ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.64.2009:44
sp. zn. 9 As 64/2009 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J.
D., zastoupený Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov
pod Radhoštěm, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor
dopravy a silničního hospodářství, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 1. 2009, č. j. MSK 6253/2009, ve věci přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2009, č. j. 58 Ca 24/2009 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), kterým
tento soud odmítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného (dále též „správní
orgán“) ze dne 13. 1. 2009, č. j. MSK 6253/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proti rozhodnutí Městského úřadu Třinec,
odboru dopravy (dále též „městský úřad“), ze dne 3. 11. 2008, č. j. 42090/2008/Do/Vp.
Předmětným rozhodnutím městského úřadu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 3 . zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), kterého se měl dopustit tím, že dne
21. 8. 2008 ve 12.23 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky MAZDA ER CX7,
v obci Třinec-Oldřichovice na silnici I. třídy č. 11 ve směru na Slovensko, poblíž čerpací
stanice SHELL, a za jízdy mu byla silničním radarovým rychloměrem RAMER 7M-MB
naměřena rychlost jízdy nejméně 77 km/hod, čímž překročil povolenou rychlost v obci o
20 km/hod a více. Tímto jednáním porušil ust. §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 500 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod dle ust. §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění po zdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud má na jedné straně za to, že tento
sice prokázal svoji nepřítomnost v České republice v době od 13. 1. 2009 do 4. 2. 2009,
tj. v době, kdy bylo stěžovateli doručováno rozhodnutí správního orgánu, a tato doba
zcela přesahovala dobu, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli doručováno (tedy od 15. 1. 2009,
kdy byla předmětná zásilka uložena na poště, do skončení doby pro její vyzvednutí,
tj. do 26. 1. 2009), na straně druhé mu sděluje, že v dané věci měl požádat o prominutí
zmeškání úkonu podle ust. §41 odst. 2 správního řádu. Tento závěr však nemá podle
názoru stěžovatele oporu v zákonném ustanovení, kdy podmínkou pro podání předmětné
žaloby je ve vztahu ke lhůtě jejího podání toliko skutečnost, že musí být podána do dvou
měsíců od okamžiku, kdy rozhodnutí bylo stěžovateli oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví -li zvláštní zákon lhůtu
jinou (§72 odst. 1 s. ř. s.). Pokud krajský soud uvádí, že bylo prokázáno, že stěžovatel
se v době od 13. 1. 2009 do 4. 2. 2009 nezdržoval v České republice, je dána sama o sobě
neúčinnost doručení rozhodnutí správního orgánu, kdy povinnost „jakési“ nutnosti jiného
podání ve věci, tj. žádosti o prominutí zmešk ání lhůty, nemá jakékoliv zákonné
opodstatnění. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo prokázáno, že písemnost mu nebyla
účinně doručena, neboť k jejímu oznámení došlo až po jejím vyžádání z jeho strany,
přičemž podle jeho názoru mu bylo rozhodnutí doručeno dne 27. 4. 2009, kdy bližší
datum si však nepamatuje. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení krajského
soudu, bylo mu pravděpodobně doručeno dne 24. 4. 2009, což však na meritu věci
ničeho nemění. Stěžovatel dále zdůraznil, že ve věci ani nebyl důvod pro podání žádosti
o zmeškání lhůty jakkoliv dán, neboť vůči správnímu orgánu nebyl činěn žádný úkon.
Samotnou fikci doručení proto nelze dále v neprospěch stěžovatele aplikovat.
Proto stěžovatel navrhl zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu, které měl Nejvyšší správní
soud k dispozici, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Městského úřadu Třinec, odboru dopravy, ze dne 3. 11. 2008,
č. j. 42090/2008/Do/Vp, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1
písm. f) bod 3. zákona o přestupcích, za což mu byla ul ožena pokuta ve výši 3 500 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil a proto proti němu podal odvolání .
Rozhodnutím správního orgánu ze dne 13. 1. 2009, č. j. MSK 6253/2009, bylo odvolání
stěžovatele zamítnuto podle ust. §90 odst. 5 správního řádu. Vzhledem ke skutečnosti,
že stěžovatel nebyl v době doručování uvedeného rozhodnutí zastižen, byla zásilka
obsahující předmětné rozhodnutí dne 15. 1. 2009 uložena na poště a stěžovatel byl o jejím
uložení písemně vyrozuměn a bylo mu zanecháno poučení o právních důsledcích, které
souvisejí s převzetím nebo s nepřevzetím zásilky. Protože zásilka nebyla stěžovatelem
vyzvednuta ani v úložné době, správní orgán považoval písemnost v souladu s ust. §24
odst. 1 správního řádu za doručenou 10. dnem ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí,
tj. 26. 1. 2009.
Na základě telefonického dotazu učiněného stěžovatelem dne 22. 4. 2009 v 15:19
hod. (viz úřední záznam ze dne 22. 4. 2009, č. j. MSK 69639/2009) mu byla zaslána
fotokopie rozhodnutí správního orgánu, která mu byla doručena dne 24. 4. 2009
(viz doručenka připojená k přípisu žalovaného ze dne 23. 4. 2009, č. j. MSK 70344/2009).
Žalobou ze dne 2. 6. 2009, která byla předána k poštovní přepravě dne 3. 6. 2009,
brojil stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu a domáhal se jeho zrušení.
V předmětné žalobě stěžovatel mimo jiné uvedl, že v době od 13. 1. 2009 do 4. 2. 2009
se zdržoval v Austrálii, což prokazoval přiloženou elektronickou letenkou; zdůraznil
přitom, že žalobou napadené rozhodnutí si nemohl z objektivních důvodů v době
doručování vyzvednout a toto mu bylo doručeno teprve dne 27. 4. 2009. S ohledem
na tyto skutečnosti měl tedy stěžovatel za to, že žaloba je podána v zákonné lhůtě, neboť
v době doručování se v místě trvalého bydliště nezdržoval a napadené rozhodnutí řádně
převzal teprve dne 27. 4. 2009.
Usnesením krajského soudu ze dne 17. 8. 2009, č. j. 58 Ca 24/2009 – 22, byla
stěžovatelova žaloba podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost odmítnuta,
neboť žalobou napadené rozhodnutí bylo podle názoru krajského soudu stěžovateli
doručeno v souladu s ust. §24 odst. 1 správního řádu formou náhradního doručení dne
26. 1. 2009.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která je předmětem nyní
posuzované věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti
písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne,
písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.
Podle ust. §24 odst. 2 citovaného zákona prokáže-li adresát, že si pro dočasnou
nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou
písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ustanovení §41 požádat
o prominutí zmeškání úkonu.
Podle ust. §40 odst. 1 písm. c) citovaného zákona pokud je provedení určitého
úkonu v řízení vázáno na lhůtu, připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou
podle hodin.
Podle ust. §41 odst. 1 citovaného zákona se navrácením v předešlý stav rozumí
prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo
v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání, kterou by jinak
nebylo možno učinit.
Podle ust. §41 odst. 2 citovaného zákona může účastník požádat o prominutí
zmeškání úkonu do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon
učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá.
Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul
jeden rok.
Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze ž alobu podat do dvou měsíců poté, kdy
rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta
je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí
směřuje.
Podle ust. §72 odst. 4 citovaného zákona nelze zmeškání lhůty pro podání žaloby
prominout.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, stěžejní otázkou v projednávané věci je to,
zda doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 13. 1. 2009, č. j. MSK
6253/2009, k němuž mělo dojít dne 26. 1. 2009 náhradním doručením ve smyslu ust. §24
odst. 1 správního řádu, bylo či nebylo účinné, což má určující význam pro posouzení
včasnosti podané žaloby.
Ve shora citovaném ust. §24 odst. 1 správního řádu je upraveno tzv. náhradní
doručení, neboli tzv. fikce doručení. Ta nastupuje tehdy, když si adresát nevyzvedne
uloženou písemnost ve lhůtě deseti dnů od uložení. Fikce je tedy stav, kdy se má za to,
že skutečnost nastala, ačkoliv se tak fakticky nestalo. Právní fikce coby nástroj odmítnutí
reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k zajištění právní jistoty coby
jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu.
Aby však mohla právní fikce svůj účel, tj. dosažení právní jistoty, splnit, musí respektovat
všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje (srovnej nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 115).
Platný správní řád však, na rozdíl od předešlého zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, nepodmiňuje fikci doručení tím,
aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení, jak se mylně domnívá
stěžovatel. Ustanovení správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, pro tuto situaci
stanovila pouze možnost adresáta po té, kdy již v souladu s ust. §24 odst. 1 citovaného
zákona nastala fikce doručení, požádat postupem podle ust. §24 odst. 2 citovaného
zákona správní orgán za podmínek stanovených ust. §41 téhož zákona o prominutí
zmeškání úkonu. Správní řád tak činil především z důvodu rychlosti a hospodárnosti
doručování. Nikoliv nevýznamným důvodem této legislativní úpravy byla i snaha o to, aby
byly omezeny obstrukce při doručování (z literatury shodně viz např. Ondruš, Radek:
Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde, 2005, s. 91).
Tento postup je však, a to na rozdíl od závěru krajského soudu, jen stěží použitelný
v případě, kdy v důsledku náhradního doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu
adresát písemnosti zmeškal lhůtu pro podání žaloby. O prominutí takové lhůty, která
se již netýká správního řízení, ale soudního řízení správního, nemůže rozhodovat správní
orgán postupem podle ust. §41 správního řádu, přičemž pokud jde o správní soud,
ust. §72 odst. 4 s. ř. s. jasně stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout. Proto pokud stěžovatel věděl, že se bude nacházet mimo svou adresu trvalého
pobytu, mohl možným komplikacím čelit změnou adresy pro doručování u správního
orgánu nebo žádostí o přesílání pošty u provozovatele poštovních služeb.
Řešení této bezvýchodné situace přineslo až ust. §24 odst. 2 správního řádu,
ve znění účinném od 1. 7. 2009, podle něhož lze v takové situaci požádat správní orgán
o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, přičemž
takové rozhodnutí správního orgánu by posléze ovlivnilo počátek běhu lhůty pro podání
žaloby. I v tomto případě ovšem musí adresát písemnosti skutečnost, že si pro dočasnou
nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou
písemnost vyzvednout, prokázat. (K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Afs 32/2009 – 105, dostupné na www.nssoud.cz.)
Na pozadí shora uvedeného je podle zdejšího soudu třeba konstatovat, že v dané
věci bylo rozhodnutí správního orgánu stěžovateli doručeno v souladu s ust. §24 odst. 1
ve spojení s ust. §40 odst. 1 písm. c) správního řádu na základě tzv. fikce doručení dne
26. 1. 2009, přičemž od tohoto dne rovněž počala běžet dvouměsíční lhůta pro podání
žaloby ve smyslu ust. §72 odst. 1, věty první, s. ř. s. Jak správně dovodil i krajský soud,
na tento počátek neměla vliv ani skutečnost, že stěžovatel kopií elektronické letenky
prokázal, že se od 13. 1. 2009 do 4. 2. 2009 zdržoval mimo Českou republiku, ani pozdější
doručení fotokopie rozhodnutí správního orgánu, k němuž došlo na základě telefonické
žádosti stěžovatele, neboť, jak bylo podrobně rozebráno výše, platný správní řád
již nepodmiňuje fikci doručení ve smyslu ust. §24 odst. 1 citovaného zákona tím,
aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení.
Podle ust. §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo
rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo
ke skutečnosti určující její počátek. Lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí dle
ust. §40 odst. 2 s. ř. s. uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který
určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne
tohoto měsíce. Dle ust. §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo -li podání v poslední
den lhůty předáno soudu nebo je mu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence, anebo předáno orgánu, který má povinnost
je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
V daném případě byl ve smyslu ust. §40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek
běhu dvouměsíční lhůty pro podání žaloby den následující po dni doručení písemného
vyhotovení rozhodnutí správního orgánu, tj. 27. 1. 2009. Konec lhůty pro podání žaloby
dle odst. 2 téhož ustanovení pak v návaznosti na výše uvedené připadl na den, který
se svým pojmenováním shodoval s dnem určujícím počátek běhu lhůty, tj. 27. 3. 2009.
Tento den byl posledním dnem pro včasné podání žaloby, tj. pro její předání příslušnému
krajskému soudu, kterým byl Krajský soud v Ostravě, nebo zaslání prostřednictvím
držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předání orgánu, který má
povinnost ji doručit. Protože však byla žaloba předána k poštovní přepravě až dne
3. 6. 2009, byla tato podána zjevně opožděně a krajský soud proto postupoval plně
v souladu se zákonem, když tuto s odkazem na ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
pro opožděnost odmítl.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla
v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O vě ci přitom rozhodl
bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu