ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.157.2016:34
sp. zn. 9 Azs 157/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
S. F., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2014, č. j. MV-75484-3/SO-2011, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016,
č. j. 3 A 42/2014 – 59,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 3 A 42/2014 – 59,
se zru š u je .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 10. 2. 2014,
č. j. MV - 75484-3/SO - 2011, se zru š u je a věc se v rací žalované k dalšímu
řízení.
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2011, č. j. OAM – 231 - 4/ZR-2011,
se zr ušuj e .
IV. Žalovaná nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
V. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 32 171,50 Kč, k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka,
advokáta se sídlem Opletalova 25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
VI. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který jí bude vrácen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce
Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 25, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jako opožděné její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 18. 3. 2011, č. j. OAM-231-4/ZR-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovatelce zrušena platnost povolení k dlouhodobému
pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání a stanovena lhůta k vycestování z České
republiky do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] Předmětem sporu v projednávané věci je, zda v řízení před správním orgánem prvního
stupně existovaly podmínky pro ustanovení opatrovníka ve smyslu §32 odst. 2 písm. d)
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
[3] Městský soud ze správního spisu zjistil, že cizinecká policie přikročila ve věci k ustanovení
opatrovníka dle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu, byť žalovaná ve vyjádření k žalobě
poukazuje na §32 odst. 2 písm. h) správního řádu. V posuzované věci by bylo příhodnější
ustanovit opatrovníka dle §32 odst. 2 písm. h) správního řádu, neboť se jednalo o řízení z moci
úřední a oznámení o zahájení tohoto řízení se nepodařilo stěžovatelce, coby účastnici dle §27
odst. 1 správního řádu, doručit. Toto pochybení však jednak nebylo namítáno, jednak se ani nijak
nepříznivě nemohlo stěžovatelky dotknout.
[4] Pokud jde o věcné důvody pro ustanovení opatrovníka, správní orgán v posuzované věci
přistoupil k ustanovení opatrovníka z důvodu, že na ohlášené adrese pobytu je stěžovatelka
neznámá a místo jejího pobytu se nepodařilo zjistit. Tento závěr správního orgánu prvního
stupně měl dle soudu dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Oznámení o zahájení řízení
se správní orgán pokusil doručit na poslední ohlášenou adresu žalobkyně (K. 327/19, P.); zásilka
se vrátila s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. V tom soud spatřoval
naplnění předpokladů pro ustanovení opatrovníka. Dovolávala-li se stěžovatelka toho, že jeden
neúspěšný pokus o doručení nepostačuje, soud konstatoval, že i některé další úkony správního
orgánu prvního stupně (oznámení o výpovědi svědkyně, rozhodnutí) vedle opatrovníkovi
doručoval správní orgán taktéž stěžovatelce, a to na poslední ohlášenou adresu; zásilka se vždy
vrátila s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Stěžovatelka si vlastním
zaviněním, kdy jako cizinka neohlásila správnímu orgánu změnu adresy svého pobytu, sama
způsobila, nejen že jí byl důvodně ustanoven opatrovník, ale i to, že se jí na poslední ohlášenou
adresu nepodařilo úspěšně doručovat, přestože správní orgán prvního stupně se pokoušel
písemnosti určené stěžovatelce doručovat i na jemu známou poslední adresu pobytu. Soud
nepřisvědčil námitce, že k ustanovení opatrovníka bylo možno přistoupit až po opakovaném
neúspěšném pokusu o doručení. Soud uvedl, že všechny (následné) pokusy o doručení vždy byly
neúspěšné a že ustanovením opatrovníka již po prvním neúspěšném pokusu o doručení na její
poslední známou adresu nemohlo dojít ke zkrácení práv. Ostatně sama stěžovatelka po vydání
prvostupňového rozhodnutí uvedla, že se zdržuje na jiné adrese, na které nemá označenou
domovní schránku.
[5] Dále soud hodnotil jako nedůvodné námitky týkající se možností zjišťování skutečného
pobytu stěžovatelky a netečnosti ustanoveného opatrovníka. Funkce opatrovníka v posuzovaném
případě dle soudu zanikla v okamžiku, kdy si stěžovatelka osobně převzala provostupňové
rozhodnutí, a následně proti němu podala opožděné odvolání. Soud poté konstatoval, že pokud
v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost dle §92 odst. 1 správního řádu odvolací
orgán blíže nerozvede, proč má za to, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí
v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, nevede to k závěru
o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Obecně tvrdí, že se městský soud relevantně nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě. Pouze aproboval postup žalované. Dle stěžovatelky soud pochybil především ve vztahu
k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života.
[8] Stěžovatelka se domnívá, že v dané věci nebyly dány důvody pro ustanovení opatrovníka
ve smyslu §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. V době ustanovení opatrovníka totiž zcela zjevně
nešlo dospět k závěru, že se stěžovatelce nedaří opakovaně doručovat. V tomto důsledku je třeba
počítat lhůtu pro podání odvolání ode dne, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno přímo
stěžovatelce. Podané odvolání tedy bylo včasné. Nesouhlasí s výkladem nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. I ÚS 2545/12, protože to soud učinil v její neprospěch
a zjednodušeně.
[9] Soud se nesprávně vypořádal i s námitkou směřující do přezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí. Dle jejího názoru existovaly pochybnosti o souladu prvostupňového
rozhodnutí s právními předpisy. Žalovaná nikterak neodůvodnila, proč neshledala důvody
pro zahájení přezkumného řízení, a proto je její rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby zrušil rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Spolu s kasační stížností požádala o přiznání odkladného účinku.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). O návrhu na odkladný účinek soud
nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních úkonů přistoupil k bezodkladnému
projednání a rozhodnutí věci. Přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
[13] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[14] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí městského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. Námitka nepřezkoumatelnosti
spočívající v nevypořádání žalobních námitek je obecná. Neuvádí konkrétně, které námitky soud
opomenul vypořádat. Z napadeného rozsudku je patrné, že se soud s námitkami vypořádal
v dostatečné míře. Není pravdou, že by soud pouze aproboval postup žalované, naopak
konkrétně uvedl, proč dle jeho názoru byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka,
tj. proč považoval žalobu za nedůvodnou.
[15] Městský soud v žádném případě nepochybil ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Zde stěžovatelka
naprosto netrefila jádro sporu v projednávané věci, jelikož prvostupňové rozhodnutí se týkalo
zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem
zaměstnání nikoliv správního vyhoštění.
[16] Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného
rozhodnutí. Skutečnost, že v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost dle §92 odst. 1
správního řádu odvolací orgán blíže nerozvede, proč má za to, že nejsou dány předpoklady
pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového
rozhodnutí, nevede k závěru o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Zhodnocení
této otázky totiž nemá význam pro zamítnutí odvolání pro opožděnost, ale je rozhodné
až pro následný postup správních orgánů po zamítnutí odvolání pro opožděnost
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012 – 32).
[17] Dále se soud zabýval hlavní spornou otázkou, tj. zda v řízení před správním orgánem
prvního stupně existovaly podmínky pro ustanovení opatrovníka ve smyslu §32 odst. 2 písm. d)
správního řádu.
[18] Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Při podání
vysvětlení paní E. K. dne 18. 3. 2010 sdělila, že je vlastníkem nemovitosti na adrese K. 327/19 a
že v případě stěžovatelky (i řady dalších cizinců) neuzavřela smlouvu o ubytování na uvedené
adrese. Dne 10. 8. 2010 cizinecká policie vyhotovila oznámení o zahájení řízení o zrušení
platností povolení stěžovatelky k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem
zaměstnání s tím, že pobytové povolení bylo vydáno na základě dokladu o zajištění ubytování,
jenž byl vystaven a podepsán bez souhlasu a vědomí oprávněné osoby. Oznámení o zahájení
řízení se správní orgán pokusil doručit na poslední ohlášenou adresu stěžovatelky (K. 327/19, P.),
odkud se písemnost vrátila s tím, že adresát je na této adrese neznámý.
[19] Následně se správní orgán prvního stupně pokusil doručit na adresu F. K. 182, P. (z
prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že dne 10. 8. 2010 stěžovatelka předložila doklad o
zajištěném ubytování na této adrese). Zásilka se však správnímu orgánu vrátila s tím, že nebyla po
uložení ve stanovené lhůtě vyzvednuta. Dne 1. 9. 2010 bylo vydáno usnesení o ustanovení
opatrovníka s odkazem na §32 odst. 2 písm. d) správního řádu s tím, že se stěžovatelka na
hlášené adrese nezdržuje, její současný pobyt není znám a zásilky se vracejí s poznámkou pošty,
že je na adrese neznámá, případně nevyzvednuté v úložní lhůtě. Opatrovníkem byla stěžovatelce
ustanovena Arcidiecézní charita. V dalším průběhu správního řízení doručoval správní orgán
prvního stupně písemnosti většinou opatrovníkovi stěžovatelky, příp. zároveň na adresu K.
327/19, P. Dne 18. 3. 2011 vydalo Ministerstvo vnitra (na něž mezitím přešla působnost
cizinecké policie v dané věci) rozhodnutí o zrušení platností povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem zaměstnání, v němž mj. konstatovalo, že stěžovatelka
doložila nový doklad o zajištěném ubytování na adrese F. K. 182, P. Dne 19. 4. 2011 bylo toto
rozhodnutí doručeno jejímu opatrovníkovi.
[20] Dne 31. 5. 2011 byl Ministerstvem vnitra sepsán úřední záznam, dle něhož se tohoto dne
stěžovatelka dostavila ke správnímu orgánu a uvedla, že se zdržuje na adrese P. – L., F. K. 182, na
domovní schránce však nemá uvedeno své jméno. Dne 6. 6. 2011 obdržel správní orgán její
vlastnoručně podepsané odvolání proti uvedenému rozhodnutí (v něm stěžovatelka jako svou
adresu uvedla ulici F. K. 182/17, P.). Dne 10. 2. 2014 žalovaná vydala rozhodnutí, kterým
odvolání zamítla jako opožděné, protože opatrovníkovi bylo rozhodnutí prvního stupně
doručeno již dne 19. 4. 2011 a posledním dnem, kdy bylo možné podat odvolání, byl den 4. 5.
2011.
[21] Podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu správní orgán ustanoví opatrovníka osobám
neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat.
[22] Instituty doručování veřejnou vyhláškou nebo ustanovení opatrovníka a doručování jemu
jsou koncipovány jako krajní prostředek, k jehož využití lze přistoupit pouze tehdy, není-li možný
postup dle §19 až §24 správního řádu. O osobu, které se prokazatelně nedaří doručovat nebo
která je neznámého pobytu, se nejedná, pokud se jí daří doručovat, byť fikcí dle §24 odst. 1
správního řádu. To by ovšem neplatilo například v případě, že by opakovaně po doručení fikcí
docházelo postupem podle §24 odst. 2 správního řádu k určení neplatnosti doručení. Zde by již
bylo možné hovořit o osobě, které se prokazatelně nedaří doručovat (k tomu srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 23/2011 - 118). Také doručení fikcí
dle §24 odst. 1 správního řádu je tedy nutno upřednostnit před doručováním veřejnou vyhláškou
či ustanovením opatrovníka a doručováním jemu. Důvodem je i skutečnost, že postup
předcházející nastoupení fikce zaručuje vyšší ochranu práv adresáta, neboť se může s ohledem
na §23 odst. 4 správního řádu snáze a rychleji dovědět o neúspěšném doručení a svá práva
tak v řízení účinněji chránit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 – 29).
[23] V tomto směru lze vyjít i z další judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i judikatury
Ústavního soudu, podle níž ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení musí vždy předcházet
šetření o tom, zda jsou pro to splněny podmínky a zda nelze použít jiné opatření. Musí být tedy
postaveno najisto, že se účastníkovi prokazatelně nedaří doručovat, respektive že je pobyt
účastníka neznámý. Za tím účelem se musí vždy správní orgán či soud pokusit zjistit
místo pobytu účastníka a doručit mu na adresu jeho možného pobytu, která vyplývá
z provedených šetření či obsahu spisu (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011,
sp. zn. II.ÚS 817/11, a ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II.ÚS 1090/2007, nebo rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 41/2008 - 87, a ze dne 21. 4. 2009,
č. j. 8 Azs 14/2009 - 74). Na uvedeném je nutno trvat i v případě, kdy je účastníkem řízení
cizinec, jenž má zákonem (§98 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) uloženou povinnost hlásit
změny místa svého pobytu Ministerstvu vnitra či Policii České republiky. Tato povinnost může
správnímu orgánu usnadnit doručování cizinci, rozhodně však nemůže vést ke snížení standardu
ochrany jeho procesních práv. Před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka tedy musí
správní orgán vyvinout vyšší aktivitu ke zjištění pobytu účastníka řízení, než se toliko spolehnout
na jediné sdělení poštovního doručovatele. Tak je tomu i v případě, že pro danou osobu platí
zvláštní povinnost hlásit změny svého pobytu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 130/2012 – 29).
[24] Soud má za to, že v projednávané věci podmínky pro ustanovení opatrovníka splněny
nebyly.
[25] Správnímu orgánu prvního stupně se sice vrátila zásilka z poslední hlášené adresy K.
327/19, P., s tím, že adresát je na daném místě neznámý, nicméně z prvostupňového rozhodnutí
vyplývá, že dne 10. 8. 2010 stěžovatelka předložila doklad o zajištěném ubytování na adrese F. K.
182, P. Na tuto adresu se také správní orgán prvního stupně zcela správně pokusil doručit
oznámení o zahájení správního řízení. Zásilka se správnímu orgánu vrátila s tím, že nebyla po
uložení ve stanovené lhůtě vyzvednuta. Za těchto okolností byly splněny podmínky pro zákonné
doručení fikcí dle §24 odst. 1 správního řádu.
[26] Stěžovatelka nebyla neznámého pobytu, popř. osobou, které se prokazatelně nedaří
doručovat. Správní orgán prvního stupně měl další písemnosti doručovat na poslední hlášenou
adresu stěžovatelky, tj. na adresu F. K. 182, P. Až v případě, že i na této adrese by stěžovatelka
byla neznámá, popř. by se jí prokazatelně nedařilo doručovat, a to ani fikcí, měl se správní orgán
pokusit zjistit místo pobytu účastníka a doručit mu na adresu jeho možného pobytu. Pokud by
místo pobytu stěžovatelky ani následně nezjistil, měl posoudit, zda nejsou splněny podmínky pro
ustanovení opatrovníka.
[27] Soud musel přisvědčit stěžovatelce, že postup správního orgánu prvního stupně
spočívající v ustanovení opatrovníka byl za těchto skutkových okolností předčasný a nezákonný.
Pokud tedy nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka, úvahy žalované o zániku
této funkce byly zcela bezpředmětné. V tomto důsledku závěr žalované, která odvíjela počátek
odvolací lhůty od doručení prvostupňového rozhodnutí ustanovenému opatrovníkovi
stěžovatelky, byl tedy nesprávný a nezákonný. Lhůtu pro podání odvolání bylo nutné odvíjet
ode dne, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno přímo stěžovatelce.
[28] Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně nebyly
splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka, lze konstatovat, že následný proces doručování
byl zatížen podstatnou vadou, která měla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.
Přestože stěžovatelka předložila dne 10. 8. 2010 správnímu orgánu I. stupně doklad o zajištěném
ubytování na adrese F. K. 182, P. ten (s výjimkou doručení oznámení o zahájení správního řízení)
na doručování dalších písemností na tuto adresu zcela rezignoval. Písemnosti doručoval pouze
opatrovníkovi nebo současně jemu a stěžovatelce na jí uváděnou předcházející adresu K. 327/19,
P., kde se již prokazatelně nezdržovala. Tímto postupem bylo stěžovatelce znemožněno, aby
realizovala svá procesní práva, zejména právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36
odst. 3 správního řádu (tato výzva jí nebyla vůbec doručena), přestože stěžovatelce neznámé
podklady byly do spisu založeny (Protokol o výpovědi svědka ze dne 28. 12. 2010). V zájmu
zachování ochrany všech procesních práv musí být v dalším řízení výzva k vyjádření se
k podkladům rozhodnutí (případně další písemnosti) doručeny stěžovatelce v souladu se
zákonem
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto ze shora uvedených důvodů podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu. S ohledem na to,
že v posuzovaném případě byly již v řízení před městským soudem dány důvody pro to, aby bylo
zrušeno rozhodnutí žalované a prvostupňové rozhodnutí, nevrátil věc městskému soudu
k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady uvedených
rozhodnutí nikterak zhojit. Soud proto současně se zrušením rozhodnutí městského soudu
rozhodl postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil také
rozhodnutí žalované a prvostupňové rozhodnutí a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Právním
názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, jsou správní orgány za přiměřeného použití
§78 odst. 5 s. ř. s. vázány.
[30] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[31] Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatelka
měla ve věci plný úspěch, proto jí soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení proti žalované. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 9 000 Kč
za soudní poplatky [soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč, za kasační stížnost ve výši
5 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč v řízení před městským
soudem]. Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 23 171,50 Kč.
[32] Zástupce stěžovatelky před městským soudem učinil v řízení o žalobě celkem 5 úkonů
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], jedno písemné podání
ve věci samé (žaloba) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, účast na jednání
před městským soudem. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále zástupce stěžovatelky
učinil dva návrhy na přiznání odkladného účinku. Za jeden takový úkon právní služby náleží
odměna ve výši jedné poloviny z 3 100 Kč, tj. 1 550 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, a 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu)]. Tento úkon sice výslovně není zmíněn v §11 odst. 2
advokátního tarifu, který jmenuje úkony s mimosmluvní odměnou ve výši jedné poloviny,
nicméně písm. a) tohoto ustanovení za takový úkon považuje návrh na předběžné opatření,
dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu následně stanoví,
že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou
svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření a návrh na přiznání
odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal odměnu ve snížené podobě.
Zástupce stěžovatelky doložil osvědčení o registraci DPH. K nákladům řízení o žalobě
se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni skončení žalobního řízení, tj. 2 919 Kč. Celková částka
za řízení před městským soudem činí 16 819 Kč.
[33] V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatelky dva úkony právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé (kasační stížnost) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. Za tento úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Součástí kasační stížnosti byl návrh
na přiznání odkladného účinku, o kterém soud z důvodu přednostního projednání věci
nerozhodoval, v souladu s výše uvedeným za takový úkon právní služby náleží odměna ve výši
jedné poloviny z 3 100 Kč, tj. 1 550 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
a 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu)]. Za řízení
před Nejvyšším správním soudem zástupci stěžovatelky náleží 6 352,50 Kč včetně DPH. Součástí
náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti není náhrada za úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu (tj. „převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě
smlouvy o poskytnutí právních služeb“), jelikož daný advokát stěžovatelku zastupoval již v řízení
před městským soudem, s věcí i s rozsudkem tak musel být dobře seznámen na základě řízení
před městským soudem. V takovém případě nelze hovořit o tom, že by příprava zastoupení
pro řízení o kasační stížnosti představovala dodatečnou činnost advokáta, za kterou by příslušela
odměna. Zde lze poukázat na to, že odměnu za úkon dle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu v situaci, kdy advokát zastupoval klienta již před krajským soudem, soud nepřiznal
též např. v rozsudcích ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 80/2010 – 72, a ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 8 Afs 12/2011 - 183.
[34] Nejvyšší správní soud rozhodl také o vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, jelikož o tomto návrhu
z důvodu přednostního projednání kasační stížnosti nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu