ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.8.2007
sp. zn. 9 As 8/2007 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatelky
Masarykovy univerzity v Brně, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 9, za účasti P. K.,
v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006,
č. j. 29 Ca 151/2005 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou dne 31. 7. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora
uvedeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým tento soud
zrušil rozhodnutí děkana Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně ze dne
16. 3. 2005 – nadepsané jako „Výzva k uhrazení poplatku za prodlouženou dobu studia“
– a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Citovaným rozhodnutím byl na základě ustanovení §58 odst. 3 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých
školách), ve znění pozdějších předpisů, a čl. 4 odst. 1 písm. a) Přílohy č. 6 ke Statutu
Masarykovy univerzity (poplatky spojené se studiem) stanoven P. K. (dále jen „účastník
řízení“) poplatek za prodlouženou dobu studia ve výši 4000 Kč měsíčně pro jarní semestr
akademického roku 2004/2005 s tím, že pro tento semestr mu byl vyměřen poplatek v celkové
výši 24 000 Kč. V odůvodnění přitom stěžovatelka uvedla, že při kontrole studia účastníka
řízení bylo zjištěno, že studuje v bakalářském či navazujícím studijním programu déle než je
jeho standardní doba zvětšená o jeden rok.
Krajský soud v Brně však na základě žaloby účastníka řízení přistoupil ke zrušení
daného rozhodnutí stěžovatelky, a to pro vady řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti
tohoto rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně věc vrátil stěžovatelce zpět k dalšímu řízení s tím,
že v něm je vázána právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§78
odst. 5 s. ř. s.). Uvedl přitom, že bylo nezbytné, aby stěžovatelka ve svém rozhodnutí uvedla
výpočet stanoveného poplatku a způsob jeho určení. Jelikož uvedené z napadeného
rozhodnutí nevyplývá, je výše stanoveného poplatku nepřezkoumatelná, když rozhodné
skutečnosti nelze zjistit ani ze spisu vedeného v této věci příslušnou fakultou. Uzavřel tedy,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů s tím, že v rámci soudního řízení
nemůže soud cokoli za stěžovatelku dovozovat. Přistoupil proto ke zrušení napadeného
rozhodnutí, aniž by se zabýval ostatními žalobními body, neboť nebylo jasné,
na jakých skutkových závěrech napadené rozhodnutí spočívá (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb.
NSS, www.nssoud.cz).
V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka zákonný důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávnost právního posouzení dané věci
přitom spatřuje v úvaze krajského soudu, o níž opírá výrok rozsudku, podle které je úkon
učiněný vůči účastníku řízení při vyměření poplatku spojeného se studiem podle §58
odst. 3 zákona o vysokých školách rozhodnutím ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a)
a §65 odst. 1 s. ř. s.
Podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o vysokých školách je veřejná vysoká škola
oprávněna stanovit rozhodnutím výši poplatků spojených se studiem, přičemž v souladu
s §17 citovaného zákona obsahuje statut veřejné vysoké školy ustanovení o těchto poplatcích.
Ustanovení §58 zákona o vysokých školách uvádí, za jakých podmínek veřejná vysoká škola
stanoví poplatky spojené se studiem, dále vymezuje základ pro výpočet jejich výše.
Při splnění zákonných podmínek tedy jde o zákonem založený majetkový nárok školy
vůči jejímu studentovi, kterému odpovídá povinnost studenta stanovená v §63 odst. 3
písm. a) zákona o vysokých školách. Z dikce §58 citovaného zákona jasně vyplývá,
že veřejná vysoká škola má povinnost poplatky stanovit s výjimkou fakultativního poplatku
za úkony spojené s přijímacím řízením. Základ pro stanovení výše poplatků vyhlašuje
podle zákona pro příslušný akademický rok Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR,
veřejná vysoká škola zveřejní výši poplatků. Výši, formu placení a splatnost poplatků
dále upravuje statut veřejné vysoké školy. Žádné řízení, ve kterém by se o poplatku skutečně
rozhodovalo, se nekoná.
S ohledem na výše uvedené je podle stěžovatelky úkon v podobě vyměření poplatku
spojeného se studiem ve skutečnosti pouze úkonem uplatnění ze zákona vzniklého
majetkového nároku veřejné vysoké školy vůči studentovi, jemuž podle §63 odst. 3 písm. a)
zákona o vysokých školách, při naplnění skutkové podstaty vymezené v §58 odst. 3
citovaného zákona, vznikla povinnost hradit poplatek spojený se studiem. Úkon uplatnění
tohoto majetkového nároku ovšem není sám o sobě exekučně vykonatelný
a není tedy autoritativním stanovením povinnosti studenta hradit poplatek; toho by se musela
veřejná vysoká škola domáhat v nalézacím řízení u obecného soudu podle §80
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
Dále poukázala na to, že teprve novela zákona o vysokých školách, provedená
zákonem č. 552/2005 Sb., s účinností od 1. 1. 2006 stanovila, že o vyměření poplatku
spojeného se studiem podle §58 odst. 3 se vydává rozhodnutí v režimu §68 odst. 3
zákona o vysokých školách, podle kterého musí být dané rozhodnutí vyhotoveno písemně
a musí obsahovat odůvodnění. I kdyby tedy platila úvaha soudu, že vyměření poplatku
spojeného se studiem je správním aktem (svého druhu), pak by se na něj v době jeho vydání
vztahovalo nejvýše ustanovení §68 odst. 2 zákona o vysokých školách, jehož obsah
nevyžaduje (a contrario §68 odst. 3 zákona o vysokých školách), aby rozhodnutí
bylo odůvodněno. I kdyby se tudíž v dané věci jednalo o rozhodnutí o povinnosti studenta,
což stěžovatel popírá (viz výše), uplatnil krajský soud při svém rozhodování v dané věci
požadavek, který nemá oporu v zákoně o vysokých školách účinném v rozhodné době.
Krajský soud v Brně se při svém rozhodování opřel o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 2 As 50/2004 - 64 (publikovaný pod č. 907/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz). Podle názoru stěž ovatelky však označený rozsudek nemůže být ve vztahu
k projednávané věci chápán jako precedens, neboť se v něm Nejvyšší správní soud
nevyjadřuje k náležitostem rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem,
což je pro projednávanou věc podstatné. Pohled na univerzitu, respektive na samosprávný
akademický orgán její fakulty – děkana – jako na správní orgán a přijetí ustanovení §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako univerzálního kritéria pro jakýkoliv její úkon při provádění zákona
o vysokých školách a vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, bez ohledu na podmínky
stanovené citovaným zákonem jako speciálním procesním předpisem, nutně povede
k zavádějící reinterpretaci zákona o vysokých školách s absurdními důsledky (např. v oblasti
udělování zápočtů a klasifikace při zkouškách). Takový pohled a přístup však stěžovatelka
nemůže sdílet, neboť je v příkrém rozporu se smyslem existence a posláním vysoké školy.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 29 Ca 151/2005 - 71, zrušil a současně žalobu odmítl.
Dále navrhuje podle §107 s. ř. s. přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím,
že by to bylo logickým pokračováním ochrany práv účastníka řízení a že to není v rozporu
s veřejným zájmem a práva třetích osob by tím nebyla nikterak dotčena.
Účastník řízení se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval stížnostní námitkou směřující proti závěru
krajského soudu, že úkon učiněný vůči účastníku řízení při vyměření poplatku spojeného
se studiem podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách je rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §4 odst. 1 písm. a) a §65 odst. 1 s. ř. s.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu,
např. rozsudek ze dne ze dne 30. 3. 2006, č. j. 2 As 50/2004 - 64 (publikovaný
pod č. 907/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz), jehož ratio decidendi přesně dopadá na danou
věc, respektive na danou stížnostní námitku (pouze s tím rozdílem, že v posuzovaném případě
se jedná o Masarykovu univerzitu v Brně, nikoli Univerzitu Karlovu v Praze) či rozsudek
ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 As 35/2006 - 87, kde se jednalo přímo o Masarykovu univerzitu
v Brně. Podle uvedených rozhodnutí představuje stanovení poplatku studentovi podle §58
odst. 3 zákona o vysokých školách za studium delší, než je standardní doba zvětšená o jeden
rok, s vymezením výše tohoto poplatku, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu
splatnosti, rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem
ve správním soudnictví. Rozhodnutí stěžovatele nazvané „Výzva k uhrazení poplatku
za prodlouženou dobu studia“ je tak způsobilé přezkumu v rámci správního soudnictví,
neboť se jedná o individuální správní akt, kterým je veřejnou vysokou školou,
jakožto správním orgánem, v daném případě reprezentovaným děkanem fakulty, autoritativně
rozhodováno o povinnosti studenta.
Úvaha stěžovatelky naznačená v kasační stížnosti, podle které jde o pouhé uplatnění
ze zákona vzniklého majetkového nároku veřejné vysoké školy vůči studentovi,
přitom nemůže obstát. Samotný zákon o vysokých školách totiž v §58 odst. 3
předpokládá stanovení poplatku za studium ze strany veřejné vysoké školy a teprve
jeho stanovením – v daném případě nazvaném „Výzva k uhrazení poplatku za prodlouženou
dobu studia“ – je založena povinnost studenta tento poplatek uhradit. Ze žádného ustanovení
zákona o vysokých školách nelze dovodit tuto povinnost studenta, aniž o ní bylo veřejnou
vysokou školou autoritativně rozhodnuto v podobě stanovení poplatku. Ostatně i předmětné
rozhodnutí stěžovatele hovoří o stanovení poplatku, včetně vymezení jeho výše (24 000 Kč),
určení vzniku povinnosti tento poplatek uhradit (dne 7. 4. 2004) a termínu splatnosti
(30 dnů ode dne doručení výzvy). Danou námitku lze tedy uzavřít s tím, že Krajský soud
v Brně nepochybil, když rozhodnutí stěžovatele podrobil přezkumu ve smyslu
ustanovení §65 s. ř. s.
Pokud jde o namítanou nemožnost vykonatelnosti rozhodnutí o stanovení poplatku
spojeného se studiem, je tato námitka pro posouzení charakteru předmětného rozhodnutí
irelevantní. O rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. v oboru veřejné správy jde tam,
kde je pro druhou stranu právního vztahu autoritativně, mocensky určováno co je právem
a co povinností a přičemž účastníci takového vztahu nemají v tomto vztahu rovné postavení.
Další stížnostní námitkou je přesvědčení stěžovatelky, že napadené rozhodnutí
nemuselo obsahovat odůvodnění, neboť §68 odst. 3 písm. f) zákona o vysokých školách,
ve znění účinném v rozhodné době, tj. ke dni 16. 3. 2005, výslovně nestanovil povinnost
odůvodňovat rozhodnutí ve věcech stanovení poplatku spojeného se studiem
podle §58 odst. 3 citovaného zákona.
I v případě této námitky Nejvyšší správní soud uvážil tak, že lze přisvědčit Krajskému
soudu v Brně, který ve svém rozhodnutí zcela správně uvedl, že bylo nezbytné, aby stěžovatel
ve svém rozhodnutí uvedl výpočet stanoveného poplatku a způsob jeho určení
a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Právo na řádné odůvodnění
a jemu odpovídající povinnost správního orgánu je jedním ze základních principů
materiálního právního státu, kterým je respektování zásady předvídatelnosti zákona, právní
jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci, respektive
rozhodujících správních orgánů. Zásadu zákazu libovůle Ústavní soud formuloval v několika
svých rozhodnutích tak, že jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/97, publikovaný
pod č. 24 Sb. n. u. ÚS, svazek 7, str. 153).
Tento obecný požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí lze přitom plně vztáhnout
i na předmětné rozhodnutí stěžovatele a nic na tom nemění ani skutečnost, že v rozhodné
době zákon o vysokých školách v ustanovení §68 odst. 3 explicitně nejmenoval
rozhodnutí ve věcech vyměření poplatku spojeného se studiem jakožto rozhodnutí,
které musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat
žádost o přezkoumání. Při výkladu a následné aplikaci právních předpisů totiž nelze
prosazovat pouhé fragmentární čtení textu zákona, ale naopak je na místě posuzovat danou
věc z perspektivy ústavou zaručených práv a v souvislosti s celým právním řádem.
Je proto třeba překlenout daný problém výkladem, a to především výkladem teleologickým
odpovídajícím v daném případě hlediskům moderního demokratického (právního) státu.
Ostatně i Ústavním soudem již bylo v minulosti judikováno, že soud není absolutně vázán
doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě,
kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, které mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/06, publikovaný pod č. 63/1997 Sb., jakož i pod č. 13 Sb. n. u. ÚS, svazek 7,
str. 87).
Vedle shora uvedené ústavní roviny celého problému je však i s využitím pravidel
logické argumentace (argumentum intrinsecum) zřejmé, že za situace, kdy je připouštěn
soudní přezkum rozhodnutí v daných věcech, se implicitně počítá s tím, že tato rozhodnutí
budou odůvodněna. Pokud by tomu bylo naopak, postrádal by soudní přezkum rozhodnutí
svůj smysl, neboť by v řízení před soudem – při neznalosti důvodů či úvah, jimiž se správní
orgán při posuzování dané věci řídil – nebylo co přezkoumávat; nehledě na to,
že nedostatečné odůvodnění svým způsobem eliminuje i smysluplný výkon práva na podání
žaloby podle s. ř. s. Navíc je třeba připomenout úvodní ustanovení §1 písm. b) zákona
o vysokých školách, které konstatuje, že vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací
soustavy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy.
Mezi demokratické principy ve smyslu, v němž je tento pojem zákonem o vysokých školách
užit (tedy v podstatě principy rovnosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného
zacházení jako esenciální zásady materiálního právního státu), jistě patří i fundamentální
zásady správního řízení jako nutnost zohlednit při rozhodování konkrétní okolnosti daného
případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly, přičemž tyto zásady nacházejí svůj výraz právě
v odůvodnění rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 2 As 37/2006 - 63, www.nssoud.cz).
Povinnost sdělit důvody rozhodnutí, které může záporně ovlivnit práva nebo zájmy
soukromé osoby, je také jedním z důležitých principů dobré správy. Základ evropského
standardu obecných pravidel správního práva, které jsou součástí souboru principů dobré
správy, tvoří zejména základní rezoluce č. (77) 31 Výboru ministrů Rady Evropy,
podle které by měly být správní akty odůvodňovány. Povinnost správních orgánů
zdůvodňovat svá rozhodnutí je současně obsažena i v čl. 41 Charty základních práv Evropské
unie, který stanoví právo na řádnou správní praxi.
Lze tedy shrnout, že pokud mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat
rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], je z povahy
věci nutné, aby bylo z daného rozhodnutí zřejmé, z čeho správní orgán vycházel
a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Jinak je plně na místě napadené rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost zrušit tak, jako to učinil v daném případě Krajský soud v Brně,
když stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla pouze to, že při kontrole studia
účastníka řízení bylo zjištěno, že studuje v bakalářském či navazujícím studijním programu
déle než je jeho standardní doba zvětšená o jeden rok, aniž jakkoli specifikovala výpočet
stanoveného poplatku spojeného se studiem a způsob jeho určení. U studentů se složitější
studijní historií přitom může jít o technicky poměrně komplikovaný výpočet
a v této souvislosti vyvstává potřeba jasného a srozumitelného odůvodnění daného rozhodnutí
ještě naléhavěji.
Navíc je třeba připomenout, že v případě studentů, jejichž celková doba studia
zasahuje před 1. 7. 2001 tak, jako je tomu v případě účastníka řízení, je nutné
se rovněž vypořádat s faktem, že možnost zápočtu doby předchozího studia v bakalářských
a magisterských studijních programech, které nebylo řádně ukončeno, byla do zákona
o vysokých školách zařazena až novelou provedenou zákonem č. 147/2001 Sb.,
a to s účinností právě k 1. 7. 2001. Pouze na okraj v tomto ohledu Nejvyšší správní soud
poukazuje na princip ochrany důvěry občanů v právo a s ním související princip zákazu
zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem, který spočívá v tom, že není možné posoudit
lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma
nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu,
podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být
za porušení zákazu volán k odpovědnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, publikovaný pod č. 75 Sb. n. u. ÚS, svazek č. 26, str. 253).
Závěrem, ohledně námitky stěžovatelky, že přijetí ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. jako univerzálního kritéria pro jakýkoliv její úkon při provádění zákona
o vysokých školách a vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, bez ohledu na podmínky
stanovené citovaným zákonem jako speciálním procesním předpisem, nutně povede
k zavádějící reinterpretaci zákona o vysokých školách s absurdními důsledky
(např. v oblasti udělování zápočtů a klasifikace při zkouškách), považuje Nejvyšší správní
soud za nutné – toliko pro úplnost – poznamenat následující. Požadavek řádného odůvodnění,
kladený v daném případě na rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem
podle §58 odst. 3 a 4 zákona o vysokých školách, jako individuálního správního aktu,
kterým stěžovatelka jednostranně uložila veřejnoprávní povinnost druhému
účastníkovi právního vztahu, nelze – jakožto pojistku proti svévoli a garanci
přezkoumatelnosti – bez dalšího (a priori) rozšiřovat na jakýkoliv úkon při provádění zákona
o vysokých školách a vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, neboť v konečném důsledku
by to mohlo vést nejen k absurdním důsledkům tak, jak naznačuje stěžovatelka, ale k bránění
efektivního fungování veřejných vysokých škol vůbec.
Ve světle shora uvedeného tedy byla kasační stížnost shledána nedůvodnou a Nejvyšší
správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
K označení stěžovatelky v podané kasační stížnosti (Masarykova univerzita v Brně,
resp. děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně) považuje zdejší soud
nad rámec výše uvedeného za vhodné uvést, že v posuzovaném případě je stěžovatelkou
Masarykova univerzita v Brně, jakkoliv je přezkoumávané rozhodnutí rozhodnutím děkana
Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Ve smyslu §24 odst. l zákona
o vysokých školách mají orgány fakulty právo rozhodovat nebo jednat jménem
veřejné vysoké školy ve věcech týkajících se fakulty, které jsou zde uvedeny.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení rozhodují orgány fakulty v dalších věcech veřejné vysoké
školy, pokud jim rozhodování o nich svěří statut veřejné vysoké školy. Rozhodovací
pravomoc děkana Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně je ve věcech poplatků
spojených se studiem založena Statutem Masarykovy univerzity v Brně, kdy se jedná
o rozhodnutí vydané v prvním stupni, proti kterému nelze podat opravný prostředek.
V posuzovaném případě tak děkan při rozhodování o stanovení povinnosti zaplatit poplatek
není orgánem sui generis, ale jedná jménem veřejné vysoké školy.
Ve vztahu k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé
již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení
nepřísluší a účastník řízení nárok na náhradu řízení neuplatnil a ani ze soudního spisu
nevyplynulo, že by mu nějaké náklady řízení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu