ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.102.2008:56
sp. zn. 9 Azs 102/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: D. T. H. G., zastoupené Mgr.
Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2008, č. j. OAM-134/VL-10-
11-2008, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2008, č. j. 64 Az 19/2008 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, se p ř i z n á v á odměna ve výši
5712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 22. 2. 2008,
č. j. OAM-134/VL-10-11-2008. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozd. předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, na www.nssoud.cz,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka uplatňuje zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost
z důvodu jiné vady řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila své přesvědčení, že správním orgánem
a soudem mělo být vzato v úvahu, že Vietnamská socialistická republika je komunistická
země s relativně značnou ekonomickou svobodou, ale tuhým politickým režimem. Jestliže
stěžovatelka v pohovoru před správním orgánem uvedla, že se obává návratu
do své země, neboť 3 x poskytla rozhovor do Rádia Svobodná Asie (které není
komunistické a prorežimní) a přichází žádat o mezinárodní ochranu z nedemokratické
země, nemůže být podle jejího názoru její žádost projednána ve zrychleném řízení
a zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Uvádí, že v jejím případě byla na místě aplikace
ustanovení §12, §13, §14 a §14a, nikoli ustanovení §16 zákona o azylu. Správní orgán
ani soud vůbec nemohou mít jistotu, že osoby poskytující rozhovory do protirežimního
média nejsou terčem pronásledování. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že v jejím
případě měl být aplikován čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR ve spojení s ustanovením čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, která mají aplikační přednost před
ustanoveními zákona o azylu, resp. soudního řádu správního, a právní hodnocení tak bylo
chybně omezeno pouze na normy obyčejného práva a norem práva mezinárodního
a ústavního nebylo ze strany soudu a správního orgánu použito. Důvod porušení Ústavy
a Úmluvy spatřuje stěžovatelka v tom, že soud (a správní orgán) zcela opomenul její
soukromý a rodinný život v České republice vzdor tomu, že výslovně upozorňovala
na skutečnost, že v České republice žije s azylantem a je za něj provdána. Stěžovatelka
proto uvádí, že zamítnutí azylové žádosti pro ni znamená rozbití její rodiny, a to navíc
v situaci, kdy je těhotná (na důkaz toho je ve spise založena kopie oddacího listu
a těhotenské knížky).
Povinnost státních orgánů České republiky respektovat soukromý a rodinný život
každého vyplývá z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v němž
je právo na rodinný život zakotveno. Česká republika je Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod vázána, neboť tato Úmluva byla dne 21. 2. 1991 Českou republikou
podepsána, a v souladu s českým právním řádem byla řádně ratifikována a vyhlášena
ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992. Stěžovatelka dále odkazuje na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (Berrehab v. Nizozemí, Abdulaziz a ostatní v. Velká Británie, Boultif v.
Švýcarsko), který, jak stěžovatelka zdůrazňuje, „byl na základě této Úmluvy vytvořen a nad
dodržováním práv a svobod Úmluvou garantovaných bdí“. Podle této judikatury musí být vztah,
jakým je zákonné a zároveň nikoli fiktivní manželství, za rodinný život uznán, a dítě,
které z takovéhoto svazku vzešlo, se plným právem do tohoto vztahu začleňuje.
V případě stěžovatelky, která žije ve společné domácnosti s azylantem a očekává narození
dítěte (které bude rovněž azylantem), k vytvoření rodinného života na území České
republiky došlo. Správní orgán a soud tak kromě čl. 1 Ústavy a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod porušily také čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Ve vztahu k tvrzenému narušení výkonu práva na rodinný život ze strany státu
neudělením doplňkové ochrany a vyhoštěním stěžovatelka uvádí: „Vzhledem k tomu,
že neudělením tzv. doplňkové ochrany resp. tzv. humanitárního azylu a tedy nevyhnutelně navazujícím
vyhoštěním (zcela logicky, protože o stěžovatelčině vyhoštění již bylo rozhodnuto) stěžovatelky z ČR
by k zásahu do výkonu jejího práva na respektování rodinného života došlo, je třeba zjistit, zda by tento
zásah nebyl oprávněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.“
Je proto třeba se zaměřit na následující okolnosti: soulad zásahu s národními
zákony, zájem státu na vyhoštění a nezbytnost zásahu v demokratické společnosti,
přičemž se stěžovatelka domnívá, že soulad zásahu s národními zákony chybí. Co se týče
zájmu státu na vyhoštění, ponechává stěžovatelka na úvaze soudu, zda tato podmínka
oprávněnosti zásahu státu do stěžovatelčina práva na respektování rodinného života byla
splněna, s tím, že předchozí text glosuje stručnou poznámkou, že „zřejmě splněna byla“.
Pro posouzení nezbytnosti zásahu je dle principů, které stanovil Evropský soud pro lidská
práva, třeba vzít v úvahu mj. (a zejména) rodinnou situaci vyhoštěné osoby, narození
dítěte a popř. jeho věk. Ve světle judikatury ESLP podle mínění stěžovatelky zásah
krajského soudu a správního orgánu nezbytný nebyl. Soud i správní orgán jsou pod
pozitivní obligací povinny dodržet závazek z mezinárodního práva a respektovat
soukromý a rodinný život stěžovatelky v České republice. Tentýž závazek dopadá
i na Nejvyšší správní soud a ani ustanovení §104a s. ř. s. nemůže svou právní
silou převýšit normy práva ústavního a mezinárodního. K aplikační přednosti
mezinárodního práva stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Azs 75/2005, a tento odkaz podepírá citací následující pasáže z odůvodnění:
„Lze tak konstatovat, že pokud by striktní aplikace procesní normy, v daném případě ustanovení §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s., krajským soudem vedla nevyhnutelně k tomu, že by byl stěžovatel vydán
do země, kde by byl ohrožen jeho život či svoboda, nebo by byl vystaven mučení nebo nelidskému
či ponižujícímu zacházení anebo trestu, musel by krajský soud od této kogentní procesní normy
odhlédnout a přihlédnout k důkazům předloženým stěžovatelem i po lhůtě pro rozšíření žaloby o další
žalobní body, jakkoli se jedná o postup zcela výjimečný už proto, že procesní norma v daném případě
sleduje zejména zachování procesní rovnosti účastníků soudního řízení.“
Soud se nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že stěžovatelka poskytla v „komunistické
totalitní zemi tři rozhovory do Rádia Svobodná Asie“ (což by ji ve Vietnamu mohlo vystavit
perzekuci, neboť komunistický režim ve Vietnamu je bezpochyby přísnější, než bývalý
komunistický režim v Československu, a poskytnutí tří rozhovorů do „protirežimního“
média může být podle názoru stěžovatelky důvodem pro pronásledování v zemi jejího
původu a není vůbec vyloučeno, že nedemokratický režim může mít zájem na potrestání
otce dítěte tak, že ublíží jeho manželce nebo dítěti), přičemž ani správní orgán nezjistil
o činnosti Rádia Svobodná Asie ničeho. Proto považuje stěžovatelka rozhodnutí soudu
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka v závěru svého podání znovu
upozorňuje na to, že žije ve společné domácnosti s vietnamským azylantem a že jí bylo
uděleno správní vyhoštění. Teoreticky by mohla požádat o vydání rozhodnutí podle
§120a zákona o pobytu cizinců, jedná se však o rozhodnutí orgánu Ministerstva vnitra,
tj. téhož orgánu, jenž již ve zrychleném řízení zamítl stěžovatelčinu azylovou žádost, a jde
navíc o rozhodnutí na základě správního uvážení, které je pro policii závazným
stanoviskem. Jinou vadu řízení před soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. shledává stěžovatelka v tom, že ačkoli neovládá český jazyk, vedl soud celé řízení
v jazyce českém a stěžovatelka tak nemohla účinně hájit svá práva.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí krajského soudu (v kasační stížnosti rozhodnutí
nesprávně označeno a identifikováno jako „usnesení Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 64 Az 9/2008 - 19“) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přestože námitku stěžovatelky směřující do §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. posoudil
kasační soud jako pouhý odkaz na ustanovení zákona, který nesplňuje podle jeho názoru
po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou kasační námitku,
musel se Nejvyšší správní soud otázkou přezkoumatelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku zabývat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou natolik
závažnou, že se jí soud musí zabývat ex offo, tedy z úřední povinnosti i tehdy, pokud
by ji stěžovatel nenamítal (viz ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li jakékoli rozhodnutí
soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí v prvé řadě srozumitelné, které je zároveň opřeno
o dostatek důvodů.
Rozsudek krajského soudu je opatřen dosti podrobným odůvodněním, z něhož
je jednoznačně patrné, že se soud žalobními námitkami stěžovatelky zabýval, a je zároveň
zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěrům o nedůvodnosti její žaloby. Vyjádřil se také
k námitce týkající se rozhovorů poskytnutých stěžovatelkou do Rádia Svobodná Asie,
když konstatoval, že stěžovatelka při pohovoru před správním orgánem sama uvedla,
že Vietnam nijak ve svých vyjádřeních do rádia nepomluvila; proto soud posoudil
stěžovatelčiny obavy z toho, že by její názory mohly být vnímány jako opoziční a režimu
nepřátelské, jako hypotetické. Napadený rozsudek proto nelze považovat
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Co se týče námitky „jiné vady řízení před
soudem“, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že ze spisového materiálu je patrno, že o žalobě pak krajský soud
rozhodoval bez jednání (na výzvu soudu ve vietnamském jazyce obsahující poučení
o tom, že nevyjádří-li se stěžovatelka do dvou týdnů od doručení této výzvy jinak, bude
se mít za to, že souhlas k rozhodnutí bez jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. je udělen,
stěžovatelka nereagovala, přičemž výzva jí byla řádně doručena dne 7. 5. 2008 – založeno
na č. l. 15 a 16 soudního spisu). Z judikatury přitom plyne, že povinnost soudu ustanovit
tlumočníka vzniká pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru skutečně
nemohl v řízení před soudem účinně obhajovat svá práva, a tato potřeba tlumočníka musí
být zcela zjevná (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 6 Azs 380/2004 - 29, na www.nssoud.cz). Za daných okolností, kdy jednání ve věci
samé před soudem ani nebylo nařízeno, tak potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka
nemohla vyvstat. Ze spisu kasační soud také ověřil, že vlastní pohovor před správním
orgánem byl se stěžovatelkou dne 18. 2. 2008 na její žádost veden v jejím rodném jazyce,
a tedy ve vietnamštině. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná. Žádnou jinou vadu
řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. přitom zdejší soud ze spisového
materiálu neshledal.
Z předloženého spisového materiálu soud dále ověřil, že stěžovatelce bylo
rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008, č. j. CPOV-1834-11/ČJ-2008-64PV-SV, uloženo správní
vyhoštění na 2 roky, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2008. Z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, že správní vyhoštění jí bylo uděleno z toho důvodu, že při policejní kontrole
provedené dne 10. 2. 2008 stěžovatelka nepředložila cestovní doklad a nebyla schopna
prokázat oprávněnost svého vstupu a pobytu na území České republiky. V žádosti o azyl,
kterou stěžovatelka podala následující den tj. dne 11. 2. 2008, uvedla, že svou vlast
opustila v červenci roku 2007, do České republiky přicestovala nelegálně za pomoci
převaděče (který si ponechal její cestovní pas) přes Rusko a pobývala zde více než půl
roku bez dokladů. Uvedla dále, že v České republice žije její přítel (v současnosti manžel,
pan P. H. S., s nímž uzavřela sňatek dne 4. 4. 2008, přičemž oddací list předložila dne
7. 5. 2008 na OAMP v Kostelci - kopie oddacího listu je součástí spisového materiálu, v
nečíslované příloze správního spisu), a stěžovatelka zde chtěla žít s ním. O České
republice totiž slyšela „jen to dobré“, že život zde je civilizovanější než ve Vietnamu. Proto
by se zde chtěla vdát a žít zde legálně. Na otázku, čeho se stěžovatelka obává v případě
návratu do vlasti, odpověděla, že v České republice (a tedy nikoli v „komunistické totalitní
zemi“, jak je uvedeno v kasační stížnosti) poskytla 3 x interview redaktorovi Rádia
Svobodná Asie o tom, jak se ve Vietnamu studuje. Za těchto okolností správní orgán
nepochybil, když žádost stěžovatelky zamítl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu, podle něhož se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a
tohoto zákona.
V daném případě dospěl správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla ze strany stěžovatelky především snaha být nablízku
jejímu příteli a snaha legalizovat svůj pobyt v České republice. S tímto závěrem se poté
ztotožnil krajský soud a Nejvyšší správní soud tento názor sdílí. K otázkám legalizace
pobytu se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, na www.nssoud.cz). Stěžovatelka totiž v průběhu řízení
neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měla oprávněné obavy před
pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.
Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že samotná snaha po legalizaci pobytu
z důvodu společného soužití s partnerem či snoubencem je sice důvodem pochopitelným,
avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností
zvláštního zřetele hodných mohl být vnímám jako důvod výjimečný a zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona o azylu (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, na www.nssoud.cz). Jestliže tedy nemůže být tento
důvod sám o sobě relevantním důvodem ani pro udělení tzv. humanitárního azylu, tím
méně by pak takový důvod mohl být důvodem pro udělení azylu ve smyslu ustanovení
§12 zákona o azylu (argumentum a maiori ad minus), neboť pomyslné mantinely pro udělení
humanitárního azylu v rámci správního uvážení správního orgánu jsou širší než důvody
striktně vymezené ustanovením §12 zákona o azylu.
Krajský soud přezkoumával rozhodnutí správního orgánu, které vycházelo
ze skutkového stavu, jaký byl v době vydání rozhodnutí. K tomuto dni, tj. ke dni
22. 2. 2008, stěžovatelka nebyla provdána, a neočekávala ani narození dítěte (v kopii
těhotenské průkazky, založené na č. l. 33 soudního spisu, je termín porodu stanoven
předběžně až na 12. 3. 2009). Stejná byla situace i k datu podání žaloby (6. 3. 2008), v níž
není ani zmínky o tom, že by stěžovatelka byla vdaná nebo byla tzv. „v jiném stavu“. Sňatek
totiž stěžovatelka uzavřela až dne 4. 4. 2008. Z oddacího listu, který předložila správnímu
orgánu dne 7. 5. 2008 na OAMP v Kostelci (kopie oddacího listu je součástí spisového
materiálu, v nečíslované příloze správního spisu), vyplývá, že manželem stěžovatelky
je pan P. H. S., taktéž státní příslušník Vietnamské socialistické republiky. V pohovoru
před správním orgánem stěžovatelka tvrdila, že jejímu příteli (v současnosti již manželovi)
byl v České republice v roce 1994 udělen azyl. V žalobě pak uvedla, že její životní partner
pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Svá tvrzení
však nikterak nedoložila.
K námitce porušení mezinárodních závazků, konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a argumentaci stěžovatelky právem na soukromý
a rodinný život, které by bylo porušeno zásahem ze strany českého státu v případě
realizace správního vyhoštění nuceným návratem stěžovatelky do její vlasti, je třeba v prvé
řadě konstatovat, že podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu: doplňková ochrana
se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu
takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého
bydliště. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy je přitom vždy na úvaze správního orgánu
a pokud jde o vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, za níž
se považuje to, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, musí primárně vážit, k porušení jakého mezinárodního závazku
by mohlo dojít.
V daném případě je tím závazek státu respektovat rodinný a soukromý život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy, k němuž Nejvyšší správní soud připomíná, že ve svém rozsudku
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 (na www.nssoud.cz) se vyjádřil v tom smyslu,
že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky
vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz
pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak
mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla
již pouhá nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života ve smyslu čl. 8
Úmluvy je přitom dle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat s ohledem na
stav v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci (srov. např. rozsudky ze dne ze dne
26. 9. 1997 ve věci El Boujaidi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001
ve věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002 ve věci Yildiz
proti Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003 ve věci Mokrani proti Francii,
stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007 ve věci Kaya proti Německu, stížnost
č. 31753/02; vše dostupné na http://echr.coe.int.).
Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
manželů ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomoci sjednocení rodiny
na jeho území. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit
okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti
Švýcarsku, stížnost č. 23218/94) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo
jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v zemi jeho původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také
udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom
vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi
přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království,
stížnost č. 44599/98).
Ostatně tomu odpovídá i svým způsobem výjimečný institut doplňkové ochrany,
jehož smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu
na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen
azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu
(vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených
na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich
vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové ochrany vztahuje k objektivním
hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným
skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou
i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany do jisté míry určující tvrzení
samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
Tato koncepce byla v zásadě potvrzena v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, www.nssoud.cz, který se zabývá filozofií
dřívějších překážek vycestování a dnešní doplňkové ochrany a který ve vztahu k vážné
újmě podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu konstatoval, že obecně je třeba
při posuzování tohoto bodu vycházet z tvrzení žadatele a z řízení jako celku.
Z tohoto hlediska Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než poukázat na obecnou
povinnost tvrzení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, která má zvláště v řízení
ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam (a to v každém stadiu řízení s výjimkou
takových tvrzení, vůči kterým se uplatní výluka zakotvená v ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. i v rámci přezkumného soudního řízení), neboť pouze žadatel, resp. stěžovatel
svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu. Bylo v bytostném zájmu
stěžovatelky nejen podložit svá tvrzení o tom, že její životní partner, resp. manžel požívá
v České republice statut „azylanta“, ale vysvětlit také jakým způsobem se tato skutečnost
odráží ve vztahu k existenci případné hrozby vážné újmy ve smyslu ustanovení §14a
zákona o azylu a tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy. Postavení stěžovatelky v posuzované
věci z hlediska jejího rodinného stavu přitom v žádném případě nelze považovat
za typické postavení uprchlíka v situaci důkazní nouze, neboť jí tvrzené rozhodné
skutečnosti nastaly až na území České republiky.
Stěžovatelka však ani v průběhu řízení před správním orgánem, a ani poté v řízení
před soudem, neuvedla nic, co by naznačovalo, že by ona sama mohla být uprchlíkem,
ani nic, co by odůvodňovalo přednostní aplikaci mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10
Ústavy (dle pravidla aplikační přednosti mezinárodní smlouvy zakotveného v tomto
ustanovení, druhá část věty za středníkem, se mezinárodní smlouva použije přednostně
tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené inkorporačním pravidlem v první
části věty článku 10 Ústavy, a zároveň pouze tehdy, pokud tato mezinárodní smlouva
stanoví něco jiného než zákon). Jinými slovy aplikace zákona o azylu by musela být
v rozporu s povinností státu garantovat závazek, který plyne z mezinárodní smlouvy.
Taková situace však v posuzovaném případě nenastala a krajský soud tak neporušil ani
čl. 1 odst. 2 Ústavy (resp. čl. 10 Ústavy), ani čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod či čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Již jen na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že skutečnost, že stěžovatelka dle
svého tvrzení uzavřela manželství s azylantem, neznamená naplnění podmínek
pro udělení azylu podle ustanovení §13 odst. 3 zákona o azylu. Podle citovaného
ustanovení se azyl za účelem sloučení rodiny udělí manželu azylanta pouze
za předpokladu, že manželství trvalo před udělením azylu azylantovi. Tentýž požadavek
je zakotven v zákoně o azylu v ustanovení §14b (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny)
v jeho odstavci 3 (podmínkou pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny
manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením
doplňkové ochrany cizinci). Výše uvedené však nevylučuje¸ aby stěžovatelka o udělení
mezinárodní ochrany požádala jménem svého dítěte, případně opakovaně i jménem svým
(s uvedením nových skutečností).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Proto ji posoudil ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem pro řízení
o této kasační stížnosti advokátku a náklady řízení proto v takovém případě hradí stát.
Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění],
a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky)], celkem
4800 Kč. Na základě osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, jež ustanovená
zástupkyně stěžovatelky Nejvyššímu správnímu soudu řádně doložila, byla k výše uvedené
odměně připočtena částka 912 Kč (19 % DPH). Celková částka 5712 Kč bude zaplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám Mgr. Bohdany Novákové, advokátky
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu