ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.52.2012:28
sp. zn. 9 As 52/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Ing. L. N.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8.
2010, č. j. KUOK 84064/2010, sp. zn. KÚOK/65668/2010/ODSH-SD/310, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7.
2. 2012, č. j. 76 A 23/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 16. 8. 2010. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerov, ze dne 28. 4. 2010,
č. j. 2010/3073/DOP (dále též „magistrát“ či „prvostupňový správní orgán“). Žalobce byl
na základě uvedených rozhodnutí uznán vinným z porušení ustanovení §4 písm. b) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a z naplnění skutkové podstaty
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“).
Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 11. 2. 2010, v době kolem
14:05 hod. v Brodku u Přerova na ulici 28. ř íjna se při řízení vozidla reg. zn. x neřídil pokyny
osoby oprávněné k zastavování vozidel podle §79 odst. 1 zákona o silničním provozu, a to
strážníka obecní policie. Podle ustanovení §22 odst. 9 zákona o přestupcích byla žalobci za tento
přestupek uložena pokuta ve výši 2 200 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatele dle ustanovení §78 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil
a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Dle závěru krajského soudu je rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné. Ze spisu není
vůbec zřejmé, jakým způsobem byl pořízen klíčový důkaz, který měl dle správních orgánů
prokázat vinu žalobce, a to videozáznam, založený ve spisu na kompaktním disku.
Není totiž zřejmé, kdo videozáznam pořídil, zda bylo či nebylo pořízením a použitím
videozáznamu zasaženo do soukromí žalobce, zda byl záznam pořízen na veřejném místě či by la
snímána soukromá sféra, případně zda došlo k pořízení záznamu po předchozím upozornění.
Není tedy zřejmé, zda uvedený důkaz obstojí v třístupňovém testu: 1) zákonného podkladu,
2) legitimního cíle a 3) proporcionality.
Krajský soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
a to na rozsudky ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 - 68 a ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 1 Afs 60/2009 - 119 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je pak dle krajského
soudu absence jakýchkoliv důvodů k oprávnění strážníka předmětné vozidlo zastavit. Správní
orgány se totiž odmítly zabývat námitkami žalobce, dle kterých nemohl strážník bez přísluš né
techniky (např. dalekohled) na vzdálenost 80 m rozpoznat, zda je či není řidič vozidla připoután
s tím, že případné nepřipoutání řidiče nebylo předmětem přestupkového jednání. Dle krajského
soudu však bez řádného osvědčení tohoto předpokladu, nebyl strážník vozidlo oprávněn zastavit,
a proto musí existovat alespoň důvodné podezření, že tomu tak skutečně bylo.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel kasační námitky podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Zákonnost pořízeného videozáznamu vyplývá z ustanovení §24b odst. 1 zákona
č. 553/1991 Sb., o obecní polici (dále jen „zákon o obecní polici“). Uvedené ustanovení stanoví
oprávnění obecní policie pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně
přístupných či obdobné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Odkazy krajského soudu
na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu nejsou relevantní, neboť na projednávanou
věc nedopadají.
K otázce oprávnění zastavit vozidlo stěžovatel uvádí, že k zákroku strážníka postačí
pouhé podezření strážníka ze spáchání přestupku. Jak ostatně konstatoval i krajský soud, strážník
vozidlo zastavoval z důvodu nepřipoutání řidiče bezpečnostními pásy, a proto zde byl zákonný
důvod k takovému postupu. Spornou otázkou proto může být pouze chování žalobce, který
výzvy strážníka neuposlechl.
Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 1 As 63/2011 - 90, dle kterého představuje neuposlechnutí výzvy policisty jen podle
subjektivní úvahy o tom, že se jedná o výzvu nesprávnou nikoliv bezvýznamné ohrožení jednoho
z pravidel fungování demokratické společnosti. Tyto závěry byly potvrzeny také judikaturou
Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/07, nález ze dne 18. 2. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1849/08).
Krajský soud tedy nesprávně vyhodnotil jak zákrok strážníka obecní policie, tak dodržení
zásady zákonnosti při pořizování důkazu, v projednávané věci videozáznamu.
Z uvedených důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
stěžovatel je zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené rozhodnutí krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V dané věci se jedná o problematiku správního trestání, kde platí zásada, že postihoval
lze pouze osobu, u které je postaveno zcela najisto, že se dopustila protiprávního jednání a toto
jednání je skutečně protiprávní, tj. contra legem. Na žalobce bylo aplikováno ustanovení §22
odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo při provozu
na pozemních komunikacích poruší zvláštní předpis jiným jednáním, než které je uvedeno pod
písmeny a) až k). Za toto „jiné jednání“ považovaly správní orgány porušení ustanovení §4
písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, které spočívalo v tom, že se žalobce
neřídil pokynem strážníka obecní policie zastavit vozidlo.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že podle úředního záznamu ze dne
11. 2. 2010 prováděl strážník obecní policie J. Č. hlídkovou činnost v ulici 28. října v Brodku
u Přerova. V 14:05 hod. si povšiml vozidla, přijíždějícího z křižovatky ulic Majetínská -
Masarykovo nám. a na vzdálenost 80 m zjistil, že řidič (v projednávané věci žalobce) nebyl
za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Pro podezření z přestupku se rozhodl vozidlo zastavit.
Strážník byl oblečen do zelené reflexní bundy s nápisem „Obecní policie“. K zastavení
vozidla použil zastavovací terč a levou rukou ukazoval na místo, kde má řidič u krajnice zastavit.
Řidič tyto pokyny nerespektoval, pokračoval v jízdě, ve vzdálenosti 10 m od strážníka změnil
směr jízdy do protisměru a tím se strážníkovi vyhnul, aniž by vozidlo zastavil. Poté odbočil
do ulice Tylova. K tomuto záznamu byla přiložena obálka, uvnitř které byl kompaktní disk
s videozáznamem.
Žalobce popřel, že předmětné motorové vozidlo v rozhodnou dobu řídil. Po zhlédnutí
klíčového důkazu, tj. videozáznamu, který měl být pořízen zasahujícím strážníkem a je zachycen
na kompaktním disku, založeném ve správním spisu, žalobce uvedl, že záznam nemá žádnou
důkazní hodnotu, a navíc zde existují rozpory mezi pořízeným videozáznamem a tvrzením
strážníka. Strážník obecní policie tvrdil, že byl oprávněn vozidlo zastavit, neboť si na vzdálenost
cca 80 m všiml, že řidič není připoután bezpečnostními pásy. Žalobce zdůraznil, že ze záznamu
není možné dovodit, kdo vozidlo řídil, zda bylo vozidlo skutečně stavěno, natož, že řidič nebyl
připoután. Správní orgán přitom vycházel pouze z tvrzení zasahujícího strážníka, který ve své
svědecké výpovědi uvedl, že v osobě řidiče následně při projíždění vozidla poznal žalobce,
kterého osobně zná.
Žalobce namítal, že příslušný strážník je nedůvěryhodná osoba, která běžně překračuje
zákonem stanovená oprávnění a se kterou měl v minulosti několik konfliktů. K tomuto tvrzení
jednak doložil článek z místního zpravodaje, ve kterém ke svému oprávnění zastavovat vozidla
(§79 zákona o silničním provozu) stejný strážník uvedl, „že k zastavení vozidla postačí pouhé
podezření, že řidič jede např. bez zapnutého bezpečnostního pásu nebo je pod vlivem alkoho lu, a to strážník zjistí,
jen když vozidlo zastaví“. Dále popsal průběh kontroly v provozovně své manželky, kdy tentýž
strážník vyžadoval předložení živnostenského listu a kolaudačního rozhodnutí, k čemuž neměl
oprávnění. Další konflikt měl žalobce se strá žníkem v roce 2009, kdy tento strážník nechal zjistit
totožnost žalobce za přivolání České policie přímo v jeho rodinném domě v souvislosti s jiným
vymyšleným přestupkem. Dle žalobce tedy nebylo za dané skutkové situace a vzájemného vztahu
mezi ním a příslušným strážníkem možné vycházet pouze z jednostranných tvrzení zakročujícího
strážníka.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajsk ým soudem v tom, že závěry správních
orgánů nemají oporu ve spisovém materiálu. V této souvislosti je nutno připomenout, že správní
orgány vycházely toliko z výpovědi příslušného strážníka obecní policie, přičemž námitkami
ze strany žalobce se v podstatě nezabývaly.
Ze správního spisu je zřejmé, že z videozáznamu, zachyceném na kompaktním disku,
který je založen ve spisu a byl klíčovým důkazem pro uznání žalobce vinným z neuposlechnutí
výzvy strážníka obecní policie, žádná relevantní skutková zjištění nevyplývají.
Ze záznamu (délka cca 25 sekund) není vůbec možné zjistit, kdy byl pořízen, není
opatřen žádným datem. Dále též nelze jednoznačně stanovit, kdo a za jakých okolností jej pořídil.
Není tedy zřejmé, zda byl záznam pořízen zakročujícím strážníkem, a zda pořízení záznamu
odpovídá ustanovení §24 odst. 1 zákona o obecní polici. Ze záznamu nelze zjistit, kdo dával
pokyn k zastavení vozidla, kdo projíždějící vozidlo řídil, a zda mohlo objektivně existovat
podezření, že řidič projíždějícího vozidla nebyl připoután.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že žalobce nebyl uznán vinným proto, že by vozidlo řídil
nepřipoután bezpečnostními pásy, ale proto, že neuposlechl výzvy k zastavení. Dle názoru
kasačního soudu však spisový materiál neobsahuje žádné objektivní důkazy prokazující vytýkané
jednání, které by bylo možné bez pochybností přičítat žalobci. Správní orgán je vždy povinen
přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání
rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je otázkou správního uvážení. Stejnou
zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních prostředků.
V projednávané věci nelze dovodit odpovědnost žalobce za přestupkové jednání pouze
na základě tvrzení zakročujícího strážníka. Žalobce jeho věrohodnost zpochybnil, správní orgán
je povinen se s touto skutečností odpovídajícím způsobem vypořádat. Přiložený videozáznam
není možno vzhledem k jeho výše uvedeným nedostatkům označit za důkaz potvrzující
skutkovou verzi policisty.
Stěžovatel dále napadá závěr krajského soudu, dle kterého není zřejmé, zda vůbec byl
zakročující policista oprávněn vozidlo zastavit, neboť dle jeho názoru je tato skutečnost
nepodstatná. Za podstatné považuje neuposlechnutí výzvy ze strany žalobce, a za toto jednání byl
také uznán vinným a následně sankcionován.
K této námitce kasační soud uvádí, že v souladu s ustanovením §79 zákona o silničním
provozu je strážník obecní policie oprávněn zastavovat vozidla ve stejnokroji před přechodem
pro chodce k zajištění bezpečného přechodu osob, jestliže to situace na přechodu či stav
přecházejících osob vyžaduje, a dále jestliže řidič vozidla nebo přepravovaná osoba je podezřelá
ze spáchání přestupku týkajícího se bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích. Jinými slovy strážník obecní policie nemá na rozdíl od jiných orgánů oprávnění
provádět preventivní namátkové kontroly, ale zastavit vozidlo může jen za situace, kdy objektivně
existuje podezření ze spáchání přestupku.
Zákonnost či oprávněnost pokynu k zastavení si nemůže vyhodnocovat účastník
silničního provozu na základě vlastního úsudku, avšak též nelze připustit, aby obecní strážník
zastavoval vozidla bez zákonem uvedeného důvodu. Je-li zákonným předpokladem zastavení
vozidla podezření z přestupku, pak i subjektivní úvaha zasahujícíh o strážníka o tomto podezření
musí mít nějaký reálný základ. V opačném případě by docházelo ke svévolnému uplatňování
veřejné moci bez zákonného podkladu, které by jen těžko mohlo být vynutitelné. Stěžovatel tak
nemůže pominout námitku svévolného jednání zakročujícího policisty, spočívajícího v absenci
zákonného předpokladu pro zastavení vozidla, s tím, že pro věc tato otázka není podstatná.
V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 1849/08) nelze aprobovat
a tolerovat výkon veřejné moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění
orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel,
k němuž konkrétní výkon svěřené pravomoci směřuje. Pouze v tomto materiálním smyslu
je třeba interpretovat též čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat v případech
a mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Orgán veřejné moci proto
vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně
zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým
jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá
pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje -li svým, byť o zákon se opírajícím
postupem základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tom u, aby byl ještě
dosažen zákonem stanovený účel.
V obecné rovině lze proto konstatovat, že pokud by se v řízení o přestupku ve věci
neuposlechnutí výzvy strážníka obecní policie zastavit vozidlo prokázalo, že vozidlo bylo
bezpochyby stavěno bez zákonného důvodu, pouze na základě svévolného jednání zakročujícího
strážníka, pak by uložení sankce za neuposlechnutí takové výzvy jen obtížně mohlo sledovat
racionální a ústavně aprobovatelný účel. Bylo by nutno zvážit, zda s ohledem na konkrétní
okolnosti případu, by bylo vůbec možné neuposlechnutí výzvy sankcionovat.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s. Stěžovatel neměl
v tomto soudním řízení úspěch a nemá dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobci žádné náklady řízení nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu