ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.31.2009:231
sp. zn. 9 As 31/2009 - 231
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu, IČ: 26991934, se sídlem Bouzov 8, zastoupená
JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 32, Praha 3,
proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské nám. 3/162,
Praha 1, o neposkytnutí informací, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 5 Ca 284/2007 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Jitce Stržínkové Kvěchové, advokátce
se sídlem Žerotínova 32, Praha 3, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou
právní službu ve výši 7200 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž
byla odmítnuta její žaloba, kterou se domáhala zrušení fiktivního rozhodnutí Národního
památkového ústavu (dále jen „žalovaný“) o zamítnutí její žádosti o informaci ze dne
5. 8. 2005, zn. 9/2005, podaná dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
č. 106/1999 Sb.“) a zrušení fiktivního rozhodnutí Ministerstva kultury, které dle jejího
názoru zamítlo její odvolání ze dne 24. 8. 2005, zn. 14/2005 a potvrdilo fiktivní negativní
rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatelka označila za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Brojí proti závěru městského soudu o nepřípustnosti podané
žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. K závěru
městského soudu, že jí předložená kopie odvolání ze dne 24. 8. 2005 není opatřena
podacím razítkem žalovaného, stěžovatelka namítá, že z logiky věci toto ani není možné,
neboť předmětné odvolání bylo doručováno doporučenou poštou, nikoli osobně.
Doplňuje, že nemá povinnost doručovat „na doručenku“ a uvádět na obálce obsah
zásilky. Má k dispozici a městskému soudu k důkazu předložila podací lístek,
který je dokladem o odeslání odvolání žalovanému. Rovněž si vede evidenci odeslané
pošty, ze které vyplývá odeslání tohoto odvolání. V souladu se stávající judikaturou
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je podle ní nepřípustné, aby soud požadoval
po stěžovatelce doložení, co konkrétně v předmětné zásilce odeslala, a proto je nutné
vycházet z presumpce, že obsahem předmětné zásilky je stěžovatelkou tvrzené
a předložené odvolání. Dle názoru stěžovatelky neexistuje zákonná povinnost účastníků
řízení doručovat orgánům veřejné moci písemnosti různého druhu vždy jednotlivě
v separátních obálkách. Závěr městského soudu, že stěžovatelka udělala chybu
a do obálky místo dvou dokumentů vložila jen jeden, je pouhou spekulací, která nemá
oporu ve spisu ani v platném právu. Pochybení na straně žalovaného týkající se vedení
evidence došlé pošty nelze přičítat k tíži stěžovatelky. Podle jejího přesvědčení neexistuje
žádný zákonný důvod, proč by evidence došlé pošty vedená žalovaným měla být
průkaznějším a hodnověrnějším důkazem než podací lístek a evidence odeslané pošty
vedená jí. Namítá proto porušení zásady rovnosti účastníků řízení soudem ve prospěch
žalovaného. Uvedeným postupem městského soudu došlo dle jejího názoru k porušení
článku 37 odst. 3 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě tvrzené
nezákonnosti spočívá rozhodnutí městského soudu též na vadném právním a skutkovém
posouzení věci a některé závěry soudu nemají oporu ve spisu ani v platném právním řádu,
v čemž spatřuje stěžovatelka i důvody kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadené usnesení městského soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že ve svém podání
ze dne 17. 12. 2007 předložil soudu kopii elektronické podoby podacího deníku příchozí
pošty svého ústředního pracoviště, a to od data 24. 8. 2005 do 7. 9. 2007, přičemž
v tomto deníku se nachází pouze záznam o doručení písemnosti zn. 13/2005. Pokud
stěžovatelka tvrdí, že došlo k pochybení na straně žalovaného, měl a by své tvrzení
dostatečným způsobem prokázat. Pokud se stěžovatelka dovolává presumpce správnosti,
judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu spojuje tuto zásadu vždy s veřejnými
listinami. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že dohledal předmětnou zásilku
stěžovatelky. Na obálce, ve které písemnost zn. 13/2005 přišla, je v pravém horním rohu
nalepen štítek České pošty, jenž obsahuje údaje o zásilce, včetně její váhy (0,009 kg).
Žalovaný z vlastní iniciativy v tomto směru provedl šetření a ověřil, že jím naměřená váha
odpovídá údaji na štítku. K porovnání byla zvážena obálka s písemností zn. 13/2005
navíc s listem nepopsaného papíru, přičemž naměřená váha činila více (0,013 kg).
Na základě těchto zjištěných informací žalovaný tvrdí, že v předmětné zásilce
se nacházela pouze písemnost zn. 13/2005. Ohledně stěžovatelkou namítaného porušení
principu rovnosti účastníků se žalovaný domnívá, že v daném případě se jedná o volné
hodnocení důkazů soudem jako jedné ze základních zásad soudního řízení. Žalovaný má
za to, že stěžovatelka vůči němu ve své kasační stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti
relevantní pro posouzení věci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnosti stěžovatelky odmítl.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Žalovanému byla dne 26. 8. 2005 doručena zásilka předaná předchozího dne
stěžovatelkou k poštovní přepravě. Dle záznamů žalovaného byla obsahem této zásilky
žádost stěžovatelky o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., datovaná ke dni
24. 8. 2005, zn. 13/2005. O těchto skutečnostech není mezi stěžovatelkou a žalovaným
sporu. Stěžovatelka však tvrdí, že zásilka obsahovala mimo žádosti zn. 13/2005 též
odvolání zn. 14/2005 podané proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného o žádosti
stěžovatelky o poskytnutí informací ze dne 5. 8. 2005, zn. 9/2005. Obsahem zásilky tak
měly být podle stěžovatelky dvě písemnosti, jak žádost v jedné věci, tak odvolání v druhé
věci. Stěžovatelka vycházela ze skutečnosti, že o je jím odvolání mělo být rozhodnuto,
a jelikož se tak v zákonem stanovené lhůtě nestalo, podala proti fiktivnímu rozhodnutí
o odvolání žalobu k městskému soudu. Ten (po předchozím řízení vedeném před
městským soudem pod sp. zn. 5 Ca 254/2005 a před Nejvyšším správním soudem pod
sp. zn. 9 As 29/2007) žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou z důvodu
nevyčerpání řádného opravného prostředku ve správním řízení. K tomuto závěru městský
soud dospěl po zjištění, že v předmětné zásilce doručené žalovanému dne 26. 8. 2005 byla
obsažena pouze žádost stěžovatelky o poskytnutí informací zn. 13/2005, nikoli však jeho
odvolání zn. 14/2005 proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného vydanému v řízení
zahájeném stěžovatelkou jeho žádostí zn. 9/2005. V této věci stěžovatelka odvolání
nepodala, a nebyla tak oprávněna podat ani žalobu ve správním soudnictví.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka kasační
stížnost formálně opírá o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) , d) a e) s. ř. s.
Namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], vadu řízení před soudem, která má za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a především nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí žaloby [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Obsahově námitky tomuto
určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění do 22. 3. 2006, platilo,
že jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle §15
odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat
odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.
V projednávané věci je stěžejní spornou otázkou mezi stěžovatelkou a žalovaným,
resp. stěžovatelkou a městským soudem, zda žalovanému bylo v zásilce doručené dne
26. 8. 2005 spolu s žádostí o informace označenou č. 13/05 doručeno též odvolání proti
jeho fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací ve smyslu §15 odst. 4 zákona
č. 106/1999 Sb. (ve znění platném do 22. 3. 2006) v řízení zahájeném podáním
stěžovatelky ze dne 5. 8. 2005, zn. 9/2005.
Obecně lze k této otázce uvést, že zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, účinný
do 31. 12. 2005 (dále jen „správní řád“), dle něhož se v řízení vedeném dle zákona
č. 106/1999 Sb. postupuje [§20 odst. 4 písm. c) tohoto zákona] , stanoví v §19 odst. 1,
jakým způsobem lze učinit vůči správnímu orgánu podání. Dle tohoto ustanovení
je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě
podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Za podmínky, že je podání do 3 dnů
doplněno způsobem uvedeným v předcházející větě, je možno podání učinit pomocí
technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové
sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu. Z výše uvedeného vyplývá, že zákon
účastníkům správního řízení stanoví, v jakých formách může být podání učiněno, způsob
předání písemného podání však upraven není. Dle §18 odst. 2 správního řádu je řízení
o podání zahájeno dnem, kdy toto podání došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci
rozhodnout. Správní řád explicitně neupravuje, kdo nese důkazní břemeno ohledně
skutečnosti, zda bylo správnímu orgánu určité podání doručeno. Odpověď na tuto otázku
však lze nalézt za použití pravidel logického dovozování, neboť zatímco podatel má
možnost učinit potřebná opatření, aby v budoucnu mohl prokázat odeslání určité zásilky
(například při zasílání prostřednictvím České pošty zvolením služby doporučená zásilka
s dodejkou, kdy je odesílateli zpětně zasláno potvrzení prokazující dodání poštovní zásilky
příjemci), adresát zásilky není schopen prokázat negativní skutečnost, tj. že mu určitá
písemnost nebyla doručena. Pravidlo nemožnosti prokázání negativní skutečnosti
je zásadní pro posouzení většiny námitek stěžovatelky. Toto pravidlo je obsaženo
jak v judikatuře soudů (např. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006,
č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, zveřejněn pod č. 951/2006 Sb. NSS), ale je zdůrazňováno
a respektováno též odbornou doktrínou (např. Winterová A. a kol., Civilní právo
procesní, 3. vydání, Linde Praha, a. s., 2004, str. 271: „Z pravidla uvedeného v §120 odst. 1
občanského soudního řádu, že každý dokazuje jen svá vlastní tvrzení, existuje výjimka vycházející
z toho, že po nikom nelze spravedlivě žádat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní
skutečnosti.“). Pro úplnost lze konstatovat, že prokázání negativní skutečnosti lze teoreticky
v některých případech dosáhnout předložením souboru na sebe navazujících důkazů,
které v souhrnu (například za pomoci argumentace a contrario) mohou vést k logickému
závěru, že určitá skutečnost se s velkou pravděpodobností nestala. Logickým výkladem
je tedy nutno dojít k závěru, že podatel, který tvrdí, že zaslal správnímu orgánu písemnost
prostřednictvím držitele poštovní licence, nese důkazní břemeno ohledně prokázání,
že tuto konkrétní písemnost skutečně předal k poštovní přepravě s pokynem jejího zaslání
správnímu orgánu.
V projednávané věci nevznikl spor ohledně odeslání zásilky stěžovatelkou dne
25. 8. 2005 a doručení této zásilky dne 26. 8. 2005 žalovanému, nýbrž ohledně obsahu
této zásilky. Dle tvrzení stěžovatelky byla obsahem této zásilky dvě podání, tj. č. 13/05
a č. 14/05, naopak žalovaný tvrdí, že mu touto zásilkou by lo doručeno pouze jediné
podání č. 13/05. Nejvyšší správní soud zde opět odkazuje na výše uvedenou negativní
důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.
Stěžovatelka sice nemá povinnost zasílat písemnosti správnímu orgánu
v separátních obálkách, uvádět na doručence celý obsah zásilky, či činit jiná podobná
opatření, avšak v případě pochybností je povinna prokázat své tvrzení, že určitou
písemnost správnímu orgánu odeslala. Zvolení pokud možná nejprůkaznějšího zasílání
písemností, zde například zasláním každého podání samostatnou zásilkou, tedy není
povinností, ale znamená výhodu při případném dokazování těchto skutečností.
Stěžovatelka s tímto závěrem, vysloveným rovněž v napadeném usnesení městského
soudu, nesouhlasí a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
nespecifikuje však na podporu své argumentace ani jediné rozhodnutí, které by se k dané
otázce vztahovalo.
Na základě výše uvedených východisek Nejvyšší správní soud posoudil jednotlivé
námitky stěžovatelky následovně:
Stěžovatelka odeslání odvolání č. 14/2005 prokazovala předložením podacího
lístku a odkazem na jí vedenou evidenci odeslané pošty. Nejvyšší správní soud však
shodně jako městský soud vzhledem k okolnostem případu nepovažuje stěžovatelkou
předložený podací lístek za důkaz prokazující odeslání předmětného odvolání. Podací
lístek (na č. l. 96 spisu městského soudu) jednoznačně prokazuje skutečnost,
že stěžovatelka dne 25. 8. 2005 zaslala na adresu žalovaného písemnost, jako jediný
identifikační znak této zásilky je zde uvedena váha 0,009 kg. Na druhé straně však
žalovaný uvádí, že mu byla dne 26. 8. 2005 doručena zásilka stěžovatelky obsahující
žádost o poskytnutí informace označená číslem 13/05, přičemž stěžovatelka odeslání této
zásilky nezpochybňuje. Žalovaný tímto prokázal, že přijal podání, které koresponduje
všem údajům na podacím lístku ze dne 25. 8. 2005, toto podání identifikoval, stěžovatelka
sama uvedla, že toto podání (č. 13/05) žalovanému odeslala. Pokud stěžovatelka tvrdila,
že oproti takto prokázanému skutkovému ději byly obsahem žalovanému doručené
zásilky písemnosti dvě a nikoliv pouze jedna, pak by toto své tvrzení musela prokázat
(například separátním odesláním předmětného podání a předložením podacího lístku,
který by prokazoval odeslání přímo této písemnosti, příp. svědeckou výpovědí, atd) , což
se jí nepodařilo.
Z předestřené argumentace vyplývá i posouzení další námitky, v níž stěžovatelka
namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve prospěch žalovaného ( porušení
článku 37 odst. 3 a článku 36 odst. 1 Listiny zá kladních práv a svobod). Domnívá se,
že městský soud přisoudil důkazu žalovaného v podobě evidence došlé pošty větší
význam, nežli jí předloženému podacímu lístku a jí vedené evidenci odeslané pošty. Jak
je uvedeno výše, žalovaný odkazem na evidenci došlé pošty prokazoval, že mu byla
doručena zásilka odeslaná stěžovatelkou v období těsně před 26. 8. 2005. Mezi účastníky
není sporné, že v této zásilce bylo doručeno podání pod č. 13/05 a důkaz výpisem
z evidence došlé pošty byl takto hodnocen. Hodnocení důkazů městským soudem
je logické, neboť lze konstatovat, že důkazy předložené žalovaným tvoří logický celek,
na rozdíl od tvrzení a důkazů stěžovatelky. Záznam v evidenci došlé pošty žalovaného
odpovídá tvrzení stěžovatelky, že zásilka na jeho adresu byla v této době odeslána
a potvrzuje tím správnost žalovaným vedené evidence. Stěžovatelka nedisponuje důkazy,
kterými by mohla prokázat obsah zásilky, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským
soudem v závěru, že takovým důkazem není bez dalšího stěžovatelkou provedená
poznámka v její evidenci odeslané pošty. Opět je nutno poukázat na nemožnost
správního orgánu jednoznačně prokázat negativní skutečnost, tj. prokázat, že mu v zásilce
doručené dne 26. 8. 2005 nebylo doručeno odvolání č. 14/05. Jiná situace by nastala,
pokud by stěžovatelka doložila důkazy, které by potvrzovaly, že odvolání č. 14/05
žalovaný fyzicky přijal a disponoval s ním, takové důkazy však předloženy nebyly.
Je možno částečně korigovat tvrzení městského soudu, dle něhož precizně vedená
evidence doručené pošty žalovaného vylučuje nesprávný záznam o doručených zásilkách.
Omyl či nepřesnost samozřejmě nelze zcela vyloučit nikdy, přesnější by bylo konstatovat,
že v dané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o chybě na straně
žalovaného v jeho evidenci došlé pošty. Dle Nejvyššího správního soudu se však jedná
o argumentační nepřesnost, na které nebyly postaveny stěžejní úvahy napadeného
rozhodnutí, jehož odůvodnění je přezkoumatelné a srozumitelné i bez uvedené věty.
Městský soud bezpochyby mohl své rozhodnutí odůvodnit podrobněji, nicméně
z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že žaloba
stěžovatelky byla odmítnuta proto, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k tvrzení,
dle něhož podala odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, resp. konkrétně
neprokázala, že zásilka předaná dne 25. 8. 2005 k poštovní přepravě adresovaná
žalovanému obsahovala spolu s žádostí o poskytnutí informací zn. 13/2005 i předmětné
odvolání zn. 14/2005.
Námitkou stěžovatelky týkající se vadného skutkového posouzení věci včetně
tvrzení stěžovatelky, že některé závěry městského soudu nemají oporu ve spisu ani
v platném právním řádu, se pro obecnou formulaci nebylo možno vůbec zabývat. V této
souvislosti lze odkázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS,
podle něhož „I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být
toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého
druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných
konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobkyně je též povinna
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení
zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou
popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz
na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak,
aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobkyně za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala doručení odvolání proti fiktivnímu
rozhodnutí o žádosti o informaci zn. 9/2005, městský soud v souladu s §18 odst. 2
správního řádu, a contrario, rozhodl, že řízení o odvolání nebylo zahájeno, s čímž
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud považoval
za žalovaného pouze Národní památkový ústav, přestože stěžovatelka označila v kasační
stížnosti jako žalovaného též Ministerstvo kultury, které by dle platné úpravy bylo
povinno rozhodnout o odvolání – pokud by řízení o odvolání bylo zahájeno. Ministerstvo
kultury z tohoto důvodu nebylo účastníkem řízení vedené ho o žalobě pod
sp. zn. 5 Ca 284/2007 u městského soudu, a proto dle §105 odst. 1 s. ř. s. nebylo
ani účastníkem řízení o kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
městského soudu důvodné a že městský soud její žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. v souladu se zákonem. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyně z řad
advokátů; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Zástupkyně požádala o přiznání odměny za tři
úkony právní služby (převzetí věci, doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 1. 2009, opětovné
studium spisu dne 10. 2. 2009) a o náhradu hotových výdajů, kterou představují tři
související paušální poplatky. Nejvyšší správní soud určil odměnu zástupkyni ve výši
3 x 2100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí věci, studium spisu dne 9. 12. 2008,
doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 1. 2009), 3 x 300 Kč za úhradu hotových výdajů,
a to v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d) a f) a §13
odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 7200 Kč. Ustanovené zástupkyni byla přiznána
odměna za prostudování spisu dne 9. 12. 2008, neboť poté učinila úkony týkající se věci
samé (doplnila kasační stížnosti tak, že byla věcně projednatelná), na rozdíl od nahlížení
do spisu dne 10. 2. 2009, které nemělo žádné procesní vyústění. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu