ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.107.2005
sp. zn. Konf 107/2005-4
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 10 na rozhodnutí sporu
o pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce P. t.,
spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs.
legií 172/I, a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze, Antonína
Čermáka 2a, a 2) P., spol. s r. o., o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných
známek, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 132/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 10. 7. 2000, sp. zn. O 1-80797-93, ve věci
výmazu ochranné známky ve znění „P.“ z rejstříku ochranných známek, je
soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2003, čj. 7 A
160/2000-23, se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 9. 9. 2005 byl zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů doručen návrh Obvodního soudu pro Prahu 10 na zahájení řízení o kompetenčním
sporu, který vznikl mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem ve věci výmazu
ochranné známky „P.“.
Z předložených spisů vyplynuly tyto podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. O-80797, zamítl Úřad průmyslového
vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) žalobcův návrh na výmaz ochranné známky ve
znění „P.“, jejímž majitelem je druhý žalovaný, z rejstříku ochranných známek. Žalobce
napadl toto rozhodnutí rozkladem u předsedy Úřadu; ten však rozklad zamítl svým
rozhodnutím ve výroku označeným.
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy Úřadu dne 11. 9. 2000 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř., ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 160/2000. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak – již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 10. 6. 2003, čj. 7 A 160/2000-23,
žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto
rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od
právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu
(ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu (obvodnímu)
soudu.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal dne 6. 8. 2003 u Obvodního soudu pro
Prahu 10, kde je věc vedena pod sp. zn. 26 C 132/2003, žalobu, kterou se domáhal toho,
aby ochranná známka „P.“ byla vymazána z rejstříku ochranných známek. Podáním ze
dne 9. 10. 2003 pak žalobce navrhl, aby věc byla předložena zvláštnímu senátu
k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu, který by ve věci měl rozhodnout. I prvý
žalovaný se k výzvě soudu vyjádřil tak, že rozhodnutí o výmazu ochranné známky z
rejstříku ochranných známek je rozhodnutím ve věci veřejnoprávní, a ztotožnil se
s žalobcovým návrhem na předložení věci zvláštnímu senátu.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté podal zvláštnímu senátu dne 9. 9. 2005 v úvodu
zmíněný návrh; domnívá se totiž, že rozhodnutím o návrhu na výmaz ochranné známky
se upravují vztahy mezi navrhovatelem a Úřadem, a výmaz tedy není soukromoprávní
věcí. Navrhl proto, aby zvláštní senát vyslovil, že soudem příslušným k rozhodnutí ve věci
je soud ve správním soudnictví, a aby zároveň zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 6. 2003.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve
správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (nebo – při výmazu ochranné známky – majitelem zaměnitelné ochranné
známky, případně navrhovatelem výmazu) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem
mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že těžiště právní ochrany na označení (která je
předmětem známkového práva) spočívá tradičně v právu soukromém: právní prostředky
ochrany bývají obvykle upraveny přímo v průmyslověprávních předpisech, a pokud tomu
tak není, přichází v úvahu obecné prostředky soukromoprávní povahy. Toto tvrzení jistě
nelze zcela zavrhnout; soud zde však vychází z neúplného axiomu. To, že i v soukromém
právu existují prostředky ochrany práva na označení, není nijak v rozporu se skutečností,
že rozhodování o výmazu známky – jakožto projev výkonu státní správy v oblasti
průmyslového vlastnictví – je naopak předmětem vztahu veřejnoprávního mezi majitelem
zapsané známky (případně navrhovatelem výmazu) a Úřadem.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (nebo tím, kdo má známku zapsánu, resp. tím, kdo navrhuje její
výmaz), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení
otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má nebo nemá
vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout
(výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec
vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto
nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom
nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé
soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (či výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí; není rozhodné, že
registrací (či výmazem) a v návaznosti na ně vznikají nebo zanikají soukromoprávní
nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel, navrhovatel výmazu)
v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To
může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat
jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by soud takovou povinnost uložil Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu ve věci výmazu
ochranné známky z rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu v rozsahu, ve kterém odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu