ECLI:CZ:NSS:2016:KOMP.1.2016:64
sp. zn. Komp 1/2016 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera, JUDr. Tomáše Foltase, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Filipa
Dienstbiera, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové, v právní věci žalobce: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti: AUTO-EXTRA, spol. s r. o., se sídlem
Malšovice 7, o kompetenční žalobě podle §97 a násl. s. ř. s., ve věci žádosti o náhradu škody,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce se domáhal žalobou podanou podle §97 a násl. s. ř. s. u Nejvyššího správního
soudu rozhodnutí kompetenčního sporu, který vznikl mezi ním a žalovaným o příslušnost
k posouzení návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne 6. 8. 2015 ve věci přiznání náhrady škody
z nesprávného úředního postupu Policie ČR. Policie ČR se měla nesprávného postupu dopustit
dne 1. 8. 2015, kdy po ukončení silniční kontroly osobního automobilu, jehož vlastníkem
je osoba zúčastněná na řízení, neupozornila řidiče, že v jízdní dráze je položen ve složeném stavu
zastavovací pás, ani tento zastavovací pás zřetelně neoznačila. Vozidlo osoby zúčastněné
na řízení přes něj přejelo levými koly, čímž došlo k poškození pneumatik vozidla. Podáním
ze dne 6. 8. 2015 osoba zúčastněná na řízení požádala u Krajského ředitelství policie Libereckého
kraje o náhradu škody ve výši 12 891 Kč.
2. Dne 2. 2. 2016 žalovaný postoupil předmětnou žádost žalobci s odůvodněním, že není
věcně příslušným úřadem podle §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“). Žalobce nesouhlasil s postoupením věci
a dne 5. 2. 2016 vrátil věc žalovanému. Ani žalovaný nesouhlasil s postupem žalobce a opět mu
věc postoupil dne 10. 3. 2016.
3. Žalobce byl nadále přesvědčen, že není příslušný k posouzení žádosti osoby zúčastněné
na řízení. Nedostatek své příslušnosti dovodil ze zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „kompetenční zákon“),
a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu). Podle uvedených předpisů žalobce je ústředním orgánem
státní správy ve věcech dopravy a provozu na pozemních komunikacích, ale působnost ve věcech
dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích je svěřena žalovanému
[§12 odst. 1 písm. a) kompetenčního zákona]. Policie ČR se měla dopustit nesprávného úředního
postupu právě při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.
II.
4. Podle žalovaného se nejedná o kompetenční spor podle §97 a násl. s. ř. s. Předběžné
projednání nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného
úředního postupu u příslušného orgánu státní správy má neformální povahu, nejsou
pro něj stanovena žádná procesní pravidla, nevede se správní řízení a nevydává se žádné
rozhodnutí. Příslušný ústřední orgán žádosti vyhoví a náhradu škody zaplatí, nebo vyrozumí
žadatele, že tak neučiní. Pokud poškozenému nesdělí odmítavé stanovisko do 6 měsíců, může
se poškozený obrátit na soud.
5. Pro případ, že by soud žalobu neodmítl, žalovaný setrval na stanovisku, že věcně
příslušným ústředním orgánem státu je v posuzované věci žalobce. Nesprávného úředního
postupu se měla dopustit hlídka policie při silniční kontrole, při které policisté postupovali podle
zákona o silničním provozu. Uvedený zákon je speciálním zákonem vůči kompetenčnímu zákonu
a v §124 odst. 1 stanoví, že žalobce je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu
na pozemních komunikacích. Žalobce je proto podle §6 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona
o odpovědnosti za škodu příslušný k projednání nároku poškozeného.
6. Žalovaný poukázal na předchozí dlouhodobou praxi žalobce, který přijímal a řešil
obdobné postoupené žádosti podle zákona o odpovědnosti za škodu mající vztah k silničnímu
zákonu. Ke změně ustálené praxe došlo až na konci roku 2015, kdy žalobce začal žádosti vracet
žalovanému s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015,
čj. 16 Co 255/2015 – 57, který dovodil věcnou příslušnost žalovaného. Právní názor vyjádřený
v citovaném rozsudku je ale nesprávný a ojedinělý. Jiné senáty městského soudu posuzují
skutkově obdobné nároky odlišně, ve shodě s názorem žalovaného (viz např. rozsudek
městského soudu ze dne 20. 1. 2016, čj. 28 Co 3/2016 – 25).
III.
7. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.
IV.
8. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda se v posuzované věci jedná
o žalobcem tvrzený kompetenční spor ve smyslu §97 s. ř. s.
9. Žalobce se domáhal, aby soud rozhodl tvrzený záporný kompetenční spor ve smyslu §97
odst. 3 s. ř. s., který měl vzniknout mezi ním a žalovaným ve věci žádosti o náhradu škody
vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Policie ČR. Podle citovaného ustanovení
se záporným kompetenčním sporem rozumí „spor, ve kterém správní orgány popírají svou pravomoc vydat
rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem“. Jedním
ze základních předpokladů je tedy skutečnost, že spor se týká pravomoci vydat rozhodnutí
(viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2006, čj. Komp 3/2004 – 40, č. 1428/2008 Sb. NSS).
10. Mezi žalobcem a žalovaným je sporné, který z nich je v nyní posuzované věci
příslušným úřadem k projednání nároku podle §14 zákona o odpovědnosti za škodu. Uvedený
zákon nepředpokládá vedení řízení, jehož výsledkem by bylo vydání rozhodnutí,
neupřesňuje žádná procesní pravidla, ani subsidiárně neodkazuje na jiný procesní předpis.
Jedná se pouze o předběžné projednání nároku na náhradu škody, které má neformální
povahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010,
nebo Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, komentář k §14).
11. I přes specifika takovéhoto právního vztahu se stále jedná o soukromoprávní vztah
odpovědnosti za škodu. Příslušný správní úřad tu jedná jménem státu (§6 odst. 1 zákona
o odpovědnosti za škodu), a je to stát, kdo je účastníkem takového vztahu. O výkon veřejné moci
(vrchnostenské veřejné správy) tu nejde. Nejde tu – ani jít nemůže – o spor o pravomoc vydat
rozhodnutí ve smyslu §97 s. ř. s., a proto nemůže jít ani o konflikt kompetencí, o němž
rozhodnout by náleželo do pravomoci Nejvyššího správního soudu.
12. Výsledkem projednání nároku podle §14 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu
je sdělení, že nárok bude (nebo nebude) zcela nebo zčásti uspokojen. Pokud příslušný úřad
nesdělí poškozenému své odmítavé stanovisko do šesti měsíců, může se poškozený obrátit přímo
na soud v občanskoprávním řízení (§15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu). Možnost
podání žaloby má také poškozený, kterému úřad sdělil negativního stanovisko ve lhůtě kratší
než šest měsíců (viz rozsudek ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, ve kterém Nejvyšší
soud uzavřel: „Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku,
postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl. […] V případě negativního stanoviska příslušného
úřadu je účel §14 odst. 3 [zákona o odpovědnosti za škodu] vyčerpán a není důvodu vyčkávat s uplatněním
nároku u soudu. Ustanovení §15 odst. 2 [zákona o odpovědnosti za škodu] nebrání poškozenému
v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne
šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s §14 odst. 1 a 3 [zákona o odpovědnosti za škodu] uplatnil
u příslušného úřadu.“).
13. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že projednání nároku podle §14 zákona
o odpovědnosti za škodu není řízením, jehož výsledkem by bylo vydání správního rozhodnutí,
není tedy splněna jedna z nezbytných podmínek pro projednání žaloby v rámci řízení
podle §97 s. ř. s.
14. Pro úplnost soud doplňuje, že osoba zúčastněná na řízení se neocitá v situaci,
kdy by v důsledku sporu mezi žalobcem a žalovaným neexistoval žádný orgán, který by byl
ochoten projednat její nárok na náhradu škody. S ohledem na skutečnost, že žalobce ani žalovaný
nesdělil své stanovisko k nároku uplatněnému dne 6. 8. 2015 ve lhůtě šesti měsíců, může
se osoba zúčastněná na řízení obrátit na soud v občanskoprávním řízení.
15. Nejvyšší správní soud proto žalobu odmítl pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §99 písm. a) s. ř. s.
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §101 s. ř. s., podle kterého žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě.
17. Ustanovení soudního řádu správního upravující kompetenční žaloby neobsahují
zvláštní úpravu náhrady nákladů osob zúčastněných na řízení, použije se proto §60 odst. 5 s. ř. s.
(viz rozsudek ze dne 21. 10. 2015, čj. Komp 1/2014 – 47). Osoba zúčastněná na řízení má podle
§60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem. V tomto řízení osobě zúčastněné nebyla uložena žádná povinnost
a soud neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, proto rozhodl, že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu