ECLI:CZ:NSS:2020:9.AZS.32.2020:36
sp. zn. 9 Azs 32/2020 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: S. S. A., zast.
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 1. 2019, č. j. OAM-506/ZA-ZA12-K10-2018, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2020,
č. j. 30 Az 2/2019 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným
rozsudkem zamítl. Konstatoval, že šikanozní jednání vůči žalobci ze strany spolužáků
na škole, jakož i jím popisované ústrky, které měl kvůli svému náboženskému vyznání
pociťovat v občanském životě, nemohou s ohledem na svoji povahu, intenzitu a z velké části
i značný časový odstup naplňovat pojem pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Krajský
soud shledal ve shodě se žalovaným jako nevěrohodné žalobcem tvrzené důvody pro jeho
odjezd z vlasti, tedy pronásledování na základě příslušnosti k náboženské menšině,
a to pro rozpory a změny ve výpovědích žalobce na doplňující dotazy a zatajování řady
informací. Poukázal také na to, že žalobce opustil zemi původu nestandardním způsobem
(protekčně), neboť turistické vízum mu bylo uděleno na základě přímluvy a garance jeho
strýce coby bývalého iráckého velvyslance v Praze, proto uzavřel, že žalobce neopustil zemi
původu v důsledku pronásledování pro své minoritní náboženské vyznání, ale z důvodu,
že chtěl studovat a žít mimo Irák, což také sám jako jeden z důvodů během pohovorů uvedl.
Za tímto účelem se snažil ze země původu dlouhodobě odcestovat, a to nejprve na přelomu
let 2015 – 2016, kdy žádal o vízum za účelem sloučení rodiny ve Švédsku, kde žije jeho otec,
a následně mu pak za pomoci jeho strýce bylo uděleno turistické vízum do České republiky.
Po příjezdu do České republiky o mezinárodní ochranu nepožádal; po uplynutí platnosti
krátkodobého víza odcestoval do Rakouska za svými příbuznými a teprve poté požádal
o mezinárodní ochranu. Po provedeném přezkumu proto podle krajského soudu nebyly
uvedené skutkové okolnosti bez dalšího relevantní pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a)
a b) zákona o azylu. Krajský soud poukázal na to, že zde nebyly dány ani důvody pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu, s odkazem na ustálenou judikaturu
a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného neshledal ani důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Dále konstatoval, že žalobce neuvedl a ani
soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu
do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti. Žalobce rovněž
neuvedl žádné skutečnosti, které by poukazovaly na nebezpečí reálné a bezprostředně hrozící
újmy. K otázce bezpečnostní situace v zemi původu odkázal krajský soud na nedávný
rozsudek Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Azs 389/2018 - 38), kterým bylo potvrzeno,
že v Irácké republice v současné době neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt
ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Tento závěr odpovídal také
podkladům shromážděným ve správním spise. Rovněž neshledal, že by byly dány důvody
pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle §14b zákona o azylu, neboť
žalobce netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníku byla
udělena doplňková ochrana ve smyslu citovaného ustanovení.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že předestřel správnímu orgánu dostatečně jasný a konkrétní
azylový příběh, který mohl odůvodňovat splnění podmínek některé z forem mezinárodní
ochrany. Žalovaným i krajským soudem však byla jeho tvrzení posouzena jako nevěrohodná
a účelová. Stěžovatel měl však za to, že krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného,
aniž by o této věci učinil samostatně úvahu a aniž by se věrohodností tvrzení sám zabýval.
Napadeným rozsudkem jsou stěžovateli vytýkány okolnosti, které s řízením o mezinárodní
ochranu nemají nic společného; rozsudkem jsou vyzdvihovány okolnosti pouze v jeho
neprospěch. Krajský soud měl jeho výslechem odstranit případné rozpory, které nastínil
správní orgán a nikoliv vycházet pouze z protokolů ze správního spisu. Namítal, že se o své
tvrzené nevěrohodnosti dozvěděl až po vydání správního rozhodnutí. Dle jeho mínění však
musí správní orgán i krajský soud takovou skutečnost prokázat, pokud je namítána, přičemž
v žalobě namítána byla. Stěžovatel se pro uvedené domníval, že soudem byl učiněn závěr,
který neměl oporu v provedeném dokazování; závěry byly toliko přejaty z rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Argumentoval, že se jednalo o pominutý důkaz, který mohl
a měl být proveden např. rozšířeným účastnickým výslechem v rámci soudního jednání,
k tomu odkázal na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992.
Odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68.
[5] Krajský soud podle stěžovatele zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí
a nesprávně posoudil shora uvedenou otázku, jelikož vycházel z nedostatečně zjištěných
skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se skutečně
stavem věci a tento postup mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že kasační stížnost obsahuje
obdobné námitky jako žaloba, přičemž se dostatečně vyjádřil jak ve svém rozhodnutí,
tak ve vyjádření k žalobě. Uvedl, že shledal zásadní rozpory ve stěžovatelových výpovědích,
a proto jeho výpovědi považoval nejen za nekonzistentní, ale také za nevěrohodné.
K možnosti udělení doplňkové ochrany uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádnou
skutečnost, kterou by bylo možné podřadit vážné újmě ve smyslu §14a zákona o azylu.
Vzhledem k tomu nedospěl k závěru, že by mu vážná újma hrozila. Stěžovatelem uváděné
skutečnosti nelze brát jako azylově relevantní; žalovanému se jevilo jeho jednání jako snaha
o legalizaci pobytu na území, k čemuž však neslouží zákon o azylu. Podle žalovaného
stěžovatel pouze domýšlel krajní scénáře v případě návratu do země původu a snažil
se správnímu orgánu podsunout své domněnky, aniž by měly reálnou spojitost s jeho
azylovým příběhem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 s. ř. s.).
[8] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu
s §104a s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[9] Nejvyšší správní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Kasační stížnost
je nepřijatelná.
[10] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
soud dále uvede, proč věc stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti, resp. ani v dalším
nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ji podává z důvodů uvedených v §103
písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž upřesnil, že v napadeném rozsudku v podstatě nedošlo
k meritornímu posouzení tvrzených důvodů svědčících pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Obecně pak konstatoval, že krajský soud porušil své přezkumné
povinnosti, neboť zcela nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí a nesprávně posoudil
uvedenou otázku, jelikož vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nedostatečně
vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci.
Nepřezkoumatelnost je přitom takovou vadou rozhodnutí, kterou se soud musí zabývat
i pokud není namítána.
[12] Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že za nesrozumitelné rozhodnutí lze
obecně považovat takové rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit,
zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Pod pojmem nedostatek důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost,
budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam,
kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
2 Ads 58/2003 – 75). Taková situace v projednávané věci nenastala. Krajský soud
srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vypořádal všechny žalobní námitky, přičemž
zkoumal možné důvody pro udělení mezinárodní ochrany, aniž by pouze přebral závěry
žalovaného, jak tvrdil stěžovatel. Samotným posouzením udělení mezinárodní ochrany
se Nejvyšší správní soud bude zabývat v následující části rozhodnutí. Námitka není pro
uvedené důvodná.
[13] Ze správního spisu je zjevné, že stěžovatel přicestoval na území České republiky
v říjnu roku 2017 na krátkodobé vízum. Po uplynutí platnosti víza odcestoval do Rakouska
ke svým příbuzným a požádal zde o mezinárodní ochranu. Na základě Dublinského řízení byl
transferován zpět na území České republiky. Stěžovatel poskytl dne 18. 6. 2018 údaje k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a byl s ním učiněn pohovor. Dne 23. 11. 2018 proběhl
doplňující pohovor. Stěžovatel v pohovorech popsal svou dlouhodobou diskriminaci a útlak
v zemi původu z důvodu svého minoritního sebejského náboženského vyznání; uvedl, že byl
již na škole slovně i fyzicky napadán. Jeho strýc byl pro své osobní vyznání v roce 2007 zabit.
O vycestování ze země se pokusil již dříve; v roce 2017 podal žádost o sloučení rodiny
s otcem, který žije ve Švédsku, poté žádal o vízum za účelem studia, avšak žádná z jeho žádostí
nebyla úspěšná. Popsal, jak jeho a jeho matku vyhnali z jejich bytu ozbrojení lidé; následně
se musel asi 4 měsíce skrývat, než se mu podařilo vycestovat na základě krátkodobého víza
do České republiky, kde chtěl studovat. Před uplynutím platnosti víza se mu nepodařilo získat
vízum za účelem studia a ze strachu proto odjel ke své rodině, protože by mu jinak hrozila
deportace.
[14] Stěžovatel považoval za podstatnou skutečnost pro udělení mezinárodní ochrany to,
že byl již dříve šikanován ze strany svých spolužáků a dalších osob pro své náboženské
vyznání. Krajský soud i žalovaný vycházeli při posouzení této otázky z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se pronásledování ze strany soukromých osob, z níž
je patrné, že takové pronásledování nemůže být až na výjimky azylově relevantním důvodem.
Např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, uvedl, že „skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu (…) tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
Z dalšího rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 – 44, pak vyplývá, že „[n]eučinil-li
stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv
a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice
poskytnuta byla, ale neúčinně.“ Ze správního spisu bylo zjevné, že stěžovatel tyto ústrky ze strany
soukromých osob nikde neohlásil a nepokusil se svou situaci jakkoliv řešit. Tuto skutečnost
neoznámil ani svým rodičům, neboť ti by s tím, dle jeho slov, stejně nemohli nic dělat, pokud
by se o to snažili, zabili by je. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně
vymahatelnosti práva v Irácké republice může být problematická. Na druhou stranu však
z informací založených ve správním spise nevyplynulo, že by byly žalobcovy domněnky
týkající se možnosti vymoci si ochranu z důvodu jeho náboženského vyznání důvodné. V této
otázce proto souhlasí s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu i napadeného
rozhodnutí žalovaného.
[15] Nejvyšší správní soud pak sdílí názor žalovaného i krajského soudu ohledně
věrohodnosti stěžovatele stran tvrzení o jeho údajném ozbrojeném přepadení a jeho matky
v jejich domě. Stěžovatel popsal uvedenou událost rozporuplně; nebyl si jist, co mělo být
motivací osob, ale nejspíš se mělo jednat o to, že nejsou muslimové. Stěžovatel pak popsal i
následné události nejasně; nejprve uvedl, že je uvedené osoby vystěhovaly a odvezly
k příbuzným, na základě doplňující otázky však pozměnil svou výpověď tak, že jim tyto osoby
daly lhůtu k vystěhování (nejednalo se přitom o chybu v tlumočení, jak je patrné z protokolu).
Rozporná byla také výpověď stěžovatele ohledně toho, zda se po této události obrátili
s matkou na policii. Stěžovatel při prvním pohovoru uvedl, že se na policii neobrátili, neboť
to nepřicházelo v úvahu, následně v dalším pohovoru však uvedl, že se na policii obrátila
jeho matka. Krajský soud dovodil, že zůstalo neobjasněno, zda důvodem uvedeného
incidentu byla skutečně náboženská příslušnost stěžovatele a jeho matky, nebo zda se mohlo
jednat o čistě kriminální čin.
[16] Žalovaný i krajský soud za nevěrohodnou považovali výpověď stěžovatele také
v otázce jeho předchozích snah vycestovat ze země původu. Při posouzení této otázky dospěli
k závěru, že se pokoušel opustit Irák dlouhodobě. O vycestování se tedy pokusil ještě
před tím, než mělo dojít k údajnému incidentu s ozbrojenci popsanému výše.
[17] Otázkou rozložení důkazního břemene, resp. věrohodností žadatele o azyl se Nejvyšší
správní soud zabýval ve své judikatuře také opakovaně. Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení
o azylu, to stíhá žadatele o azyl. Jistá procesní aktivita je ovšem požadována i po žalovaném,
který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem tvrzené
skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení žadatele podle
toho klasifikovat. Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele
o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel,
nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální
možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je
podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze,
tj. tehdy, když není ani žadatel, ani žalovaný schopen doložit, či vyvrátit určitou skutečnost
či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným
důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové
věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle
výpovědi žadatele (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Z judikatury zdejšího soudu je dále zřejmé, že není povinností
žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky, než
vlastní věrohodnou výpovědí. Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu
řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
pak je třeba z takové výpovědi vycházet. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Žalovaný
již během výpovědi stěžovatele narazil na nesrovnalosti a odchylky ve výpovědích stěžovatele,
které se dalšími doplňujícími otázkami snažil vyjasnit, což se mu ovšem nepodařilo, neboť
stěžovatel v průběhu řízení nebyl schopen některá svá tvrzení objasnit, případně je během
řízení pozměňoval. Stěžovatel svůj azylový příběh popsal obdobně jako během správního
řízení také při jednání před krajským soudem. Vzhledem k podstatným rozporům ve výpovědi
stěžovatele a také vzhledem k informacím plynoucím ze zpráv o zemi původu pak žalovaný
i krajský soud uzavřeli, že neopustil zemi původu v důsledku pronásledování pro své minoritní
náboženské vyznání, ale za účelem dalšího studia a protože si nepřál žít v zemi původu.
[18] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že žalovaný i krajský soud
se posouzením možnosti udělení azylu podle §12 zákona o azylu zabývali velmi podrobně,
přičemž věc posoudili individuálně s ohledem na stěžovatelova tvrzení, informace o zemi
původu a další aspekty projednávané věci, a to s přihlédnutím k věrohodnosti stěžovatele
a zejména s přihlédnutím k jeho azylovému příběhu. Nejvyšší správní soud souhlasí,
že stěžovatelem tvrzené skutečnosti ve věci nemohly postačovat pro udělení azylu ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu.
[19] Nejvyšší správní soud dále souhlasí také se závěry žalovaného a krajského soudu,
že zde nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu.
[20] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55
„Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např.
u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
[21] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že je na uvážení správního
orgánu, zda humanitární azyl udělí, či nikoliv. Správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem (srov. k tomu např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55,
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 3 Azs 14/2013 – 16).
[22] Ustálená judikatura taktéž dovodila, že ani snaha o legalizaci pobytu není relevantním
důvodem pro udělení humanitárního azylu: „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však
o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez
přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
(srov. k tomu rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 – 60, nebo ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 – 69).
[23] Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval rodinnou, sociální
a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl zejména k jeho věku a zdravotnímu stavu; své
rozhodnutí v tomto ohledu řádně odůvodnil. Také krajský soud se řádně vypořádal
se stěžovatelovými námitkami, aniž by jim v tomto ohledu přisvědčil. Nejvyšší správní soud
neshledal, že by žalovaný a krajský soud vybočili z dosavadní rozhodovací praxe a zároveň ani
neshledal, že by byl dán důvod se od dosavadní rozhodovací praxe jakkoliv odchýlit.
[24] Stěžovatelova tvrzení nepostačovala rovněž pro udělení doplňkové ochrany, jak
správně uzavřeli krajský soud i žalovaný. Krajský soud ve shodě se žalovaným konstatoval,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by ukazovaly na reálné nebezpečí hrozící újmy.
Judikatura Nejvyššího správního soudu v tomto směru opakovaně dovodila, že reálným
nebezpečím je nutno rozumět takovou situaci, kdy ve významném procentu případů
obdobných situací dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.
Test „reálného nebezpečí“ je přitom vůči stěžovateli přísnější, než test „přiměřené
pravděpodobnosti“. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti nebyly sto
prokázat ani přiměřenou pravděpodobnost jeho pronásledování v případě návratu do vlasti
a vzhledem k dalším skutečnostem v rozsudku rozebraným v bodech 69. - 71. krajský soud
nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele; Nejvyšší správní soud neshledal potřebu
se od tohoto závěru odchýlit.
[25] Stěžovatel pak neprokázal ani to, že by mu hrozilo jakékoliv riziko spojené s aktuální
bezpečnostní situací a dozvuky konfliktu v Irácké republice. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že si žalovaný v nyní posuzované věci plně v souladu s požadavky uvedenými v rozsudku
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, opatřil relevantní podklady o bezpečnostní situaci
v zemi původu stěžovatele a provedl se stěžovatelem nejen pohovor, ale i doplňující pohovor.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný se zabýval dostatečně všemi relevantními
okolnostmi případu, přičemž své úvahy v potřebném rozsahu promítl i do odůvodnění svého
rozhodnutí. Zabýval se také životními podmínkami, do kterých by byl stěžovatel případně
navrácen, přičemž toto hodnocení považuje Nejvyšší správní soud i v tomto případě
za dostatečné a zákonné. Také v této otázce proto neshledal důvod se od své dosavadní
judikatury jakkoliv odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
proto ji podle §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2020
JUDr. Radan Malík
předseda senátu