ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.14.2015:14
sp. zn. Konf 14/2015 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219,
Praha 9 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Teplicích, a dalších účastníků
sporu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 109 EC 407/2011, o 55 327 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně ČEZ ICT Services, a. s., IČ 26470411, se sídlem Duhová 1531/3,
Praha 4, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem 28. října 438/219,
Ostrava - Mariánské Hory, a žalovaný M. R.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 55 327 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 109 EC 407/2011, je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 3. 2013, čj. 109 EC 407/201 - 56,
se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 8. 4. 2015 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Okresním soudem v Teplicích o zaplacení částky
55 327 Kč s příslušenstvím, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 109 EC 407/2011.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně (ČEZ ICT Services, a. s., resp. ČEZnet, a. s.) uzavřela se žalovaným „Smlouvu
o poskytování komunikačních služeb v mobilních sítích“, na jejímž základě byla služba pro žalovaného
jako účastníka aktivována dne 13. 8. 2008 (dále též jen „smlouva I“). Dále se žalovaným uzavřela
dne 24. 6. 2009 „Smlouvu o zprostředkování poskytování služeb elektronických komunikací v mobilních sítích
společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.“ (dále též jen „smlouva II“). Předmětem smlouvy II
byl závazek žalobkyně zprostředkovat žalovanému (zaměstnanci společnosti Skupiny ČEZ)
poskytování služeb elektronických komunikací v mobilních sítích společnosti Telefónica O2
Czech Republic, a. s. Ve smlouvě II se žalovaný zavázal za poskytování služeb platit měsíčně
žalobkyni cenu, která je složena ze tří položek, a to z měsíční ceny za splátku mobilního telefonu,
z přefakturace měsíčních poplatků za službu operátora Telefónica O2 Czech Republic (nyní O2
Czech Republic a. s.), které za zaměstnance hradí operátorovi zprostředkovatel, a z ceny
za ostatní služby poskytované zprostředkovatelem. Protože žalovaný žalobkyni za služby
jí poskytnuté na základě smluv I a II v rozhodném období od 1. 8. 2008 do 31. 3. 2010 neuhradil
vyúčtování fakturami v částce o celkové výši 55 327 Kč do data splatnosti, a to ani na základě
výzev žalobkyně, žalobkyně žalovanému smluvní vztah vypověděla. Návrhem na vydání
platebního rozkazu ze dne 9. 5. 2011 se u Okresního soudu v Teplicích domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 55 327 Kč s příslušenstvím a přiznal jí náhradu
nákladů soudního řízení.
Okresní soud v Teplicích elektronickým platebním rozkazem ze dne 4. 8. 2011,
čj. 109 EC 407/2011 – 41, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 55 327 Kč s přísl.,
nebo aby podal proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor. Jelikož se platební rozkaz
nepodařilo žalovanému doručit, Okresní soud v Teplicích jej usnesením ze dne 10. 2. 2012,
čj. 109 407/2011 – 52, zrušil s tím, že po právní moci usnesení bude věc projednána
ve sporném řízení. Následně Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 19. 3. 2013,
čj. 109 EC 407/2011 - 56, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu; zároveň rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního
poplatku žalobkyni. V odůvodnění usnesení uvedl, že podle ustanovení §129 odst. 1 zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o elektronických komunikacích), rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností
uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle §64 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích účastník, popř. uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací
je povinen uhradit za poskytnutou službu ceny ve výši platné v době poskytnutí této služby,
přičemž účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné
služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, a uživatelem každý,
kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací [§2 písm. a), b)
citovaného zákona]. Soud, vycházeje z citovaného ustanovení zákona o elektronických
komunikacích a z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
dospěl k závěru, že pravomoc rozhodnout v předmětném sporu o zaplacení ceny za poskytované
služby nemá soud, ale Český telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad poté podal zvláštnímu senátu návrh k rozhodnutí
kompetenčního sporu. Navrhovatel po konstataci obsahu spisového materiálu, relevantních
ustanovení zákona o elektronických komunikacích a předchozích rozhodnutí zvláštního senátu
namítl absenci osobního vymezení sporu. Ze smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami dne
24. 6. 2009 vyplývá, že k poskytování služeb docházelo v síti společnosti Telefónica O2 Czech
republic, a. s., tedy zřejmě skutečného poskytovatele služeb elektronických komunikací,
a že žalobkyně v tomto vztahu figuruje jako zprostředkovatel poskytování služeb mezi
společností Telefónica O2 Czech republic, a. s., a žalovaným. Žalobkyně proto není v tomto
smluvním vztahu osobou vykonávající komunikační činnost, mj. i proto, že se sama ve smlouvě
označuje jako zprostředkovatel služeb, nikoliv jako jejich poskytovatel. Dále rovněž
zrekapituloval předchozí rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 66/2012 - 14 a Konf 3/2013 - 12
vydaná v obdobných věcech, kde žalobce žalovanému rovněž pouze umožnil využití služeb
skutečného poskytovatele služeb elektronických komunikací. Navrhovatel nezpochybnil,
že služby, jejichž zaplacení se žalobkyně na žalovaném domáhá, konkrétně např. hlasové a datové
služby, jsou službami elektronických komunikací ve smyslu zákonné definice podle §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích. Současně však poukázal na to, že př edmětem žaloby
je spor vyplývající ze soukromoprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným,
k jehož rozhodování je dána pravomoc soudu. Navrhovatel uzavřel, že pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu je dána pouze v případě sporů o otázkách souvisejících se samotným
poskytováním služeb elektronických komunikací, eventuelně o ujednáních na ně úzce
navazujících; nárok z titulu přefakturace měsíčních poplatků za službu od operátora přitom
takovým ujednáním není. Český telekomunikační úřad proto není příslušným orgánem
k rozhodnutí daného sporu, neboť žalobkyně není v tomto případě osobou vykonávající
komunikační činnost ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. K rozhodování sporu
má podle navrhovatele pravomoc Okresní soud v Teplicích.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., je pozitivním kompetenčním sporem spor,
ve kterém si jedna ze stran - zde orgán moci výkonné a obecný soud [srov. §1 odst. 1 písm. a)
cit. zákona] - osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených
účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí. Negativním
kompetenčním sporem je spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků.
V dané věci popřel svou pravomoc Okresní soud v Teplicích, ovšem rovněž navrhovatel
po postoupení věci svou pravomoc popírá. Jedná se proto o negativní kompetenční spor,
k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Pravomoc navrhovatele rozhodovat spory o povinnostech plynoucích ze zákona
o elektronických komunikacích (srov. §129 odst. 1 zákona) je výjimkou z pravomoci obecných
soudů rozhodovat spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov. §7 odst. 1 občanského
soudního řádu).
Zvláštní senát ve své předchozí rozhodovací činnosti vyslovil, že pravomoc navrhovatele
rozhodovat účastnické spory podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
je založena naplněním osobního a věcného předpokladu (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne
14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 - 12, www.nssoud.cz).
Osobní předpoklad založení pravomoci navrhovatele se naplní tehdy, vznikne-li spor
mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích
(zajišťování sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických komunikací,
provozování přístrojů), a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích rozumí
služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb
v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou
služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo
vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela
nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.
Věcný předpoklad pravomoci navrhovatele rozhodovat účastnické spory vznikne tehdy,
týká-li se spor povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho
základě; povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu je základní povinností účastníka,
resp. uživatele veřejně dostupné služby, dle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Zvláštní senát opakovaně rozhodoval o pravomoci v kompetenčních sporech,
v nichž se žalobce (dle obsahu spisu osoba odlišná od osoby poskytovatele služeb elektronických
komunikací) domáhal na povinné osobě plnění za služby elektronických komunikací.
Zvláštní senát přitom rozlišil situace, kdy nárok na plnění žalovanou osobou (zaplatit
cenu podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích) originárně vznikl osobě
vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích jakožto
poskytovateli služeb elektronických komunikací a na žalobce (osobu odlišnou) přešel teprve
smluvním postoupením pohledávky (cessio voluntaria); v těchto případech zvláštní senát rozhodl
o pravomoci navrhovatele (Český telekomunikační úřad) s tím, že postoupením pohledávky se její
charakter nemění, neboť se nejedná o zánik dosavadního a vznik nového závazkového vztahu,
ale o změnu závazku v jeho subjektu, přičemž rozhodující je splnění podmínek pravomoci
navrhovatele v okamžiku vzniku tohoto závazku (srov. též usnesení zvláštního senátu ze dne
14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009 - 12, www.nssoud.cz).
Oproti tomu rozhodl zvláštní senát o pravomoci soudu, pokud žalobce na základě
smluvního vztahu pouze umožnil žalovanému využít služeb elektronických komunikací
poskytnutých osobou vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických
komunikacích, např. z důvodu sjednání výhodnější ceny za tyto služby mezi žalobcem
a poskytovatelem služby (srov. např. usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 12. 2010,
čj. Konf 59/2010 - 12, nebo ze dne 30. 3. 2011, čj. Konf 71/2010 - 12, www.nssoud.cz).
Zvláštní senát se v právě rozhodované věci nejprve zabýval tím, zda byl naplněn osobní
předpoklad podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Zkoumal proto, zda byla
žalobkyně ve vztahu k žalovanému poskytovatelem služby elektronických komunikací – a tedy
osobou vykonávající komunikační činnost ve smyslu zákona o elektronických komunikacích.
Z předloženého soudního spisu zvláštní senát zjistil, že smluvní vztah žalobkyně (jejího
právního předchůdce) a žalovaného založila smlouva č. 68419957 o zprostředkování poskytování
služeb elektronických komunikací v mobilních sítích společnosti Telefónica O2 Czech Republic,
a. s. ze dne 24. 6. 2009 (smlouva II). Předmětem smlouvy byl závazek zprostředkovatele
(žalobkyně) zprostředkovat poskytování služeb elektronických komunikací v mobilních sítích
společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Za poskytování těchto služeb se zaměstnanec
(žalovaný) zavázal platit zprostředkovateli (žalobkyni) měsíční cenu, která sestávala z měsíční
ceny za splátku mobilního telefonu, z přefakturace měsíčních poplatků za služby elektronických
komunikací od operátora Telefónica O2 Czech Republic, a. s., které za zaměstnance hradil
operátorovi zprostředkovatel, a z ceny za ostatní služby poskytované zprostředkovatelem
(srov. článek II. bod 1. smlouvy). Měsíční cenu za služby elektronických komunikací v mobilních
sítích poskytnuté žalovanému stanovila žalobkyně ve formě fakturace na její účet (srov. článek II.
bod 3. smlouvy).
Pokud jde o povahu poskytované služby, tedy, zda tato služba, kterou žalobkyně poskytla
žalovanému, je službou elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, ze smlouvy plyne, že žalovaný zplnomocnil žalobkyni ke všem
úkonům souvisejícím s touto smlouvu a se Smlouvou o poskytování služeb elektronických
komunikací, kterou uzavřela žalobkyně se společností Telefónica O2 Czech Republic, a. s. svým
jménem, na účet žalovaného. Žalovaný výslovně souhlasil s tím, že pouze žalobkyně
je v postavení účastníka vůči společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (srov. článek I.
bod 2. smlouvy). Pokud by žalovaný byl povinen plnit na účet komunikační společnosti
Telefónica O2 Czech Republic, a. s.), byť prostřednictvím žalobkyně, musel by předně mezi
žalovaným a touto společností existovat právní vztah. Zvláštnímu senátu však existence takového
právního vztahu z předloženého spisu, jak je výše pojednáno, nevyplynula.
Zvláštní senát proto při řešení kompetenčního sporu posuzoval pouze právní vztah mezi
žalobkyní a žalovaným. Ačkoliv je tento právní vztah podmíněn nezávisle existujícím smluvním
vztahem mezi žalobkyní a operátorem, není žalobkyně v nyní posuzované věci osobou aktivně
poskytující sjednané služby elektronických komunikací, neboť ona sama tyto služby žalovanému
neposkytuje, nýbrž jejich poskytnutí zajišťuje (zprostředkovává). Pokud by byl smluvní vztah
žalobkyně se společností Telefónica Czech Republic, a. s. ukončen, žalobkyně nebude schopna
za nezměněných okolností služby elektronických komunikací žalovanému dále poskytovat
či přenechávat k užívání.
V posuzovaném případě tedy žalobkyně není osobou vykonávající komunikační činnost
ve smyslu §7 zákona o elektronických komunikacích, neboť žalovanému služby elektronických
komunikací sama aktivně neposkytovala, ale pouze mu prodávala (přefakturovávala) služby,
které fakticky poskytovala společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (operátor).
V posuzovaném případě se proto nejednalo o poskytování služeb elektronických komunikací,
nýbrž o určitý typ tzv. dealerské smlouvy [uvedený smluvní typ není v českém právním řádu
výslovně upraven, ale v praxi se uzavírají tzv. dealerské smlouvy jako smlouvy nepojmenované
(inominátní). Předmětem dealerských smluv je závazek dealera zařídit za úplatu určitou obchodní
záležitost (zde: poskytnout možnost využívat služby elektronických komunikací),
přičemž vystupuje vlastním jménem a jedná na svůj účet (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa,
M. a kolektiv. Obchodní zákoník. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1148)]. Spor mezi
žalobkyní a žalovaným tedy není sporem o zaplacení ceny za poskytnutou službu elektronických
komunikací ve smyslu §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, nýbrž sporem
vzniklým na základě soukromoprávního závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
V takovém případě není splněna podmínka osobnostního ani věcného vymezení sporu podle
§129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť žalobkyně v tomto případě není
poskytovatelem služeb elektronických komunikací a spor se netýká povinností uložených
na základě zákona o elektronických komunikacích (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne
13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010 - 9).
Zvláštní senát se pro úplnost dále zabýval tím, zda nebyla ve věci založena rozhodovací
pravomoc navrhovatele podle §129 odst. 1 věta druhá zákona o elektronických komunikacích,
který stanoví, že „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační
činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku“. O takovou situaci se v projednávané věci
v souvislosti se žalobkyní poskytnutými službami nejedná. Smyslem citovaného ustanovení
je zachování pravomoci navrhovatele k rozhodování sporů i tehdy, došlo-li ke změně subjektů
závazkového vztahu, aniž by se změnil jeho obsah. Vzhledem k tomu, že z již výše vyložených
důvodů mezi společností Telefónica Czech Republic, a. s. a žalovaným žádný právní vztah
nevznikl, nejsou ve věci naplněny podmínky ani pro aplikaci §129 odst. 1 věty druhé zákona
o elektronických komunikacích.
Z uvedených důvodů zvláštní senát podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. vyslovil,
že věc, týkající se zaplacení částky 55 327 Kč s příslušenstvím za přefakturaci měsíčních poplatků
za službu od operátora, projedná a rozhodne soud.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. současně s rozhodnutím sporu
zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci
rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené
v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení
Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 3. 2013, čj. 109 EC 407/2011 - 56.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního] i soudy. Dále bude
tedy Okresní soud v Teplicích pokračovat v řízení o podané žalobě ze dne 9. 5. 2011.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu