ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.38.2019:40
sp. zn. 9 Azs 38/2019 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. A., zast. Mgr. Janem
Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 3. 2018, č. j. OAM-897/ZA-ZA11-ZA16-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2019, č. j. 30 Az 14/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Lipavskému, advokátu se sídlem Velké
náměstí 135/19, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jím rozhodl, že se stěžovateli neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu z důvodu obavy o život při návratu
do země původu, ze které vycestoval z důvodu zjištění svého skutečného původu. S tímto
dotazem se obrátil i na vojenský archiv v Moskvě. Stěžovatel má totiž pochybnosti o tom,
zda jsou jeho rodiče jeho rodiči biologickými. Tímto svým jednáním urazil čest svých rodičů,
příbuzných a všech příslušníků jeho národnosti – Čečenců, od nichž mu nyní vzhledem
ke kavkazským zvykům hrozí nebezpečí. Z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že k jeho
pronásledování z jakéhokoli důvodu dosud nedošlo a nikdy neměl žádné potíže se státními
orgány v zemi původu.
[3] Krajský soud ve svém rozhodnutí přisvědčil závěrům žalovaného, že v případě
stěžovatele nebyly splněny podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona o azylu,
ani pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b téhož zákona. Námitku, že žalovaný
při úvaze o neudělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu nesprávně
zhodnotil reálnou hrozbu hrozícího nebezpečí po návratu stěžovatele do vlasti, a námitku,
že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav panující v zemi jeho původu, krajský soud shledal
nedůvodnou. Předně uvedl, že žalovaný měl objektivní, transparentní a aktuální podklady
dostačující pro své rozhodnutí týkající se politické a bezpečnostní situace v zemi z roku 2017.
Naopak informační zdroje předložené stěžovatelem v rámci žaloby byly zastaralé a navíc
stěžovatel nikterak nedoložil, že by nebezpečí uváděné v těchto materiálech reálně hrozilo právě
jemu. Poukázal na to, že stěžovatel své problémy popisuje pouze v hypotetické rovině.
Z podkladů rozhodnutí ani z tvrzení stěžovatele nevyplývaly žádné skutečnosti, na základě
nichž by mu mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma dle §14a odst. 2 zákona
o azylu, ani že by státní orgány pro případ namítaných obav nebyly schopny a ochotny zajistit
ochranu svým občanům. Nadto za situace, kdy ji stěžovatel nevyužil, nelze usuzovat, že by mu
taková ochrana nebyla poskytnuta, resp. že by byla poskytnuta neúčinně. Z podkladů ve spise
nevyplývá ani skutečnost, že by v Ruské federaci v současné době byla situace uvedená
v ustanovení §14a odst. 2 písm c) zákona o azylu a případné vycestování krajský soud neshledal
v rozporu s mezinárodními závazky. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný se dostatečně
a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona a azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel podává kasační stížnost pro nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem. Trvá na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu, minimálně však pro udělení
doplňkové ochrany. K tomuto závěru ho vedou skutečnosti, které uvedl ve své žádosti a také
v odůvodnění žaloby. Setrvává na tom, že by mohl být v případě návratu do vlasti zmrzačen
nebo zabit. Své problémy by nevyřešil ani přestěhováním v rámci země původu,
protože čečenské speciální složky najdou kohokoliv a kdekoliv na světě. V případě návratu
do vlasti je tak zřejmé, že by byl vystaven ponižujícímu zacházení, případně i napadení.
[5] Namítá, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou pochybnosti, a krajský
soud tento stav provedením dalších důkazů nenapravil. Má za to, že dostál povinnosti předestřít
věrohodnou výpověď a bylo na žalovaném, aby zajistil důkazy, které by věrohodnost výpovědi
vyvrátily či zpochybnily. Žalovaný však dospěl k závěru, který je zcela v rozporu s jeho výpovědí,
aniž by si o zemi původu obstaral veškeré relevantní informace a patřičné důkazy, a to zejména
ve vztahu k čečenským jednotkám a kavkazským zvykům, kterými se vůbec nezabýval,
a ani si k nim neobstaral žádné důkazy. Nedostál ani své povinnosti vést pohovor tak,
aby stěžovateli umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, ve své činnosti postupoval přezkoumatelným způsobem a zajistil potřebné
množství důkazních prostředků. Plně odkázal na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu.
[7] Konkrétně uvedl, že stěžovatel není a nebyl členem žádné politické strany, organizace
či hnutí a žádným způsobem se veřejně neangažoval, nadto se státními orgány před vycestováním
ze země problémy neměl. Na svůj původ se dotazoval pouze prostřednictvím právničky
vojenského archivu v Moskvě, což není žádným jiným Čečencům známo. Ze strany rodičů
ani jiných příbuzných či jiných Čečenců mu v této souvislosti nebylo vyhrožováno, jeho obavy
jsou pouze v rovině spekulací a působí také účelově. Žalovaný neshledal ani žádnou subjektivní
ani objektivní překážku, proč by se do země původu nemohl vrátit, situace v Dagestánu
je dlouhodobě stabilní, žije zde společně cca 30 místních etnik a národností, včetně Čečenců,
Rusů, Kalmyků, Ázerbájdžánců a dalších. Pokud se jedná o v kasační stížnosti zmiňovaný konaný
pohovor, tento byl se stěžovatelem veden standardním způsobem v souladu se zákonem,
stěžovatel žádné námitky k tomuto neměl a protokol podepsal jako správný. Podklady
pro rozhodnutí správního orgánu byly aktuální a objektivní a poskytovaly dostatečné informace
o zemi původu, přičemž stěžovatel ani žádné další informační zdroje nenavrhoval. Trvá na tom,
že stěžovatelovy obavy v případě návratu do země původu nejsou opodstatněné, ze spisového
materiálu nelze učinit závěr, že by mohl být po svém návratu pronásledován z důvodů taxativně
vymezených ust. §12 písm. b) zákona o azylu, nebo že by byl v zemi původu ohrožen reálným
nebezpečím vážné újmy. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti
kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a
s. ř. s. se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou. Pro vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[10] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele v mezích
vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu neshledal. Stěžovatel
v rámci svých tvrzení nepředestřel žádnou otázku, která by mohla mít obecný dopad
na rozhodovací činnost krajských soudů, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit za účelem
sjednocování judikatury. Takovou otázku nenalezl ani z úřední povinnosti z obsahu spisů.
Nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, který přesah vlastních zájmů shledává v zásadním pochybení
krajského soudu a žalovaného při zjišťování skutkového stavu věci, hodnocení důkazů
a nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky s přímým dopadem
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud věc posoudil v souladu s právními
předpisy i dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu a své rozhodnutí přezkoumatelným
způsobem zdůvodnil. Otázkou udělení azylu a především doplňkové ochrany se podrobně
a přezkoumatelným způsobem zabýval, přičemž samotný nesouhlas se závěry soudu nezakládá
důvod přijatelnosti. Rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalovaného jsou náležitě
odůvodněna.
[11] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno.
Přesto soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik,
aby se jí podrobně věcně zabýval.
[12] Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovatel uvedl, že vzhledem k pochybám
o svém původu začal pátrat po skutečných biologických rodičích. Vydal se do Německa,
neboť se narodil v Postupimi. Před svým odjezdem ze země se s otázkou svého skutečného
původu obrátil prostřednictvím právničky na vojenský archiv v Moskvě. Nyní má obavu o život,
neboť svým jednáním zneuctil rodiče, příslušníky své rodiny a všechny Čečence (příslušníky
své národnosti). Z tohoto důvodu mu podle kavkazských zvyků v případě návratu do země
původu hrozí až nebezpečí zabití. Ze správního spisu i podkladů rozhodnutí je dále patrno,
že jeho rodina a ani on zatím neměli problémy se státními orgány. V nynější době po něm žádné
složky nepátrají, není od nikoho ve své vlasti ohrožen, je však názoru, že až se o jeho krocích
rodina a další Čečenci dozví, bude v ohrožení a má za to, že se nebude moci pro ochranu obrátit
na státní orgány, neboť tyto nefungují. Přestěhování do jiné části Ruské federace nepřipadá
v úvahu, jelikož dle jeho názoru „čečenské speciální složky najdou kohokoliv a kdekoliv na světě.“ V ČR
ani jiné zemi EU nemá žádné rodinné vazby.
[13] Na základě zjištěného skutkového stavu i s ohledem na důvody, které stěžovatel jako
azylově relevantní uvedl, dospěl žalovaný k závěru, že aplikace §12 písm. a) a b) zákona o azylu je
vyloučena. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožnil. Nutno podotknout, že stěžovatel
ani netvrdil, že by pronásledování jakkoli pociťoval a ve svém azylovém příběhu nepředestřel
žádnou konkrétní událost, na základě které by bylo možno nebezpečí pronásledování z taxativně
uvedených důvodů dovozovat. Z celého správního i soudního řízení pak nevyplynuly žádné
skutečnosti, že by v souvislosti s uvedenými důvody pro žádost o azyl již újmu utrpěl nebo byl
vystaven jakýmkoli hrozbám, či že by zde byly důvodné předpoklady, že by k zásahu do jeho
lidských práv vůbec mohlo potenciálně dojít. S ohledem na uvedené soud podotýká,
že se v daném případě nejednalo o situaci, kdy by žadatel o mezinárodní ochranu nedostál své
povinnosti předestřít věrohodnou a vnitřně nerozpornou výpověď, podstatou je, že stěžovatelova
tvrzení a obavy svou závažností vůbec nedosahovaly azylově relevantních důvodů.
[14] Stěžovatel však trvá na tom, že splňoval minimálně podmínky podle §14a zákona o azylu
pro udělení doplňkové ochrany.
[15] Podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního
trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo ochrany státu svého posledního trvalého bydliště.
[16] Dle §14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[17] Žalovaný i krajský soud shledaly, že z podkladů založených ve správním spise lze
dovodit, že situace v Ruské federaci v současné době nenasvědčuje žádné ze skutečností
uvedených v ustanovení §14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu. Případné vycestování
stěžovatele po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech jím sdělených nepředstavuje
ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Nejvyšší správní soud dospěl k totožnému
závěru. V nyní projednávané věci nelze s ohledem na stěžovatelova azylová tvrzení a na podklady
rozhodnutí konstatovat, že by byl v případě návratu do země původu vystaven újmě intenzity
dosahující relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelovy obavy o život
nejsou ničím podloženy, nevyplývají ani ze žádné jeho osobní zkušenosti a ani z podkladů
rozhodnutí nelze důvodně předpokládat, že by mu reálné nebezpečí vážné újmy skutečně
hrozilo (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82).
[18] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že v případě ohrožení ze strany rodiny
a příslušníků jeho národnosti lze důvodně předpokládat, že mu nebude poskytnuta odpovídající
ochrana ze strany státních orgánů. K otázce nebezpečí hrozícího od soukromých osob
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004 - 43,
podle něhož „za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda
odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu
šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu“. Citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu se sice týká výslovně pojmu pronásledování, nicméně totožné
požadavky klade zákon o azylu i na otázku posouzení hrozící vážné újmy (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62). Nebezpečí vážné újmy
může být azylově relevantní i v případech, pokud pochází od osob, či skupin osob, které nejsou
veřejnými činiteli. Musí však být prokázáno, že nebezpečí je skutečné a orgány státu země
původu nejsou schopny nebo ochotny zamezit tomuto nebezpečí poskytnutím
odpovídající ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57). Zdejší soud je názoru, že okolnosti nyní projednávané věci danému
nenasvědčují.
[19] Krajský soud s ohledem na danou otázku přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 – 44, v němž bylo k otázce využití ochrany
orgánů země původu uvedeno, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků,
které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková
ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“. V posuzovaném případě
stěžovatel ochrany ze strany orgánů veřejné moci nevyužil, nutno podotknout, že tomu bude
i proto, že ani žádnou hrozbu či nebezpečí doposud nepocítil. Nicméně ani neprokázal,
na základě čeho usuzuje, že by se ochrany ze strany státních orgánů v jeho případě v budoucnosti
nedovolal, případně dovolal, ale neúčinně. V posuzované věci stěžovatel konstatoval
pouze v obecné rovině, že státní orgány v zemi původu „nefungují“, přičemž ze žádných
podkladů založených ve správním spise nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že by ochrana
v případě stěžovatele byla s mírou předpokládané pravděpodobnosti neúčinná, či dokonce
odepřena.
[20] Zdejší soud nesouhlasí ani s tím, že by žalovaný či krajský soud dostatečně neposoudily
veškeré podklady rozhodnutí a tak nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav v zemi původu.
Z rozhodnutí žalovaného i krajského soudu je patrno, na základě kterých podkladů ke svým
závěrům o neexistenci vážné újmy dospěly (především přihlédly ke zprávě Freedom House,
Svoboda ve světě 2018 - Rusko ze dne 5. 2. 2018 a k informacím Ministerstva vnitra České
republiky, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 28. 8. 2017). Má-li stěžovatel za to,
že nebylo řádně přihlédnuto k informacím plynoucím z materiálů, které doložil v průběhu řízení
před krajským soudem, zdejší soud má stejně jako krajský soud za to, že z jejich obsahu nelze
žádným způsobem dovodit, že by nebezpečí uváděné v těchto materiálech stěžovateli s ohledem
na jeho tvrzení reálně hrozilo a mělo jakoukoli souvislost s jeho azylovým příběhem. Nejvyšší
správní soud neshledal ani pochybení při vedení pohovoru, neboť stěžovatel byl řádně tázán, byl
mu dán prostor pro jeho vyjádření, s protokolem vyjádřil svým podpisem souhlas a byla mu dána
možnost se před rozhodnutím řádně seznámit s podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že žalovaný i krajský soud se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi
zákonnými důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, jakož i posouzením
hledisek vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona a azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle
§104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[23] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2019,
č. j. 9 Azs 38/2019 - 24, ustanoven právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Jan
Lipavský, advokát se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové. Podle §35 odst. 10, věty
první, s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[24] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní
služby, kterým je písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)].
Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí za jeden úkon právní služby 3 400 Kč. Vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku
odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
za jeden úkon právní služby 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud
nepřiznal odměnu za právní úkon – převzetí zastoupení ustanoveným zástupcem, neboť podle
§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu lze za takový úkon považovat převzetí a přípravu
zastoupení, jehož nezbytnou součástí však musí být také doložená první porada s klientem. Tuto
skutečnost zástupce netvrdil ani nedoložil, a proto Nejvyšší správní soud odměnu za tento úkon
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu