ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.50.2019:45
sp. zn. 9 As 50/2019 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: I. D., proti žalované: Česká
advokátní komora, se sídlem Národní tř. 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 10.
2. 2018, č. j. 10.01-001179/17, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 2. 2019, č. j. 62 A 89/2018 - 255,
takto:
I. Žádost žalobkyně o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamít á .
II. Kasační stížnost se zamít á .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 2. 2018, č. j. 10.01-
001179/17 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o určení
advokáta k sepisu a podání žaloby proti „soudní samosprávě Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského
soudu, kdy osoby jednající za tyto soudy skrývají trestné činy páchané konkrétními soudci“, resp. sepisu
a podání žaloby proti „Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a Městský soud v Praze, pro tr. činy skupiny soudců“.
Žalobkyně současně požádala o osvobození od soudních poplatků za žalobu.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žádost žalobkyně o osvobození
od soudních poplatků nejprve zamítl usnesením ze dne 21. 8. 2018, č. j. 62 A 89/2018 - 145.
Toto usnesení bylo následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2018, č. j. 8 As 291/2018 - 18. Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že z jeho
usnesení není jednoznačně určitelné, na základě které kategorie důvodů návrh žalobkyně zamítl.
Není jasné, zda má krajský soud za to, že prostředky žalobkyně jsou pro úhradu soudního
poplatku dostačující (případně, že majetkové poměry žalobkyně nebyly hodnověrně doloženy),
nebo zda a do jaké míry přihlédl krajský soud k jiným důvodům, pro něž soudy osvobození
od soudního poplatku zpravidla nepřiznávají (v jaké míře vede účastník další soudní spory či jiná
řízení před orgány veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat prostředky; jaký
je charakter projednávané věci a její význam pro účastníka řízení; zda může být žádost
vyhodnocena také jako šikanózní či dokonce představovat zneužití práva).
[3] Krajský soud žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků znovu zamítl
usnesením ze dne 1. 2. 2019, č. j. 62 A 89/2018 - 255 (dále jen „napadené usnesení“). Uznal,
že žalobkyně se po stránce zdravotní i majetkové nachází v komplikované situaci, jež by bez
přistoupení zvláštních okolností mohla přinejmenším částečné osvobození od soudních poplatků
odůvodňovat. Klíčová je však v dané věci dlouhodobá aktivita žalobkyně spočívající buď přímo
ve vyvolávání soudních sporů, anebo ve vyvolávání činnosti soudů před eventuálním podáním
samotných žalob, to vše z rozličných důvodů s přesvědčením, že žalobkyně má právo
na bezplatný přístup k soudu i na bezplatnou právní pomoc. Z podstatné části se tak ve své
situaci (majetkové a zdravotní) žalobkyně nachází právě v důsledku aktivně vyvolávaných
a vlekoucích se sporů „se státem“, jež vede v mnoha směrech a na něž také průběžně vynakládá
nemalé finanční prostředky (jen na „administrativní výdaje“ údajně až 2 000 Kč měsíčně).
Žalobkyně spory aktivně vyhledává, z podstatné části tak přitom činí kverulačně, případné
nesouhlasy orgánu veřejné moci s jejím právním názorem považuje konstantně za urážlivé
a ji ponižující, což vede k dalším navazujícím stížnostním podáním, jež jsou často kompilací
invektiv ve vztahu k osobám, jež se na rozhodování podílejí, nad čímž stojí přesvědčení
žalobkyně, že má ve vztahu k těmto svým aktivitám právo na bezplatný přístup k soudům
a bezplatnou právní pomoc.
[4] Z předloženého správního spisu žalované a též z vyjádření žalované plyne, že kupříkladu
ve věcech ochrany osobnosti jen proti soudcům a správě Obvodního soudu pro Prahu 2
a Městského soudu v Praze a jen v období roků 2014 – 2017 určila žalovaná žalobkyni
k poskytnutí právních služeb celkem 23 advokátů. Jen u krajského soudu je za uplynulých pět let
(období od prosince 2013 do prosince 2018) evidováno celkem 42 jednotlivých věcí žalobkyně
v oblasti civilního a správního soudnictví; žalobkyně kromě České advokátní komory žalovala
či hodlala žalovat také Ministerstvo spravedlnosti, ministra spravedlnosti a úředníky tohoto
ministerstva, Nejvyšší státní zastupitelství, Ústavní soud, jednotlivé státní zástupce, policisty,
příslušníky GIBS atd., z podstatné části se žalobkyně na soudy obracela se žádostmi o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce před podáním samotných žalob, a to na ochranu
osobnosti, na náhradu nemajetkové újmy atd., popř. s nároky pro soudy nesrozumitelnými.
Kromě toho, že některá podání žalobkyně byla krajským soudem již v minulosti (především coby
soudem odvolacím v civilní větvi soudnictví) pokládána za případy zřejmě bezúspěšného
uplatňování práva v situaci, kdy žalobkyně (se spolužalobcem L. N.) se dožadovala „výhody
spočívající v osvobození od soudních poplatků a bezplatné právní pomoci ze společensky
neakceptovatelného zájmu svévolně prosadit neprávo na vrub veřejných prostředků“, byla podání
žalobkyně, resp. vznesené nároky opakovaně krajským soudem hodnoceny jako nereálné,
přemrštěné a neodpovídající či jako kombinace urážek a neuchopitelných myšlenek.
[5] Podle názoru krajského soudu institut osvobození od soudních poplatků nemůže
ani částečně sloužit coby motivace pro řetězení a množení sporů. Není spravedlivé žalobkyni
ujišťovat v jejím pevném přesvědčení, že je tu stát od toho, aby automaticky nesl náklady jí
vedených sporů proti osobám podílejícím se na činnosti orgánů veřejné moci, které, nesdílejí-li
její názor, žalobkyně považuje za „zločince“. Krajský soud zohlednil i fakt, že předmětem sporu
je neurčení advokáta, který by žalobkyni, z jejího pohledu bezplatně, poskytoval právní služby.
II. Obsah kasační stížnosti a řízení o ní
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu kasační stížností,
v níž žádá o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti. Poukazuje na skutečnost, že v současné době je zcela bez finančních prostředků a není
schopna nechat obstarat sepsání kasační stížnosti.
[7] Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení je zločinem útisku, aktem extrémních pomluv
a křivých obvinění a aktem lidské zrůdnosti podlého hulváta JUDr. Rause, který vede řízení
pod nátlakem tak, aby stěžovatelku poškodil a dehonestoval. Ke kasační stížnosti je dále
přiložena řada nesouvisejících písemností (návrh odkladného účinku v řízení před krajským
soudem, stížnosti na ředitelku pobočky České advokátní komory JUDr. Schejbalovou, různá
vyjádření L. N. atd.).
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval žádostí stěžovatelky o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
v nynějším řízení není vyžadováno, neboť to se týká řešení procesní otázky. Předmětem
přezkumu zde není rozhodnutí krajského soudu ve věci samé či rozhodnutí o jiném návrhu,
jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1
písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS,
bod 29]. Současně je předmětem řízení o této kasační stížnosti otázka takové povahy (posouzení
podmínek pro osvobození od soudních poplatků), že k ochraně práv stěžovatelky není advokáta
nezbytně třeba, což je jednou z nutných podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů
v řízení o kasační stížnosti (srov. §35 odst. 9 s. ř. s.), a stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla
důvody, pro něž má za to, že napadené usnesení je nezákonné. Proto Nejvyšší správní soud
návrh stěžovatelky na ustanovení advokáta pro řízení o této kasační stížnosti zamítl. Ostatně
stejně postupoval i v řízení o kasační stížnosti proti prvnímu procesnímu usnesení krajského
soudu v této věci a nemá důvod se od tohoto postupu nyní odchylovat. Jelikož s podáním kasační
stížnosti v této věci není spojena poplatková povinnost, o žádosti o osvobození od soudních
poplatků Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který v řízení před správním soudem doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[12] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nezpochybňuje tíživou finanční
situaci stěžovatelky, která by v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu obvykle
odůvodňovala alespoň částečné osvobození od soudních poplatků. Jak však zároveň uvedl
Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku o kasační stížnosti proti prvnímu usnesení
krajského soudu v této věci, pro hodnocení naplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků mohou mít vliv i jiné okolnosti, než pouze majetková situace žadatele. Soud může
přihlédnout též k tomu, „zda a popřípadě v jaké míře vede účastník další soudní spory či jiná řízení
před orgány veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat prostředky (viz rozsudek ze dne
24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 - 27). Pro posouzení naplnění podmínek pro ustanovení zástupce
pak lze přihlédnout i k charakteru projednávané věci a jeho významu pro účastníka řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45). Žádost o osvobození do soudních
poplatků a ustanovení zástupce pak může být vyhodnocena také jako šikanózní či dokonce představovat zneužití
práva. Ani takové žádosti pak soud logicky nevyhoví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22)“.
[13] Krajský soud srozumitelně vysvětlil, že stěžovatelka dlouhodobě iniciuje soudní spory
se státem či jeho jednotlivými složkami, přičemž tak činí ve většině případů způsobem,
který nemůže vést k rozumnému cíli, ale jehož výsledkem je pouze řetězení aktů veřejné moci,
které stěžovatelka vnímá jako osobní křivdu. V napadeném usnesení poukázal na řadu
konkrétních věcí, v nichž se stěžovatelka před krajským soudem domáhala ochrany proti
domněle bezprávnému jednání Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství,
Ústavního soudu, policie atd., přičemž vznesené nároky byly opakovaně vyhodnoceny
jako zjevně nereálné nebo nesrozumitelné.
[14] Stěžovatelka má samozřejmě právo tento druh sporů vést a na jejich vedení vynakládat
poměrně značnou část svých finančních prostředků, dává-li jí objektivní právo procesní možnosti
tak činit. Není však žádný rozumný důvod, aby náklady na tento druh sporů nesl stát
prostřednictvím využití institutu osvobození od soudních poplatků, příp. ustanovení zástupce.
Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich práv
a právem chráněných zájmů), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 6 As 216/2015 - 10).
Takovou povahu však předmětný spor nemá. Jak upozornil též krajský soud, předmětem sporu je
v posuzované věci neurčení advokáta, který by stěžovatelce bezplatně poskytoval právní služby
v konkrétní věci. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší správní soud dodává,
že onou věcí má být podání žaloby proti Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a Městskému soudu
v Praze pro „trestné činy skupiny soudců“, resp. „skrývání trestných činů jednotlivých soudců“. Ani v tomto
ohledu se nynější spor typově nijak neliší od většiny sporů žalobkyně, které krajský soud
charakterizoval jako spory vůči osobám podílejícím se na činnosti orgánů veřejné moci,
které, nesdílejí-li názor stěžovatelky, jsou označeny za „zločince“. Konkrétní subjektivní práva,
o jejichž soudní ochranu by se mělo jednat, se již z těchto sporů vytrácí.
[15] Krajský soud posoudil žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ve světle
okolností projednávané věci přiléhavě a odstranil nedostatky vytýkané Nejvyšším správním
soudem v předchozím kasačním rozhodnutí, neboť jednoznačně specifikoval důvody,
pro něž stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Krajský soud uznal, že osobní
a majetková situace stěžovatelky je komplikovaná. V posuzované věci ovšem zohlednil spojení
několika přistupujících faktorů – nepříznivá majetková situace stěžovatelky je ovlivněna výdaji
na vedení soudních sporů (dle jejích slov cca 2000 Kč měsíčně), které z větší části sama vyvolává,
jedná se o dlouhodobou a rozsáhlou aktivitu stěžovatelky, a nyní projednávaná věc je svým
charakterem spor o určení advokáta pro vedení dalších sporů obdobné povahy, a netýká se tedy
bezprostředně práv a chráněných zájmů stěžovatelky. Argumentace krajského soudu je korektní,
věcná a podložená konkrétními zjištěními, z nichž jsou vyvozeny adekvátní a přiměřené právní
závěry. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že by odůvodnění napadeného usnesení neslo
znaky pomluv, obvinění či osobní dehonestace.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Napadené usnesení proto není nezákonné z důvodů namítaných v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu