ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.57.2008:35
sp. zn. 9 As 57/2008 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: J. V., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem
Kralická 3/1007, Praha 10, proti žalovanému: Město Lysá nad Labem, komise
k projednávání přestupků, se sídlem Husovo náměstí 23, Lysá nad Labem, proti
vyrozumění žalovaného ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. VV/3017/07/Uh/116-4, o odložení
přestupkové věci, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 12. 6. 2008, č. j. 44 Ca 32/2008 - 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č j. 44 Ca 32/2008 - 13,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byl odmítnut jeho
návrh na zrušení vyrozumění o odložení přestupkové věci vydaného dne 9. 1. 2008
Městem Lysá nad Labem, komisí k projednávání přestupků (dále jen „žalovaný“)
pod sp. zn. VV/3017/07/Uh/116-4. V označeném vyrozumění žalovaný oznámil
stěžovateli, že projednávanou přestupkovou věc odložil, neboť návrh na zahájení řízení
o přestupku byl podle ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), podán opožděně.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku přípustnosti jím podané žaloby. Podle právního názoru stěžovatele zákon
o přestupcích a priori nevylučuje soudní přezkum napadeného úkonu, nečiní tak ani
s. ř. s., a tímto úkonem bylo zasaženo do jeho práv. Dále stěžovatel odkazuje na článek 10
odst. 1 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 odst. 7 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, z nichž dovozuje, že právo na zachování lidské
důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti je veřejným subjektivním právem, jehož ochranu
mu krajský soud odmítl. Zmiňuje také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, v němž tento soud označil zužující výklad
ustanovení o přístupu k soudu za nepřípustný. V dalším se stěžovatel vyjadřuje
ke skutkovým úvahám krajského soudu. Své úvahy uzavírá sdělením, že v předmětné věci
bylo od počátku vedeno trestní řízení a předmětná věc nebyla žalovanému odevzdána
policejním orgánem, ač měla být postoupena orgánem činným v trestním řízení.
Žalovaný ve své reakci na podanou kasační stížnost uvádí, že se nebude vyjadřovat
k tomu, zda odmítnutí žaloby stěžovatele bylo přípustné. Připomínkuje pouze tvrzení
stěžovatele k postupu Policie České republiky v této věci (vyžádání odborného vyjádření
za účelem právní kvalifikace).
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 4. 7. 2007 ve večerních hodinách se v obci Starý Vestec konala schůze
majitelů bytových jednotek, jíž se účastnil i stěžovatel a pan Ja. Ve. V průběhu této schůze
došlo mezi jmenovanými k ústní a později i fyzické rozepři. Na základě proběhlých
událostí stěžovatel podal na Policii České republiky, Okresní ředitelství Nymburk,
Obvodní oddělení Lysá nad Labem, oznámení o přestupku proti občanskému soužití
podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích spočívajícímu v drobném ublížení na
zdraví. Přípisem ze dne 22. 9. 2007 orgán Policie České republiky v souladu s §58 odst. 1
zákona o přestupcích tento přestupek oznámil Městskému úřadu Lysá nad Labem,
jakožto správnímu orgánu příslušnému k projednání přestupku. Žalovaný přestupek
projednal a rozhodnutím ze dne 22. 1. 2008, které nabylo právní moci dne 12. 2. 2008,
toto řízení zastavil, protože spáchání skutku nebylo Ja. Ve. prokázáno.
Ještě v průběhu řízení o uvedeném přestupku stěžovatel dne 17. 12. 2007 podal dle
§68 zákona o přestupcích návrh na zahájení řízení o přestupku podle §49 odst. 1 písm. a)
téhož zákona spočívajícím v ublížení na cti. Žalovaný věc odložil, neboť dospěl k závěru,
že tento návrh byl podán opožděně. Ve vyrozumění ze dne 9. 1. 2008 adresovaném
stěžovateli uvedl, že podle §68 odst. 2 zákona o přestupcích lze u přestupku,
který se projednává jen na návrh, podat takový návrh nejpozději do tří měsíců ode dne,
kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným
v trestním řízení. V tomto případě měl být návrh podán do 4. 10. 2007.
Krajský soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že vyrozumění
žalovaného o odložení přestupkové věci ze dne 9. 1. 2008 není rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a podle §70 písm. a) s. ř. s. je soudní přezkum takového
úkonu vyloučen. Uzavřel tak, že žaloba je nepřípustná, a proto ji odmítl. Na okraj krajský
soud poznamenal, že se stěžovatel mýlí, pokud lhůtu pro podání návrhu na zahájení řízení
odvozuje od data vyrozumění policie podle zákona o přestupcích, neboť z uvedeného
vyrozumění není pochyb o tom, že se v konkrétním případě nejednalo o postoupení věci
orgánem činným v trestním řízení, když trestní řízení v této věci policie nevedla.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Poukazuje
na nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Zdejší soud nejprve považuje za vhodné předeslat, že se nezabýval skutkovými
a procesními výtkami obsaženými v kasační stížnosti, na něž reagoval i žalovaný ve svém
vyjádření. Zcela zásadní spornou právní otázkou byla samotná přezkoumatelnost úkonu
žalovaného ve správním soudnictví. Krajský soud se meritem věci nezabýval, neboť
dospěl k závěru, že soudní přezkum vyrozumění o odložení věci (§66 odst. 4 zákona
o přestupcích) je vyloučen vzhledem k tomu, že toto vyrozumění není rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. Úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je tak
na základě kasační námitky stěžovatele posoudit správnost tohoto právního názoru.
Zásadní v této věci je otázka, zda stěžovatel jakožto osoba oprávněná podat návrh
dle §68 odst. 1 zákona o přestupcích může být na svých právech zkrácen ve smyslu §65
s. ř. s. v jakékoliv formě učiněným úkonem správního orgánu, kterým je jeho návrh
odložen dle §66 zákona o přestupcích.
Krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení omezil na použití
gramatického výkladu ustanovení §66 odst. 4 zákona o přestupcích, dle něhož
se rozhodnutí o odložení věci nevydává, vyrozumí se o tom pouze poškozený.
Gramatický výklad nelze samozřejmě a priori považovat za nezákonný, nicméně v případě
posuzování složitější právní otázky může nasvědčovat nedostatečnosti odůvodnění
rozhodnutí rezultující v nesprávné posouzení právní otázky či jinou vadu mající
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V projednávané věci nelze pouze
s jazykovým výkladem vystačit, neboť právě jeho aplikací vyvstává potřeba odůvodnit
některé nejasnosti, na které bez použití dalších metod výkladu nelze nalézt odpověď.
Nutnost aplikace těchto dalších postupů zdůraznil ve svých rozhodnutích též Ústavní
soud, například v nálezu ze dne 17. 12. 1997, vydaném ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97:
„Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů,
jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující,
resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí
z práva nástroj odcizení a absurdity.“
Z hlediska systematiky zákon o přestupcích v §67 odst. 1 rozlišuje přestupky
projednávané z úřední povinnosti a přestupky, které se projednávají pouze na návrh.
Návrhovými přestupky jsou tzv. přestupky urážky na cti [§49 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích], a dále též přestupky, při nichž dojde k nedbalostnímu ublížení na zdraví
nebo úmyslnému narušení občanského soužití, a majetkové přestupky [§22 odst. 1
písm. h); §49 odst. 1 písm. b) a c) a §50 zákona o přestupcích], jsou-li spáchány mezi
osobami blízkými.
V řízení o přestupcích obecně platí, že přestupky se projednávají z důvodu
veřejného zájmu z úřední povinnosti. Řízení o přestupcích zahajované pouze na návrh
je průlomem do této zásady. Návrh na zahájení řízení o přestupku může u těchto
„návrhových přestupků“ podle §68 odst. 1 zákona o přestupcích podat postižená osoba,
příp. její zákonný zástupce nebo opatrovník. Podstata návrhových přestupků tak tkví
v tom, že postižená osoba musí řízení svým vlastním úkonem zahájit, bez jejího návrhu
nebude jednání případného pachatele přestupku z úřední povinnosti zkoumáno. Pokud
by správní orgán zahájil projednání přestupku z úřední povinnosti, při němž by dodatečně
vyšlo najevo, že k dotčenému jednání došlo mezi osobami blízkými, a jedná se proto
o návrhový přestupek, je povinen takové řízení zastavit, nevysloví-li postižená osoba
s dalším projednáváním věci souhlas. Tímto je deklarováno, že veřejný zájem
na projednání přestupkového jednání v taxativně stanovených případech návrhových
přestupků ustupuje individuálnímu zájmu poškozené osoby, která má plnou dispozici
ohledně podání návrhu na zahájení řízení a celého průběhu řízení o návrhovém
přestupku.
Návrh na zahájení řízení dle §68 odst. 1 zákona o přestupcích je přitom třeba
odlišovat od podnětu či oznámení, které jsou podkladem pro zahájení řízení o přestupku
z úřední povinnosti (§67 odst. 2 téhož zákona). Osoba, která podává podnět či oznámení
ve smyslu §67 odst. 2 zákona o přestupcích, není vůbec účastníkem řízení (není-li
zároveň poškozeným či vlastníkem věci, která může být nebo byla zabrána).
Pro postiženou osobu, která podá návrh na projednání návrhového přestupku, výslovně
stanoví §68 odst. 1 zákona o přestupcích legislativní zkratku „navrhovatel“.
Účastníky řízení jsou podle §72 zákona o přestupcích mimo obviněného
z přestupku a vlastníka (potenciálně) zabrané věci rovněž poškozený, pokud jde
o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, a navrhovatel, na jehož
návrh bylo řízení o přestupku zahájeno. Je tedy zřejmé, že §72 zákona o přestupcích důsledně
rozlišuje osobu poškozeného a osobu navrhovatele. Dle zákona o přestupcích [§72
písm. d) tohoto zákona] se však ne každý navrhovatel ve smyslu §68 odst. 1 zákona
o přestupcích stane účastníkem řízení o přestupku. Postavení účastníka řízení je mu dle
§72 písm. d) zákona o přestupcích přiznáno pouze tehdy, pokud o jeho podaném návrhu
skutečně bylo zahájeno řízení. Tato právní konstrukce odpovídá procesnímu postupu
v řízení o přestupku, dle něhož lze úkony správního orgánu upravené v části třetí zákona
o přestupcích rozlišit podle jejich obsahu na úkony předcházející meritornímu řízení
o přestupku a na úkony po zahájení vlastního řízení. V každém případě však zákon
o přestupcích v ustanovení §68 odst. 1 jednoznačně definuje osobu navrhovatele
a odlišuje ji výslovně od osoby poškozeného [§72 písm. b) zákona o přestupcích].
Konkrétně je postup správního orgánu po zjištění jednání, které může mít znaky
přestupku, upraven v §67 odst. 3 zákona o přestupcích. V souladu s ním správní orgán
nejdříve zváží, zda přichází v úvahu odložení věci či postoupení věci jinému orgánu,
teprve po vyloučení těchto možností zahájí vlastní řízení o přestupku. Odložení věci
upravuje ustanovení §66 zákona o přestupcích, v němž jsou taxativně stanoveny
podmínky odůvodňující takový postup. V odstavci 4 tohoto ustanovení je uvedeno,
že rozhodnutí o odložení věci se nevydává a vyrozumí se o něm pouze poškozený.
Přestože §66 odst. 3 písm. f) zákona o přestupcích zakládá pravomoc správního orgánu
věc odložit též v případě, pokud byl návrh na zahájení řízení o přestupku dle §68 odst. 2
téhož zákona podán opožděně, tj. předvídá i odložení tzv. návrhového přestupku, nijak
neupravuje formu a způsob sdělení tohoto rozhodnutí vzhledem k osobě navrhovatele,
pouze vůči osobě poškozeného.
Jak je výše uvedeno, ustanovení §66 zákona o přestupcích ukládá správnímu
orgánu uvážit různé okolnosti, které by mohly odůvodňovat odložení věci ještě před
zahájením správního řízení. Správnímu orgánu je umožněno za účelem racionalizace
řízení postupovat neformálně (tento záměr je uveden v důvodové zprávě k zákonu
o přestupcích). Jednotlivé skutečnosti, kterými se správní orgán v této fázi řízení zabývá
a zvažuje je, vyplývají explicitně z ustanovení §66 zákona o přestupcích. Správní orgán
podle tohoto ustanovení zjišťuje, jestli osoba podezřelá z přestupku nepožívá výsad
a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva; zda v době spáchání přestupku
dovršila patnáctý rok svého věku nebo netrpěla duševní poruchou, pro niž nemohla
rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo
ovládat své jednání; případně jestli před zahájením řízení nezemřela. Správní orgán dále
zkoumá, zda podaný podnět či oznámení odůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo
postoupení věci; zda se o předmětném skutku nekoná trestní stíhání nebo řízení u jiného
příslušného správního orgánu; zda o skutku již nebylo pravomocně rozhodnuto správním
orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení anebo v blokovém řízení; zda o skutku
již nebylo rozhodnuto v disciplinárním řízení a uložené opatření se považuje
za postačující; zda odpovědnost za přestupek nezanikla; či zda návrh na zahájení řízení
o přestupku nebyl podán opožděně. Skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité
osobě přitom musí být zjištěny do šedesáti dnů ode dne, kdy se správní orgán o přestupku
dozvěděl, jinak věc rovněž odloží. Vedle toho správní orgán může věc odložit, jestliže
sankce, kterou lze za přestupek uložit, je bezvýznamná vedle trestu, který byl nebo bude
podle očekávání uložen osobě podezřelé z přestupku za jiný čin v trestním řízení.
Shledá-li správní orgán naplnění některé z výše uvedených podmínek, promítne
se takové zjištění do jeho rozhodnutí o odložení věci. V některých případech přitom
ze strany správního orgánu nejde pouze o faktické konstatování objektivně existujících
skutečností (jako je např. smrt osoby podezřelé z přestupku), ale správní orgán musí
k uvedeným skutečnostem shromáždit potřebné informace a vyhodnotit je. Typicky
tak tomu je, když ověřuje, zda došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku
[§66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích], nebo když zvažuje odložení věci
pro bezvýznamnost sankce uložené v přestupkovém řízení vedle hrozícího (očekávaného)
či již uloženého trestu (§66 odst. 2 téhož zákona).
Ustanovení §66 odst. 4 zákona o přestupcích, dle něhož se o odložení věci
rozhodnutí nevydává a pouze se o tom vyrozumí poškozený, nerozlišuje, zda se jednalo
o přestupek projednávaný z úřední povinnosti či o přestupek, který lze projednat pouze
na návrh postižené osoby. Nejvyšší správní soud však nalézá podstatné odlišnosti mezi
důsledky odložení věci dle §66 zákona o přestupcích do sféry navrhovatele ve smyslu
§68 odst. 1 zákona o přestupcích a ostatních oznamovatelů či poškozených osob.
V případě přestupků, o nichž vede správní orgán řízení pouze z úřední povinnosti,
může fyzická či právnická osoba na spáchání přestupku upozornit podnětem, podání
podnětu jí však nezakládá žádná subjektivní práva v řízení. V tomto řízení má stát,
kterému byly oznámeny skutečnosti svědčící o existenci přestupku, prostřednictvím
pověřeného správního orgánu povinnost projednat, zda se přestupek stal či nikoliv –
osoba podávající podnět již nemá na průběh řízení žádný vliv (není-li účastníkem řízení
z jiného titulu, nežli podání podnětu či oznámení). Osoba, která může podat návrh dle
§68 odst. 1 zákona o přestupcích, má postavení jiné. Řízení o tzv. „návrhovém“
přestupku může vyvolat pouze ona svým návrhem, bez tohoto návrhu není správní orgán
oprávněn řízení o přestupku vést, a to i přesto, že se o případném negativním jednání
se znaky přestupku dozvěděl. Osoba, která podává návrh dle §68 odst. 1 zákona
o přestupcích, tedy disponuje řízením, na rozdíl od poškozeného u přestupku
projednávaného ex offo. Pokud tedy zákon svěřuje určitým osobám v případě zákonem
stanovených jednání výhradní právo vyvolat svým návrhem řízení o přestupku a tyto
osoby tohoto práva využijí, pak je dle názoru Nejvyššího správního soudu toto právo
spojeno s možností nechat prověřit úkony správního orgánu, které v řízení následně učiní.
Rozhodnutí, zda správní orgán po podání návrhu dle §68 odst. 1 zákona o přestupcích
věc odloží či zahájí řízení, je dle Nejvyššího správního soudu významným zásahem
do právní sféry navrhovatele. Pokud zákonodárce svěřil možnost zahájit přestupkové
řízení svým návrhem pouze určité skupině osob, pak tím vyjádřil, že projednání přestupku
v určitých věcech se na rozdíl od ostatních týká výhradně jejich zájmů. Pokud je však
návrh takové osoby na základě uvážení správního orgánu odložen, aniž je zahájeno
meritorní řízení, kde by byla věcně prověřena důvodnost návrhu, pak dle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze konstatovat, že tím není zasaženo do práv této osoby.
Správní orgán v rámci zvažování o případném splnění podmínek pro odložení věci
shromažďuje údaje, tyto údaje si vyhodnocuje a promítne je do rozhodnutí o tom, zda věc
odloží či zahájí správní řízení. Jedná-li se přitom o návrhový přestupek a osoba
navrhovatele je postiženou osobou (příp. jejím zákonným zástupcem nebo
opatrovníkem), jejíž práva byla přestupkem dotčena, a o jejíž práva se tak přímo jedná,
je třeba uzavřít, že rozhodnutí o odložení věci ve smyslu §66 odst. 4 zákona
o přestupcích ve vztahu k ní není pouhým neformálním úkonem správního orgánu, nýbrž
rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Takový závěr se zdá být v rozporu s dikcí ustanovení §66 odst. 4 zákona
o přestupcích, které výslovně stanoví, že rozhodnutí o odložení věci se nevydává.
Nejvyšší správní soud však na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru,
že ustanovení §66 odst. 4 zákona o přestupcích se vztahuje pouze na řízení o přestupcích
projednávaných z úřední povinnosti a absentuje zde úprava, která by byla aplikovatelná na
odložení věci návrhového přestupku. Pokud je rozhodnutí o odložení věci v případě
návrhového přestupku pro navrhovatele disponujícího právem podat návrh na zahájení
řízení (na rozdíl od osoby poškozeného) posledním rozhodnutím správního orgánu
v řízení o přestupku, pak mu nelze upřít právo seznámit se s důvody tohoto rozhodnutí
a případně využít prostředky právní obrany. Dle Nejvyššího správního soudu úprava §66
zákona o přestupcích neupravuje formu a způsob vydání rozhodnutí o odložení
návrhového přestupku, je proto nutno přiměřeně použít odpovídající ustanovení
správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb, dále jen „správní řád“).
Odložení věci je správním řádem upraveno v §43, dle něhož může správní orgán
za splnění zde uvedených podmínek věc usnesením odložit bez zahájení řízení. Toto
ustanovení je výjimkou z jinak platné zásady, že řízení je zahájeno dnem doručení žádosti
nebo návrhu věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (§44 odst. 1 správního řádu),
a též výjimkou ze zásady, dle níž se správní rozhodnutí vydává ve správním řízení.
Ustanovení §66 zákona o přestupcích je ve vztahu k §43 správního řádu lex specialis,
avšak pouze pro řízení o přestupcích vedených správním orgánem ex offo. Pro řízení
o návrhových přestupcích se naopak přiměřená aplikace §43 správního řádu v souladu
s §51 zákona o přestupcích jeví smysluplná, neboť pro osobu navrhovatele dle §68
odst. 1 zákona o přestupcích je odložení věci zásahem do práv a povinností, a proto
by bylo vhodné o tom vyhotovit rozhodnutí i v materiálním slova smyslu. Aplikaci §43
odst. 1 správního řádu v případě návrhových přestupků připouští též odborná literatura,
konkrétně Správní řád – Komentář, Josef Vedral, Bova Polygon, Praha 2006, str. 307.
V souladu s §43 odst. 1 správního řádu je tedy správní orgán povinen rozhodnutí
o odložení věci dle §66 zákona o přestupcích týkající se návrhu podaného dle §68 odst. 1
téhož zákona vyhotovit ve formě usnesení a oznámit je navrhovateli.
Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že zákon o přestupcích v ustanovení
§81 odst. 4 upravuje v souvislosti s přestupky, které lze projednat jen na návrh, možnosti
navrhovatele podat odvolání proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny
obviněného z přestupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; je možno
se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení (§76 odst. 3), opravné prostředky
navrhovatele, o jehož návrhu nebylo zahájeno řízení, nijak neupravuje. Je tedy též splněna
podmínka podpůrné aplikace správního řádu (§51 zákona o přestupcích), což je logické
i vzhledem k tomu, že povinnost správního orgánu vyhotovit usnesení o odložení věci dle
§66 zákona o přestupcích pro navrhovatele byla dovozena právě ze správního řádu.
V souladu s §81 odst. 1 správního řádu ve spojení s §43 správního řádu je tedy odvolání
proti usnesení o odložení věci v uvedených případech přípustné, proti rozhodnutí
o odvolání pak případně lze podat žalobu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud za použití jazykového, systematického a teleologického
výkladu dospěl k závěru, že rozhodnutí o odložení věci dle §66 zákona o přestupcích
týkající se návrhu podaného podle §68 odst. 1 téhož zákona je rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s., proti němuž (respektive proti rozhodnutí o odvolání) je přípustné bránit
se správní žalobou. Krajský soud se v projednávané věci omezil pouze na gramatický
výklad ustanovení §66 odst. 4 zákona o přestupcích, přičemž neodůvodnil nejasnosti
z tohoto výkladu vyplývající ve vztahu k osobě navrhovatele podávajícího návrh dle §68
odst. 1 zákona o přestupcích.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud
pochybil, pokud žalobu jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., napadené usnesení bylo z tohoto důvodu pro nezákonnost zrušeno a vráceno
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude krajský soud povinen v souladu s vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán,
znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele a zejména dovodit, zda napadený přípis ze dne
9. 1. 2008 je možno považovat za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, přestože nemá
formální náležitosti usnesení, a v tom případě zvážit, zda vzhledem k okolnostem věci
lze takové rozhodnutí přezkoumat i bez předchozího využití opravného prostředku,
či zda zvolí jiný postup, který by poskytl právům stěžovatele dostatečnou ochranu.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu