ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.73.2009:129
sp. zn. 9 As 73/2009 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
J. V., zastoupený obecným zmocněncem Mgr. J. N., proti žalovanému: Krajský úřad
kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007, sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: J. T., zastoupená JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem
Na Pankráci 449/11, Praha 4, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2009, č. j. 57 Ca 62/2007 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále jen
„stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), kterým tento soud rozhodl o tom, že stěžovatelka není osobou
zúčastněnou na řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí vydané mu Krajským úřadem
kraje Vysočina (dále jen „žalovaný“) dne 9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007,
sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2. Citovaným rozhodnutím žalovaný jako odvolací
orgán zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod,
odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 22. 5. 2007,
zn. DOP-Př-105-1026/07 a DOP-Př-104-1026/07, a toto rozhodnutí potvrdil.
V rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl žalobce výrokem I. uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h), §22 odst. 1 písm. i), §49 odst. 1 písm. b)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), kterého se dopustil porušením §4 písm. a) a b) a §41 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Výrokem II. bylo řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h) a §22 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích, kterého se měla dopustit stěžovatelka, zastaveno na základě §76 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích, neboť její spáchání skutku nebylo dost atečně prokázáno.
V kasační stížnosti ze dne 2. 11. 2009, proti výše uvedenému usnesení krajského
soudu, stěžovatelka namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky tímto soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by nebyla osobou zúčastněnou
na řízení podle §34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Takový závěr považuje za zjevně chybný.
Nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že rozhodnutím žalovaného nebyla nijak dotčena
její práva, když v citovaném rozhodnutí nebylo přezkoumáváno její jednání. Stěžovatelka
má za to, že ze správního spisu je zřejmé, že žalobce způsobil stěžovatelce škodu
na majetku a na zdraví. Domnívá se, že za situace, kdy je osobou poškozenou
přestupkovým jednáním žalobce, má právní zájem na výsledku přestupkového řízení
vedeného proti žalobci a taktéž na výsledku soudního přezkumu výroku I. rozhodnutí
žalovaného. Z tohoto důvodu je dotčena na svých právech, zejména na právu na náhradu
způsobené škody. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ke kasační stížnosti zaslal vyjádření ze dne 20. 11. 2009, ve kterém
především uvádí, že vzhledem k tomu, že řízení o přestupku proti stěžovatelce bylo
pravomocně ukončeno, přestala tak stěžovatelka splňovat materiální podmínku dle §34
odst. 1 s. ř. s. a není osobou zúčastněnou na řízení. Podle žalobce proto není kasační
stížnost důvodná.
Stěžovatelka na toto vyjádření reagovala vyjádřením ze dne 1. 12. 2009, v němž
namítá, že zrušením rozhodnutí žalovaného na základě žaloby žalobce může být dotčena
na svých právech, neboť v takovém případě by zanikl její nárok na náhradu škody proti
zaměstnavateli žalobce. Stěžovatelka tvrdí, že není zúčastněna na řízení ve věci žaloby
žalobce z důvodů, že by snad mohla být viníkem předmětné dopravní nehody,
ale jako poškozená v důsledku přestupku spáchaného žalobcem.
Ze správního a soudního spisu je patrno, že dne 21. 2. 2007 došlo na silnici č. I/38
v km 144,009 v obci Havlíčkův Brod na ulici Lidická k dopravní nehodě, o níž bylo
zahájeno přestupkové řízení se žalobcem a se stěžovatelkou jako účastníky této nehody.
Toto přestupkové řízení vyústilo ve vydání výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ze dne 22. 5. 2007, zn. DOP-Př-105-1026/07 a DOP-Př-104-1026/07. Proti
tomuto rozhodnutí, resp. výroku I., kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22
odst. 1 písm. h), §22 odst. 1 písm. i), §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, kterého
se dopustil porušením §4 písm. a) a b) a §41 odst. 1 zákona o silničním provozu, podal
žalobce odvolání k žalovanému. Proti výroku II., kterým bylo řízení o přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h)
a §22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, kterého se měla dopustit stě žovatelka,
zastaveno na základě §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, stěžovatelka odvolání
nepodala, a proto tento výrok rozhodnutí nabyl právní moci.
Žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolání žalobce
do výroku I. zamítl. Proto žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Krajský
soud vyzval stěžovatelku výzvou ze dne 1. 11. 2007, č. j. 57 Ca 62/2007 - 15 (dále jen
„výzva“), zda bude v řízení vystupovat jako osoba zúčastněná na řízení, přičemž
stěžovatelka reagovala kladně a zaslala krajskému soudu své vyjádření k žalobě (vyjádření
ze dne 15. 3. 2008). Krajský soud věc posoudil a rozhodl ve prospěch žalobce,
neboť dospěl k závěru, že správní orgány dosud náležitě nezjistily skutečný stav
věci. Rozhodnutí žalovaného ze dn e 9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007,
sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2, proto pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 57 Ca 62/2007 - 45.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka jako osoba zúč astněná
na řízení kasační stížnost ze dne 2. 6. 2008, v níž tvrdila, že krajský soud dospěl
k nesprávnému právnímu závěru, když zrušil rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu
pro vady řízení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud při přezkumu tohoto rozsudku krajského soudu postupoval
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., z něhož vyplývá, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody
kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] neb o bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal v tomto smyslu předmětný rozsudek
a dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou způsobující
nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť z rozsudku krajského soudu není patrno, z jakého
důvodu krajský soud považoval stěžovatelku za osobu zúčastněnou na řízení,
a to především vzhledem k tomu, že jak odvolací řízení správní, tak řízení soudní bylo
vedeno toliko ve vztahu k výroku I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy pouze
ve vztahu k žalobci. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ani krajs kého soudu totiž
nikterak nevyplývá, že by se vyjadřovaly k právům a povinnostem stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud považoval za nutné, aby krajský soud tuto otázku o postavení stěžovatelky
jako osoby zúčastněné na řízení zodpověděl v dalším řízení a svůj názor rovněž řádně
zdůvodnil. Ve světle předestřeného považoval za nadbytečné se do té doby věcně zabývat
uplatněnými námitkami stěžovatelky. Rozsudek krajského soudu ze dne 23. 4. 2008,
č. j. 57 Ca 62/2007 - 45, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení krajský soud vázán názorem zdejšího soudu posoudil
otázku, zda je stěžovatelka osobou zúčastněnou na řízení ve věci žaloby žalobce proti
rozhodnutí žalovaného, a vydal výše uvedené usnesení ze dne 5. 10. 2009,
č. j. 57 Ca 62/2007 - 100, ve kterém rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou
na řízení v předmětné věci. K danému závěru dospěl na základě toho, že žaloba byla
podána proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ve výrokové části I., která se týkala pouze jednání žalobce. Proti výroku
II. o zastavení přestupkového řízení ve věci stěžovatelky nebylo odvolání podáno, a proto
nabylo právní moci. Stěžovatelka tedy nemůže být osobou zúčastněnou na soudním řízení
podle §34 s. ř. s. , neboť vzhledem k tomu, že na základě žaloby mělo být přezkoumáno
toliko rozhodnutí žalovaného ve věci protiprávního jednání žalobce, nemohla být
stěžovatelka na svých právech nijak přímo dotčena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud vycházel především z následujících ustanovení.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo
tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou -li účastníky a výslovně
oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Podle §34 odst. 4 s. ř. s. soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení
osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou
na řízení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval procesním postupem krajského soudu.
Ze soudního spisu je patrno, že se krajský soud domníval, že stěžovatelka je osobou
zúčastněnou na řízení, a proto ji vyzval výše uvedenou výzvou, aby se vyjádřila, zda bude
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Nicméně na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu, který dospěl k závěru, že krajský soud řádně nezdůvodnil, z jakého
důvodu považoval stěžovatelku za osobu zúčastněnou na řízení, rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro vady řízení mající vliv na zákonnost
rozhodnutí, krajský soud, vázán tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu, tuto
otázku zvážil a dospěl k závěru, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení.
Za takové situace mu nezbylo, než na základě výše uvedeného §34 odst. 4 s. ř. s. vydat
usnesení, kterým vyslovil, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007,
sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2. V takovém procesním postupu neshledává zdejší
soud žádné pochybení. Otázkou tedy zůstává, zda krajský soud předmětnou otázku,
zda je stěžovatelka osobou zúčastněnou na řízení, posoudil správně.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka má za to, že jako osoba poškozená
je osobou zúčastněnou na řízení, neboť má zájem na tom, jak bude v řízení o žalobě
žalobce rozhodnuto, a že tímto rozhodnutím jsou přímo dotčena její práva na náhradu
škody. Nejvyšší správní soud se s daným názorem neztotožňuje, naopak je toho názoru,
že krajský soud věc posoudil správně, když vydal usnesení o tom, že stěžovatelka není
osobou zúčastněnou na předmětném řízení. Z výše uvedeného ustanovení §34 s. ř. s.
totiž vyplývá, že osobou zúčastněnou na řízení může být pouze osoba, jejíž práva
a povinnosti byly rozhodnutím žalovaného dotčeny přímo. Vzhledem k tomu, že v daném
případě bylo napadeným rozhodnutím žalovaného rozhodováno pouze o vině žalobce,
nelze přímé dotčení stěžovatelčiných práv konstatovat. Má-li jít o přímé dotčení práv
osob zúčastněných na řízení, je nutno, aby byla právní sféra těchto osob skutečně
bezprostředně zasažena. Právě předestřené vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 7 Ans 3/2008 - 133, ve kterém je uvedeno, že „ osoby
zúčastněné na řízení musí splňovat materiální požadavky, tj. že by byly přímo dotčeny ve svých právech
a povinnostech vydáním, resp. nevydáním, rozhodnutí. Je nutné, aby tyto osoby byly předmětným
rozhodnutím skutečně přímo dotčeny a nestačí, aby se jednalo např. jen o nepřímé ovlivnění jejich práv“.
Z uvedeného je zřejmé, že musí jít o přímé dotčení práv a povinností, přičemž u pouhého
nepřímého dotčení, jak tomu je rovněž v dané věci, nelze o postavení osoby zúčastněné
na řízení uvažovat. Stejný závěr vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 6. 2003, č. j. 5 A 31/2001 - 41 (publikované pod č. 9/2003 Sb. NSS), na nějž krajský
soud ve svém usnesení odkázal, v němž byl vysloven právní názor, že „osobou zúčastněnou
na řízení podle §34 odst. 1 s. ř. s. může být pouze ten, kdo byl přímo dotčen ve svých právech
a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ten, kdo může
být přímo dotčen jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí so udu. Domáhá-li
se postavení osoby zúčastněné na řízení jiná osoba s odůvodněním, že v dalším soudním řízení proti témuž
žalovanému napadá podobné rozhodnutí jí se týkající a obě věci mají shodný právní základ, není
materiální podmínka podle citovaného ustanovení splněna a správní soud vysloví, že taková osoba není
osobou zúčastněnou na řízení.“ Domnívá-li se tedy stěžovatelka, že při rozhodování krajského
soudu v předmětné věci žalobce budou přímo dotčena její práva z titulu postavení osoby
poškozené a z titulu případného řízení o náhradě škody, nelze se s takovým závěrem
ztotožnit.
Závěr krajského a Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka není osobou přímo
dotčenou na svých právech a povinnostech rozhodnutím krajského soudu ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2007, č. j. KUJI 55354/2007,
sp. zn. PS 8045/2007 PS/169/IP/2, kterým bylo rozhodnuto pouze o vině žalobce,
podporuje rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009,
č. j. 9 As 61/2008 - 46, v němž je uvedeno, že „posuzování viny a trestu obviněného z přestupku
se nachází mimo sféru ovlivnitelnou procesní aktivitou poškozeného jako účastníka řízení, neboť toto je –
jak již bylo řečeno – svěřeno výlučně do rukou státu, který naplňuje veřejný zájem na stíhání jednání
naplňujícího znaky skutkových podstat přestupků. Poškozený tedy nemá subjektivní veřejné právo
na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného z přestupku, a tudíž nemůže být dotčen
na svých právech tím, když takové rozhodnutí není správním orgánem vydáno, resp. je vydáno rozhodnutí
jiné (...) Tímto rozhodnutím totiž není poškozený žádným způsobem zkrácen na svém právu domáhat
se cestou občanskoprávní žaloby náhrady škody vůči tomu, kdo byl v původním řízení obviněn
z přestupku, a v občanském soudním řízení pak navrhovat důkazy k prokázání svého tvrzení,
že uvedená osoba za způsobenou škodu skutečně odpovídá. Pokud přestupkové řízení neskončilo
rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek, a kdo jej spáchal, soud v občanském soudním řízení není
výsledkem takového přestupkového řízení vázán (§135 odst. 1 o. s. ř. a contrario)“.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení
úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníkům řízení podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu