ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.4.2013:28
sp. zn. 9 Azs 4/2013 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: N. D. Q., zast.
JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2012, č. j. OAM-201/LE-BE02-ZA04-2012, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013,
č. j. 49 Az 31/2012 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce se sídlem
Wenzigova 1871/5, Praha, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
8 228 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 10. 2012, č. j. OAM-201/LE-BE02-ZA04-2012. Tímto rozhodnutí žalovaný
rozhodl o tom, že se stěžovateli podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje mezinárodní ochrana.
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících
typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Krajský soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem žalovaného. Důvody,
které stěžovatel uvádí, nelze podle krajského soudu podřadit po taxativní výčet důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany. Shodně se žalovaným dospěl k závěru, že se stěžovatel žádostí
o udělení mezinárodní ochrany snaží zakrýt skutečnou příčinu jeho žádosti, kterou je legalizace
pobytu na území České republiky. Z výpovědí stěžovatele lze dle krajského soudu dovodit,
že důvody pro opuštění země byly ryze ekonomické, což připustil i při výslechu před policií.
Pokud stěžovatel nezmínil žádné hrozící nebezpečí v případu návratu do vlasti a takové hrozící
nebezpečí neplyne ani z dostupných zpráv ze země původu, nemohl ani soud dospět k závěru,
že by v případě stěžovatele bylo na místě udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a
zákona o azylu. Správné bylo i konstatování žalovaného, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu. Krajský soud tak uzavřel, že instituty zakotvené v zákoně
o azylu nejsou určeny k nahrazení prostředků podle zákona o pobytu cizinců, a to zejména
s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel si byl vědom toho, že nerespektuje správní vyhoštění
a že pobývá na území České republiky nelegálně. Rozhodnutí žalovaného proto shledal v souladu
se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Uvádí, že byl nucen vlast opustit pro obavy z pronásledování autoritativním režimem.
Kvůli kritickým postojům na způsob vedení podniku byl propuštěn, vyjadřoval se negativně
i ke členům komunistické strany, což vedlo k jeho následnému vyloučení z této strany. Bylo
pro něj obtížné sehnat práci, což vedlo ke zhoršení jeho ekonomické situace, obával se, že bude
i nadále pronásledován státními orgány. Z těchto důvodů opustil Vietnam.
Stěžovatel se domnívá, že žalovaný i krajský soud nepřihlédli ke zprávě „Vietnam Human
Rights Watch, leden 2011“, přičemž ve Vietnamu jsou osoby vyloučené z komunistické strany
diskriminováni a perzekvováni. Domnívá se, že žalovaný i krajský soud hodnotili důkazy pouze
v jeho neprospěch, aniž by přihlédli k jeho osobní situaci.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že náležitě zjistil skutkový stav
věci, na základě kterého posoudil žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany.
Je přesvědčen, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu jsou vydány v souladu
s právními předpisy, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal ve skutečnostech namítaných stěžovatelem v kasační
stížnosti přesah jeho vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením
prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu
cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 9. 2012 uvedl, že odjel
do České republiky za účelem podnikání. Z důvodů problémů s komunismem nemůže sehnat
ve Vietnamu práci a obává se, že by po návratu do Vietnamu mohl mít problémy s režimem. Při
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 24. 9. 2012 upřesnil, že v roce 2000 byl
poslán do nově vzniklého závodu daleko od místa, kde žil, odmítl však odjet. To se údajně
nelíbilo představitelům komunistické strany. Další problémy měl mít proto, že jeho nadřízený,
který však nebyl členem komunistické strany, nesouhlasil s jeho návrhy na provoz podniku. Proto
byl propuštěn z práce a jako nečlen komunistické strany nemohl sehnat práci. To byl i důvod,
proč odjel v roce 2007 do České republiky.
Dle konstantní judikatury zdejšího soudu nemohou být ekonomické důvody (tj. odjezd
„za prací“ či „za účelem podnikání“) důvodem pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany.
Ve stručnosti lze blíže odkázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo rozsudek ze dne
15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64. Popisované problémy, které stěžovatel s prací dle svého
tvrzení ve Vietnamu měl, navíc nebyly zapříčiněny jeho členstvím či vyloučením z komunistické
strany. Sám uvedl, že jeho problémy začaly poté, kdy odmítl přeložení do jiného místa práce.
Tvrzení stěžovatele, že nemohl najít odpovídající práci, protože není členem komunistické strany,
logicky odporuje tomu, že nadřízeným stěžovatele, se kterým měl problémy, byla osoba,
které nebyla členem komunistické strany. Nelze ani opomenout, že stěžovatel vlast opustil
až po 7 letech od propuštění ze zaměstnání, přičemž neuvedl, že by měl po tuto dobu jakékoliv
problémy se státními orgány (viz protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 24. 9. 2012). Dále je možno konstatovat, že ke skutečnostem, které uvedl, nepředložil
žádné důkazy.
Udělení mezinárodní ochrany je vyhrazeno zcela výjimečným případům a nelze ji pojímat
jako ochranu před jakýmkoliv negativním jevem, jenž se ve vztahu ke stěžovateli v zemi jeho
původu odehrává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Není – li stěžovatel spokojen se svým uplatněním na trhu práce
ve vlasti či se svojí ekonomickou situací, pouze tato skutečnost nemůže být důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že správní orgány ani krajský soud nepřihlédly
ke zprávě „Vietnam Human Rights Watch, leden 2011“. Nejvyšší správní soud z předloženého
spisového materiálu ověřil, že stěžovatel tuto námitku uplatnil poprvé až v kasační stížnosti; jedná
se tak o nepřípustné novum, k němuž soud podle ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
Nad rámec rozhodovacích důvodů však lze poznamenat, že tato zpráva není založena
ve správním spise, stěžovatel ji v průběhu řízení sám nedoplnil, nežádal ani doplnění důkazů
ze strany žalovaného, přestože byl s výčtem podkladů shromážděných pro posouzení jeho věci
seznámen. V kasační stížnosti pouze obecně uvádí, že v uvedené zprávě jsou prezentovány útoky
státních orgánů proti politickým aktérům, v průběhu řízení však neuvedl žádné skutečnosti
a důkazy, které by osvědčovaly, že je politickým aktivistou. Z údajů uvedených stěžovatelem
vyplývá, že hlavním důvodem, proč o mezinárodní ochranu požádal, je nemožnost najít
odpovídající práci. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury zjišťuje
správní orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení
o mezinárodní ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy, že by mu po návratu do státu,
jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Jaké situace jsou
podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu.
Stěžovatel však v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu,
že by mu vážné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu hrozilo.
Zdejší soud ověřil, že se žalovaný otázkou udělení doplňkové ochrany dle ustanovení
§14a zákona o azylu dostatečně zabýval, spolehlivě zjistil skutkový stav věci a opatřil si relevantní
důkazy. Se stěžovatelem byl pohovor veden na jeho žádost v českém jazyce bez přítomnosti
tlumočníka, k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany neměl žádné
připomínky ani nežádal jeho doplnění. Stěžovatel byl seznámen i se zprávami ze země původu,
z nichž žalovaný při svém rozhodnutí vycházel. Rozhodnutí správního orgánu je podrobně
a srozumitelně odůvodněno a zabývá se všemi stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi i ve vztahu
k otázce udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soudu současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem
neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a dospěl k závěru, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele, JUDr. Irena Slavíková, advokátka se sídlem Wenzigova 5,
Praha, zaslala Nejvyššímu správnímu soudu vyúčtování, v němž si nárokuje odměnu za tři
provedené úkony právní služby, kterými jsou dvě právní porady s klientem dne 15. 4. 2013
a 22. 4. 2013 [§11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)] a písemné podání soudu nebo jinému orgánu ve věci samé [dle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží ustanovené
zástupkyni mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. g), ve spojení s §7
bodem 4. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §
13 odst. 3 advokátního tarifu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zástupkyně stěžovatele učinila ve věci dva
úkony právní služby spočívající v poradě se stěžovatelem dne 15. 4. 2013 a sepisu kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu rovněž ověřil, že kasační
stížnost byla sepsána již dne 19. 4. 2013. V projednávané věci proto nevzal zdejší soud
za prokázané, že by porada s klientem dne 22. 4. 2013, kterou si ustanovená zástupkyně jako
úkon právní služby účtuje, měla jakýkoliv odraz v učiněném podání a bylo by ji proto možné
hodnotit jako důvodně provedený úkon. Z uvedeného důvodu odměnu za poradu dne
22. 4. 2013 nepřiznal.
Celkem tedy ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží za dva úkony právní služby
odměna ve výši 6 800 Kč. JUDr. Slavíková je plátcem DPH, částka 6 800 Kč se proto zvyšuje
o DPH 21 %. Výše odměny za provedené úkony právní služby tedy činí celkem 8 228 Kč. Tato
částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu