ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.68.2008:101
sp. zn. 9 As 68/2008 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská
24/37, Praha 8, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem P.O.Box 49,
Praha 56, proti rozhodnutí náměstkyně ředitele žalovaného ze dne 27. 2. 2006,
č. j. 2526/2005-NBÚ/07-SO, ve věci nevydání osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 6. 2008, č. j. 10 Ca 85/2006 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí náměstkyně ředitele
Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 2. 2006,
č. j. 2526/2005-NBÚ/07-SO, kterým byla v souladu s ust. §157 odst. 21 zákona
č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění
pozdějších předpisů, podle ust. §75 odst . 5 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně
utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon č. 148/1998 Sb.“ či „zákon o ochraně utajovaných skutečností“),
zamítnuta stížnost žalobce podaná proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu
(dále jen „NBÚ“) o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň
utajení „Tajné“ ze dne 24. 11. 2005, č. j.: 57355/2005-NBÚ/PFO-P, podle ust. §36
odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že rozsudek městského soudu
je především kompilátem citací uvedených v žalobě i zdůvodnění NBÚ, aniž
by se ve větší a fundované míře zabýval důvody, které žaloba uvedla. Stěžovatel předně
připomíná složitost procesu prověřování, kdy je povinen vyplnit množství bezpečnostních
dotazníků a doložit je spolehlivými doklady a podklady. Všechna data jím uvedená byla
pravdivá, neměl a ani nemá důvod cokoliv ze svého života zkreslovat či zatajovat. Rovněž
zdůrazňuje, že v rámci jeho prověrky proběhlo prověření z celé řady evidencí,
vše s negativní lustrační odezvou. Městský soud však dal zapravdu NBÚ v tvrzení,
že zamlčel informace o svých kontaktech a spolupráci s bývalou Státní bezpečností (dále
jen „StB“). Toto tvrzení musí stěžovatel opětovně důrazně odmítnout, neboť skutečně
nevěděl a nebyl dříve informován, že ho StB zahrnula mezi své spolupracovníky.
To se dozvěděl až při osobním pohovoru na NBÚ. Stěžovatel na mítá, že nikdy žádný slib
spolupráce vlastnoručně nepodepsal. Ostatně o tom, že je z hlediska spolupráce s StB
„čistý”, jej ujistilo i vydání negativního lustračního osvědčení Ministerstva vnitra České
republiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“) v roce 1994, tj. 2 roky po zprávě analytické
skupiny GAMA. Argumentace změnami platné legislativy zní podle stěžovatele velmi
vágně a alibisticky. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud Ministerstvo vnitra jako státní
orgán vydá negativní lustrační osvědčení, pak by obča n měl být z pohledu státních i jiných
orgánů považován za již dostatečně prověřenou a nezávadnou osobu a nikoliv
za spolupracovníka StB, přičemž dodává, že navíc i NBÚ ve svém materiálu ze dne
5. 9. 2005 konstatoval, že podle zákona č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti,
a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2002 Sb.“),
nebyl k jeho osobě nalezen žádný záznam. Stěžovatel se domnívá, že v případě
přezkumného řízení je třeba prozkoumat řádným způsobem důsledně všechny podklady
a dokumenty, zda jsou skutečně objektivní a dostatečně vypovídající, zejména když svou
podstatou zasahují do osobní sféry občana. Podle názoru stěžovatele nejde v případě
dokumentu „Slib spolupráce” o věrohodný dokument, chybí v něm i podstatná náležitost,
kterou je jméno. Stěžovatel uvádí, že v rámci osobního pohovoru na NBÚ sdělil všechny
informace, které dříve i v danou chvíli znal. Těžko si člověk může pamatovat všechna
jména, pracovní pozice, zaměření jednotlivých správ StB atd. V dotazníku pro NBÚ
nemohl uvést nic k údajné spolupráci s StB, neboť osoby pro tuto složku pracující neznal.
Stěžovatel nesouhlasí s úvahami městského soudu, že důkazní materiály mají logickou
návaznost, a to se týká mimo jiné i materiálů souvisejících s jeho pracovním poměrem.
Jde-li například o „cestovní zprávy“, pokládá za naprosto normální, že jsou předávány
zaměstnavateli. Pokud se takové zprávy či zpráva dostane posléze ke složkám StB,
nemůže stěžovatel nést odpovědnost za takové předání. Dále připomíná, že v podané
žalobě poté, co měl možnost seznámit se s podklady, z nichž je vyvozován závěr o jeho
nespolehlivosti, reagoval a uváděl, proč nelze bez dalšího tyto pokládat za věrohodné,
komplexní. Podle jeho názoru nemají žádnou vypovídací hodnotu. Rozhodnutím
městského soudu, který se přiklonil k závěrům NBÚ, je tudíž pokládán za osobu
„bezpečnostně nespolehlivou”. Stěžovatel se nemůže ubránit pocitu, že zřejmě největší
nebezpečí tkví v jeho jazykových znalostech a ve znalostech odborné problematiky
v oblasti energetiky, průmyslu a obchodu. Stěžovatel mimo jiné připomíná, že v roce 2003
až 2004 pracoval jako expert Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Iráku
v rámci Koaliční správy Iráku pod vedením USA a byl tudíž prověřen bezpečnostními
složkami USA bez jakýchkoliv nálezů a připomínek. Rozhodnutí NBÚ nevydat mu
prověrku vychází z předpokladu, že skutečně došlo ke spolupráci s StB. Stěžovatel
se domnívá, že již v rámci šetření vedoucího k rozhodnutí NBÚ měl tento orgán provést
odbornou grafologickou zkoušku podpisu na příslušném formuláři. Pokud se tak nestalo
s argumentací, že nelze přezkoumávat „šetření zpravodajských služeb”, pouze
to signalizuje, že v tomto státě lze stěží očekávat spravedlivá rozhodnutí. Stěžovatel
nesouhlasí s postupem, kdy městský soud obsah zjištění zpravodajských služeb
nepřezkoumává a nemůže je ani hodnotit. Podle jeho názoru to ve svém důsledku
znamená, že o osudu člověka, o jeho osobnostních právech, možnosti pracovního
uplatnění rozhodují nepřezkoumatelné informace zpravodajských služeb. Tyto informace
však nepodléhají serioznímu přezkumu. Z podtextu soudního rozhodnutí, především
pak z rozhodnutí ředitele NBÚ, se dále podává, že ani sám správní orgán nemá
mechanismy k subjektivnímu přezkumu výsledků činnosti zpravodajských služeb.
Z uvedeného je podle stěžovatele nepochybně patrno, že „informace zpravodajských
služeb”, šetření, poznatky, apod. jsou nepřezkoumatelné a přikládá se těmto neomylnost.
Stěžovatel se domáhal v řízení u městského soudu přezkumu subjektivních závěrů
zpravodajských služeb, neboť je přesvědčen, že je těmito závěry poškozován. V této
souvislosti pak obecně odkazuje na čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen
„Ústava“), mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, zejména Úmluvu o ochraně lidských
práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech, stejně tak
jako na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel se domnívá, že každé
rozhodnutí zasahující do osobnostních práv člověka by v právním státě mělo být řádně
odůvodněno. Mělo by být výsledkem „složitého myšlenkového pochodu založeného
na všestranném, hlubokém a logickém hodnocení důkazů”, sice založeného na vnitřním
přesvědčení, avšak řádně a přesvědčivě zdůvodněném. Podle stěžovatele se nelze ubránit
pocitu, že rozhodnutí, jímž byl rozklad zamítnut, postrádá principy spravedlivého
rozhodování a posléze se může stěžovateli jevit, a to také pociťuje, že jde o projev
libovůle a výron ničím neomezené absolutizované státní moci. Ze samotného rozhodnutí,
jímž byl rozklad zamítnut, se zdá, že důvody zde uváděné se jeví být nadmíru plytké.
Stěžovatel je přesvědčen, že k nápravě stavu má a musí sloužit soudní řízení, proto
se s odkazem na Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“) obracel na soud,
neboť na svých právech byl zkrácen rozhodnutím NBÚ. Připustí-li se taková praxe
přezkoumávání rozhodnutí NBÚ, kdy soud není oprávněn zkoumat, zda závěry
zpravodajských služeb zasahují do osobnostních práv občana a jsou nepřezkoumatelné,
pak je nutno si podle stěžovatele klást otázku, jaký význam má soudní přezkum správnosti
vyslovených závěrů. Bylo by nepochybně správnější a současné praxi odpovídající vyslovit
premisu, že šetření zpravodajských služeb, resp. jejich závěry, jsou definitivní, a že není
dovoleno je vůbec zpochybňovat. Stěžovatel připomíná, že v osmdesátých letech
předchozího režimu se poznatky operativních orgánů sice shromaždovaly, mohly se stát
součástí spisů bezpečnostních složek, nesměl se jim však přisuzovat význam,
který by mohl negativně zasahovat do práv občana. Analogicky lze podle názoru
stěžovatele posuzovat i informace zpravodajských služeb, neboť jde o činnost
bezpečnostních složek. Ke každému zjištění operativních orgánů, nevyjímaje z toho ani
zpravodajské služby, je třeba přistupovat uvážlivě, zejména je-li vyslovený závěr
kategorický a nepřipouštějící jinou interpretaci. V řízeních by mělo být dbáno
na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které „prostřednictvím
ústavních zákonů“ mají prozařovat do celého právního řádu České republiky,
což v daném řízení bezesporu chybí. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6. 8. 2008 žalovaný uvedl, že se ztotožňuje
s rozhodnutím městského soudu. Dále sdělil, že při svém rozhodování vycházel
z materiálů, které mu v rámci ověřování bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele poskytl
Úřad pro zahraniční styky a informace (dále jen „ÚZSI“), toho času správce materiálů
vzniklých činností bývalé I. Správy SNB, součásti bývalé StB. Žalovaný zdůraznil, že mu
nepřísluší přezkoumávat důvody, proč bylo stěžovateli Ministerstvem vnitra vydáno
tzv. negativní lustrační osvědčení, neboť není k takovému postupu oprávněn. Předmět
právní úpravy podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady
pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské
Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 451/1991 Sb.“), je zcela odlišný od úpravy podle zákona
o ochraně utajovaných skutečností. Osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb. nenahrazuje
bezpečnostní prověrku podle zákona o ochraně utajovaných skutečností, při které
se zjišťuje, zda navrhovaná osoba splňuje podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi,
či nikoliv. Žalovaný dále uvedl, že v rámci prováděné bezpečnostní prověrky je oprávněn
a povinen provést k prověřované osobě šetření a mimo jiné vyžádat a shromáždit údaje
z databází zpravodajských služeb. Předané poznatky toliko shromažďuje a vyhodnocuje
z pohledu, zda informace v nich obsažené obsahují negativní okolnosti či nikoliv.
U poznatků předávaných nejen zpravodajskými službami, ale i všemi orgány státu, potom
žalovaný presumuje věcnou správnost a procesní zákonnost. Žalovaný je přesvědčen,
že pokud by postupoval v souladu s názorem stěžovatele uplatněným v kasační stížnosti,
dostal by se do rozporu s oprávněními, která mu byla stanovena zákonem č. 148/1998 Sb., popřípadě mu jsou stanovena v současné době platným zákonem o ochraně
utajovaných informací. Podle názoru žalovaného by stěžovatelova argumentace vedla ad
absurdum až k závěru, že je NBÚ , popřípadě jeho ředitel, oprávněn přezkoumávat
například i soudy pravomocně ukončená trestní řízení. V souvislosti se shora uvedeným
žalovaný poukazuje na to, že již v rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti
oznámení o nevydání osvědčení byl tento upozorněn, že v případě, že materiály StB
zpochybňuje, nemůže se nápravy domáhat v rámci řízení o vydání osvědčení, ale musí
k tomu zvolit jiné prostředky, které mu právní řád České republiky umožňuje. Stejné
stanovisko zastával i při ústním jednání před městským soudem, přičemž i městský soud
v napadeném rozhodnutí konstatoval, že prokázání skutečnosti, že stěžovatel vědomě
nespolupracoval s StB „… nemůže být předmětem sporu v tomto řízení“. Žalovaný
pouze dodává, že výsledek sporu v jiném řízení, které by se za bývalo evidencí stěžovatele
jako spolupracovníka StB, by byl při svém rozhodování, zda tento splňuje podmínky
pro vydání požadovaného osvědčení, povinen zohlednit. Žalovaný je přesvědčen,
že rozhodnutí městského soudu je v souladu s právními předpisy, a to též s ohledem
na specifičnost předmětného soudního řízení, kdy je třeba mít na zřeteli, že se jedná
o řízení přezkumné a nikoliv řízení nalézací. S ohledem na výše uvedené navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) , přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ust. §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) téhož
zákona. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem, když má zato,
že městský soud nesprávně vyložil otázku nesplnění podmínek pro vydání osvědčení
pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“, jakož i rozsah přezkumu
prováděného v těchto věcech [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady řízení před správním i
orgány spočívající v tom, že skutková podstata, z níž ve svém rozhodování vycházely,
nemá oporu ve správním spisu a městský soud, který ve věci rozhodoval, měl pro tuto
důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] ;
a dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Zdejší soud předně považuje v dané věci za nezbytné zdůraznit, že při svých
úvahách vycházel především ze skutečnosti, že v soudním řízení nelze odhlédnout
od procesních práv účastníka řízení odvozených z čl. 36 odst. 2 Listiny. Na druhou stranu
však při přezkumu rozhodnutí o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi
nelze rezignovat na bezpečnostní zájmy státu. Takovéto závěry potvrzuje rovněž ustálená
judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek tohoto
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 7 As 9/2006 – 71; rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 6 Azs 142/2006 – 58, publikovaný pod č. 1337/2007 Sb. NSS; či rozsudek téhož
soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 31/2007 – 107, všechny dostupné na www.nssoud.cz)
vztahující se k působení zákona č. 148/1998 Sb.
V nálezu Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001, jímž bylo zrušeno ust. §23 odst. 2
ve slově „zejména“, ustanovení třetí věty §36 odst. 3 a ust. §73 odst. 2 zákona
č. 148/1998 Sb., Ústavní soud uvedl, že „... nelze tedy připustit – což stanoví dnešní zákon –
absolutní a bezvýjimečný zákaz uvádění důvodů v oznámení o nevydání osvědčení. Na druhé straně
je přirozeně třeba reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností a neuvádět
(do oznámení o nevydání osvědčení) zejména takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem
ohrožovaly, popř. by se dotýkaly oprávněných zájmů třetích osob. ... Podle přesvědčení Ústavního soudu
sice představuje ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi
budou nakládat, natolik specifickou oblast, že ani z ústavně právního hlediska není možné garantovat
všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů
jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vés t
k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže tedy čl. 36 odst. 1, 2 Listiny
a článek 6 odst. 1 Úmluvy zaručují každému základní právo na spravedlivý proces a jestliže ze soudního
přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny,
musí zákonodárce i v tomto případě garantovat přezkum správních rozhodnutí nezávislým soudním
orgánem, byť nelze vyloučit nikoliv běžný typ řízení, který bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat.
... Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech
utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat
všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání). Nicméně i v tomto typu
řízení je úkolem zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu
soudem (či jiným nezávislým a nestranným tribunálem ve smyslu §6 odst. 1 Úmluvy) byť - podle povahy
věci a s přihlédnutím k charakteru příslušné funkce - na ochranu i značně zvláštní a diferencovanou.“
Z tohoto základního a výchozího stanovení zásad vycházely i další nálezy Ústavního
soudu. Např. podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 615/01
„za stavu, kdy napadená rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu neobsahovala důvody nevydání
osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi a stěžovatel neměl možnost se náležitě bránit
jejich soudním přezkumem, je třeba je považovat, s odkazem na závěry plenárního rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, za porušující práva, zaručovaná čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 241/01
„je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 o dst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže prověřované
osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat
zákonné podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi a dále je rovněž porušením čl. 36 odst. 2
Listiny, jestliže není v těchto věcech povolen přezkum nezávislým orgánem, když jde o rozhodnutí týkající
se základních práv a svobod.“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II.
ÚS 28/02 „Ústavní soud vychází z přesvědčení, že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky
kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani
z ústavně právního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře,
jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv
prověřovaných osob.“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS
577/01 „Ústavní soud opakuje, že zásadně je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo
důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými
skutečnostmi“.
V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení
jednotlivých stížních námitek.
Jak bylo uvedeno výše, v souzené věci se jedná o problematiku přístupu
k utajovaným skutečnostem podle zákona o ochraně utajovaných skutečností. Přístup
k utajovaným skutečnostem umožňuje stát s ohledem na bezpečnostní zájmy pouze
omezenému okruhu osob, u nichž s ohledem na důležitost utajovaných skutečností
vyžaduje splnění zákonem stanovených podmínek.
„Vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určité konkrétní osobě je proto přiznáním
mimořádného oprávnění a záleží výlučně na správním orgánu, aby na základě a v mezích zákonného
zmocnění a v rámci správního uvážení posoudil, zda toto zvláštní oprávnění navrhované osobě přizná,
či nikoli. Předmětem správního uvážení je pak posouzení neurčitého právního pojmu „chování a způsob
života, které mohou mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat“.
Je zřejmé, že v rámci tohoto posouzení jsou zjištěné skutečnosti posuzovány individuálně, vždy v úzkém
vztahu k osobě posuzovaného, není možné vymezit určité druhy jednání, které by vždy a v každém
případě znemožňovaly vydání předmětného osvědčení. Z tohoto důvodu ustanovení §23 odst. 2 písm. d)
zákona o ochraně utajovaných skutečností neuvádí ani přibližný výčet skutečností, které by vždy měly mít
vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat. Správní orgán je povinen
v každém jednotlivém případě podrobně a srozumitelně popsat, jakým způsobem hodnotil skutečnosti,
které vyšly v řízení najevo, jaké z nich vyvodil závěry, k čemu v řízení přihlédl a co naopak považoval
za nerelevantní. Jeho správní uvážení musí být přezkoumatelné, tj. posuzovaná osoba musí mít možnost
znát důvody rozhodnutí.“ (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 6 As 14/2006 – 81, publikovaného pod č. 1168/2007 Sb. NSS.)
Správní soudy se při soudním přezkumu takového rozhodnutí zaměřují na to,
zda postup rozhodujících orgánů, který vyústil v rozhodnutí o nevydání o svědčení, nebyl
v rozporu se zákonem č. 148/1998 Sb., dále na to, zda stěžovateli byly sděleny důvody,
pro něž žalovaný a NBÚ osvědčení nevydaly, a zda skutečnosti zjištěné ve vztahu k osobě
stěžovatele mohly vyvolat úvahu správních orgánů o jeho bezpečnostní nezpůsobilosti.
Úkolem správních soudů však není meritorní posouzení otázky, zda stěžovatel svým
jednáním naplnil některé z bezpečnostních rizik ve smyslu ust. §23 zákona č. 148/1998 Sb., či zda u něj takové riziko bylo nepochybně prokázáno (k tomu sr ovnej například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 – 74,
www.nssoud.cz).
V daném případě byl stěžovatel na základě žádosti ze dne 19. 4. 2004 podroben
bezpečnostní prověrce pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“.
Podle ust. §18 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně utajovaných skutečností splňuje
podmínky pro vydání osvědčení pro stupně utajení „Důvěrné“, „Tajné“ nebo „Přísně
tajné“ osoba, která je bezpečnostně spolehlivá. Za bezpečnostně spolehl ivou osobu není
podle ust. §23 odst. 1 citovaného zákona považována navrhovaná osoba, u které bylo
zjištěno bezpečnostní riziko, za které se podle ust. §23 odst. 2 písm. d) téhož zákona
považuje chování a způsob života, které mohou mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost
nebo schopnost skutečnosti utajovat. Pojem „riziko“ v sobě zahrnuje určitou obavu,
nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je tedy nutno vykládat
tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti
bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti
postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. V nyní projednávané
věci neshledal žalovaný stěžovatele osobou bezpečnostně spolehlivou a nevydal mu proto
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“. Bezpečnostní
riziko shledal žalovaný u stěžovatele v jeho jednání, které spočívalo v uvádění neúplných
a nepravdivých informací v bezpečnostním dotazníku a při bezpečnostním pohovoru
o jeho předchozí spolupráci s StB, a tím porušení povinnosti stanovené v ust. §32 odst. 4
zákona o ochraně utajovaných skutečností, podle kterého je navrhovaná osoba povinna
v podkladových materiálech uvádět úplné a pravdivé údaje. Nejvyšší správní soud
se s takovým názorem ztotožňuje, neboť má za to, že skutečnosti zjistitelné z listin
obsažených ve správním spise odůvodňují závěr o existenci bezpečnostního rizika
ve smyslu ust. §23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. u stěžovatele.
Z výše popsané koncepce bezpečnostního rizika a jeho naplnění konkrétními
skutečnostmi v souzené věci je zřejmé, že stěžovatelem opakovaně zdůrazňovaná
existence negativního lustračního osvědčení není z hlediska splnění podmínek pro vydání
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi podle zákona č. 148/1998 Sb. relevantní.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud rovněž za nezbytné uvést,
že řízení, resp. výsledek tohoto řízení, tj. napadené rozhodnutí, je výsledkem posouzení
a vyhodnocení podkladů ve vztahu k event. možnosti existence bezpečnostního rizika.
Úkolem NBÚ proto již není poskytnuté podklady od jednotlivých subjektů
přezkoumávat, neboť takováto činnost by byla v rozporu s pravomocí tohoto orgánu,
jež je dána ust. §8 zákona č. 148/1998 Sb. Ostatně otázka posouzení pravosti podkladů
nemůže být ani předmětem řízení před správními soudy. Jestliže tedy napadené
rozhodnutí o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi odkazuje
na zprávy ÚZSI, může příslušný správní soud toliko přezkoumávat, zda uvedená
argumentace je obsahem správního spisu a závěry z toho vyvozené nejsou v rozporu
se zákonem. Nemůže však přezkoumávat, zda jsou zmíněné dokumenty a v nich
obsažené informace pravé a pravdivé. Proto ani návrh stěžovatele na provedení důkazu
výslechem označeného řídícího pracovníka či posudkem z oboru grafologie, pokud jde
o pravost podpisu na vázacím aktu, nejsou přípustné.
Ke stěžovatelem tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a potažmo i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Podle ust. §36 odst. 8 zákona o ochraně utajovaných skutečností uvede Úřad (pozn.
NSS: míněno NBÚ) v oznámení podle odstavců 3 a 7 důvody nevydání nebo
odnětí osvědčení, zejména uvede, z jakých podkladů vycházel a jak tyto podklady
hodnotil. Jsou-li některé z důvodů nevydání nebo odnětí osvědčení utajovanými
skutečnostmi, uvede se v oznámení pouze odkaz na podklady, ze kterých Úřad vycházel.
Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody nevydání nebo odnětí
osvědčení se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými skutečnostmi.
Zdejší soud proto přistoupil k posouzení rozhodnutí NBÚ a žalovaného, které spolu
tvoří jeden celek, a to ve světle shora citovaného ust. §36 odst. 8 zákona o utajovaných
skutečnostech, jakož i existující judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního
soudu.
Předně je třeba uvést, že důvody nevydání osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“ byly stěžovateli známy minimálně od provedení
bezpečnostního pohovoru, tedy ode dne 22. 6. 2005, neboť při něm byl stěžovatel
na rozhodné skutečnosti dotázán. Je přitom nutné zdůraznit, že důvody nevydání
osvědčení byly v průběhu řízení omezeny. Zatímco NBÚ spatřoval důvody
ve skutečnostech, které podřadil pod ust. §23 odst. 2 písm. d) a e) zákona
č. 148/1998 Sb., žalovaný rozsah rozhodných skutečností omezil a podřadil je pouze pod
ust. §23 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Vzhledem k omezení rozsahu rozhodných
skutečností žalovaným a jejich podřazení toliko pod ust. §23 odst. 2 písm. d) citovaného
zákona je proto bezpředmětná argumentace stěžovatele týkající se záznamů
zveřejňovaných podle zákona č. 107/2002 Sb., neboť tyto skutečnosti byly NBÚ
původně podřazeny pod ust. §23 odst. 2 písm. e) citovaného zákona .
Podle rozhodnutí žalovaného bylo důvodem pro nevydání osvědčení to,
že stěžovatel porušil povinnost uvádět v podkladových materiálech úplné a pravdivé údaje
(ust. §32 odst. 4 zákona č. 148/1998 Sb .), když v bezpečnostním dotazníku neuvedl,
že byl spolupracovníkem StB. Uvádění nepravdivých údajů v bezpečnostním dotazníku
bylo podle žalovaného jedním z důvodů, pro které u stěžovatele shledal chování, které
může mít vliv na jeho důvěryhodnost. Dalším důvodem, pro který žalovaný u stěžovatele
shledal chování, které může mít vliv na jeho důvěryhodnost, bylo jeho jednání při
bezpečnostním pohovoru, když stěžovatel uváděl neúplné a nepravdivé údaje
ke své spolupráci s StB, například popřel podpis na dokumentu „Slib o spolupráci“.
Uvádění neúplných a nepravdivých údajů při bezpečnostním pohovoru tak bylo dalším
důvodem, pro který žalovaný u stěžovatele shledal chování, které může mít vliv na jeho
důvěryhodnost.
Ke shora předestřeným skutečnostem jsou ve správním spise založeny jednak
materiály poskytnuté ÚZSI evidované v bezpečnostním spise stěžovatele pod č. 10
(„výsledek šetření Úřadu pro zahraniční styky a informace“) , pod č. 23 („Úřední záznam“)
a pod č. 25 („kopie ze svazku“); dále je ve správním spise založena neutajovaná kopie
„Slibu o spolupráci“ ze dne 26. 1. 1989 opatřená podpisem stěžovatele (č. l. 103 správního
spisu); Bezpečnostní dotazník stěžovatele ze dne 31. 3. 2004 (č. l. 3 – 34 správního spisu)
a Protokol o bezpečnostním pohovoru ze dne 22. 6. 2005 (č. l. 93 – 96 správního spisu).
V obou rozhodnutích správních orgánů jsou tyto důvody velice podrobně rozepsány
s tím, že v některých částech rozhodnutí je odkázáno na materiály ÚZSI označené
stupněm utajení „vyhrazené“.
Zdejší soud proto uzavírá, že skutečnosti, z nichž jsou dovozovány důvody
o bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatele podle ust. §23 odst. 2 písm. d) zákona
č. 148/1998 Sb., jsou jak v rozhodnutí NBÚ, tak v rozhodnutí žalovaného srozumitelně
a podrobně uvedeny, stejně tak je v nich obsaženo, z jakých podkladů bylo vycházeno
a jak byly tyto podklady hodnoceny. Předmětná rozhodnutí proto netrpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů rozhodnutí, jak se nesprávně domnívá
stěžovatel.
Nejvyšší správní soud pak v návaznosti na výše uvedené neshledává
nepřezkoumatelným ani napadený rozsudek Městského soudu v Praze, z jehož
odůvodnění je zřejmé, proč jmenovaný soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě. Zdejší soud tedy nepřisvědčil argumentaci
stěžovatele, dle které nesouhlasí s úvahami městského soudu, že důkazní materiály mají
logickou návaznost, což se týká mimo jiné i materiálů souvisejících s jeho pracovním
poměrem, neboť z obsahu správního spisu (viz výše) jsou naopak zcela zřetelné vaz by
mezi jednotlivými důkazními materiály. S ohledem na shora uvedené neobstojí
ani námitka stěžovatele, že podklady, z nichž je vyvozován závěr o jeho nespolehlivosti,
nelze bez dalšího pokládat za věrohodné, komplexní, a že nemají žádnou vypovídací
hodnotu.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu