ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.22.2005
sp. zn. Konf 22/2005-6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Marie
Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi
Obvodním soudem pro Prahu 4 a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce: A. z. p., a.
s., zastoupená JUDr. Oldřichem Studeným, advokátem se sídlem v Praze, Komunardů 36,
PSČ 170 00, a žalovaných: 1) U. ČR, spol s r. o. , a 2) Úřad průmyslového vlastnictví, se
sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, PSČ 160 68, ve věci žaloby o výmaz slovní ochranné
známky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 185/2004,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. O-73602, ve věci výmazu
slovní ochranné známky ve znění „N.“ z rejstříku ochranných známek, je
soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
čj. 6 A 104/2001-48, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
dne 18. 4. 2005 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 4 a požádal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č.
131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu „kompetenční
spor“), mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci
okresního soudu zapsané pod sp. zn. 20 C 185/2004.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 11. 12. 2000 Úřad průmyslového vlastnictví (v dalším textu též
„Úřad“) vydal rozhodnutí o výmazu slovní ochranné známky ve znění „N.“, která byla od 26.
5. 1993 zapsána v rejstříku ochranných známek pro společnost N. Z., a. s. (jejím právním
nástupcem je žalobce). Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl
předseda Úřadu dne 16. 8. 2001, kdy napadené rozhodnutí změnil tím, že ochranná známka
ve znění „N.“ se vymazává z rejstříku ochranných známek pro mražené ovocné zmrzliny a
mražené dorty s účinky ex tunc. Pro ostatní výrobky zůstává tato ochranná známka v platnosti.
Zároveň rozhodl, že složená kauce ve výši 2500 Kč se vrací navrhovateli.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 16. 8. 2001 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde byla
věc zapsána pod sp. zn. 6 A 104/2001. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§
132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 18. 3. 2004,
čj. 6 A 104/2001-48, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných
procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že rozhodnutí Úřadu ze
dne 16. 8. 2001 o částečném výmazu ochranné známky ve znění „N.“ se mění tak, že tato
ochranná známka platí v rozsahu výrobků platném před 16. 8. 2001 a Úřad je povinen doplnit
v rejstříku ochranných známek seznam výrobků ochranné známky ve znění „N.“ o mražené
ovocné zmrzliny a mražené dorty.
Obvodní soud nejprve usnesením ze dne 2. 8. 2004 vyslovil svoji místní nepříslušnost s
tím, že věc bude po právní moci postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Toto usnesení
však k odvolání žalobce zrušil usnesením ze dne 16. 11. 2004, čj. 30 Co 441/2004-15,
Městský soud v Praze a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení; tento soud
přitom zavázal k postupu podle §104c o. s. ř.
Obvodní soud pak podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh; tvrdil, že věc náleží
do věcné příslušnosti správních soudů, neboť právní vztah vyplývající ze zápisu, resp.
výmazu ochranné známky, je vztahem mezi přihlašovatelem (majitelem známky) a správním
úřadem, přičemž jde o vztah mocenský.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen, obrátit
na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat v kontradiktorním
sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li správní orgán věc veřejného
práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí soudům činným ve správním
soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení
působnosti soudů správních a soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce
právního dualismu zvláštní senát zaujal v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5
(publikováno pod č. 276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách zvláštní senát pro
stručnost odkázal na uvedené usnesení a rovnou přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí
o výmazu ochranné známky.
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že
někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se
ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním,
falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč domoci
kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat do
(veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem
(při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem
mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah občanskoprávní
(§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování
mezi Úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že ochranná
známka je tzv. nehmotným statkem, tj. statkem majetkové povahy, který je způsobilý být
předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského zákona). Řízení vedená
Úřadem o výmaz ochranné známky je tak třeba považovat za právní věci vyplývající z
občanskoprávních vztahů. Tato argumentace však není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi fyzickými a
právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a
nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci
žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje.
Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda
tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status
zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda
vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto
nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak
nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní
vztahy neupravuje).
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci správní řízení
iniciovaly osoby třetí. Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní
právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání např. jiné veřejné subjektivní právo
dříve vzniklé (registrace dřívější známky jednoho z navrhovatelů výmazu) nebo rozpor s
veřejným pořádkem či dobrými mravy. To, že se celá věc navenek představuje při zběžném
nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě z takového sporu nečiní
věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným subjektem, který
tvrdí, že úřad neměl pozdější známku registrovat, neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní
právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u námitky souseda proti stavbě
rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví nebo stavět má, není k tomu
územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma
osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu povolení nebude
žalobou ve věci soukromoprávní.
Argument Nejvyššího správního soudu, že práva k nehmotným statkům jsou způsobilá
být předmětem soukromoprávních vztahů a do těch zasahují, je sice správný, ale pro řešení
věci bezcenný. S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny
vrchnostenských rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva.
Takovým rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou
argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci daňových
subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv, plemeníka ve státním
registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní rozhodnutí: vydání
stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, povolení k nakládání s
povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů ochranných nebo lesů
zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní komunikace, rozhodnutí
o vyloučení ze studia a pod.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí
ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů jsou
v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše
odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence,
porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení –
navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla soudem
uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné známky ve výroku
označené z rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu,
které odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a odstranil tak překážku věci
rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud pokračovat
v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu