ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.328.2018:74
sp. zn. 9 Azs 328/2018 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. O., zastoupený Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2018, č. j. 60 Az 43/2018 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce
nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 19. 7. 2018, č. j. 60 Az 43/2018 – 65,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2018,
č. j. MV-40116-3/OAM-2018. Tímto rozhodnutím žalovaný shledal žádost žalobce ze dne
5. 4. 2018 o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle §11a odst. 3
zákona o azylu. Jednalo se o v pořadí již třetí žádost, kterou podle názoru žalovaného nepodložil
žalobce žádnými novými skutečnostmi, které bez své viny nemohl uplatnit v předchozím řízení.
[2] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně shrnout dosavadní vývoj
posuzované věci. Z napadeného správního rozhodnutí je patrné, že žalobce podal
dne 14. 10. 2013 první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný o ní rozhodl
tak, že se žalobci žádná z forem mezinárodní ochrany neuděluje. Dne 24. 5. 2017 podal žalobce
opakovanou (v pořadí druhou) žádost o mezinárodní ochranu, kterou žalovaný shledal jako
nepřípustnou dle §10a písm. e) zákona o azylu s tím, že v ní nebyly uvedeny nové skutečnosti,
které by odůvodňovaly opětovné zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
Předmětem řízení před krajským soudem byl však přezkum až v pořadí třetí žádosti
o mezinárodní ochranu (podané dne 5. 4. 2018), která byla odůvodněna v zásadě týmiž důvody
jako žádost druhá (k tomu viz dále).
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení
a shrnul skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Poté se podrobně zabýval relevantní
právní úpravou obsaženou v zákoně o azylu. Následně konstatoval, že žalovaný dospěl
opodstatněně k závěru, že v druhé opakované (tj. v pořadí třetí) žádosti o mezinárodní ochranu
je uveden důvod, který žalobce uvedl již v opakované (v pořadí druhé) žádosti. Tímto důvodem
je obava z pronásledování v zemi původu z důvodu jeho homosexuální orientace; oproti
předchozí žádosti dodal jen to, že jeho sexuální orientace mu údajně způsobovala problémy nejen
ve vztahu k muslimskému obyvatelstvu, ale i k policejním orgánům. Krajský soud na základě výše
uvedeného konstatoval, že tento důvod žalobce mohl uplatnit již v předchozí žádosti
o mezinárodní ochranu. Tato skutečnost mohla být azylově relevantním důvodem ve smyslu
§12 zákona o azylu nebo §14a zákona o azylu pouze tehdy, pokud by ji žalobce uvedl v první
žádosti o mezinárodní ochranu. V řízení o první žádosti byl žalobce opakovaně dotazován
na další skutečnosti, o které hodlá svou žádost opřít. Kromě obavy z pronásledování ze strany
státních orgánů kvůli svým politickým aktivitám v Kazachstánu však neuvedl nic dalšího.
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil, zda je přípustné, aby stěžovatel
svoji druhou opakovanou žádost o mezinárodní ochranu odůvodnil obavami z hrozby vážné
újmy, které může být vystaven v Kazachstánu z důvodu své homosexuální orientace, ačkoli
tuto skutečnost žalovanému nesdělil již při první žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud
nevzal v potaz, že stěžovatel tento důvod, pro který žádá o mezinárodní ochranu, nesdělil
žalovanému dříve, protože v Kazachstánu tato otázka představuje tabuizované téma. V této
souvislosti odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 12. 2014 ve věci A, B, C, spojené
věci C-148/13 až C-150/13, podle nějž článek směrnice Rady 2004/83/ES ze dne
29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby,
která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany,
jakož i čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 2005/85 ze dne 1. 12. 2005, o minimálních normách
pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, musí být vykládány
tak, aby příslušné vnitrostátní orgány v rámci téhož posuzování neučinily závěr o nedostatečné
důvěryhodnosti prohlášení dotyčného žadatele o azyl na základě pouhé skutečnosti, že se své
tvrzené homosexuální orientace žadatel nedovolával při první příležitosti, která mu byla
poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování.
[6] Kromě toho krajský soud nevypořádal námitku, že se žalovaný dostatečně nezabýval
aktuální bezpečnostní situací v Kazachstánu (především tím, zda v Kazachstánu nedošlo k jejímu
zhoršení od předchozí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu). Stěžovatel připomíná,
že pro vyhodnocení toho, zda nedošlo k podstatným změnám okolností vztahujícím
se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo §14a zákona
o azylu, je zapotřebí zvážit rovněž to, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu
žadatele, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti. Krajský soud se zabýval toliko
tím, jestli byl žalovaný povinen přihlížet k nově tvrzeným důvodům žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu, dále již nezkoumal, zda je tato žalobní námitka důvodná. Nakonec
stěžovatel dodává, že výše uvedená pochybení krajského soudu jsou natolik závažná, že mohla
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, a proto naplňuje podmínky, aby byla
kasační stížnost posouzena jako přijatelná.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje zamítnutí kasační stížnosti, případně
odmítnutí pro nepřijatelnost. Odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, obsah správního spisu,
své vyjádření k žalobě a napadený rozsudek, který považuje za věcně správný.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[10] Přijatelnost kasační stížnosti je podle stěžovatele dána závažným pochybením
krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Krajský soud
se prý nesprávně vypořádal s žalobní námitkou, ve které stěžovatel de facto tvrdil, že jsou v jeho
případě dány důvody, aby mu bylo „prominuto“, že tvrzení o strachu z pronásledování kvůli
své homosexuální orientaci neuvedl již při své první žádosti o mezinárodní ochranu. Dále namítá
nesprávný a nepřezkoumatelný závěr krajského soudu ohledně nedostatečného posouzení
aktuální bezpečnostní situace v Kazachstánu žalovaným (včetně možné perzekuce, která hrozí
tamnímu homosexuálnímu obyvatelstvu).
[11] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu může za určitých okolností naplnit
důvody přijatelnosti kasační stížnosti. Ve smyslu usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 je totiž kasační
stížnost posouzena jako přijatelná, pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] V daném případě Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným
neshledal. Krajský soud na straně 9 rozsudku konstatoval, že považuje za dostatečný postup
žalovaného ve vztahu k posouzení bezpečnostní situace v Kazachstánu. Byť si jistě lze představit
podrobnější vypořádání této žalobní námitky, takový postup krajského soudu nezakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[13] Jak je uvedeno v odstavci [3] výše, krajský soud připomenul, že stěžovatel uvedl tvrzení
o své homosexuální orientaci teprve v druhé žádosti o mezinárodní ochranu. Ve třetí žádosti
pouze dodal, že jeho sexuální orientace mu způsobovala problémy nejen ve vztahu
k muslimskému obyvatelstvu, ale i k policejním orgánům. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel
mohl tento důvod uplatnit již v předchozí žádosti o mezinárodní ochranu; jeho pozdější
uplatnění vzbuzuje oprávněně pochybnosti o jeho pravdivosti. Nakonec k odkazovanému
rozsudku Soudního dvora EU (viz odstavec [5] shora) dodal, že při posuzování požadavku,
aby žadatel o mezinárodní ochranu uvedl všechny rozhodné skutečnosti co nejdříve, je třeba
zohlednit vždy individuální situaci každého žadatele, včetně jeho zranitelnosti. Podle krajského
soudu zdravý dospělý muž (jakým je stěžovatel – pozn. soudu) do kategorie zranitelných osob
zpravidla nespadá.
[14] Stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily tomu, že nemohl
uplatnit tvrzení o sexuální orientaci již v první žádosti o mezinárodní ochranu. Stejně jako
v předcházejícím řízení, vedeném pod sp. zn. 9 Azs 362/2017, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že okolnost, že jde o informaci týkající se jeho intimní sféry, nemůže sama o sobě odůvodnit její
včasné neuplatnění. Žadatel je tím, kdo v řízení ve věci mezinárodní ochrany nese břemeno
tvrzení a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí jako důvody k jejímu
podání (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48).
Pokud tak neučinil, musí být připraven nést negativní následek s tím spojený, jímž je zastavení
řízení.
[15] Pro úplnost soud dodává, že úlohou krajského soudu v nynějším řízení bylo pouze
posoudit, zda byla opakovaná žádost stěžovatele přípustná, tj. byly v ní uvedeny nové skutečnosti
či zjištění, které nemohl bez své viny uvést již v předchozí žádosti (srov. rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96). Jelikož žádné
takové skutečnosti uvedeny nebyly, žalovaný ani krajský soud nepochybili, pokud tyto důvody
věcně nezkoumali.
[16] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud projednal předmětnou věc přednostně
ve smyslu §56 odst. 3 s. ř. s., již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, protože by to za dané procesní situace postrádalo smysl.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[19] Stěžovateli byl v řízení před Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 8. 10. 2018,
č. j. 9 Azs 328/2018 – 55, jako zástupce ustanoven Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta
včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, náleží advokátovi odměna za dva
úkony právní služby, které spočívaly v převzetí a přípravě právního zastoupení a sepisu a podání
kasační stížnosti. Soud ustanovenému zástupci nepřiznal odměnu za návrh na přiznání
odkladného účinku, protože ten je odůvodněn jen obecným poukazem na možnou realizaci
správního vyhoštění stěžovatele bez uvedení jakýchkoli dalších podrobností. V návrhu je sice
obsáhle citován rozsudek zdejšího soudu, avšak vlastní podrobné a relevantní důvody
ve prospěch přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v nyní projednávané věci zde chybí
(vyjma všeobecného poukazu na hrozbu správního vyhoštění). Za každý právní úkon náleží
zástupci odměna v částce 3 100 Kč, celkem tedy 6 200 Kč, k čemuž je třeba přičíst náhradu
hotových výdajů v částce 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Ustanovený zástupce není plátcem DPH, proto mu výše odměny nebyla o částku DPH navýšena.
Celková výše odměny ustanoveného zástupce proto činí 6 800 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu