ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.89.2011:32
sp. zn. 9 As 89/2011 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
DEICHMANN-OBUV s.r.o., se sídlem Londýnské nám. 853/1, Brno - Štýřice,
zast. Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Tyršův dům - Újezd 450/40,
Praha 1 - Malá Strana, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem
Blanická 19, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011,
sp. zn. 18757/2010-136600-021, č. j. 1866-3/2011-130100-21, ve věci zadržení zboží,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 6. 2011, č. j. 22 Af 90/2011 - 12,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2011, č. j. 22 Af 90/2011 - 12,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), kterým byla pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s ustanovením §70 písm. b) a §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), odmítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 18757/2010-136600-021, č. j. 1866-
3/2011-130100-21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti
rozhodnutí Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 7. 2. 2011, č. j. 1448-2/2011-136400-
033, kterým bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb.,
o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá
práva duševního vlastnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o opatřeních“), o zadržení zboží a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí žalovaného
podléhá soudnímu přezkumu. Uvedl, že cílem opatření podle ustanovení §9 odst. 1
zákona o opatřeních je znemožnit osobě nakládání s těmito věcmi, a to do doby, než bude
rozhodnuto o jejich dalším osudu podle §9 odst. 5 zákona o opatřeních. Jde tedy
o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Krajský soud poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 – 64,
v němž byly vymezeny materiální a procesní znaky rozhodnutí předběžné povahy a má
za to, že závěry uvedeného judikátu jsou přiléhavé i pro posuzovanou věc. Proto rozhodl
o odmítnutí žaloby jako nepřípustné podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §70 písm. b) a §68 písm. e) s. ř. s.
Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Je přesvědčena, že krajský
soud měl žalobu projednat meritorně a nikoliv ji odmítnout. Stěžovatelka upozorňuje
na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, v němž Ústavní soud
vymezil rozhodnutí předběžné povahy a určil, které znaky musí současně splňovat.
Stěžovatelka v návaznosti na toto rozhodnutí pak namítá, že v daném případě nebyl
naplněn tzv. procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, tj. možnost bránit se v řízení
před správním orgánem, které musí nutně proběhnout a ve kterém bude v dané věci
rozhodnuto s konečnou platností. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že rozhodnutí
o zadržení zboží je ve skutečnosti předběžným opatřením ve smyslu ustanovení §61
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů („správní řád“). Dle odst. 3
citovaného ustanovení zruší správní orgán předběžné opatření bezprostředně poté,
jakmile pomine důvod, pro který bylo nařízeno, tj. nikoliv výlučně v následujícím
správním řízení, ale i dříve. Ze skutečnosti, že předběžné opatření je vydáváno před
skončením správního řízení, nelze dovodit, že by jej bylo možno vydat jen v průběhu
již zahájeného správního řízení. S ohledem na ustanovení §36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod je pak nutno v pochybnostech jakékoliv výluky ze soudního přezkumu
interpretovat restriktivně.
Dále stěžovatelka upozorňuje, že podle protokolu o kontrole založeného
ve správním spise byla kontrola v provozovně stěžovatelky provedena na základě „žádosti
o přijetí opatření oprávněných majitelů průmyslových práv“, proto lze s ohledem na
ustanovení §44 správního řádu považovat správní řízení za zahájené a rozhodnutí
o zadržení zboží za předběžné opatření vydané v jeho průběhu. Faktické dopady
napadeného rozhodnutí jsou pro stěžovatelku okamžité a ve vztahu k zadrženému zboží
de facto trvalé, proto rovněž zpochybňuje existenci „materiálního znaku“ rozhodnutí
předběžné povahy. Rozhodnutí o zadržení zboží postrádá prvek předběžnosti. Jde proto
o rozhodnutí rovnající se svými účinky rozhodnutí konečné povahy.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že plně souhlasí s názorem
krajského soudu, že rozhodnutí o zadržení zboží je rozhodnutím předběžné povahy.
Právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím,
že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, které mají povahu
konečných rozhodnutí. V daném případě se však o konečné rozhodnutí nejedná,
jde o opatření předběžné povahy do doby, než bude rozhodnuto o propadnutí nebo
zabrání zboží. Smyslem a účelem tohoto rozhodnutí je totiž omezit či zabránit dispozici
s daným zbožím. Skutečnost, že žalovaný považuje stěžovatelku za podezřelou z porušení
zákona, nezasahuje do jejích subjektivních práv tak, jak je chápe ustanovení §65 s. ř. s.
To, že jsou věci zadržovány, nelze považovat za založení, změnu nebo závazné určení
veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Předběžné opatření dle ustanovení
§68 správního řádu lze vydat pouze v zahájeném řízení; „žádost o přijetí opatření“ však
řízení nezahajuje. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2
s. ř. s. řádně zastoupena. Poté zdejší soud ověřil, zda napadené usnesení netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Až po přezkoumání těchto podmínek se totiž Nejvyšší správní soud může zabývat vlastní
hmotněprávní argumentací stěžovatelky uplatněnou v kasační stížnosti. Napadené
rozhodnutí krajského soudu je dle názoru kasačního soudu nepřezkoumatelné, vykazuje
tedy vadu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady,
ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Samotný přezkum je však možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. To znamená, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik
závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.).
K otázce nepřezkoumatlenosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu. Uvádí, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci, kdy by se krajský soud nevypořádal
vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené
důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí
by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto důvody neměly
oporu ve výsledcích provedeného řízení. Povinností krajského soudu je přitom stranám
sporu ozřejmit, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům
na ně navazujícím dospěl (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 – 34). Tyto úvahy pak musí mít odraz v odůvodnění
rozhodnutí, neboť jen prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, z jakého
skutkového stavu soud vycházel, jak jej v daných souvislostech uvážil, jaké právní
předpisy aplikoval a k jakému konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl.
Z napadeného usnesení krajského soudu však není zřejmé, z jakých důvodů,
ve smyslu výše uvedeného, dospěl k závěru, že rozhodnutí o zadržení věci podle
ustanovení §9 odst. 1 zákona o opatřeních je rozhodnutím předběžné povahy. Krajský
soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zcela stručně bez dalšího konstatoval, že cílem
opatření podle §9 odst. 1 zákona o opatřeních je znemožnit osobě nakládání
se zadrženými věcmi do doby, než bude rozhodnuto o jejich osudu podle §9 odst. 5
zákona o opatřeních. Proto jde dle krajského soudu o rozhodnutí předběžné povahy
ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s., jak bylo vymezeno judikaturou kasačního soudu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 – 64), kterou lze
vztáhnout i na projednávanou věc. Bližší úvaha, jak k tomuto závěru krajský soud dospěl,
v napadeném rozhodnutí zcela chybí.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé jen to, že krajský soud vyhodnotil
podanou žalobu jako nepřípustnou, neboť se jí stěžovatelka domáhala soudního
přezkumu správního rozhodnutí předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu
vyloučeno. Krajský soud však blíže neobjasnil, na základě jakých konkrétních úvah dospěl
k závěru o povaze napadeného rozhodnutí. Mimo strohé konstatování dvou zákonných
ustanovení a odkazu na rozhodnutí zdejšího soudu krajský soud nijak neobjasnil,
na základě jakých úvah dospěl k závěru o předběžnosti rozhodnutí žalovaného. Pouhé
tvrzení, že bude rozhodnuto podle §9 odst. 5 zákona o opatřeních, není dostačující.
Judikatura Nejvyššího správního soudu k otázce rozhodnutí předběžné povahy,
na něž se vztahuje kompetenční výluka ze soudního přezkumu, je však širší, než uvádí
krajský soud. Zejména lze poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 – 54, publikovaný pod č. 1982/2010 Sb.
NSS, ve kterém byly stanoveny tři podmínky, při jejichž kumulativním splnění
lze považovat určité rozhodnutí za rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka
podle §70 písm. b) s. ř. s. Tuto judikaturu krajský soud v napadeném rozhodnutí zcela
pominul a neprověřil, zda je u napadeného rozhodnutí kumulativně splněna časová, věcná
a osobní podmínka pro vyslovení závěru, že jde o rozhodnutí předběžné povahy
vyloučené ze soudního přezkumu. Podle citované judikatury musí být totiž takové
rozhodnutí předběžné povahy vydáno v již zahájeném řízení o vydání konečného
rozhodnutí nebo musí být zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového
řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí
konečného. Současně v sobě musí konečné rozhodnutí věcně zahrnovat vztahy upravené
rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno mimo jiné subjektu, jemuž bylo
určeno rozhodnutí předběžné. Tyto podmínky stanovené judikaturou, pro krajský soud
závaznou, nebyly nijak zohledněny ani posouzeny. Krajský soud v napadeném usnesení
neprovedl tzv. test rozhodnutí předběžné povahy, který byl určen ve shora uvedeném
rozhodnutí rozšířeného senátu a slouží k tomu, aby soud mohl u libovolného správního
rozhodnutí předvídatelným způsobem určit, zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy,
které je ze soudního přezkumu podle ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno,
či nikoliv. Není tak zřejmé, z jakých úvah krajský soud dovodil, že napadené rozhodnutí
žalovaného naplňuje znaky předběžnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího správního
soudu, a proto je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. b) s. ř. s.
V této souvislosti považuje kasační soud za vhodné připomenout, že uplatnění
kompetenčních výluk podle §70 s. ř. s. musí být podle ustálené judikatury Ústavního
soudu i Nejvyššího správního soudu vykládáno restriktivně a pro účastníky řízení
předvídatelně. Přitom bezvýhradně platí, že v pochybnostech musí být zachováno právo
na soudní přezkum (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS
49/04, publikovaný pod č. 62/2006 Sb. ÚS, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 – 54, publikovaný
pod č. 792/2006 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005 – 64, publikovaný pod č. 886/2006 Sb. NSS). Nelze odmítnout
soudní přezkum rozhodnutí, aniž by bylo postaveno najisto, že adresát takového
rozhodnutí má k dispozici jiné účinné prostředky zajišťující včasnou ochranu jeho práv.
Usnesení krajského soudu navíc tak, jak je koncipováno, znemožňuje účastníkům řízení,
aby v opravném prostředku mohli účinně reagovat a zpochybnit úvahu provedenou
krajským soudem.
Krajský soud proto musí v dalším řízení v mezích stanovených konstantní
judikaturou kasačního soudu posoudit, a to prostřednictvím provedení shora uvedeného
testu, zda se v nyní projednávané věci skutečně jedná o rozhodnutí předběžné povahy,
na které dopadá kompetenční výluka dle §70 písm. b) s. ř. s. Tuto svoji úvahu pak musí
řádně odůvodnit tak, aby z jeho rozhodnutí bylo jasně seznatelné, jakými úvahami
byl pro vyslovení konečného názoru v dané věci veden.
V nyní projednávané věci je napadené rozhodnutí žalovaného vydáno podle
ustanovení §9 odst. 1 zákona o opatřeních, a to v rámci dozorové činnosti celních orgánů
nad dodržováním povinností stanovených v §5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Ze spisového materiálu vyplývá,
že kontrola uskutečněná v prodejně stěžovatelky byla vedena podle zákona o ochraně
spotřebitele v rámci dohledu celních orgánů podle zákona o ochraně spotřebitele.
Žalovaný v rozhodnutí o zadržení zboží odkazuje také na ustanovení §9 odst. 1 zákona
o opatřeních, ze kterého vycházel při své rozhodování také krajský soud. Podle
citovaného ustanovení „celní úřad při provádění celního dohledu zadrží zboží podezřelé z porušení
práv k duševnímu vlastnictví osobě, u které bylo zboží zajištěno, podle předpisu Evropských společenství,
a to bez ohledu na práva třetích osob“. Předpisem práva Evropských společenství, které má
toto ustanovení zákona o opatřeních na mysli, je přitom nařízení Rady (ES) č. 1383/2003
o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv
duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo
zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen „nařízení“). Podle čl. 1 toto „nařízení stanoví
podmínky, za kterých celní orgány přijímají opatření, existuje-li podezření, že zboží porušuje práva
duševního vlastnictví v těchto situacích:
a) je navrženo k propuštění do volného oběhu, režimu vývozu nebo zpětného vývozu v souladu
s článkem 61 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex
Společenství;
b) je odhaleno při provádění kontrol zboží vstupujícího na celní území Společenství nebo
opouštějícího toto území v souladu s články 37 a 183 nařízení (EHS) č. 2913/92, umístěného v režimu
s podmíněným osvobozením od cla ve smyslu čl. 84 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, zpětně
vyváženého, které podléhá oznamovací povinnosti podle čl. 182 odst. 2 uvedeného nařízení nebo
umístěného do svobodného pásma nebo celního skladu ve smyslu článku 166 uvedeného nařízení.“
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu není možné dovodit, o jakou ze shora
uvedených situací se jedná; jinými slovy pod které ze shora uvedených režimů krajský
soud přezkoumávané rozhodnutí vlastně podřadil. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti považuje za vhodné krajský soud upozornit na skutečnost, že Nejvyšší správní
soud již judikoval (srovnej rozhodnutí NSS ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 As 52/2011 – 100),
že na „rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 v režimu čl.
1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení nemusí navazovat rozhodnutí, které by v sobě věcně zahrnulo
rozhodnutí o zadržení zboží. Takové rozhodnutí proto není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu
ustanovení §70 písm. b) s. ř. s., a není z tohoto důvodu vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví“.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení
krajského soudu nepřezkoumatelné, nezabýval se stěžovatelkou uplatněnými argumenty
v kasační stížnosti směřujícími proti věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí.
Takovým postupem by totiž nepřípustně předjímal závěry, které má nejprve v dané věci
učinit krajský soud. Účastníkům řízení by tak znemožnil, aby závěry vyslovené zcela nově
až v kasačním řízení mohli účinně napadnout opravnými prostředky (kasační stížností).
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení krajského soudu je nezákonné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.;
proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o zrušení napadeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v souladu se shora uvedeným znovu
posoudil, zda pro žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného platí kompetenční
výluka ze soudního přezkumu či nikoliv a poté vydal přezkoumatelné rozhodnutí
v souladu se zákonem. Krajský soud je ve smyslu ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s. vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatelky bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu