřejmé, že stěžovatelův návrh nebylo
možné provést. Na všech listinách, které byly katastrálnímu úřadu předloženy, totiž figuruje
odštěpný závod, nikoli zahraniční společnost, která ji zřídila. Tuto skutečnost od počátku opakují
oba správní orgány a vycházel z ní také krajský soud, stěžovatel však nadále trvá na tom,
aby k nápravě současného stavu došlo postupem podle §36 katastrálního zákona. Argumentuje
tím, že na naplnění požadavku, aby opravou chyby došlo k odstranění nesouladu mezi údaji
zapsanými v katastru a listinami ve sbírce, nelze formalisticky lpět, neboť nemá jinou možnost,
jak nápravy dosáhnout.
[24] Postup katastrálního úřadu však není projevem formalismu, ale jediným možným
vyústěním toho, že k provedení opravy neměl pravomoc. Katastrální úřady mohou (v souladu
s maximou vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) vykonávat státní správu pouze
v oblasti správy katastru nemovitostí. Rolí katastrálního úřadu je evidence práv k nemovitostem
v katastru na základě předložených listin, nikoli rozhodování v případě nejasností o tom, komu
svědčí vlastnické právo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 1 As 22/2013 – 26). Součástí správy katastru sice nepochybně je také oprava případných
chyb v katastrálním operátu ve smyslu §36 katastrálního zákona, ale tato pravomoc
je katastrálnímu úřadu svěřena pouze v situacích, které lze podřadit pod odst. 1 písm. a) nebo b)
tohoto ustanovení. V projednávané věci tomu tak nebylo.
[25] Stěžovatel namítá, že katastrální úřad se dopustil zřejmého omylu ve smyslu §36 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona proto, že měl návrhy na vklad vlastnického práva odštěpného
závodu zamítnout, nebo je povolit přímo ve prospěch VIKTORIAGRUPPE.
[26] Ke zřejmému omylu nemohlo dojít tím, že katastrální úřad na základě podaných návrhů
na vklad a předložených kupních smluv nepovolil vklady práv ve prospěch společnosti
VIKTORIAGRUPPE, protože na všech předložených listinách byl jako nabyvatel nemovitostí
uveden odštěpný závod, specifikovaný jeho identifikačními údaji (IČ, sídlo v České republice),
nikoli identifikačními údaji společnosti. Z listin nevyplývalo, že by byl navrhován vklad práv
ve prospěch společnosti, jak stěžovatel tvrdí.
[27] Zřejmý omyl nemohl spočívat ani v tom, že katastrální úřad návrhy na vklad práv
odštěpného závodu nezamítl. Institut opravy chyby totiž neslouží k nápravě případně věcně
nesprávného rozhodnutí o povolení vkladu; takový závěr by zcela odporoval logice vkladového
řízení.
[28] Právní úprava účinná v době provedení jednotlivých vkladů, tj. v zákoně č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů
(odlišnosti rozhodných znění nejsou v projednávané věci podstatné, proto je dále jednotně
používán pojem „zákon o zápisech“), i současná právní úprava v katastrálním zákoně předepisuje
pro vklad formálnější postup, než je tomu u nižších forem zápisu (záznam, poznámka). Pouze
před provedením vkladu vede katastrální úřad správní řízení, ve kterém rozhoduje, zda provedení
vkladu povolí, a pouze na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu může vklad
provést (§3 zákona o zápisech, v současné úpravě §12 katastrálního zákona). Z toho plyne,
že katastrální úřad je při provádění vkladu vázán pravomocným rozhodnutím o jeho povolení.
Pokud takové rozhodnutí existuje, musí podle něj vklad provést, v opačném případě jej provést
nesmí.
[29] Zákon dále výslovně uvádí, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, nejsou
přípustné opravné prostředky (§5 odst. 3, věta druhá, zákona o zápisech a §18 odst. 4
katastrálního zákona). Bránit se lze až proti provedenému vkladu, a to jedině určovací žalobou
podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsažena v §986 občanského zákoníku).
Za této situace nelze v žádném případě dovozovat, že opravy věcně nesprávného rozhodnutí
o povolení vkladu, respektive vkladu práva provedeného v souladu s tímto rozhodnutím,
lze dosáhnout za pomoci opravy chyby podle §36 katastrálního zákona.
[30] Tento názor je zastáván i v odborné literatuře. Problematikou se zabývá např. komentář
ke katastrálnímu zákonu, který jednoznačně uvádí, že: „[j]ediným způsobem, kterým lze brojit proti
vkladu práva provedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu se zákonem,
nesprávně či jinak chybně, je podání určovací žaloby k soudu (§985, §986 obč. zák.). ‚Chybný‘ zápis práva
lze v katastru nemovitostí napravit pouze novým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina bude
pravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti. Pouhou opravou chyby v katastrálním operátu
v žádném případě nelze dosáhnout téhož. (...) Jediným případem, v kterém lze připustit opravu chyby v katastru
nemovitostí zapsaných údajů je situace, že vklad, tj. zápis do katastrálního operátu, je proveden v rozporu
s rozhodnutím, kterým byl tento vklad povolen,“ (viz BAREŠOVÁ, E., BLÁHOVÁ, I., DOUBEK, B.,
JANEČEK, B., NEDVÍDEK, L., ŠANDOVÁ, H. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha:
Wolters Kluwer, a. s., 2015, 472 s., s. 308; srovnej také komentář k §36 katastrálního
zákona v BAUDYŠ, P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 421 s.,
s. 135 – 138).
[31] S ohledem na novou právní úpravu spojenou s tzv. rekodifikací soukromého práva je dále
vhodné zdůraznit, že i případně nesprávně povolený a provedený vklad vyvolává právní účinky,
které s ním spojuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Zásadní je především výslovné zakotvení principu materiální publicity v §984 odst. 1, dle kterého
[n]ení-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav
ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného
stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem
do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Tato změna právní úpravy
je pro projednávanou věc podstatná, neboť žalovaný ve věci opravy chyby rozhodoval v době,
kdy účinky ohledně zapsaných práv již nastaly (viz přechodné ustanovení v §3064 citovaného
občanského zákoníku). Provedení „opravy“ fakticky spočívající v obnovení zápisu vlastnického
práva původního evidovaného vlastníka by tedy mohlo mít podstatné soukromoprávní dopady.
[32] Nejvyšší správní soud proto obdobně jako krajský soud uzavírá, že za zřejmý omyl
ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nelze považovat případně věcně nesprávné
rozhodnutí o povolení vkladu, ani zápis, který je v souladu s tímto rozhodnutím proveden.
[33] Soud se dále zabýval námitkou, že rozhodnutí o povolení vkladu bylo nicotné. Ztotožnil
se s názorem žalovaného a krajského soudu, že správní orgány nemohly v rámci navrhované
opravy chyby či následného správního řízení nicotnost rozhodnutí vyslovit ani k ní přihlédnout.
Společnost VIKTORIAGRUPPE navrhovala, aby byla provedena oprava spočívající v tom,
že jako vlastník nemovitostí bude vedena tato společnost, nikoli její odštěpný závod. Žádná
listina, na jejímž základě by bylo možné zápis ve prospěch VIKTORIAGRUPPE provést,
se však ve sbírce listin nenachází. Případná nicotnost rozhodnutí o povolení vkladu na tom
nemohla nic změnit,neboť ta by mohla vést jedině k tomu, že by byl obnoven zápis původního
vlastníka.
[34] Vzhledem k těmto závěrům nebyly ostatní námitky stěžovatele pro posouzení věci
podstatné. I kdyby pochybení, která stěžovatel katastrálnímu úřadu vytýkal, naplňovala jiné
charakteristiky zřejmého omylu (jednalo by se o právní omyl ve smyslu rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, publ. pod č. 2098/2010 Sb. NSS,
který by byl jednoznačně seznatelný a způsobený činností pracovníka katastrálního úřadu),
o zřejmý omyl ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona by se z výše uvedených
důvodů jednat nemohlo. Ze stejných důvodů nebyly relevantní ani odkazy na judikaturu
správních soudů; týkaly se charakteristik zřejmého omylu, které soud v projednávané věci
s ohledem na výše uvedené neposuzoval.
[35] Lze jen zopakovat, že situaci stěžovatele je třeba řešit soukromoprávní cestou.
Předmětem tohoto řízení nicméně není poskytnutí komplexního návodu, jak postupovat,
ale otázka, zda katastrální úřad mohl provést navrhovanou opravu chyby. Nejvyšší správní soud
přisvědčil závěru krajského soudu, že to možné není. Pro úplnost dodává, že tvrzení stěžovatele,
že krajský soud odmítl poskytnout ochranu jeho právům, respektive mu zkomplikoval přístup
k jeho základním právům a svobodám či právům plynoucím z Dohody o podpoře a vzájemné
ochraně investic mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou
Německo, která byla publikována formou sdělení pod č. 573/1992 Sb., zůstala ve zcela obecné
rovině. Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu pochybení neshledal.
V. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s. zamítl.
[37] O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu