ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.12.2016:28
sp. zn. 9 Azs 12/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: A.
F. alias N. I., zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se
sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 11. 2015, č. j. KRPA-295047-
48/ČJ-2015-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. 1. 2016, č. j. 1 A 94/2015 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem Dušní
907/10, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví, kterým byla
prodloužena doba zajištění stěžovatele dle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), o 60 dní.
[2] Stěžovatel byl dne 20. 7. 2015 na území České republiky, ve vlaku jedoucím z Budapešti
do Berlína, kontrolován policejní hlídkou. Ta zjistila, že není schopen prokázat svoji totožnost.
Uvedl, že je mu 16 let, proto mu byl stejného dne ustanoven opatrovník a bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění cizince podle §124 odst. 1 písm. b) v návaznosti na §124 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů. Protože jeho vzhled neodpovídal
věku 16 let, bylo dne 31. 7. 2015 ve Fakultní nemocnici Brno provedeno lékařské vyšetření
za účelem zjištění jeho skutečného věku, kterým bylo zjištěno, že osifikace skeletu jeho ruky
odpovídá věku 18 a více roků. Dne 18. 8. 2015 bylo vydáno první rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění, a to o 90 dnů. Dne 22. 8. 2015 stěžovatel nově uvedl, že se jmenuje I. N., nar. X, státní
příslušnost X. Dne 23. 8. 2015 byla zaslána žádost sepsaná stěžovatelem o zjištění totožnosti a
vydání náhradního cestovního dokladu Ředitelství služby cizinecké policie. Dne 17. 11. 2015 bylo
vydáno napadené rozhodnutí žalované.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavku
řádného odůvodnění ve smyslu §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, a to mimo jiné s ohledem na výčet předpokládaných úkonů potřebných
k realizaci vyhoštění a s uvedením odhadu jejich časové náročnosti a zohlednění složitosti
případu výkonu správního vyhoštění. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, jaké úkony bude
pravděpodobně nutno provést k přípravě realizace správního vyhoštění a s ohledem
na to stanovila dobu zajištění na 60 dnů. K druhé námitce, že žalovaná stanovila délku trvání
zajištění v rozporu se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rozsudku ze dne
29. 2. 2012, č. j. 7 As 17/2012 – 36, městský soud uvedl, že zmíněný rozsudek se vztahoval
k dnes již zrušeným ustanovením §200o – 200u zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění ke dni 31. 12. 2013, dnes není použitelný. Odkázal na §129a zákona o pobytu
cizinců, který zrušené instituty nahradil. Navíc zákon o pobytu cizinců v §172 odst. 5 stanoví,
že je možné podat správní žalobu proti rozhodnutí o nepropuštění cizince dle§129a zákona
o pobytu cizinců, o které musí správní soud rozhodnout do 7 dnů.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] První kasační důvod spatřuje v nedostání povinnosti pečlivě zvážit průběh správního
řízení o vyhoštění a zhodnotit, zda bude samotné vyhoštění možné, tedy zda bude
dosaženo účelu zajištění. Upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 – 20, podle něhož „musí být řízení o vyhoštění vedeno s náležitou pečlivostí,
aktivně a svědomitě. Výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění musí nalézt odraz
v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správního uvážení nezneužil
či nepřekročil jeho meze. […] Odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu,
jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění
realizovat.“ Ze spisového materiálu je zřejmé, že od 23. 8. 2015 nebyl podniknut žádný krok
k realizaci účelu zajištění, žalovaná se tak nevypořádala s posledními třemi měsíci, které uběhly
od předchozího rozhodnutí o prodloužení zajištění. V této době nedošlo k žádnému posunu
v procesu realizace vyhoštění a je tak nepravděpodobné, že vyhoštění bude vůbec provedeno.
V tomto spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a tím pádem
i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
[6] Dále namítal, že šedesátidenní doba zajištění odporuje zákonu, neboť městský soud není
schopen, vzhledem ke své přetíženosti, doručovat rozhodnutí ve věcech zajištění cizinců
bezodkladně a doručuje je tak často s více než měsíčním prodlením. Není proto zaručeno právo
na periodické přezkoumání důvodů zajištění. Neztotožnil se s argumenty soudu, kterými
vypořádal uvedenou námitku a označil je za zcela mimoběžné, respektive nepřezkoumatelné. Pro
případ, že by kasační soud dospěl k závěru, že argumentace městského soudu je přezkoumatelná,
namítl také její nezákonnost. Soud neshledal prodlevy ve svém rozhodování, ve spojení
s oprávněním podat žádost o propuštění podle §129a zákona o pobytu cizinců až po třiceti
dnech od právní moci rozhodnutí o žalobě, za důvod k tomu, aby žalovaná stanovila dobu
zajištění v kratší délce. Prakticky ovšem dochází k tomu, že zajištění cizinci mohou žádat
o propuštění ze zajištění až po třech měsících od rozhodnutí o zajištění. K následnému soudnímu
přezkumu tedy může dojít až v době, kdy je rozhodnuto o prodloužení zajištění, což popírá smysl
institutu žádosti o propuštění ze zajištění a soudního přezkumu. Stěžovatel připomněl,
že Nejvyšší správní soud se již vyjádřil k otázce periodického přezkumu zákonnosti zbavení
svobody v rozsudku sp. zn. 7 As 17/2012, který je použitelný i za platnosti nové úpravy.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem navrhl, aby kasační soud zrušil napadený rozsudek.
[7] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] V prvé řadě se soud musel zabývat namítanou nepřezkoumatelností. Vlastní přezkum
rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že by k ní byl povinen
soud přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Je pravdou, že způsob vypořádání námitky týkající se nezákonnosti prodloužení délky
doby zajištění městským soudem byl na samé hranici přezkoumatelnosti. Ačkoliv městský soud
výslovně nereagoval na všechny argumenty vznesené stěžovatelem v žalobě, je z napadeného
rozsudku seznatelné to, že městský soud považoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 17/2012 za nadále nepoužitelný s ohledem na změnu právní úpravy. Povinnost
soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nemůže být pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy
vyslovit podrobnou odpověď na každé jednotlivé tvrzení účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne
22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele nedošlo
k namítanému možnému nedostatku na straně městského soudu, nelze soudu zcela vyčítat to,
že se k této hypotetické možnosti výslovně nevyjádřil.
[11] Stejně tak se zabýval případnou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované, neboť
jak již Nejvyšší správní soud judikoval, například v rozsudku ze dne 13. 6. 2007, č. j.
5 Afs 115/2006 – 91: „Přezkoumal - li Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného, které pro absenci
odůvodnění, nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti rovněž své rozhodnutí.“
Kasační soud proto zkoumal, zda lze z napadeného rozhodnutí zjistit, jaké úvahy vedly žalovanou
k prodloužení zajištění.
[12] Z napadeného rozhodnutí zjistil, že žalovaná vzala v úvahu následující skutečnosti.
K realizaci správního vyhoštění je nutno v prvé řadě potvrdit skutečnou identitu stěžovatele,
proto byla dne 23. 8. 2015 zaslána žádost o zjištění jeho totožnosti. Teprve po jejím potvrzení
může příslušný správní orgán požádat o vydání náhradního cestovního dokladu, který je nutný
k samotné realizaci vyhoštění. Tento orgán vyhotoví dožádání, které zašle se všemi potřebnými
doklady na příslušný zastupitelský orgán. Posléze je nucen vyčkat reakce zastupitelského orgánu.
Průměrná doba vydání náhradního cestovního dokladu je minimálně 50 – 60 dní. Tato doba
se však odvíjí od poskytnutých informací cizincem v rámci sepisování žádosti o ověření
totožnosti. Zastupitelský úřad během prvně prodloužené doby na výzvu nereagoval, proto
žalovaná prodloužila zajištění o dalších 60 dnů, a to rovněž s ohledem na dobu nutnou
k zabezpečení přepravních dokladů, kdy je nutné obstarat letenku nebo vyjednat průvoz cizince
přes jiné státy Evropské unie, zajistit policejní eskortu a komunikovat se státem Benin o vzetí
zpět cizince do domovského státu.
[13] Za popsaných okolností žalovaná oprávněně předpokládala, že k vystavení dokladu dojde.
Nelze konstatovat, že by byla nečinná, že by nepodnikala žádné kroky k dosažení účelu zajištění,
tedy kroky směřující k vyhoštění.
[14] Podle stěžovatele sice spisový materiál neobsahuje dostatek podkladů pro závěr,
že žalovaná postupovala při realizaci správního vyhoštění dostatečně aktivně, ovšem nijak
neupřesňuje, jaké konkrétní postupy žalovaná opomněla, když ve skutečnosti musela čekat
na kroky ze strany zastupitelských orgánů. Zdržení realizace správního vyhoštění totiž nepadalo
na vrub pasivitě žalované, ale dvěma souběžně působícím skutečnostem.
[15] Především stěžovatel cestoval přes české státní území, nemaje cestovní doklady,
a zastupitelské orgány jeho země původu byly pomalé při ztotožňování a vyhotovování jeho
náhradních cestovních dokladů. To je ovšem zdržení, které žalovaná neměla jak ovlivnit
za situace, kdy ona sama učinila, co bylo potřeba.
[16] Zároveň nebylo nijak vyloučeno, že obdrží od zastupitelských orgánů své země původu
náhradní cestovní doklady kdykoli, třeba i velmi krátkou dobu poté, co bylo jeho zajištění
prodlouženo napadeným rozhodnutím.
[17] Nelze ani přehlédnout fakt, že uvedl svoje údajně pravé jméno, příjmení a datum narození
až při výslechu dne 22. 8. 2015, tedy po té, co byl konfrontován s lékařským nálezem, který
vyvrátil, že mu je 16 let, a poté, co bylo vydáno první rozhodnutí o prodloužení zajištění. Za této
situace nebylo vyloučeno, že bude možno realizovat jeho vyhoštění.
[18] Pokud žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že doba vydání náhradního cestovního
dokladu je minimálně 50 – 60 dnů a uvedla i další výše popsané okolnosti, je z toho zřejmé,
že původně stanovená doba prvního prodloužení ze dne 18. 8. 2015 v délce 90 dnů nebyla
dostatečná, ale pokud by stěžovatel obdržel náhradní cestovní doklad, není důvod se domnívat,
že by realizace těch kroků, které byly v dispozici žalované, trvala tak dlouho, že by doba, o niž
bylo zajištění prodlouženo, nedostačovala. Naopak je třeba ocenit, že žalovaná byla při svém
postupu vedena snahou o minimální zásah do jeho osobní svobody, když prodlužovala dobu
zajištění pouze postupně s tím, jak se prodlužovalo čekání na nezbytnou aktivitu ze strany
beninských zastupitelských orgánů.
[19] Nejvyšší správní soud uznává, že to, že důvody prvního prodloužení zajištění ze dne
18. 8. 2015 a druhého prodloužení zajištění (napadené rozhodnutí) jsou velmi podobné, ztěžuje
srozumitelnost napadeného rozhodnutí. I tak ovšem důvody pro druhé prodloužení
zajištění seznatelné jsou. Lze tedy shrnout, že sama žalovaná nebyla při realizaci správního
vyhoštění pasivní a že zdržení při realizaci vyhoštění bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů
země původu stěžovatele v kombinaci s tím, že sám cestoval bez cestovních dokladů a vědomě
uváděl nesprávné identifikační údaje. Tyto skutečnosti nelze klást k tíži žalované a v dané situaci
nezakládaly nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby zajištění (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015 – 62 a ze dne 7. 4. 2016,
č. j. 9 Azs 3/2016 - 72).
[20] Z výše uvedených důvodu kasační soud souhlasí se závěrem městského soudu,
že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, když je v něm uveden výčet předpokládaných
úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti a zohlednění
složitosti případu výkonu správního vyhoštění.
[21] Kasační soud se neztotožňuje ani s druhou kasační námitkou týkající se odepření práva
na přístup k soudu z důvodu přetížení městského soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 4. 2016, č. j. 4 Azs 45/2016 – 19, k této otázce vyslovil: „Nejvyšší správní soud
se v neposlední řadě nemůže ztotožnit s výtkou stěžovatele, že je mu v důsledku přetíženosti městského soudu
upíráno právo na přístup k soudu s ohledem na dobu jeho zajištění. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 17/2012 není na místě, neboť
se týká předchozí právní úpravy soudního přezkumu zajištění cizinců. Nelze ji tudíž přenést na současné soudní
řízení, jež je ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o zajištění vázáno velmi striktními lhůtami. Pokud je konkrétní
soudní řízení zatíženo průtahy, je tato situace řešitelná poté, co nastane, a to prostřednictvím postupu dle §174a
zákon a o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Nelze ji však v žádném případě vytýkat žalovanému,
který v době vydání rozhodnutí o zajištění cizince, nemůže v žádném případě předjímat, zda zajištěný cizinec podá
řádnou správní žalobu a kterému senátu, resp. samosoudci (kteří jsou dle mínění stěžovatele při vyřizování
takovýchto věcí pomalejší) taková věc podle rozvrhu práce připadne. Za podstatné Nejvyšší správní soud považuje
to, že stěžovatel měl v posuzované věci právo na přístup k soudu zachováno, neboť podal jak včasnou správní
žalobu, tak i následnou kasační stížnost.“ Kasační soud neshledal důvod proč se odklonit od tohoto
již prezentovaného názoru, a tedy nepovažuje tento postup městského soudu za nezákonný.
[22] Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že 4. senát se v citovaném rozsudku sp. zn. 4
Azs 45/2016 – 19 přiklonil k danému názoru dokonce i za situace, kdy soud prvního stupně
vyhlásil rozsudek dne 21. 1. 2016, ale nabyl právní moci až dne 22. 2. 2016. V tomto případě tedy
došlo k určité prodlevě mezi vyhlášením rozsudku a jeho doručením. Přesto neshledal 4. senát, že
by tato okolnost měla vliv na posouzení zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. V nyní
projednávaném případě ovšem ani k výše uvedené prodlevě nedošlo. Rozsudek městského soudu
byl vyhlášen dne 4. 1. 2016 a nabyl právní moci stejného dne. Stěžovatel tedy v tomto případě
navíc pouze brojí proti teoretické možnosti, která může nastávat a ne proti konkrétnímu
nezákonnému postupu městského soudu, kterým by bylo zasaženo přímo do jeho práv.
[23] Z výše uvedených důvodů považuje soud i druhou kasační námitku za nedůvodnou,
a proto rozhodl tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
[26] Nejvyšší správní soud dále ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35
odst. 8 s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti), celkem
v částce 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů) a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený právní zástupce je plátcem DPH, a proto se částka
zvyšuje o příslušnou sazbu DPH, celkem tedy na 4 114 Kč. Přiznaná odměna bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu