ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.131.2020:23
sp. zn. 9 Azs 131/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Q. H., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2020,
č. j. 18 Az 7/2020 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2020, č. j. 18 Az 7/2020 - 22,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále také „žalovaný“),
rozhodnutím ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019, neudělilo žalobci azyl
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a zároveň rozhodlo, že doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu mu
nelze udělit, protože se dopustil vážného zločinu ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) téhož zákona.
To dovozoval z odsouzení žalobce za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„trestní zákoník“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j. 18 Az 7/2020 - 22,
rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud souhlasil se žalobní námitkou,
že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s hodnocením, zda žalobcem
spáchaný trestný čin představuje „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, č. 3546/2017 Sb. NSS, který šířeji vykládá kritéria, jimiž se má správní
orgán při posuzování řídit, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby,
které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“). Krajský soud uvedl, že žalovaný měl zvážit výši uloženého trestu při spodní hranici
zákonné sazby trestu odnětí svobody ve vztahu k míře účasti žalobce na spáchání trestného činu,
míru podílu žalobce na organizované skupině, jeho podmíněné propuštění, předchozí řádný život
a pouze jednorázové, krátkodobé páchání trestné činnosti. Také měl zohlednit výpovědi žalobce
o jeho rodině a jeho přání zachovat rodinný život na území České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobce
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek krajského soudu
v prvním výroku, kterým krajský soud zrušil jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel má za to, že rozhodnutí vydal v souladu se zákonem, správným procesním
postupem a s ustálenou judikaturou správních soudů. Názor krajského soudu o nedostatečnosti
posouzení §15a zákona o azylu dle kritérií navržených v žalobě nemá zákonnou oporu. Žalobce
v průběhu řízení o udělení azylu neučinil žádná podobná tvrzení, která následně namítal v žalobě.
[5] Krajskému soudu vytkl, že neposuzoval žalobní body ve světle správního rozhodnutí
a neposoudil konkrétní příběh žalobce ve světle rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního
soudu v Praze, které jej pravomocně odsoudily za trestnou činnost. Závěry krajského soudu
proto byly pouze obecné, nikoli konkrétní. K výhradě, že opomenul zohlednit některé okolnosti,
uvedl, že závažnost žalobcovy trestné činnosti řádně posoudil na základě rozsudků obou
trestních soudů, avšak v „mentální formě“. Odmítl, že by se jeho případem zabýval formalisticky,
naopak svůj postup považuje za souladný s kvalifikační směrnicí.
[6] Z judikatury NSS dovozuje, že posouzení závažnosti zločinu se musí provádět případ
od případu, ve světle všech okolností a se zohledněním mezinárodních standardů. Uvedl však,
že v něm má správní orgán velkou volnost rozhodování. Při tomto posuzování dospěl
v žalobcově případě k tomu, že se dopustil vážného činu s velmi vysokou mírou společenské
škodlivosti, jako člen organizované skupiny, a to tak, že jinému zprostředkoval psychotropní
látku. Individuální posouzení žalobcova činu jej vedlo k závěru, že byl naplněn azylově relevantní
pojem vážný zločin, a tudíž jsou dány podmínky pro aplikaci §15a zákona o azylu. To, že byl
žalobce potrestán trestem odnětí svobody při dolní hranici zákonné sazby a páchal trestnou
činnost jednou a v krátkém časovém úseku, sice byly polehčující okolnosti, které ale ani
v rozhodnutích obou trestních soudů nepřevážily. Z toho, že žalobce byl podmíněně propuštěn,
nelze dovodit, že se osvědčil, neboť ještě neuplynula zkušební doba.
[7] Rozporoval, že měl zohlednit také žalobcovu výpověď k jeho rodinným poměrům,
protože z judikatury správních soudů naopak plyne, že rodinné poměry nejsou pro aplikaci
vylučovací klauzule dle §15a zákona o azylu rozhodné. Zopakoval, že samotný zájem na udržení
rodinných vazeb není azylově relevantním důvodem. Žalobce měl podle něj svoji pobytovou
situaci řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
které by mu mohly umožnit legálně setrvat v České republice a dále zde vést rodinný život,
což byl jediný žalobcem uvedený důvod žádosti o mezinárodní ochranu.
[8] Závěrem kasační stížnosti shrnul, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky
a nepodepřel je dostatečnými důvody. Nepřihlédl k obsahu sdělení žalobce, k obsahu spisového
materiálu, nerespektoval zjištěný skutkový stav a bez ohledu na individuální okolnosti případu
jej zavázal k postupu, který nemá oporu v zákoně. Nedostatek skutkových i právních důvodů
vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Kvůli těmto zásadním pochybením
dovodil, že kasační stížnost je přijatelná, a navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
[11] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se NSS v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým
významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení
přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž
interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny
judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4)
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[12] NSS již dříve dovodil, že kasační stížnost podaná správním orgánem jako stěžovatelem
může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána z důvodu zásadního
pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom, že krajský soud hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu, a to i tehdy, kdy není možné hovořit přímo o „zásahu do hmotněprávního postavení
stěžovatele“ ve smyslu výše citovaného rozsudku. Jinak by nemohl NSS naplňovat úkol zajistit
spravedlivé, zákonné a předvídatelné rozhodování správních soudů (rozsudek NSS ze dne
31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, č. 1143/2007 Sb. NSS).
[13] Stěžovatel spatřoval důvod přijatelnosti své kasační stížnosti v tom, že rozhodnutí
krajského soudu je nezákonné, protože mu ukládá povinnosti nad rámec požadavků zákona
i jej interpretující judikatury, a tedy představuje zásadní pochybení v řešení právních otázek
případu. NSS dospěl k závěru, že krajský soud skutečně pochybil při řešení právních otázek,
a proto posoudil kasační stížnost jako přijatelnou.
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat se právním
posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují
tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS).
[15] Dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Krajský soud ve svém rozsudku vyložil,
které skutkové okolnosti vzal za prokázané. Své hodnocení neúplnosti úvah promítnutých
do rozhodnutí stěžovatele založil na předchozí judikatuře správních soudů, z níž ocitoval
relevantní pasáže, a následně vymezil, na jaké úvahy se omezil stěžovatel a jaké úvahy bylo podle
krajského soudu potřebné provést, aby hodnocení aplikovatelnosti §15a zákona o azylu obstálo
z hlediska požadavků čl. 17 kvalifikační směrnice. To, že krajský soud uvedl pro své rozhodnutí
konkrétní důvody, ostatně dokládá i to, že stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje s jeho
právními závěry. Jiné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), NSS neshledal.
[16] Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu stěžovatele a krajského soudu, že žalobce požádal
dne 21. 10. 2019 o udělení mezinárodní ochrany. Během pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl, že do České republiky přicestoval za účelem podnikání v roce 2007,
od té doby Vietnam nenavštívil. Jako důvod k podání žádosti označil, že v případě návratu
do vlasti by přišel o rodinu. Jeho manželka a děti (v době rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany ve věku šest a čtyři roky) jsou státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky,
v České republice pobývají na základě povolení k trvalému pobytu. V ČR chtěl zůstat kvůli
své rodině, život ve Vietnamu si nedovedl představit. Podle výpisu z evidence cizinců založeného
ve správním spisu žalobce pobýval v ČR na základě povolení k trvalému pobytu. To mu bylo
pravomocně zrušeno k 11. 10. 2017 v souvislosti s pravomocným odsouzením rozsudky
Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, č. j. 4 T 17/2015 - 6999, a Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. 1. 2017, č. j. 12 To 104/2016 - 7371. Jimi byl uznán vinným z toho, že pro jiného
neoprávněně zprostředkoval psychotropní látku. Čin spáchal jako člen organizované skupiny
a ve velkém rozsahu, proto byl podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let. Z těchto rozsudků vyplývá, že nebyl
dříve trestán, vedl řádný život, trestnou činnost nepáchal dlouhodobě, jen v rozmezí několika
dnů. Jeho podíl na činnosti organizované skupiny spočíval v tom, že objednal a spolu s dalšími
zajistil převoz 1 kg psychotropní látky metamfetamin z Prahy do Olomouce s cílem získat
majetkový prospěch. Dne 3. 10. 2019 byl podmíněně propuštěn, zkušební doba končí 3. 10. 2026.
Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že udělal chybu,
chce ji ale napravit a zůstat s rodinou.
[17] Doplňková ochrana se podle §14a odst. 1 zákona o azylu udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
[18] Podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu [d]oplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné
podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, (…) se dopustil vážného zločinu.
[19] Jedinou námitkou posuzovanou krajským soudem, jež se následně stala i předmětem
kasační stížnosti, je otázka, zda stěžovatel správně a na základě úplné úvahy vyhodnotil, že trestná
činnost žalobce spadá pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
a rozhodl, že doplňkovou ochranu tudíž žalobci nelze udělit. Krajský soud stěžovateli
v napadeném rozsudku vytkl, že se ve svém rozhodnutí nezabýval všemi relevantními kritérii,
a proto je jeho posouzení, zda šlo o „vážný zločin“, vadné.
[20] Je nerozhodné, že žalobce nevznesl námitky učiněné v žalobě již v průběhu řízení
o udělení mezinárodní ochrany, jak namítl stěžovatel. Žadatele o mezinárodní ochranu netíží
důkazní břemeno ani břemeno tvrzení ohledně neexistence důvodů, které by vylučovaly udělení
mezinárodní ochrany. Je to správní orgán, kdo musí posoudit, zda udělení doplňkové ochrany
nebrání naplnění tzv. vylučovací klauzule (§15a zákona o azylu). Má tedy povinnost interpretovat
právní normu a posoudit, zda dopadá na konkrétní skutkový stav, přičemž musí vycházet z řádně
objasněného skutkového stavu (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů).
[21] Neurčitý právní pojem „vážný zločin“, obsažený v §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu
ve znění účinném od 18. 12. 2015, je přímo převzat z čl. 17 kvalifikační směrnice. V rozsudku
č. j. 6 Azs 309/2016 - 28 NSS vyšel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 9. 11. 2010
ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková republika Německo proti B a D, z nějž plyne,
že každý případ musí být posouzen ve světle známých konkrétních skutečností. NSS
proto dovodil v bodě [14] rozsudku, že „závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu
nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání
činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin“.
[22] Při posuzování, zda je určité jednání „vážným zločinem“ ve smyslu §15a zákona o azylu,
je třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání, přičemž pouze
typové zhodnocení nepostačuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016,
č. j. 49 Az 71/2015 - 26, č. 3537/2017 Sb. NSS). Stejně tak je nerozhodná pouhá výše trestu
(rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 9. 2018, C-369/17, Shajin Ahmed). Správní orgán musí
posoudit individuální okolnosti případu, posoudit závažnost zločinu ve světle všech polehčujících
a přitěžujících okolností a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních
okolností, ať již nastaly před činem nebo po něm, jak NSS připomněl v bodě [10] usnesení
ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 108/2018 - 28. „Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie
trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím),
z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným.
V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu
spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti,
skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel
již trest odnětí svobody vykonal.“ (rozsudek NSS č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, bod [14]) Přesto NSS
zdůraznil, že tento výčet kritérií není pro správní orgán nijak závazný; kritéria musí reflektovat
konkrétní specifika případu a uvedený výčet je pouze demonstrativní (tamtéž, bod [15]).
[23] Z citované judikatury tedy plyne, že pro řádné posouzení, zda konkrétní trestná činnost
spadá pod rozsah neurčitého právního pojmu „vážný zločin“, nepostačuje jen mechanické
zhodnocení výše trestu nebo jeho kvalifikace jako zločinu či zvlášť závažného zločinu podle
trestního zákoníku. Takové zhodnocení by dostatečně nebralo v potaz jednak to, že jde
o azylový, nikoli trestněprávní termín, a navíc jde o pojem, jenž není možné vyložit jen na základě
vnitrostátního práva. Naopak je nutné posoudit i další specifické okolnosti konkrétního případu.
Nelze tedy činit jednoduchý závěr, že pravomocné odsouzení za zvlášť závažný zločin nutně
povede k naplnění definice „vážného zločinu“ podle §15a zákona o azylu.
[24] V nyní posuzovaném případě krajský soud vytkl stěžovateli, že ve svém rozhodnutí toliko
upozornil na odsouzení za úmyslný trestný čin, spáchaný s úmyslem získat materiální prospěch,
v organizované skupině a ve velkém rozsahu. Za neuspokojivé považoval i lakonické vyjádření,
že „jde o čin nesporně vážný“ navzdory uloženému trestu při dolní hranici zákonné sazby,
a obecný odkaz na mezinárodní závazky České republiky v boji proti drogové kriminalitě. Krajský
soud hodnocení považoval za neodpovídající výše shrnutým požadavkům. Konkrétně postrádal
zhodnocení trestu uloženého na samotné spodní hranici délky trestu odnětí svobody ve vztahu
k míře účasti žalobce na spáchané trestné činnosti, jeho podíl v rámci organizované skupiny, to,
že byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, že se v jeho případě jednalo o první trestný čin,
přičemž předtím vedl řádný život a trestnou činnost páchal pouze v krátkém časovém období;
taktéž uvedl, že se měl stěžovatel zabývat žalobcovým tvrzením o jeho rodinném životě.
[25] NSS se s tímto hodnocením krajského soudu neztotožňuje. Úvahu obsaženou
ve stěžovatelově rozhodnutí považuje za dostatečnou. Námitka uvedená v kasační stížnosti,
že se stěžovatel všemi kritérii navrhovanými krajským soudem zabýval, avšak toliko v „mentální
formě“, je však nepřípadná. Úvahy, kterými se stěžovatel řídil, musejí být zachyceny v písemném
odůvodnění jeho rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109).
Odůvodnění:
, z nějž není seznat, z čeho správní orgán vycházel nebo jakými úvahami se řídil,
nelze považovat za řádné, neodpovídá požadavkům §68 správního řádu ani principům dobré
správy. Pokud tedy nyní stěžovatel tvrdí, že zohlednil další okolnosti, které pouze neuvedl
výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí, musí NSS konstatovat, že by to samo o sobě svědčilo
spíše o vadě odůvodnění jeho rozhodnutí než o úplnosti jeho úvahy.
[26] I přes to, že této námitce NSS nepřisvědčil, souhlasí se stěžovatelem, že požadavky
krajského soudu na konkrétní kritéria přesahují právní závěry plynoucí z judikatury, na niž sám
krajský soud odkazoval. Předchozí judikatura upozornila, že posuzovaná kritéria vždy vychází
ze specifických okolností konkrétního případu. Kritéria navržená v napadeném rozsudku
krajského soudu mají jistou relevanci vzhledem ke specifickému případu žalobce, nicméně již byla
také zhodnocena oběma trestními soudy při stanovení výměry trestu. Na toto zhodnocení
stěžovatel odkázal, uvedl, že za hlavní skutečnosti svědčící o závažnosti trestné činnosti považuje
její spáchání ve velkém rozsahu a v organizované skupině, z čehož dovodil velmi vysokou míru
společenské škodlivosti jeho trestného činu. Tento závěr zohlednil i výši uloženého trestu. V
rozhodnutí je pak uvedeno, že závažnost trestné činnosti dovozuje i z obecně známých vážných
škodlivých účinků a společenského dopadu drogové trestné činnosti, což je důvodem, proč je
drogová kriminalita řešena i na mezinárodní úrovni.
[27] Při pravomocném odsouzení žadatele o mezinárodní ochranu podle §283 odst. 1 a odst.
3 písm. c) trestního zákoníku, považoval NSS již dříve za dostatečné, pokud „[ž]alovaný nevycházel
pouze z kvalifikace jednání dle trestního zákoníku (zvlášť závažný zločin), ale odkázal též na mezinárodní
úmluvy, které výrobu drog obecně kvalifikují taktéž jako závažné protiprávní jednání. Ve vztahu ke konkrétní
situaci stěžovatele pak vzal žalovaný v úvahu skutečnost, že jednání stěžovatele bylo úmyslné, na výrobě drog
se aktivně podílel a činil tak ve velkém rozsahu. (…) Negativní účinek užívání pervitinu na zdraví a společenské
vztahy uživatelů a zájmy společnosti je přitom obecně znám a není třeba jej podrobněji rozvádět.“ (usnesení
NSS č. j. 6 Azs 108/2018 - 28, bod [12]) I když mezi oběma případy byly určité skutkové rozdíly
co do okolností trestné činnosti, považuje toto zhodnocení NSS za aplikovatelné i v nyní
projednávaném případě (srov. podobně i usnesení ze dne 3. 10. 2018, č. j. 1 Azs 225/2018 - 45).
[28] Není pravda, že stěžovatel vůbec není oprávněn posuzovat závažnost trestného činu,
za nějž byl žadatel o mezinárodní ochranu odsouzen. Sám ve svém rozhodnutí takovou úvahu
provedl na základě informací získaných z rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu
v Praze. Jeho hodnocení však hraje roli pouze v kontextu řízení o udělení mezinárodní ochrany
a subsumpce konkrétních skutkových okolností pod rozsah neurčitého právního pojmu „vážný
zločin“ v zákoně o azylu.
[29] Stěžovatel nevycházel jen z typové škodlivosti drogových trestných činů, a specificky
z kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného činu, za nějž byl žalobce odsouzen,
ale provedl i konkrétní úvahu o škodlivosti trestného činu spáchaného žalobcem. Co se týče výše
uloženého trestu, lze odkázat na usnesení NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 65/2018 - 31, bod
[11]: „[I] méně intenzívní konkrétní škodlivost trestného činu, jehož se stěžovatel dopustil, je-li stále v mezích
kvalifikované skutkové podstaty podle výše uvedeného ustanovení trestního zákoníku, tedy jde-li o čin spáchaný
ve značném rozsahu, zpravidla znamená, že ve smyslu azylového práva jde o vážný zločin.“ V tomto případě
sice nešlo o trestnou činnost ve značném, nýbrž „jen“ velkém rozsahu, přesto kvalifikovaná
skutková podstata nasvědčuje závěru o závažnosti zločinu.
[30] Lze tedy uzavřít, že by nebylo dostatečné, pokud by stěžovatel opřel aplikaci §15a zákona
o azylu pouze o konstatování žalobcova odsouzení za daný trestný čin. Stěžovatel však zohlednil
ve svém rozhodnutí i další konkrétní okolnosti a povahu jeho trestného činu, čímž dostál
požadavkům plynoucím z výše citované judikatury NSS; naopak požadavky kladené na něj
v rozsudku krajského soudu nemají v judikatuře NSS oporu.
[31] Závěrem NSS podotýká, že rodinné poměry žalobce je třeba považovat za nerozhodné
z hlediska posouzení naplnění důvodu, pro který nelze udělit doplňkovou ochranu (usnesení NSS
č. j. 2 Azs 65/2018 - 31, bod [13]).
IV. Závěr a náklady řízení
[32] NSS proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.). Krajský soud bude v souladu se závazným právním názorem NSS (§110 odst. 4 s. ř. s.)
povinen o žalobě rozhodnout znovu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu