ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.5.2014:94
sp. zn. Aprk 5/2014 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci navrhovatele: L. K., zast.
advokátkou Mgr. Barborou Kubinovou, se sídlem AK Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, o návrhu
na určení lhůty dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22A 10/2013,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud zjistil,
že navrhovatel podal proti dvěma rozhodnutím žalovaného žalobu dne 16. 8. 2012 u Městského
soudu v Praze.
Usnesením ze dne 18. 12. 2012 čj. 5A 145/2012 - 68 Městský soud v Praze vyloučil věci
k samostatnému řízení, neboť žalobce (dále „navrhovatel“) žalobou směřoval jednak
do rozhodnutí, která v prvním stupni vydala Univerzita Palackého v Olomouci a jednak
Masarykova Univerzita v Brně; městský soud odůvodnil s odkazem na ust. §7 odst. 2 s. ř. s.
ve znění od 1. 1. 2012, že příslušný k přezkoumání rozhodnutí žalovaného jsou Krajský soud
v Brně, resp. Krajský soud v Ostravě.
Usnesením ze dne 7. 1. 2013, čj. 5A 145/2012 - 71 postoupil Městský soud v Praze věc
Krajskému soudu v Ostravě (dále „krajský soud“); usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2013.
Dne 29. 1. 2013 byl krajskému soudu postoupen soudní a správní spis ve věci.
Z předloženého spisu krajského soudu vyplývá, že navrhovatel dne 22. 8. 2013 učinil
podání, v němž doplňuje své žalobní námitky a reaguje na vyjádření žalovaného ze dne
13. 11. 2012.
Dne 10. 1. 2014 podal navrhovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Navrhovatel konstatuje, že řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 2012, není dosud ukončeno ; poukazuje
na to, že krajský soud ve věci nerozhodl, ačkoli mu byla věc postoupena dne 25. 1. 2016 ve stavu,
kdy ji již bylo možné rozhodnout, jelikož má k dispozici veškeré potřebné důkazy, obě strany
se již k věci vyjádřily a souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nic tedy nebrání
tomu, aby bylo rozhodnuto. Navrhovatel má za to, že z průběhu celého řízení jednoznačně
vyplývá, že rozhodnutí ve věci je jediným úkonem, který je v řízení třeba učinit. Přiměřená doba
na rozhodnutí ve věci poté, kdy měl soud k dispozici veškeré podklady a souhlasy účastníků
s rozhodnutím bez jednání, je dle názoru navrhovatele max. 30 dnů. Navrhovatel přitom vychází
z toho, že se jedná o věc skutkově i právně jednoduchou, uvádí, že sám nemá žádný vliv
na předmětný průtah v řízení, neboť průtahy v řízení svou nečinností zavinil výlučně krajský
soud, neboť téměř jeden rok ve věci ničeh o neučinil. Poukazuje dále na to, že rozhodnutí věci
a jeho rychlost je přitom pro něj důležité, jelikož napadené správní rozhodnutí se týká uznání
jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání, bez něho nemůže vykonávat zaměstnání v právním
oboru, kvůli čemuž studoval. Navrhovatel se domnívá, že doba téměř jednoho roku, kdy soud
prozatím nerozhodl ve věci, je vzhledem k míře složitosti věci a jejímu významu pro navrhovatele
doba nepřiměřená, v rozporu se zásadou rychlosti a účinnosti ochrany práv v řízení před soudem.
Z uvedených důvodů navrhovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud určil Krajskému soudu
v Ostravě lhůtu 30 dnů k rozhodnutí, současně požaduje náhradu nákladů řízení.
Dne 23. 1. 2014 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, v němž navrhovatel
prostřednictvím právní zástupkyně sdělil, že neuplatňuje námitku podjatosti vůči rozhodujícím
soudcům; současně v této souvislosti polemizuje s důvody, pro které podjatost nenamítá. Dále
konstatuje, že v předchozích vedených řízeních mu nebyla dána možnost seznámit se s důkazy,
na základě kterých bylo o návrzích rozhodováno (tj. s vyjádřením krajského soudu) a bylo mu
odepřeno právo vyjádřit se k nim. Navrhovatel konečně vyzval Nejvyšší správní soud, aby, tak jak
činil v mnoha jiných věcech, k počtu nevyřízených věcí předcházejících řízení, ve kterém
navrhovatel namítá průtahy, nepřihlížel.
Návrh byl krajským soudem postoupen Nejvyššímu správnímu soudu dne 16. 1. 2014,
současně se k němu vyjádřil soudce zpravodaj Mgr. Jiří Gottwald; uvedl, že věc byla přidělena
senátu 22A, který se jediným senátem vyřizujícím senátní agendu , přitom 4 zde stabilně zařazení
soudci jsou současně členy senátů 22Af, 22Ad a 79A, tzn tvoří jediné soudce vyřizující senátní
agendu A a Af a převážnou část agendy Ad. Uvedení soudci k 1. 10. 2013 a k 1. 1. 2014 převzali
i veškerou dosud nevyřízenou agendu senátů 38Ad a 78Ad, tzn. 76 věcí, z nichž 48 napadlo
v letech 2010-2012. Samotný soudce zpravodaj je dále pro skončení věcí napadlých do 3. 9. 2013
zařazen v senátě 58A, tzn. vykonává též samosoudcovskou agendu správního soudnictví,
současně je též předsedou senátu i v senátech 78A a 78Ad, je členem občanskoprávního
odvolacího senátu 16 Co jako jediného odvolacího pracovněprávního senátu pro obvod celého
býv. Severomoravského kraje (dále zde popisuje pracovní zařazení jednotlivých jeho členů –
soudců KS v Ostravě). Dále uvádí, že v žádném senátu správního úseku není zařazen žádný
justiční čekatel či asistent soudce, pro celý úsek je zařazena jedna vyšší soudní úřednice
vykonávající pouze porozsudkovou agendu. Poukázal na skutečnost, že v senátech správního
soudnictví 22A, 22Ad, 22Af a 79A spolu s věcmi zapsanými do rejstříku 22Ca a s věcmi
převzatými je k dnešnímu dni zapsáno celkem 487 nevyřízených věcí. Uvedl, že v dané agendě
je k 10. 1. 2014 nevyřízeno celkem 263 věcí napadlých dříve než žaloba navrhovatele., přitom
z věcí, které se nevyřizují přednostně dle §56 odst. 1 s. ř. s. nebyla dosud vyřízena žádná
předcházející věc před žalobou navrhovatele. Závěrem poukázal na to, že p ro stávající nepříznivý
stav bylo přijato organizační opatření v senátní agendě (personální posílení), avšak toto opatření
nabylo účinnosti až od 1. 1. 2014, proto se dosud nemohlo výrazně projevit.
Současně k uvedenému vyjádření byl předložen rozvrh práce pro rok 2013 a rok 2014
a výkazy senátů za poslední čtvrtletí.
Pokračování Aprk 5/2014 - 95
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není důvodný.
V řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích Nejvyšší správní soud rozhoduje
o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí- li neodůvodněné průtahy v řízení, usnesením určí
lhůtu, ve které má soud úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout.
Průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému .
vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází
k nečinnosti soudu. Soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, s ohledem na význam
předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup
soudu.
Jakkoli přetíženost soudů, resp. počty nevyřízených věcí nikterak nemohou
ospravedlňovat pomalé vyřizování věcí a vznikající nedůvodné průtahy v řízení, je třeba brát
v potaz, že podle §56 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“), je soud povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly;
to neplatí pouze tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání
a rozhodování věci. Soud tak projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození
od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též
žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo
donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí
o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince,
rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci
svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví- li tak
zvláštní zákon. V případě navrhovatele se však nejedná o věc, která podléhá režimu přednostního
vyřizování podle §56 s. ř. s. Rovněž je třeba uvést, že ani otázka samotné složitosti,
resp. jednoduchosti věci, není relevantní pro určování pořadí, v němž mají být věci vyřizovány.
U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají pod přednostní věci
vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci k soudu došly, které
odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou či méně složitou.
Nejvyšší správní nemůže přisvědčit navrhovateli stran námitky zásadního významu, který
z hlediska nemožnosti výkonu právnického povolání věci přikládá. V případě pracovněprávních
sporů je to až soudní rozhodnutí, které je prvním aktem veřejné moci, který řeší danou otázku.
Do doby jeho vydání jsou strany sporu v nejistotě ohledně uspořádání vztahů a není zřejmé, jak
mají uzpůsobit své jednání. V nynější věci existuje závazné rozhodnutí žalovaného, které
autoritativně řeší otázku, jíž se soudní řízení dotýká. Míra nejistoty je tak menší, což se projevuje
i v hodnocení významu věci pro navrhovatele. Předmět řízení Nejvyšší správní soud tak
ve vztahu ke stěžovateli vnímá jako důležitý, nicméně nedosahující privilegované důležitosti.
Vzhledem k tomu, že význam předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci nejsou exaktně
samostatně měřitelná kritéria, poměřuje je zdejší soud přímo s délkou řízení u soudu, u něhož
jsou namítány průtahy, tedy u Krajského soudu v Ostravě.
S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že vyhovění tomuto
návrhu by ve svém důsledku znevýhodňovalo ty účastníky, jejichž žaloby napadly dříve než
žaloba navrhovatele.
Nad rámec odůvodnění výše je třeba konstatovat, že ve vztahu ke Krajskému soudu
v Ostravě je zcela bez významu, že žaloba byla podána již 16. 8. 2012, nadto u místně
nepříslušného soudu. Celkovou dobu řízení, v němž navrhovatel požaduje rozhodnout o věci,
která má pro něj, jak uvádí, zásadní význam, ovlivnil totiž navrhovatel sám nekvalifikovaným
podáním, resp. podáním u místně nepříslušného soudu.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvodnou námitku navrhovatele uplatněnou
v doplněném podání stran neumožnění vyjádření se k „důkazům“, na základě kterých soud
v řízení dle §174a zákona o soudech a soudcích rozhodoval.
Podle ust. §174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích soud, vůči němuž jsou namí tány
průtahy v řízení, postoupí do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrh na určení lhůty se svým
vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout. Podle odst 5 cit. ustanovení je účastníkem
řízení navrhovatel.
Z uvedeného se podává jednak, že vyjádření není důkazem předloženým účastníkem
řízení (tedy „druhou stranou sporu“), o kterém by bylo třeba vést „dokazování“, tzn. k němuž
by se měl navrhovatel zákonné právo vyjadřovat; nadto krajský soud není ani účastníkem řízení.
Vyjádření soudu obsahuje vždy subjektivní či objektivní odůvodnění postupu krajského soudu
v té které věci a zpravidla též odůvodnění, pro které se krajský soud domnívá, že v řízení průtahy
nejsou dány, resp. odůvodňuje proč věc není dosud vyřízena a co jejímu vyřízení brání. Nicméně
Nejvyšší správní soud tyto jeho úvahy pouze bere na vědomí a zpravidla mají odraz
i v odůvodnění rozhodnutí. Nicméně v žádném případě Nejvyšší správní soud v řízení o návrhu
dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích nevychází z vyjádření krajského soudu jakožto
z důkazu, jak se navrhovatel mylně domnívá. Důkazem v řízení je zásadně spis krajského soudu,
o jehož obsahu je navrhovatel zpraven s ohledem na to, že je účastníkem řízení před soudem,
proti němuž návrh směřuje, pouze z něho Nejvyšší správní soud ověřuje, zda skutečnosti tvrzené
navrhovatelem se zakládají na pravdě a zda mají oporu ve spise, tedy, kdy věc soudu napadla, jaké
úkony soud provedl či nikoli, atd., resp., zda soud ve věci koná či nekoná. Důvody, pro které
krajský soud nekoná, byť případně ve svém vyjádření svůj postup ospravedlňuje různými
skutečnostmi, jsou přitom pro závěr o existenci či neexistenci nedůvodného průtahu zcela
irelevantní. Ve věci je rozhodné pouze to, zda objektivně v řízení průtahy existují či nikoli. Tato
úvaha přísluší pouze senátu., který ve věci návrhu rozhoduje, na tom ničeho nemůže změnit ani
případná polemika či vyjádření navrhovatele ke stanovisku krajského soudu, které je pouze
odůvodněním vlastního postupu, nikoli však důkazem, o které by bylo třeba vést „dokazo vání.“
K námitce navrhovatele viz výše tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že vyjádření
soudu dle §174a odst. 3, věty první, zákona o soudech a soudcích je třeba odlišovat od vyjádření
jiných účastníků řízení ve smyslu §114a odst. 2 písm. a) zákona č . 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) . Skrze zmíněné vyjádření dle
§114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ostatní účastníci v řízení vyjadřují své procesní zájmy, které mohou
být diametrálně odlišné od zájmů žalobce, a mohou zde předkládat návrhy. Vzhledem k rovnosti
účastníků v řízení k takovým vyjádření musí bezpodmínečně rozhodující soud přihlížet
a vypořádat se s nimi. Skrze vyjádření dle §174a odst. 3, věty první, zákona o soudech a soudcích
však nemůže být vyjádřen zájem jiného účastníka řízení, již z toho důvodu, že soud, proti němuž
jsou průtahy namítány, není účastníkem řízení (§174a odst. 5, věta první, zákona o soudech
a soudcích) a nemohou zde být činěny ani žádné procesní návrhy. S ohledem na to, že soud není
účastníkem řízení, nemusí se zdejší soud výslovně vypořádat se skutečnostmi ve vyjádření
uvedenými, které se ostatně pravidelně omezují na popis jednotlivých úkonů v řízení učiněných,
při jejich hodnocení se však nevychází z vyjádření soudu, ale z předloženého spisu, který
je v daném ohledu rozhodný. S ohledem na velmi limitovaný význam vyjádření soudu, proti
Pokračování Aprk 5/2014 - 96
němuž jsou průtahy namítány, není třeba takové vyjádření navrhovateli zasílat. Rozhodný je totiž
předložený spis, nikoli vyjádření soudu. Tím, že navrhovateli takové vyjádření nebylo zasláno, tak
nemohla být zasažena jeho procesní práva, jelikož o rozhodném podkladu pro rozhodnutí
o návrhu na určení lhůty k provedením procesního úkonu, kterým je předložený soudní spis,
je navrhovatel obeznámen z řízení před Krajským soudem v Ostravě a navíc navrhovateli
v daném ohledu nic nebrání, aby do spisu krajského soudu či spisu Nejvyššího správního soudu
nahlédl.
Nejvyšší správní soud dospěl v dané věci k závěru, že jakkoli lze označit lhůtu, v níž
krajský soud dosud nerozhodl, za blížící se lhůtě hraniční, neshledal Nejvyšší správní soud
re praesento důvod pro postup dle ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb. Zároveň však považuje
za nutné konstatovat, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu dle §174a zákona o soudech
a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců krajského soudu
a jeho personální či materiální vybavení, a k uvedenému přihlížet při svý ch úvahách
o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých
věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není bezdůvodně ve věci nečinný. Pomalé
vyřizování věcí zásadně nelze skutečnostmi, na které podrobně poukazoval ve vyjádření krajský
soud, ospravedlňovat.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů návrh podle §174a odst. 7
zákona o soudech a soudcích zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je -li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto soud rozhodl tak, že navrhovatel nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu