ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.4.2014:66
sp. zn. Aprk 4/2014 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: L. K.,
zastoupený Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Milešovská 6,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská
529/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2012, čj. MSMT-31371/2012-
30-300, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 5/2013 , o návrhu žalobce na určení
lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se z am í t á.
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Návrhem, který byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen dne 14. 1. 2014,
se navrhovatel domáhá toho, aby Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) byla určena
lhůta k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí v řízení vedeném
pod sp. zn. 29 A 5/2013.
Ze soudního spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Dne 16. 8. 2012 byla Městskému soudu v Praze doručena žaloba
proti dvěma rozhodnutím žalovaného – jednak proti rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012,
č. j. MSMT – 31371/2012-30/300, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Masarykovy univerzity v Brně
o zamítnutí žádosti navrhovatele o uznání vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno,
a jednak proti rozhodnutí ze dne 25. 7. 2012, č. j. MSMT – 31538/2012-30/300, jímž bylo
zrušeno rozhodnutí Univerzity Palackého v Olomouci o zamítnutí žádosti navrhovatele o uznání
vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012, č. j. 5 A 145/2012 - 68, vyloučil
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2012 k samostatnému projednání, aby mohl věc
následně postoupit dvěma různým místně příslušným krajským soudům (Krajskému soudu
v Brně a Krajskému soudu v Ostravě), jejichž místní příslušnost se odvíjí od sídla správního
orgánu rozhodujícího v prvním stupni. Následně pak usnesením ze dne 7. 1. 2013,
č. j. 5 A 3/2013 - 31, žalobu ve věci, kde jako správní orgán prvního stupně rozhodovala
Masarykova univerzita sídlící v Brně, postoupil Krajskému soudu v Brně, jelikož se v dané věci
místní příslušnost soudů ve správním soudnictví od 1. 1. 2012 odvíjí od sídla správního orgánu,
který rozhodoval v prvním stupni.
Krajský soud v Brně obdržel postoupený soudní spis dne 25. 1. 2013 a přípisem ze dne
8. 2. 2013 poučil navrhovatele a žalovaného o složení senátu, který bude ve věci rozhodovat. Dne
21. 8. 2013 Krajský soud v Brně obdržel ze strany navrhovatele doplnění jeho žalobní
argumentace, které s průvodním přípisem ze dne 12. 9. 2013 (doručeným 18. 9. 2013) zaslal
na vědomí Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Následně dne 8. 1. 2014 obdržel návrh
na určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí ve věci,
který dne 14. 1. 2014 předal Nejvyššímu správnímu k rozhodnutí.
II. Navrhovatelova podání a vyjádření Krajského soud v Brně
Ve svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu navrhovatel uvedl,
že Krajský soud v Brně ve věci dosud nerozhodl, ačkoli k postoupení věci došlo již dne
25. 1. 2013. Tento soud má přitom k dispozici všechny potřebné důkazy a obě strany s poru
souhlasily s rozhodnutím o věci samé bez jednání. Navrhovatel shrnul úkony, které ve věci učinil
Městský soud v Praze a konstatoval, že jediné úkony, které Krajský soud v Brně od postoupení
věci učinil, bylo zaslání poučení o složení senátu a to, že M inisterstvu školství, mládeže
a tělovýchovy přeposlal doplnění navrhovatelovy žalobní argu mentace ze dne 20. 8. 2013,
což však učinil až 18. 9. 2013, tedy po jednom měsíci po doručení.
Dle navrhovatele ode dne 25. 1. 2013 mohl Krajský soud v Brně ve věci rozhodnout,
což se však po dobu téměř jednoho roku nestalo. Za přiměřenou dobu k vydání rozhodnutí
ve věci samé poté, co soud má k dispozici veškeré podklady a souhlasy účastníků s rozhodnutím
bez nařízení jednání, navrhovatel považuje dobu maximálně 30 dnů.
Navrhovatel uvedl, že jde o skutkově jednoduchou věc a veškeré důkazy má soud
již k dispozici, nemusí přitom nařizovat jednání, jelikož s rozhodnutím věci samé bez jednání obě
strany sporu souhlasily. Žalobní námitky směřují k posouzení, zda žalovaný vydal překvapivé
rozhodnutí, k čemuž by dle navrhovatele měly stačit 4 dokumenty ze spisu. Právně jde o věc
průměrně složitou vzhledem k většímu počtu právních otázek předložených soudu k posouzení.
Navrhovatel se dále domnívá, že na délku průtahu neměl vliv, pro urychlení řízení nemůže udělat
nic jiného než podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Při posuzování,
zda je soud s provedením úkonu v prodlení, nelze přihlížet například k přetíženosti soudu
či k tomu, že dané věci u příslušného soudu předchází řada nevyřízených věcí, které napadly
dříve. Rychlost vyřízení věci je přitom pro navrhovatele dle jeho slov velmi důležitá,
jelikož žalobou napadené správní rozhodnutí se týká uznání jeho zahraničního vysokoškolského
vzdělání, jehož dosáhl po pětiletém studiu a bez něhož nemůže být zaměstnán v právním oboru,
kvůli němuž studoval. Sám navrhovatel považuje svou věc za typově důležitější než například
rozhodnutí o pracovněprávních sporech, které jsou obecně považovány za řízení se zvýšeným
významem pro účastníky. Rychlé rozhodnutí sporu je pro něj d ůležité též v tom ohledu,
že po dobu, po kterou nemůže profesně uplatňovat své nabyté znalosti, o ně přirozeným
zapomínáním postupně přichází.
Dobu téměř jednoho roku, po kterou Krajský soud v Brně nevydal rozhodnutí ve věci,
tak navrhovatel považuje za nepřiměřenou a navrhl, aby Nejvyšší správní soud určil lhůtu 30 dnů
k vydání rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 5/2013.
Ve svém vyjádření k návrhu na určení lhůty Krajský soud v Brně uvedl, že ve věci
nedochází k průtahům, jelikož byly učiněny úkony směřující k přípravě rozhodnutí ve věci,
Pokračování Aprk 4/2014 - 67
doplnění navrhovatelovy argumentace bylo zasláno žalovanému. Poté byla věc zařazena mezi
další nevyřízené věci, které jsou rozhodov ány podle pořadí, v jakém soudu přišly. V případě
předkládané věci se nejedná o přednostní věc.
Ve svém následném vyjádření navrhovatel Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že v řízení
o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nenamítá podjatost žádného
z rozhodujících soudců. Navrhovatel dále požádal o zaslání vyjádření Krajského soudu v Brně,
které se obligatorně přikládá k návrhu. Dle jeho názoru tímto vyjádřením provádí Nejvyšší
správní soud důkaz, přičemž se neměl možnost s tímto důkazem sez námit. Navrhovatel rovněž
vyzval Nejvyšší správní soud, aby nepřihlížel, jak to činí v mnoha jiných řízeních, k počtu
nevyřízených věcí předcházejících řízení, ve kterém jsou navrhovány průtahy. Jde totiž o důkaz
organizačních problémů soudu, které však nemohou jít k tíži účastníků řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud podaný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zhodnotil a dospěl k závěru, že není důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech
a soudcích“), představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva
účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného
zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu může příslušný
soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány
(tvrzeny) průtahy. Uvedený závěr vyplývá nejen z ustanovení §174a odst. 2, věty druhé, zákona
o soudech a soudcích (dle tohoto ustanovení je náležitostí návrhu na určení lhůty, bez jejíhož
splnění nelze v řízení pokračovat, označení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy),
dále z ustanovení §174a odst. 8, věty první, tohoto zákona (příslušný soud může určit lhůtu
k provedení úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy), ale zejména ze zásady nezávislosti
soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, která nesmí být
dotčena tím, že by příslušný soud posuzoval – v rozporu se smyslem (účelem) řízení o návrhu
na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nejen otázku určení lhůty k provedení
procesního úkonu, ale rovněž to, ve vztahu k jakému procesnímu úkonu nastaly v řízení průtahy.
V řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích tedy Nejvyšší správní soud rozhoduje
o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí- li neodůvodněné průtahy v řízení spočívající
zejména v tom, že příslušný soud poté, kdy obdrží podání ve věci, v přiměřené době nečiní žádné
úkony, věcí se vůbec nezabývá, aniž by pro takový postup existovaly ospravedlnitelné důvody,
anebo činí úkony s nedůvodnou časovou prodlevou, usnesením určí tomuto soudu lhůtu,
ve které má úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout.
Průtahy v řízení tak znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně
pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu,
kdy dochází k nečinnosti soudu. Soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty
k provedení procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména
s ohledem na kritéria stanovená v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost
věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní
postup soudu.
Podstatné je rovněž i to, že krajský soud je podle §56 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních
poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti
nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví- li tak zvláštní zákon.
Co se týče postupu navrhovatele, jakožto jednoho z kritérií při hodnocení průtahů
v řízení, je možno nejprve uvést, že postupem navrhovatele lze rozumět objektivní skutečnost
spojenou s navrhovatelem, která nemůže být přičítána státu a je relevantní při posuzování
průtahů v řízení (srov. bod 82. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982
ve věci Eckle vs. Německo, číslo stížnosti 8130/78, dostupného z http://hudoc.echr.coe.int).
V nynější věci lze pod pojem „postup navrhovatele“ zařadit skutečnost, že navrhovatel v jednom
podání podal dvě žaloby k Městskému soudu v Praze, přičemž tento soud nebyl místně příslušný
k projednání žádné z nich. Městský soud tak byl nucen jednu žalobu vyloučit k samostatnému
projednání, k čemuž došlo usnesením ze dne 18. 12. 2012, č. j. 5 A 145/2012 - 68, a následně
ji postoupit místně příslušnému Krajskému soudu v Brně usnesením ze dne 7. 1. 2013,
č. j. 5 A 3/2013 - 31, který spis obdržel 25. 1. 2013. Pod postup navrhovatele se v této fázi řadila
i skutečnost, že nebyl zaplacen poplatek za žalobu společně s jejím podáním, což Městský soud
v Praze vedlo k tomu, že činil úkony za účelem jeho vybrání (vydal výzvu k jeho úhradě).
K úhradě soudního poplatku došlo až 5. 9. 2012, měsíc po podání žaloby.
Nejvyšší správní soud tak dobu od 16. 8. 2012, kdy žaloba přišla Městskému soudu
v Praze, do 25. 1. 2013, kdy soudní spis obdržel Krajský soud v Brně, nebere v potaz
při hodnocení průtahů před Krajským soudem v Brně. Městský soud v Praze totiž při postoupení
věci nečinil úkony s nepřiměřenými a nedůvodnými prodlevami. Skutečnost, že Krajský soud
v Brně se věcí mohl zabývat nejdříve 25. 1. 2013, tak lze spojovat výhradně s postupem
navrhovatele, který žalobu adresoval místně nepříslušnému soudu. Na tomto místě zdejší soud
poznamenává, že ani samotný navrhovatel dobu před 25. 1. 2013 nespojuje s průtahy
před Krajským soudem v Brně a jím tvrzenou nepřiměřenou délku řízení před Krajským soudem
v Brně spojuje až s obdobím po tomto datu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval postupem Krajského soudu v Brně, což je další
okolnost rozhodná pro posouzení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Krajskému soudu v Brně nelze vytýkat, že by neučinil někt erý z přípravných úkonů nutných
pro rozhodnutí ve věci. Ostatně i sám navrhovatel uvedl, že věc se nachází v tom stádiu,
že je možno vydat rozhodnutí.
U dalších kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu
předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato
kritéria je třeba vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud
projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné
důvody pro přednostní projednání věci.
Pokračování Aprk 4/2014 - 68
U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají pod
předností věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci k soudu
došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou či méně
složitou. Pořadí, v jakém věc napadla, však nelze při hodnocení návrhu na určení lhůty
k provedení procesního úkonu absolutizovat tehdy, pokud by tím měl být omlouván objektivní
stav přetíženosti soudů a s tím případně spojená nepřiměřenost délky řízení. Ohledně kritéria
složitosti věci lze obecně konstatovat, že u více složitějších věcí (ať jde o složitost právních
otázek, nutnost rozsáhle zjišťovat skutkový stav či procesní složitost spojenou s velkým počtem
procesních návrhů) je nutno akceptovat jako přiměřenou delší dobu řízení, než je tomu u věcí
jednoduchých. Složitost věci je však kritérium, které nelze měřit přesně a obtížně se i porovnává.
V nynější věci sice lze konstatovat, že nejde ani o velmi složitou věc , ani o věc jednoduchou, a to
zejména s ohledem na větší množství právních otázek, na což poukázal i navrhovatel. Z důvodu
obtížnosti přesného postižení kritéria složitosti věci poměřuje zdejší soud toto kritérium přímo
s délkou řízení před soudem, proti němuž návrh směřuje.
I o hodnocení významu předmětu řízení pro navrhovatele platí, že nejde o exaktně
měřitelné kritérium. Jde sice o kritérium, které může obecně spadat pod zákonnou výjimku
z pravidla projednávání a rozhodování věcí v pořadí, v jakém došly. Nelze však jednoznačně
odstupňovat jednotlivé věci podle míry významu pro navrhovatele. Zdejší soud je přitom
přesvědčen, že téměř každý žalobce vnímá důležitost předmětu svého řízení jako vysokou. Jisté
vodítko poskytuje §56 odst. 3 s. ř. s., který vymezuje přednostní věci, u nichž zákonodárce
shledal typovou důležitost. Vycházet lze také např. z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, který za privilegovaná řízení z pohledu významu jejich předmětu pro účastníka řízení
zpravidla označuje trestní věci, pokud je obviněný ve vazbě, věci týkající se péče o nezletilého,
pracovněprávní spory zejména u práv zaměstnanců na mzdu či náhradu mzdy, věci osobního
stavu, věci sociálního zabezpečení či věci týkající se odšk odnění pro oběti dopravní nehody (viz
Krnec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2012. s. 716 a judikatura zde uvedená).
V nynější věci Nejvyšší správní nesouhlasí s náhledem stěžovatele, že význam jeho věci
je srovnatelný či vyšší než je tomu u pracovněprávních sporů. V případě pracovněprávních sporů
je to až soudní rozhodnutí, které je prvním aktem veřejné moci, který řeší danou otázku.
Do doby jeho vydání jsou strany sporu v nejistotě ohledně uspořádání vztahů a není zřejmé,
jak mají uzpůsobit své jednání. V nynější věci existuje závazné rozhodnutí žalovaného,
které autoritativně řeší otázku, jíž se soudní řízení dotýká. Míra nejistoty je tak menší,
což se projevuje i v hodnocení významu věci pro navrhovatele. Předmět řízení Nejvyšší správní
soud tak ve vztahu ke stěžovateli vnímá jako důležitý, nicméně nedosahující privilegované
důležitosti. Navrhovatelova věc nepatří ani mezi věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s.,
které je třeba projednávat a rozhodovat přednostně.
Vzhledem k tomu, že význam předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci nejsou
exaktně samostatně měřitelná kritéria, poměřuje je zdejší soud přímo s délkou řízení u soudu,
u něhož jsou namítány průtahy. Při jejich porovnání s tím, že Krajský soud v Brně ve věci může
reálně jednat ode dne 25. 1. 2013, Nejvyšší správní soud neshledal, že by ve věci docházelo
k průtahům. S ohledem na požadavek řádného a podloženého rozhodnutí, jak po stránce právní,
tak věcné, jehož naplnění vyžaduje určitý čas, nelze soudit, že by v řízení před krajským soudem
docházelo k průtahům. Krajský soud v Brně v adekvátních lhůtách reaguje na navrhovatelova
podání, došlé věci rozhoduje podle pořadí, v němž je obdržel, přičemž ani význam předmětu
řízení pro stěžovatele nemůže v nynější době opodstatnit ústup od tohoto pravidla.
Ani s přihlédnutím k postupu Krajského soudu v Brně a samotného navrhovatele
nedospěl zdejší soud k závěru, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl
důvodný, proto jej zamítl.
Navrhovatel uvedl, že by dle jeho názoru v řízení o určení lhůty k provedení procesního
úkonu nemělo být přihlíženo k počtu nevyřízených věcí před soudem, proti němuž jsou průtahy
namítány. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve své judikatuře respektuje právní názor
vyjádřený Ústavním soudem, dle něhož „je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy
soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru n emohou jít
k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, publikovaný jako N 42/2 SbNU 35,
dostupný z http://nalus.usoud.cz a další rozhodnutí na něj navazující). Stav objektivní
přetíženosti soudu či to, kolik věcí u soudu předchází předmětné věci, tak nemohou ovlivnit
hodnocení přiměřenosti délky řízení či skutečnosti, zda dochází k průtahům s provedením
procesních úkonů (srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 2. 2010, č. j. Aprk 5/2010 – 72,
či usnesení ze dne 15. 12. 2012, č. j. Aprk 11/2012 - 65). Zkoumání přiměřenosti délky řízení
a rychlosti, s jakou jsou činěny jednotlivé úkony v řízení, Nejvyšší správní soud neodvíjí od počtu
nerozhodnutých věcí, které jsou před soudem, proti němuž návrh směřuje. Při posouzení
důvodnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu se drží zákonem předvídaných
kritérií. Tento postup však umožňuje v případě, kdy zdejší soud vzhledem ke zmíněným
zákonným kritériím dospěje k závěru, že délka řízení není nepřiměřená a že před soudem nejsou
průtahy s provedením jednotlivých úkonů, poukázat na skutečnost, že věci jsou obecně před
soudem rozhodovány v pořadí, v jakém došly, a případně uvést, kolik věc í předchází.
Nejvyšší správní soud na závěr konstatuje, že vyjádření Krajského soudu v Brně k návrhu
na určení lhůty, které bylo přiloženo k návrhu dle §174a odst. 3, věty první, zákona o soudech
a soudcích, navrhovateli nezasílal. V první řadě je nutno zmínit, že zmíněným vyjádřením
se před zdejším soudem neprovádí důkaz, obdobně jako se v řízení neprovádí důkaz
např. návrhem na určení lhůty. O průběhu řízení před soudem, u kterého jsou namítány průtahy,
a o úkonech zde učiněných, se Nejvyšší správní soud přesvědčuje ze samotného předloženého
soudního spisu, o jehož obsahu je navrhovatel zpraven s ohledem na to, že je účastníkem řízení
před soudem, proti němuž návrh směřuje. Vyjádření soudu, proti němuž jsou namítány průtahy,
nepředstavuje před Nejvyšším správním soudem zásadní podklad rozhodnutí, otázka, zda v řízení
dochází k namítaným průtahům, je totiž ze strany zdejšího soudu posouzena na vyjádření zcela
autonomně, a to právě s ohledem na skutečnosti patrné z předloženého spisu.
Nutné je též zdůraznit, že vyjádření soudu dle §174a odst. 3, věty první, zákona
o soudech a soudcích je třeba odlišovat od vyjádření jiných účastníků řízení ve smyslu §114a
odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Skrze zmíněné vyjádření dle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ostatní účastníci
v řízení vyjadřují své procesní zájmy, které mohou být diametrálně odlišné od zájmů žalobce,
a mohou zde předkládat návrhy. Vzhledem k rovnosti účastníků v řízení k takovým vyjádřením
musí bezpodmínečně rozhodující soud přihlížet a vypořádat se s nimi. Skrze vyjádření dle §174a
odst. 3, věty první, zákona o soudech a soudcích však nemůže být vyjádřen zájem jiného
účastníka řízení, již z toho důvodu, že soud, proti němuž jsou průtahy namítány, není účastníkem
řízení (§174a odst. 5, věta první, zákona o soudech a soudcích) a nemohou zde být činěny
ani žádné procesní návrhy. S ohledem na to, že soud není účastníkem řízení, nemusí se zdejší
soud výslovně vypořádat se skutečnostmi ve vyjádření uvedenými, které se ostatně pravidelně
omezují na popis jednotlivých úkonů v řízení učiněných, při jejich hodnocení se však nevychází
z vyjádření soudu, ale z předloženého spisu, který je v daném ohledu rozhodný.
Pokračování Aprk 4/2014 - 69
S ohledem na velmi limitovaný význam vyjádření soudu, proti němuž jsou průtahy
namítány, není třeba takové vyjádření navrhovateli zasílat. Rozhodný je totiž předložený spis,
nikoli vyjádření soudu. Tím, že navrhovateli takové vyjádření nebylo zasláno, tak nemohla být
zasažena žádná jeho procesní práva, jelikož o rozhodném podkladu pro rozhodnutí o návrhu
na určení lhůty k provedením procesního úkonu, kterým je předložený soudní spis, je navrhovatel
obeznámen z řízení před Krajským soudem v Brně a navíc navrhovateli v da ném ohledu nic
nebrání, aby do spisu Krajského soudu v Brně či spisu Nejvyššího správního soudu nahlédl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu