ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.72.2009:68
sp. zn. 9 As 72/2009 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobců: a) R. Z. a b) H. Z., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Fantou, advokátem se
sídlem Zborovská 292, Hranice, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje,
se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2007 č.
j. KUOK 104358/2007, ve věci přestupku, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 58 Ca 92/2007 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 58 Ca 92/2007 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížnosti se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“ nebo „soud“)
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 58 Ca 92/2007 – 44, kterým byla podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále též „správní orgán“) ze dne 15. 10. 2007,
č. j. KUOK 104358/2007. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jejich odvolání
proti rozhodnutí Městského úřadu Lipník nad Bečvou ze dne 5. 6. 2007,
č. j. MU/13786/2007/1295/VV/PŘ2/19, 20.
Po obsáhlé rekapitulaci spisového materiálu krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že považuje za dostatečně prokázané, že se žalobci dopustili
jednání, jak je v napadeném rozhodnutí správního orgánu uvedeno. Za správné a zákonu
odpovídající považuje krajský soud i uložené sankce. K námitkám stěžovatelů uplatněných
u ústního jednání týkajících se zjištění, že odcizený mobilní telefon je stále užíván, krajský
soud uvedl, že tyto námitky byly vysvětleny v rozsudku citovaným dopisem T-Mobile,
a. s. ze dne 16. 1. 2009.
V kasační stížnosti a jejím doplnění uplatnili stěžovatelé kasační námitky
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající v tom, že nebylo
jednoznačně a přímými důkazy prokázáno, že přestupek spáchali právě stěžovatelé.
Taktéž namítají, že žádný ze správních orgánů ani soud neodůvodnily, proč považují
několikahodinový výslech mladistvých osob za natolik hodnověrný důkaz, že o přiznání
učiněné po tomto výslechu opírají své odsuzující výroky. Správní orgány
se dle stěžovatelů příliš nezabývaly způsobem a formou výslechů stěžovatelů Policií ČR,
zejména skutečností, že při výslechu stěžovatelů, jako mladistvých osob, nebyla přítomna
jejich matka ani obhájce, a že pracovnice sociálně právní ochrany mládeže nemohla být
přítomna všem výslechům, neboť byly prováděny současně na více místech. Při řízení
před správními orgány tak byl porušen zákon, zejména ustanovení §43 odst. 1 zákona
č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“). Dále namítají, že postupem správního
orgánu došlo i k porušení §50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), neboť správní orgán neopatřil pro své rozhodnutí
takové podklady, které by v plném rozsahu přihlížely k ochraně veřejného zájmu.
Dle stěžovatelů je zde nepochybně zájem na spravedlivém a hodnověrném prokázání
přestupku.
Žalovaný správní orgán se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnosti přípustná a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§105 odst. 2 s. ř. s. ).
Poté v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, zda napadené
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadou, ke které by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, neboť až po přezkoumání těchto podmínek se kasační soud může zabývat
vlastní hmotně právní argumentací uplatněnou v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady,
ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Samotný přezkum je však možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tj. jedná se o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou,
že k ni soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti.
Bližší vymezení kritérií přezkoumatelnosti zákon nestanoví, avšak jejich rozsah
postupně vymezila judikatura jak Nevyššího správního, tak i Ústavního soudu.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu [srovnej např. nález ze dne 2. 6. 2009,
sp. zn. II. ÚS 435/09 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz)], vyplývá, že postup, kdy soud nedostojí své zákonné
povinnosti a nevypořádá se dostatečně s námitkami uplatněnými účastníky řízení, nelze
akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování.
Nedodržení zákonné povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit se může projevit jednak
tím, že soud se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývá vůbec,
či se s nimi nevypořádá dostatečně. Oba uvedené druhy pochybení soudu v odůvodnění
mají za následek nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí
musí být zřejmé jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Zvolení odlišného postupu
soudu při odůvodňování svého rozhodnutí by nedávalo dostatečné záruky, že rozhodnutí
nebylo vydáno v důsledku libovůle a že je plně v souladu s právem na spravedlivý
soudní proces. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-
li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná,
avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně
skutkových) její nesprávnost spočívá.“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává,
že otázka náležitostí odůvodnění rozhodnutí soudu v souvislosti s přezkoumatelností
je otázkou opakovaně konstantně judikovanou (dále srov. zejména nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 a na něj navazující sp. zn. III ÚS 94/97 ze
dne 26. 6. 1997 a II ÚS 686/02 ze dne 21. 10. 2004).
V žalobě podané krajskému soudu dne 18. 12. 2007 stěžovatelé namítali,
že správními orgány nebylo prokázáno, že jim za vinu kladený skutek skutečně spáchali.
Ve správním řízení naopak tvrdili, že se tohoto skutku nedopustili s tím, že závěry
správních orgánů vycházejí pouze z výslechů provedených před orgány Policie ČR,
které však byly provedeny nezákonným způsobem. U výslechu tehdy nezletilé
stěžovatelky nebyla v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech
mládeže umožněna přítomnost její matky, dále v rozporu s ustanovením §42 téhož
zákona nebyl u žádného z výslechů přítomen obhájce, kterého musí mladistvý
mít již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle zákona o soudnictví
ve věcech mládeže či trestního řádu; pracovnice sociálně právní ochrany přitom přebíhala
od jednoho výslechu k druhému a ani ona tedy nebyla po celou dobu jednotlivých
výslechů přítomna. Na stěžovatele byl přitom vyvíjen nátlak, aby se ke skutku
doznali. Protokoly o výslechu stěžovatelů, resp. protokoly o podání vysvětlení,
jsou proto neúčinnými důkazy, ze kterých není možné vycházet.
Krajský soud po rozsáhlé rekapitulaci spisového materiálu k žalobní námitce uvedl,
že „po zhodnocení provedených důkazů považuje za dostatečně prokázané, že žalobci se dopustili
jednání, jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno, přičemž žalobkyně b) odcizením mobilního telefonu
poškozené Lucii Skopalové způsobila škodu ve výši 8.500,- Kč a dopustila se tak přestupku
proti majetku dle ust. §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a žalobce a) tím, že na sebe tento
mobilní telefon převedl, ačkoliv věděl, že jde o věc získanou přestupkem, dopustil se skutku popsaného
v ust. §50 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Podrobný skutkový děj byl popsán v odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž tento Městský úřad Lipník nad Bečvou precizně popsal
skutky, jak se jich žalobci dopustili a rovněž vyhodnotil rozpory mezi jejich jednotlivými výpověďmi.
Krajský soud v tomto ohledu plně na odůvodnění obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně
odkazuje a zcela se s ním ztotožňuje. Rovněž za správné a zákonu odpovídající považuje soud uložené
sankce s ohledem na to, že škodu způsobili úmyslně.“
Pouze v rámci rekapitulační části odůvodnění rozsudku je bez dalšího
konstatováno,, že „z odpovědi ředitele Policie České republiky ve Vsetíně, plk. Ing. Vladimíra
Nováka ze dne 17. 8. 2007 bylo zjištěno, že pochybení policistů při provádění příslušných úkonů nebylo
zjištěno, policisté postupovali v souladu s příslušnými právními normami a interními akty řízení.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že ke stěžovateli namítané otázce legality použitých
důkazů se krajský soud žádným způsobem nevyjádřil. Za dostatečné vypořádání
se stěžejní námitkou uplatněnou v žalobě nelze v žádném případě považovat konstatování
zjištění jiného orgánu, v tomto případě Policie ČR, že z šetření nevyplynulo pochybení
policistů při provádění příslušných úkonů. Otázka legality použitých důkazů opatřených
v jiném řízení je v nyní projednávané věci zásadní, neboť žádné jiné dokazování ve věci
prováděno nebylo. Kasační soud zdůrazňuje, že k provedení důkazů ve správním řízení
lze v souladu se zásadou legality a právem na spravedlivý proces použít pouze těch
důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány
či provedeny v rozporu s právními předpisy (§51 správního řádu).
Za nepřezkoumatelné považuje Nejvyšší správní soud i vypořádání se krajského
soudu s dalšími námitkami stěžovatelů. Z protokolu o jednání, založeném na č. l. 42 spisu,
je zřejmé, že zástupce stěžovatelů v souvislosti s nedostatečně prokázanou vinou
stěžovatelů namítal, že policie neprovedla bezprostředně po odcizení mobilního telefonu
úkony vedoucí ke zjištění držitele mobilního telefonu, ačkoliv společnost T-Mobile tuto
službu bez problémů zajišťuje. Zástupce dále poukázal na devítidenní časový rozdíl
v datech záznamu o zahájení trestního řízení a oznámení o odcizení mobilního telefonu
poškozenou. Současně zdůraznil, že nebyl proveden důkaz výslechem znalce z oboru
dětské psychologie ohledně věrohodnosti výpovědi stěžovatelů a jejich rodinných
příslušníků, neboť výslechy mladistvých bez přítomnosti zákonného zástupce na policii
trvaly až do pozdních nočních hodin.
Kusé vyjádření krajského soudu, že tyto námitky byly vysvětleny dopisem
společnosti T-Mobile ze dne 16. 1. 2009, nemůže být ve vztahu k řádně uplatněným
žalobním námitkám dostatečné. Vyjádření společnosti T-Mobile, založené na č. l. 38
spisu, odpovídalo pouze na otázku užívaných účastnických čísel v odcizeném mobilním
telefonu. K námitce stěžovatelů ve věci postupu policie, časových rozporů v listinách
jakož i k neprovedeným důkazům znaleckými posudky se soud vůbec nevyjádřil.
Opomene-li krajský soud v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat i jedinou ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73).
Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Krajský soud je při novém projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu;
v novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu