ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.60.2017:37
sp. zn. 9 Azs 60/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: N. D. Q.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2016, č. j. MV-981-6/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2017, č. j. 30 A 55/2016
– 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem
Opletalova 1417/25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno její
rozhodnutí specifikované v záhlaví a rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 14. 10. 2015, č. j. OAM-59368-35/DP-2013 (dále jen „prvoinstanční
rozhodnutí“) a věc byla stěžovatelce vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelce byla uložena
povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 342 Kč. Prvoinstančním rozhodnutím byla
zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání
[2] Žalobce v žalobě uvedl, že stěžovatelka nedostatečně přezkoumala správnost a zákonnost
prvoinstančního rozhodnutí, čímž zatížila své rozhodnutí vadou nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti. Byl nedostatečně zjištěn skutkový stav dle zásady stanovené v §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „spr. ř.“). Svůj příjem žalobce považoval za dostatečný
v souladu s podmínkami stanovenými v §46 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
neboť dle jeho mínění mělo být počítáno s reálně vynaloženými náklady na bydlení, nikoli
s náklady normativními. Správní orgány v tomto ohledu postupovaly přepjatě formalisticky. Dále
namítl, že byl zcela nedostatečně zkoumán zásah do jeho rodinného a soukromého života, kdy
se správní orgány prakticky nezabývaly jeho vazbami k území České republiky. Bylo na místě
zohlednit, že zde vede spořádaný a slušný život již od roku 2004. Svým podnikáním přispívá
na hospodářský chod společnosti a především zde má silné vazby rodinného (na území má
družku a syna), sociálního, ekonomického a kulturního charakteru.
[3] Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky i prvoinstanční rozhodnutí. Ve svém
rozsudku odůvodnil, proč částka požadovaného úhrnného měsíčního příjmu žalobce nedosahuje
zákonných požadavků. Dále posoudil úvahu správních orgánů o tom, že existuje riziko,
že se žalobce stane přítěží pro sociální systém České republiky. K tomuto uvedl, že je třeba
v každém případě posoudit, zda znemožnění pobytu určité osobě na území České republiky
povede k eliminaci zmíněného rizika, či eventuálně povede k opaku. V daném případě by dle
názoru krajského soudu mohlo dojít k situaci, kdy by se v důsledku vycestování žalobce mohla
stát jeho družka se synem zmíněnou přítěží pro sociální systém. Správní orgány se měly s tímto
aspektem vypořádat a dostatečně jej odůvodnit. Námitku nedostatečného zkoumání přiměřenosti
zásahu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života shledal krajský soud jako
důvodnou. Dle §37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je povinností správního orgánu posuzovat
přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Správní orgány
se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí sice zabývaly, nikoliv však dostatečně. Při hodnocení
přiměřenosti použily velmi obecné argumenty.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť napadený rozsudek považuje za nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky a nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů rozhodnutí.
[5] Stěžovatelka má za to, že soud nesprávně interpretoval otázku posuzování přiměřenosti
dle §174a zákona o pobytu cizinců a bez přezkoumatelných úvah uzavírá, že se správní orgány
zabývaly přiměřeností nedostatečně. Uvedla, že nelze po správním orgánu požadovat, aby
výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy svědčící ve prospěch cizince,
tedy i takové, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do rodinného a soukromého
života. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 9 As 142/2012 - 21. Dle jejího názoru není nezbytné, aby se správní orgán vyjadřoval
ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců. Na podporu tohoto tvrzení
zmínila rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34. Zdůraznila také,
že se jednalo o správní řízení zahájené na návrh, které je ovládáno dispoziční zásadou a bylo tedy
především v zájmu žalobce, aby bylo jeho žádosti vyhověno. V souvislosti s tím odkázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, ze kterého
plyne, že pokud účastník řízení nepředložil všechny potřebné doklady, je následně nastalá situace
důsledkem pouze jeho nečinnosti. Zmínila také nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 451/05, podle něhož by bezdůvodné opomenutí judikatury Nejvyššího soudu
mohlo nést rysy jurisdikční libovůle. Srovnala pak, že Nejvyšší soud má obdobné postavení jako
Nejvyšší správní soud. Krajský soud dle jejího názoru přesvědčivě neodůvodnil svůj odklon
od právního názoru uvedeného v rozsudku sp. zn. 9 Azs 12/2015.
[6] Dále namítla, že právo na rodinný a soukromý život je limitováno čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
V souvislosti s tím odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která stanovuje
určitá kritéria při posouzení nuceného vycestování a možného zásahu do soukromého
a rodinného života. Následně zhodnotila, že ona i správní orgán I. stupně se dostatečně zabývaly
všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života. Právo na rodinný a soukromý život není absolutní a existuje prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Takovým zájmem je bezpochyby zájem, aby na území
pobývali cizinci, kteří mají ke svému pobytu dostatek finančních prostředků. V otázce zátěže
sociálního systému odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04,
ve kterém se soud vyjadřoval k charakteru sociálních práv a jejich omezenosti. Uvedla, že ve
vztahu posuzování příjmu dle §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je nutné, aby byl příjem stálý
a trvalý, což plyne z dikce zákona.
[7] Následně se vyjádřila k výtce krajského soudu, že bylo nedostatečně posouzeno, zda
se žalobce stane zátěží pro sociální systém, jelikož by se jeho družka a syn následně ocitli bez
příjmů a byli by odkázáni na sociální systém České republiky. Žalobce nesplňuje zákonnou
podmínku stanovenou v §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, přičemž částka rozdílu oproti
požadované výši příjmu není zanedbatelná. Navíc dané ustanovení nedává možnost diskrece.
Případná tvrdost zákona je moderována právě §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §174a zákona
o pobytu cizinců. V tomto případě je pak potřeba zohlednit všechny individuální skutkové
okolnosti, typicky za situace, kdy se částka požadovaná a prokázaná budou lišit pouze
nepodstatně.
[8] K argumentu krajského soudu, že riziko odkázání na sociální systém České republiky
by bylo reálnější za situace, kdy by byl žalobce nucen vycestovat mimo území České republiky,
stěžovatelka uvedla, že žalobce již pobírá příspěvky státní sociální podpory. Pokud tedy není
schopen nést náklady spojené s pobytem svým a společně posuzovaných osob, jelikož jeho
příjmy nejsou dostatečné, nelze uzavřít, že dopad do soukromého a rodinného života bude
nepřiměřený. Pak by totiž legitimní pravidlo stanovené v §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
zcela ztratilo svůj smysl. Navíc je proporcionálnější, aby na sociální systém byla odkázána družka
se synem, než tři osoby. Reálně totiž hrozí zátěž sociálního systému třemi osobami, protože
žalobce nesplňuje podmínku dle §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to o částku
nikoliv nepatrnou. K tomu ještě dodala, že žalobce je oprávněn podat žádost o vízový pobyt
na 90 dnů a následně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Navíc
ke svému domovskému státu neztratil vztah, když jej pravidelně navštěvuje
[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen
a vrácen jí k dalšímu řízení.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ačkoliv jsou závěry krajského soudu
ohledně nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
správné, tak stěžovatelka nelogicky a v rozporu se zákonem argumentuje o zákonnosti svého
rozhodnutí. Snaží se uplatnit argument, že není nutné zkoumat přiměřenost rozhodnutí, pokud
lze z jakýchkoliv důvodů žádost zamítnout. To je však v rozporu se smyslem a účelem §174a
zákona o pobytu cizinců, neboť ten byl zaveden právě pro případy, kdy není naplněna některá
ze zákonných podmínek, avšak zamítnutí žádosti by bylo příliš tvrdé vzhledem ke skutečnostem
týkajících se života žadatele.
[11] Dále uvedl, že kasační stížnost je opírána o judikaturu, která neodpovídá danému případu.
Uvedl, že sám správnímu orgánu poskytoval plnou součinnosti a při výslechu řadu důležitých
skutečností uvedl. Obecnost, s jakou byl proveden jeho výslech v otázkách, které mohly sloužit
pro posouzení přiměřenosti neprodloužení doby pobytu, je zjevná a nepřijatelná. K námitce
že právo na soukromý a rodinný život je omezitelné, zejména z důvodu zátěže pro sociální
systém České republiky žalobce uvedl, že mezi uvedeným absentuje jakákoliv úměra a že se jedná
o pouhou domněnku. Rozhodnutí a i následná argumentace stěžovatelky je odtržena od reality
a nezohledňuje konkrétní posouzení věci.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatelku ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským
právnickým vzděláním. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou stěžovatelka spatřovala
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem.
Konkrétně nepřezkoumatelnost shledávala v úvaze krajského soudu o nesprávné interpretaci
přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců, kdy bylo v rozsudku řečeno
(bez přezkoumatelných úvah), že se stěžovatel ani správní orgán I. stupně nezabývaly dostatečně
přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života.
[14] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku jsou seznatelné úvahy krajského soudu,
že se stěžovatelka ani správní orgán I. stupně dostatečně nezabývaly otázkou přiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života, zcela jednoznačné a je z nich zřejmé, z jakého skutkového
stavu soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně
právně posoudil. Své úvahy rozebral na straně deváté a desáté napadeného rozsudku, kde
je dostatečně odůvodněno, proč bylo v postupu správních orgánů shledáno pochybení. Uvedl,
že z protokolu o výslechu žalobce vyplývá, že otázky, které mu byly kladeny, byly s ohledem
na jeho rodinný život příliš obecné. To následně demonstroval na konkrétních příkladech,
na jejichž základě zhodnotil, že stěžovatelka se nijak nezajímala o rodinnou situaci žalobce.
[16] Stěžejní je námitka, že byla krajským soudem nesprávně interpretována otázka
posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života dle §174a zákona o pobytu
cizinců. K této námitce se pak vztahují i další námitky s ní související. Soud proto považuje
za nezbytné se nejdříve zabývat jí.
[17] Krajský soud poukázal na provázanost §174a zákona o pobytu cizinců, který upravuje
přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a §37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
který stanovuje možnosti zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, který se podle §44a odst. 3
zákona o pobytu cizinců vztahuje i na řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, ve spojení s §35 odst. 3 a §46 odst. 7 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Dospěl k závěru, že správní orgány měly povinnost se zabývat
přiměřeností dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce.
Správní orgán I. stupně i stěžovatelka se touto otázkou sice zabývaly, nikoli však dostatečně.
S tímto musí zdejší soud souhlasit a dát krajskému soudu za pravdu, neboť přiměřenost zásahu
do rodinného a soukromého života dle §174a zákona o azylu byla posouzena zcela nedostatečně.
[18] Správní orgán I. stupně sice uvedl, že hodnotil při posuzování přiměřenosti dopadu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života zejména důvod pro neprodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu, dosavadní dobu pobytu na území České republiky, účel
tohoto pobytu a rodinné poměry žalobce, v rozhodnutí však tyto hlediska pouze obecně shrnul
a nezabýval se jimi nijak detailně. Konstatoval, že zde žalobce žije od roku 2004, nicméně
ve Vietnamu má sourozence a rodiče, takže nemohlo dojít k zpřetrhání vazeb v zemi původu,
ke které má také rodinné vazby. V České republice má přítelkyni a syna, oba s povolením
k trvalému pobytu, z čehož plyne, že jejich pobyt na území není nijak vázán na žalobce. Následně
posoudil, že příjem žalobce není dostačující a že hrozí riziko, že se stane přítěží pro sociální
systém České republiky. Z toho dovodil, že byly naplněny důvody pro zamítnutí žádosti
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a zároveň neshledal nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života, neboť existuje možnost navštěvovat syna s družkou
formou krátkodobých víz, případně možnost jejich společného soužití v domovském státě.
Stěžovatelka pak konstatovala, že správní orgán I. stupně se zabýval otázkou přiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života dostatečně. Dle jejího názoru nelze po správním orgánu
požadovat, aby z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit
ve prospěch žadatele. Uvedla k tomu, že žalobce na území České republiky žije od roku 2004
a mohl si za tu dobu sice vytvořit určité rodinné a sociální vazby, nicméně považovala
za důležitější zájem na tom, aby v České republice nepobývali cizinci, kteří nebudou
neodůvodněnou zátěží pro sociální systém. Následně dovodila správnost rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ohledně přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života.
[19] Z uvedeného je zřejmé, jak ostatně již uvedl krajský soud, že byly opomenuty zásadní
hlediska případu žalobce. Ze správního spisu nepochybně plyne, že má rodinu (družku a syna).
Stěžovatelka tuto skutečnost ani nijak nerozporovala, nicméně se jí téměř nezabývala. Pouze
uvedla, že se správní orgán I. stupně otázkou možného dopadu do soukromého a rodinného
života zabýval dostatečně. Tomu však nelze přisvědčit, neboť z rozhodnutí správního orgánu
I. stupně neplyne, že by byla otázka rodinných vazeb v České republice důkladně posuzována.
Nebylo například vůbec zjišťováno, nakolik jsou na něm další rodinní příslušníci závislí, nakolik
by pro ně bylo komplikované odcestovat se žalobcem do Vietnamu nebo naopak zůstat zde bez
jeho přítomnosti.
[20] V návaznosti na to je potřeba posoudit námitku, že nebylo její povinností se vyjadřovat
ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona o pobytu cizinců. S tímto lze v zásadě souhlasit,
není totiž nezbytné se vyjadřovat ke všem kritériím. To ostatně plyne i z rozsudku zdejšího soudu
sp. zn. 8 As 109/2013, na který stěžovatelka odkázala. Nicméně za situace, kdy ze spisu
jednoznačně vyplývá, že žalobce má rodinu, bylo povinností správních orgánů tomuto hledisku
věnovat pozornost a důkladně jej posoudit. S tímto závěrem nejsou v rozporu ani závěry uvedené
v rozsudku sp. zn. 8 As 109/2013. V dané věci totiž cizinec žádné skutečnosti, které by mohly
být podstatné pro zásah do soukromého a rodinného života, netvrdil a ani ze spisu nevyplývaly.
Byla pouze obecně namítána nesprávná interpretace §174a zákona o pobytu cizinců a vylíčena
představa o tom, jak by uvedené ustanovení mělo být aplikováno. V nyní souzené věci však byla
existence skutečností významných podle §174a zákona o pobytu cizinců patrná již ze správního
spisu.
[21] K námitce, že nebylo možné požadovat, aby správní orgány z vlastní iniciativy
vyhledávaly a opatřovaly důkazy svědčící o nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do rodinného
a soukromého života je potřeba odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ten
v rozsudku ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43 dovodil, že v případě posuzování zásahu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince dle §37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
je rozhodný skutkový stav v době vydání rozhodnutí. Při posuzování situace, u níž lze zcela
reálně předpokládat právně relevantní změny (jako je právě rodinný život žadatele), musí správní
orgán II. stupně učinit kroky k ověření toho, zda nedošlo ke změně skutkového stavu.
Z uvedeného tak plyne, že správní orgány musí z moci úřední zkoumat případné rodinné
a soukromé vazby cizince. Přesvědčení stěžovatelky, že nebylo její povinností z vlastní iniciativy
vyhledávat a opatřovat důkazy, je tak v tomto ohledu chybné. Situace by nepochybně byla
odlišná, pokud by ze správního spisu nevyplývaly žádné relevantní skutečnosti svědčící o možné
nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. V nynější věci tomu tak však nebylo
a bylo proto povinností stěžovatelky zkoumat a zjišťovat konkrétní rodinné a soukromé vazby
žalobce. Rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 9 As 142/2012, na který je v kasační stížnosti
odkázáno, se týkal situace, kdy bylo krajskému soudu a správním orgánům pouze v obecné rovině
vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu věci dle §3 spr. ř. a neopatření si potřebných
podkladů. Zde je však situace odlišná, neboť z výpovědi žalobce, jakož i z podkladů ve správním
spisu vyplývalo, že k zásahu do rodinného a soukromého života dojít může. Nelze proto uvedený
rozsudek na tento případ vztáhnout.
[22] S ohledem na výše uvedené je pak potřeba zhodnotit námitku, že bezdůvodné opomenutí
judikatury Nejvyššího správního soudu by mohlo nést rysy jurisdikční libovůle. Výše bylo
vypořádáno, proč nelze judikaturu uvedenou stěžovatelkou vztáhnout na nyní projednávaný
případ. Nedošlo tak k rozporu s touto judikaturou.
[23] S tvrzením, že §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců nedává možnost diskrece a případná
tvrdost zákona je moderována §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců
krajský soud nikterak nepolemizoval. V napadeném rozsudku nebylo uvedeno, že by uvedené
ustanovení dávalo diskreční pravomoc správnímu orgánu. Stejný závěr platí ohledně námitky,
že právo na rodinný a soukromý život není absolutní a je možné do něj zasáhnout v důsledku
vyvažování protichůdného zájmu státu. Stěžovatelka sporuje to, co ji krajský soud nevytýkal.
Soud přezkoumává rozsudek krajského soudu, pokud však kasační námitka směřuje do něčeho,
čím se krajský soud vůbec nezabýval, nemůže se tím zabývat ani zdejší soud. Krajský soud nijak
nezpochybňoval, že by do práva na rodinný a soukromý život nemohlo být zasaženo. Pouze
shledal pochybení v tom, že se žalovaný nedostatečně zabýval přiměřeností zásahu
do soukromého a rodinného života.
[24] Nejvyšší správní soud dále posoudil relevanci zbylých námitek, tedy že žalobce již pobírá
příspěvky státní sociální podpory, a pokud není schopen nést své náklady, pak dopad do jeho
rodinného a soukromého života není nepřiměřený, že rozdíl mezi požadovanou a dosahovanou
částkou není zanedbatelný, že žalobce může podat žádost o vízový pobyt na 90 dnů a následně
žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, a že ke svému domovskému
státu má stále vztah. Všechny tyto námitky spojuje to, že nemají odraz v napadeném rozhodnutí
stěžovatelky. Tato skutečnost předurčuje jejich vypořádání, neboť správní soudy přezkoumávají
napadené rozhodnutí a v něm uvedené důvody. Případný nedostatek odůvodnění nemůže být
dodatečně zhojen podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v kasační stížnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, nebo
rozsudek ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, publ. pod Sb. NSS 73/2004). Naopak právě
nedostatečné zabývání se otázkami zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele a jejich
nedostatečné poměřování s veřejným zájmem, při které může hrát roli například i rozdíl mezi
požadovanou a dosahovanou částkou, byl důvodem pro zrušení rozhodnutí správních orgánů.
IV. Závěr
[25] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[26] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci plný
úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce.
[27] Tyto náklady řízení jsou tvořeny náklady právního zastoupení. Zástupce žalobce v řízení
o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé
(vyjádření ke kasační stížnosti) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za úkon právní služby náleží zástupci žalobce
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5.
advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby proto náleží 3 400 Kč. Zástupce žalobce doložil
osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty. K nákladům řízení se tedy přičítá daň z přidané
hodnoty ve výši 21% z částky 3 400 Kč, tedy 714 Kč. Celková částka za řízení před Nejvyšším
správním soudem, kterou je žalovaná povinna uhradit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Petra
Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu