ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.36.2004
sp. zn. Konf 36/2004-10
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr.
Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Ostravě na rozhodnutí sporu o pravomoc
mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce D. B., zastoupeného
JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem v Klatovech, Čs. legií 172/I., a žalovaných 1) Úřadu
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, a 2) Z . V., o
výmaz užitného vzoru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 14/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 11. 6. 2002, čj. PUV 1997-6936, ve věci
výmazu užitného vzoru s názvem „P., z. p. n. n.“ z rejstříku užitných vzorů,
je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 7 A
105/2002-25, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 4. 3. 2004 se obrátil na tento senát Okresní soud v Ostravě a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 pís m. b)
zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním
soudem a Okresním soudem v Ostravě ve věci u okresního soudu zapsané pod sp. zn.
19 C 14/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti :
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
11. 12. 2001, sp. zn. PUV 1997-6936, byl k návrhu Z. V. z rejstříku užitných vzorů
vymazán užitný vzor s názvem „P., z. p. n. n.“.
Žalobce napadl toto rozhodnutí rozkladem; o něm rozhodl předseda Úřadu dne
11. 6. 2002, sp. zn. PUV 1997-6936, tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o
výmazu výše uvedeného užitného vzoru potvrdil.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 20. 8. 2002 žalobu ve
správním soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu
v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 105/2002. Vrchní soud však řízení do
konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený
Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 4. 6. 2003 ji pod čj.
7 A 105/2002-25 odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v Ostravě ve zmíněné
lhůtě žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom,
že návrh Z. V. na výmaz užitného vzoru s názvem „P., z. p. n. n.“ se zamítá.
Okresní soud v Ostravě poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh.
Uvedl, že v dané věci jde o rozhodování v oblasti veřejné správy ve smyslu ustanovení §4
odst. 1 písm. a) s. ř. s., že podstata sporu nevyplývá z občanskoprávních či obchodních
vztahů jak vyžaduje ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř., ale že jde o případ, kdy o právech a
povinnostech rozhoduje v rámci své kompetence správní orgán, a to v oblasti veřejné
správy.
Na výzvu zvláštního senátu se vyjádřil žalobce, který navrhl, aby zvláštní senát
rozhodl tak, že příslušným k řízení a rozhodnutí ve věci je soud ve správním soudnictví.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem v občanském soudním řízení a
soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil násled ující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, podle nějž se všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu
rozhodování ve věcech soukromého práva, může ten, kdo s takovým rozhodnutím není
spokojen, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude
rozhodovat v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř.). Naopak
rozhodoval-li správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti
takového rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního
řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zaujal
zvláštní senát v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č.
276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách odkázal zvláštní senát pro stručnost na
uvedené usnesení a rovnou přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí o výmazu
užitného vzoru.
Užitnými vzory se chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé
odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná (§1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných
vzorech). Byť jsou tu rozdíly v požadavcích týkajících se invenční úrovně, podmínek,
rozsahu a délky ochrany, mají užitné vzory podstatné společné právní rysy s vynálezy,
které jsou chráněny patentem. V obou směrech totiž jde o novou tvůrčí myšlenku, jíž má
být docíleno určitého technického pokroku. Patent byl přitom původně panovnickým
privilegiem, kterým se vynálezci dostávalo monopolu na hospodářské využití jeho
vynálezu. Libovůle při udílení patentů byla od konce 18. století postupně omezována, až
se konečně počátkem 20. století prosadila zásada, že vynálezce má po splnění zákonem
předepsaných náležitostí vůči státu právní nárok na ochranu svého vynálezu.
Úvodem se ještě sluší připomenout zásada, že každému, komu se pomocí jeho
osobních schopností a píle podaří přispět k obohacení společnosti – ať už na poli
hospodářském či kulturním – za to náleží odměna. Ta v prvé řadě spočívá ve veřejném
uznání. Nicméně pokud již toto obohacení nabude pro společnost konkrétní praktické
formy, tj. zejména pokud se nové řešení nabízí k hospodářskému využití, je obecně
žádoucí, aby dříve, než začne z tohoto nového řešení těžit uži tky celá společnost, z něho
mohl po určitou dobu těžit především sám jeho původce. Tuto záruku však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc).
V dnešních podmínkách může tedy stát stanovit podmínky, za kterých se původce
nového, průmyslově využitelného technického řešení, které přesahuje rámec pouhé
odborné dovednosti, může domoci rozhodnutí správního úřadu, které zajistí tomuto jeho
řešení ochranu. Úřad tedy musí užitný vzor zapsat do rejstříku, jsou -li splněny zákonné
podmínky registrace (§11 odst. 1 zákona o užitných vzorech), a není -li tomu tak, musí
naopak přihlášku zamítnout. Zapsaný užitný vzor pak Úřad musí z rejstříku vymazat,
jestliže zjistí – sám či k návrhu kohokoliv – že nastala situace, kterou předpokládá zákon
(§17 odst. 1 zákona o užitných vzorech).
Nejvyšší správní soud usnesení o odmítnutí žaloby odůvodnil tím, že užitný vzor jako
statek nehmotné povahy je jinou majetkovou hodnotou. Jelikož předmětem
občanskoprávních vztahů jsou – jak soud uvádí – nejen věci, ale i práva a jiné majetkové
hodnoty (§118 odst. 1 občanského zákoníku), je užitný vzor – coby jiná majetková
hodnota – způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. To jistě nelze nijak
zpochybnit; soud zde však vychází z neúplného axiomu. To, že užitný vzor může být
předmětem občanskoprávních vztahů, není nijak v rozporu se skutečností, že
rozhodování o jeho výmazu z rejstříku – jakožto projev výkonu státní správy v oblasti
průmyslového vlastnictví – je naopak předmětem vztahu veřejnoprávního mezi majitelem
již zapsaného užitného vzoru a Úřadem.
Nejvyšší správní soud dále tvrdí, že vztahy upravené právem průmyslového
vlastnictví tvoří specifickou oblast občanskoprávních vztahů. Na tom nic nemění ani
skutečnost, že pro průmyslové vlastnictví je typické prolínání veřejnoprávních aspektů,
neboť nakládání s předměty průmyslového vlastnictví je podřízeno předpisům veřejného
práva a vztahy při tom vznikající jsou chráněny nejen prostředky práva soukromého, ale i
veřejného.
Tato argumentace však v projednávané věci neobstojí.
Je nepochybné, že původce technického řešení se zápisem užitného vzoru do rejstříku
stává jeho majitelem. S tímto svým majetkem pak může v každém směru volně nakládat
v soukromoprávních vztazích: může jej např. zcizit, dát do zástavy či poskytnout třetím
osobám licenci. Nelze však opomenout, že samotný akt udělení tohoto práva je výlučně
aktem veřejné moci, kterým se rozhodně neupravuje prá vní vztah mezi subjekty stojícími
v rovném postavení. Předmětem řízení o registraci takový vztah není: jeho předmětem je
toliko vztah mezi přihlašovatelem, který o zápis do veřejného rejstříku žádá (resp.
majitelem užitného vzoru), a Úřadem, který o zápisu (výmazu) rozhoduje. Stát
reprezentovaný Úřadem a přihlašovatel (majitel) tu tedy stojí v postavení vertikálním: na
jedné straně je tu nositel veřejného oprávnění a na straně druhé je tu adresát
veřejnoprávního působení. Výsledkem řízení je pak zápis či vý maz užitného vzoru.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodné pro určení, zda věc bude projednávat soud
správní či soud v občanském soudním řízení, je vždy soukromoprávní nebo veřejnoprávní
povaha aktu udělení (odnětí) užitného vzoru jako majetkového práva k nehmotnému
statku, nikoli samotná povaha tohoto práva. Samotný zápis (výmaz) užitného vzoru tedy
není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že zápisem (výmazem) vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel ( majitel)
v rovném postavení, mu nemůže užitný vzor zapsat ani vymazat. To může učinit jenom
správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom
vydá vrchnostenský správní akt.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci iniciovala
řízení osoba třetí (navrhovatel výmazu). Návrh na výmaz užitného vzoru může podat
kdokoli a Úřad provede výmaz, jestliže technické řešení není způsobilé k ochraně podle §
1 a §3 zákona o užitných vzorech, jestliže předm ět užitného vzoru je již chráněn
patentem s účinky na území České republiky či užitným vzorem s dřívějším právem
přednosti nebo jestliže předmět užitného vzoru jde nad rámec původního podání
přihlášky užitného vzoru. Podstatou návrhu tedy jsou námitky, že nemělo být uděleno
veřejné subjektivní právo majiteli užitného vzoru, protože nebyly splněny zákonné
podmínky zápisu, nebo proto, že zápisu brání jiné veřejné subjektivní právo dříve vzniklé
(registrace patentu nebo užitného vzoru s dřívějším právem přednosti). To, že se celá věc
navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor, ještě z takového sporu
nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným subjektem,
který tvrdí, že Úřad neměl užitný vzor zapsat, neboť tomu brání např. lepší veřejné
subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u námitky souseda
proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví nebo stavět má,
k tomu není územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor
mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu
povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že jednotlivé zákony na
ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí ve věci přísluší činit
Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů (a také užitných
vzorů s ohledem na obdobné použití ustanovení zákona o vynálezech, průmyslových
vzorech a zlepšovacích návrzích, např. v otázkách licenčních smluv) jsou v pravomoci
soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše odměny za
právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence, porušení
práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc
za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by soud uložil takovou povinnost
Úřadu, který v řízení podle §244 o. s . ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu užitného vzoru
náleží soudu ve správním soudnictví (viz též rozhodnutí zvláštního senátu ze dne
6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 276).
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu