ECLI:CZ:NSS:2006:KONF.19.2005
sp. zn. Konf 19/2005-5
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci JUDr.
Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Marie
Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi
Obvodním soudem pro Prahu 6 a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce: Mgr. Ing. M.
N., a žalovaného: M. A., ve věci žaloby výmazu slovní ochranné známky, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 177/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. O-65486, ve věci výmazu
slovní ochranné známky „M.“ zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud
ve správním soudnictví.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 Ca 150/2003-
7, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
dne 7. 4. 2005 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 6 a požádal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č.
131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu „kompetenční
spor“) mezi Městským soudem v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci tohoto
soudu zapsané pod sp. zn. 33 C 177/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Úřad průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) dne 19. 9. 2001 vydal
rozhodnutí podle §25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, o
výmazu slovní ochranné známky „M.“. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o
něm rozhodl předseda Úřadu dne 16. 9. 2002, sp. zn. O-65486, tak, že se rozklad zamítá a
napadené rozhodnutí o výmazu výše uvedené ochranné známky se potvrzuje. Zároveň
rozhodl, že složená kauce ve výši 2500 Kč se nevrací.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení tohoto
rozhodnutí předsedy Úřadu. Usnesením Nejvyššího správního soudu (který se stal příslušným
po 1. 1. 2003) ze dne 27. 5. 2003, čj. 5 A 151/2002-9, byla žaloba odmítnuta.
Žalobce napadl rozhodnutí předsedy Úřadu opětovně žalobou ve správním soudnictví (§
65 a násl. s. ř. s.) u Městského soudu v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 5 Ca
150/2003. Městský soud v Praze o správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne ze
dne 17. 9. 2003, čj. 5 Ca 150/2003-7, ji odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
Poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v
téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1.
2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu
zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl
zamítnut návrh na výmaz ochranné známky M. z rejstříku ochranných známek. Obvodní
soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh. Popřel svoji
příslušnost a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví, o níž náleží rozhodovat
správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána zákonnost rozhodnutí správního
orgánu. Dovozoval, že v zápisném řízení, popř. v řízení o výmazu, Úřad zkoumá
veřejnoprávní podmínky a nerozhoduje o soukromém právu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen, obrátit
na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat v kontradiktorním
sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li správní orgán věc veřejného
práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí soudům činným ve správním
soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení
působnosti soudů správních a soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce
právního dualismu zvláštní senát zaujal v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5
(publikováno pod č. 276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách zvláštní senát pro
stručnost odkázal na uvedené usnesení a rovnou přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí
o výmazu ochranné známky.
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že
někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se
ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tímto zájmem je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se může uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí nejen ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem
(při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem
mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah občanskoprávní
(§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování
mezi úřadem a stranou nevznikají.
Městský soud v Praze souhlasí s právním hodnocením věci tak, jak je provedl Nejvyšší
správní soud, který tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba považovat za
řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že subjektem známkového
práva mohou být osoby právnické a fyzické a těžiště právní ochrany na označení spočívá
tradičně v právu soukromém; právní prostředky ochrany označení jsou pak upraveny nejen
v průmyslově právních normách, ale i v obecných ustanoveních občanského práva. Taková
argumentace v této věci však není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se však neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím,
kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o registraci
(výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem
stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná
známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik
(registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli
při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných
nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a
registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby
vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba,
se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu
nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou
kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci správní řízení (a
později i řízení před soudem) iniciovaly osoby třetí. Podstatou věci je námitka, že nemělo být
uděleno veřejné subjektivní právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání např. jiné
veřejné subjektivní právo dříve vzniklé (registrace dřívější známky jednoho z navrhovatelů
výmazu) nebo rozpor s veřejným pořádkem či dobrými mravy. To, že se celá věc navenek
představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě
z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu
legitimovaným subjektem, který tvrdí, že úřad neměl pozdější známku registrovat, neboť
tomu brání lepší veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u
námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví nebo
stavět má, není k tomu územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově
spor mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému
stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Často užívaný argument, že práva k nehmotným statkům jsou způsobilá být předmětem
soukromoprávních vztahů a do těch zasahují, je sice správný, ale pro řešení věci bezcenný. S
takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských rozhodnutí,
že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým rozhodováním
(registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou argumentací muselo být i
rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci daňových subjektů, humánního
léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv, plemeníka ve státním registru nebo
chovatele v plemenné knize, ale také četná správní rozhodnutí: vydání stavebního povolení,
rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, povolení k nakládání s povrchovými vodami,
rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení,
rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze
studia apod.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí
ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů jsou
v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše
odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence,
porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení –
navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla soudem
uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zápisu ochranné známky do rejstříku
ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla pravomoc Městského soudu v Praze
popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté. Jelikož Nejvyšší správní soud v této věci
není stranou kompetenčního sporu, zvláštní senát ponechal jeho usnesení nedotčeným.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Městský soud v Praze pokračovat
v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. května 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu